poslal evangelik
Českobratrská církev evangelická
je nejstarší evangelickou církví v Čechách a na Moravě. Pod dnešním názvem existuje od roku 1918.
Krátce po vzniku Československé republiky se sešli zástupci české církve reformované s českou církví luterskou a na generálním sněmu, který se konal 17. a 18. prosince 1918 v Obecním domě v Praze, se přihlásili k odkazu české reformace a spojili obě církve v jednu. Historie českých evangelíků je však daleko starší než jen oněch 84 let, které uplynuly od zmíněného generálního sněmu.
Výsledkem dlouholetého reformačního úsilí bylo, že se až dosud nejednotní evangelíci (Církev podobojí a Jednota bratrská) přihlásili v roce 1575 na základě České konfese pod jednu konzistoř. V té době bylo v Čechách 90 % a na Moravě 50 % obyvatel vyznání evangelického. Země Koruny české pak byly nejsvobodnějšími zeměmi v Evropě, protože evangelíci si vymohli na císaři, aby i poddaní měli svobodnou volbu vyznání (tzv. Rudolfův majestát z roku 1609). Jinde ve světě platilo „koho panství, toho náboženství“, ale v Čechách se mohl každý rozhodnout svobodně bez ohledu na vyznání vrchnosti.
Všechno bylo ale zmařeno prohranou bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Tím byla otevřena do Čech cesta protireformaci. 27 vůdců stavovského povstání bylo 21. června 1621 popraveno na Staroměstském náměstí a jejich majetek zabaven. Roku 1624 byli ze země vykázáni všichni evangeličtí kazatelé a roku 1627 vypovězeni i všichni svobodní obyvatelé, kteří nechtěli přestoupit do římské církve. Tím, že byla vypovězena česká evangelická šlechta, měšťané a další vzdělanci, přišla země o to nejcennější, o svou inteligenci. Nejznámější mezi pobělohorskými exulanty je poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský. Poddaní se ovšem vystěhovat nemohli a byli vystaveni pronásledování a násilné rekatolizaci. Přesto se scházeli zvláště v odlehlých místech tajní evangelíci a do země se „pašovala“ evangelická literatura, zejména Kralická bible a kancionály. Třicetiletá válka, zahájená bitvou bělohorskou, skončila v roce 1648 uzavřeným mírem Westfálským. V Německu byla stavům přiznána náboženská svoboda, ale české země byly nadále vydávány stále tvrdšímu a nemilosrdnějšímu pronásledování všeho nekatolického. Tato doba protireformace trvala až do roku 1781, kdy císař Josef II vydal Toleranční patent. Nový zákon dovoloval evangelíkům, aby vystoupili ze svého utajení, ukončil jejich pronásledování, ale přihlásit se mohli pouze k těm vyznáním, která byla trpěna. V žádném případě se nemohli hlásit k Českému vyznání a tak k Církvi podobojí a k Jednotě bratrské, nýbrž buď k církvi vyznání augsburského (luteráni) nebo k církvi vyznání helvétského (reformovaní). Toleranční patent pouze trpěl existenci nekatolíků, ale dál se křty, svatby a úmrtí musely zapisovat do katolických matrik, evangelické kostely musely být stavěny na periferii města nebo na okraji vesnice, vchod do kostela nesměl být z hlavní ulice a kostely nesměly mít věže a zvony. Nebyli kazatelé a tak přicházeli na pomoc luterští a reformovaní faráři z tehdejších Horních Uher, tj. ze Slovenska, a dodnes podle jména poznáte, že mnozí evangeličtí faráři mají maďarské předky. Dobu pouze trpěné „toleranční církve“ ukončil až po 80 letech tzv. „císařský patent“ (1861), který zrovnoprávnil evangelíky s církví římskokatolickou.
V obou evangelických církvích bylo však po celou dobu živé vědomí jedné církve a na společný původ z husitství a bratrství se nikdy nezapomnělo. Myšlenka na jednu českou evangelickou církev byla živá zejména mezi mladými kazateli a dovedla příslušníky obou církví k tomu, co bylo zmíněno již na počátku, ke svolání zástupců církve luterské a reformované na generální sněm a ke sloučení v církev jednu, která přijala jméno Českobratrská církev evangelická.
Dnes má církev 272 farních sborů (farností) ve 14 větších celcích nazývaných senioráty. V roce 1999 přibyl ještě seniorát ochranovský, tvořený několika sbory Jednoty bratrské, které odmítly orientaci hraničící se sektářstvím a totalitními praktikami, jež byly do Jednoty bratrské vneseny neodpovědnými enthusiasty. Nejvyšším orgánem je synod, který tvoří volení zástupci jednotlivých seniorátů. Dbá se na to, aby zastoupeni byli ve stejném počtu faráři a presbyteři (laici). Církev je spravována volenou synodní radou, v jejímž čele jsou, rovněž volení, synodní senior a synodní kurátor. Synodním seniorem je Mgr. Pavel Smetana a synodní kurátorkou RNDr. Lydie Roskovcová. Funkci faráře zastávají také ženy. Veškerý majetek církve tvoří pouze budovy, které byly postaveny jen z vlastních prostředků získaných ze sbírek a darů členů církve. Výdaje si církev hradí sama, pouze platy farářů jsou na základě zákona hrazeny ze státního rozpočtu a jejich výše (průměrný plat činí 9450 Kč) je menší než jsou platy učitelů základních škol. Kazatelé se připravují ke svému povolání pětiletým studiem na Evangelické bohoslovecké fakultě University Karlovy. Po ukončení fakultního studia absolvují ještě roční praktické cvičení, tzv. vikariát a po složení vikářské zkoušky jsou voleni za faráře sborů.
Českobratrská církev evangelická vyznává víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, která ji spojuje s křesťany všech vyznání a dob. Vyjadřuje svou naději, že spolu s ostatními křesťany má účast na jedné obecné církvi, která je dílem Ducha svatého. Za jediné pravidlo víry a života uznává slovo Boží dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona, jejichž středem je Boží zjevení v Ježíši Kristu.
Evangelická církev se hlásí do společenství reformačních církví obnovených a stále se obnovujících Božím slovem. Navazuje na tradice České reformace, na hnutí husitské, na církev podobojí a Jednotu bratrskou a na evangelické církve augsburského i helvétského vyznání, jejichž součástí byla před svým sjednocením.
V poslušnosti a svobodě se učí ze starokřesťanských vyznání, Apoštolského, Nicejskocařihradského a Athanasiova i z konfesí reformačních, tj. ze čtyř článků pražských, vyznání Jednoty bratrské, Českého vyznání a z vyznání Augsburského i Helvétského.
Evangelická církev přijímá zásadu všeobecného kněžství lidu Kristova, podle níž je poslání církve svěřeno všem pokřtěným a uskutečňuje se podle různých obdarování. Proto evangeličtí faráři nejsou svěceni a nemají tzv. svátostné kněžství, ale církev je odděluje ke službě slavnostním pověřením, které se nazývá ordinací. Její zřízení je demokratické a církev se spravuje podle zásad presbyterně synodních.
Českobratrská církev evangelická je členem Světové rady církví a Světového reformovaného svazu a podílí se na různých ekumenických aktivitách ve světě. Velmi dobré vztahy má se zahraničními církvemi, zejména s Evangelickou církví v Německu, v Holandsku, ve Skotsku a ve Švýcarsku a s Presbyterní církví v USA. Na domácí půdě spolupracuje s ostatními reformačními církvemi a také s církví římskokatolickou. Vztahy s katolíky jsou, zejména po II. vatikánském koncilu a zvláště po omluvě papeže za minulá příkoří, rovněž velmi dobré a církve se navzájem respektují. Usilují také o to, aby minulá rozdělení byla překonána a tak se naplnilo slovo Ježíšovo: „Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21).
Ke vzájemnému porozumění a sblížení přispěly i zkušenosti z doby zločinného komunistického režimu. Někteří faráři a laici, evangelíci i katolíci byli signatáři Charty 77. Nejvíce však režim, zejména v padesátých letech, a na to bychom neměli zapomínat, pronásledoval církev římskokatolickou. Velké množství jejích kněží a řeholníků bylo dlouhá léta ve vězení a v komunistických lágrech.
– jvor –
