poslal jak Jako
kouli na noze vlečeme pohrdání počatým životem
Jako
kouli na noze vlečeme z doby nesvobody pohrdání počatým životem.
Komunistický potratový zákon z r. 1986 stál život (jen v polistopadové době)
603 tisíc obětí v různých prenatálních stádiích. Zatímco česká
populace vymírá tempem 20 tisíc za rok a úbytek lidí v produktivním věku
hrozí kolapsem důchodového systému, ročně stále ještě utrácíme více
než 30 tisíc nenarozených lidských životů.
V
posledních dvou letech se v souvislosti s přijetím Deklarace práv počatého
dítěte začalo znovu diskutovat o otázkách počátku života.
Nerespektování Listiny základních práv a svobod, ukládající chránit život
již před narozením, však nesvědčí o zásadním obratu k lepšímu.
Pokles
počtu umělých potratů oproti roku 1993 na třetinu je nesporně pozitivní
jev, ale souvisí více se změnou životního stylu a s rozšířením
antikoncepce, než se změnou vztahu k počatému životu. Velká část občanů
totiž vnímá platný potratový zákon také jako závazný mravní předpis.
Třebaže zastánci interrupcí tento účinek zákona rádi bagatelizují,
dojde-li na rozpor mezi zákonem a Listinou, tvrdě prosazují zákon jako
legitimní nástroj tzv. plánování rodičovství, zatímco Listinu odkazují
do pouhé deklaratorní roviny.
Neúcta
k prostému přírodnímu faktu, že lidský život začíná početím, přetrvává
z doby stalinismu a je živena i moderními ideologiemi spotřební společnosti.
"Lidskoprávním" argumentem potratu často bývá tzv. právo ženy
"rozhodnout o svém těhotenství"; přičemž právo dítěte na život
se vůbec nebere na zřetel.
Před
těmito problémy stojí zákonodárci i po letošních volbách do Poslanecké
sněmovny. Nedávno vypracovaný návrh novely interrupčního zákona sleduje
zpřísnění zcela liberální potratové praxe ve třech krocích: snížení
hranice potratu "na přání" z 12 na 8 týdnů, respektování
stanoviska otce a souhlas zákonných zástupců v případě nezletilosti. Ani
tato vcelku mírná a lékařsky zdůvodněná úprava, která může zachránit
desítky životů; není přijímána jednoznačně. Zatímco zhruba třetina
reakcí je souhlasných, druhá třetina je zásadně proti každému zpřísnění,
ale je i mnoho občanů, pro něž není přijatelná vůbec žádná
interrupce.
Nabízí
se proto i některé další varianty legislativních úprav, méně přísných
i přísnějších. Je jen věcí veřejné a odborné diskuse, která z nich
bude nejpřijatelnější pro svobodnou, ale také humánní a odpovědnou společnost
21. století.
První možností je uzákonění povinné konzultace se sociální pracovnicí,
která upozorní na fyzická i psychická rizika interrupce a nabídne veškerou
pomoc pro narození dítěte včetně nabídky adopce. Stejnou službu - rozšířenou
o vydávání závazných doporučení - může zákon uložit zvláštnímu orgánu
sociální péče.
Jinou
variantou může být povolení interrupce jen ve státních zařízeních a
povinná úhrada nákladů na léčení neplodnosti po umělém potratu. Do příslušného
zákona lze novelou zakotvit také zákaz komerčního využívání tkání uměle
potracených plodů.
Konečně
existují i dvě varianty zrušení interrupčního zákona. Obě by samozřejmě
ponechávaly v platnosti možnost potratu v tzv. krajní nouzi, t. j. při ohrožení
života ženy. Prvá z nich by umožnila potrat také v případě incestu nebo
znásilnění - obdoba legislativy platné v Polské republice. Institut krajní
nouze (ohrožení života) vychází z platného trestního zákona a byl by
jedinou indikací potratu v nejpřísnější variantě (irský model).
Je
pravděpodobné, že pro odpůrce práva na život nebude přijatelná žádná
úprava interrupčního zákona - leda zcela bezplatné potraty, jak je např.
na loňském Pochodu pro život prosazovali anarchokomunističtí provokatéři.
To však neznamená, že demokratická většina občanů chce žít s pozůstatky
totality, ať už ve formě antihumánních zákonů anebo pod tlakem
ultralevicových bojůvek. Pokud chceme českému právní mu řádu vrátit
mravní rozm2r, je komunistický potratový zákon první na řadě.
Jiří
Karas
poslanec KDU-ČSL
