Můj život byl ještě v létě dost rozpačitý. Neměla jsem ujasněných spoustu věcí, ale hrubý nástin životních idejí se kdesi ve mně tvořil. Měla jsem prázdné srdíčko a toužila po lásce. Pak jsem na brigádě v Praze potkala kluka, který mě čímsi oslovil, ale problém byl ten, že to byl nesmiřitelný materialista posedlý touhami těla. Vždy jsem toužila po tom křesťanském ideálu sexuální čistoty a hlavně díky Davovi Pattymu se mi dost dlouho dařilo. Až tady nastal zmatek.

Když jsem se vrátila domů a začala škola, měla jsem dost času na přemýšlení bez vlivu mého přítele. Znovu jsem se ocitla mezi křesťany ve sboru a začala uvažovat více fatalisticky. To, co jsem vypřemýšlela, bylo pro můj dosavadní život dost převratné.

V modlitbách jsem prosila Pána za pomoc a poskytnutí východiska v mé neblahé situaci. Záhy se mi ho dostalo. Vyhověla jsem přání svého Spasitele a rozešla se s oním klukem. Důvodem bylo rozhodnutí k naprosté čistotě, což v praxi znamená dobrovolné zřeknutí se vztahů, které přinášejí jen pokušení a zmatek v duši. Uvědomila jsem si také, že mojí velikou životní touhou a prioritou je studium teologie a přidružených oborů a v důkladném studiu mi myšlenky na chlapy překážejí. A navíc, chtěl si mě přetvořit na katalogovou fiflenku střiženou podle poslední módy a to u mě šlápnul vedle. Batikovaného křesťana si jen tak někdo nepřetvoří. Svůj nový pohled na svět jsem mu oznámila a on si teď o mně myslí něco ve smyslu fanatika a cvoka. Já jsem ale odměnou za tuhle oběť Božímu přání dostala neskutečnou radost a zapálenost ve službě, že mě někteří mládežníci ani nepoznávali. Žila jsem si teda pokojně, konference v Brně mě obohatila o nové přátele, ale celou dobu jsem se snažila všechny brát jen jako kamarády. Studium mi zabíralo hodně času, nesmírně mě to bavilo a naplňovalo pocitem, že dělám něco pro svojí budoucnost a snad mi jednou bude odměnou za tohle sebeobětování se vědě nějaký ten doktorátek nebo snad kandidatura věd. Jen okrajově jsem si všímala, jak se mi všechno dosavadní hroutí pod rukama. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Moje „sestřička“ se se mnou přestala bavit a já vinila její pokrytectví a slepotu, když mě v duchu odsuzovala. Přišla jsem o spoustu přátel, ale vždy jsem viděla chybu v jejich nepochopení a ateismu. Po vánocích jsem chtěla „sestřičce“ předat dárek a zajela jsem k ní na návštěvu. Zpočátku byl náš rozhovor takový odtažitý, ale po chvíli jsme přešli na vážnější témata, která jsme řešívali za časů našeho nejvěrnějšího přátelství. Vyčetla mi spoustu věcí a já chtěla obvinit taky jí z mnoha chyb. Vyjasnili jsme si situaci a domů jsem jela docela zmatená. Večer jsem si klekla a všecičko pověděla Ježíši. V tu chvíli se mě dotkl. Jestli mi chce někdo tvrdit, že se nějaká nebeská bytost citelně dotknout bytosti fyzické nemůže, tak bych mu přála být v té chvíli v mé kůži. Ježíš sevřel moje srdce ve své dlani a nechal z něj vytrysknout všechno to pokrytectví, nenávist a modlářství. Ano, sloužila jsem modle. Když jsem byla malá, nikdy jsem nepochopila, jak bych si mohla udělat z něčeho modlu. Já ji udělala ze vzdělání. Postavila jsem ho nad Ježíše Krista a zapomněla, že to byl On, kdo zemřel na kříži a je vždy se mnou, ne vzdělání. Tolik jsem toužila dostat se na tu školu, že jsem toho chtěla dosáhnout svými silami a zapomněla jsem se spoléhat na Krista. Celou tu dobu bych dřela a ztratila i tu poslední hrstku přátel a pak by mě nakonec u přijímaček Ježíš svojí mocí srazil k zemi a rektor by se mi jen z okna vysmál a přibouchl dveře. Je to strašný pocit být obviněn z hříchu. Ale ten pocit potom, po pokání, je ničím nenahraditelný. Když jsem se Kristu vyznala z těch hříchů a v slzách prosila o odpuštění a nápravu, naplnil mě takovou vděčností a touhou po změně mého srdce, že jsem hned v pondělí běžela za „sestřičkou“ a omluvila se jí za to, jak jsem se povyšovala a odsuzovala za věci mě nepochopitelné. Odpustila mi a otevřela tak cestu Ježíši, aby mi odpustil i On.
Tímhle svědectvím jsem Vám chtěla povědět o neuvěřitelném působení Boha v našich životech a dosvědčit tak všem, kdo pochybují, že Ježíš je skutečně ten, který nás přišel spasit a jedině skrze něj můžeme dojít pokoje, lásky a pokory před Bohem. Chci mu taky vykřičet do celého světa HALELUJA!!!, aby o tom věděli všichni. Křičte se mnou, ať je náš hlas co nejsilnější a andělé se k nám přidají.
K. Filomena