poslal Petr Červinský
O nás legionářích
Text: Mk 5,1-20
Přijeli na protější břeh moře do krajiny gerasenské. Sotva vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk nečistého ducha. Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy. Často totiž byl už spoután okovy a řetězy, ale řetězy se sebe strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením. Když spatřil z dálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: "Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!" Ježíš mu totiž řekl: "Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!" A zeptal se ho: "Jaké je tvé jméno?" Odpověděl: "Mé jméno je `legie´, poněvadž je nás mnoho." A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Páslo se tam na svahu hory velké stádo vepřů. I prosili ho ti zlí duchové: "Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!" On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů. Stádo pak - bylo jich na dva tisíce - hnalo se střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo. Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města i vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo. Přišli k Ježíšovi a spatřili toho posedlého, který míval množství zlých duchů, jak sedí oblečen a chová se rozumně; a zděsili se. Ti, kteří to viděli, vyprávěli o posedlém a také o vepřích, co se s nimi stalo. Tu počali Ježíše prosit, aby odešel z jejich končin. Když vstupoval na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl s ním. Ale nedovolil mu to a řekl: "Jdi domů k svým a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval." Tehdy odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili.
„To byla zase jednou noc!“ říkali si mezi sebou jistě učedníci, když k ránu nasedali se svým Mistrem do loďky. Nejspíš se jim už klížila víčka, ale co naplat, museli se vydat přes celé Genezaretské jezero zpátky. V tomhle gerasenském okrese je lidi tak nějak nechtěli. A to sem vlastně připluli docela před chvílí. Jsou utrmácení a naprosto vysílení. Na jezeře, kterému se říkávalo moře, je totiž přepadla děsná bouře. S bouří to nakonec dobře dopadlo jelikož Ježíš jí domluvil, ale nebyla to žádná legrace. Do loďky se valily vlny a byla už skoro plná. Všichni pasažéři byli mokří až na kost. Ale jakoby toho nebylo dost, sotva přirazili ke břehu a udělali pár kroků po pevné půdě, objevil se tam nějaký hrozivý zjev. V tom ranním pološeru vypadal přímo děsivě. Stál před nimi nahatý, zarostlý, neholený a nečesaný hromotluk. Vypadalo to jakoby se v gerasenském okrese zrovna točil nějaký nový americký horor. Jenže, jak známo, horory se neodehrávají jenom ve filmech, někdy je přináší dokonce i život sám. A to byl právě případ onoho nebožáka hromotluka. Život jako jeden velký horor, bez možnosti přepnout na jiný program, bez žádných titulků na konci. Tenhle horor svůj konec evidentně po dlouhá léta postrádal a onen divoch v něm hrál nepřetržitou hlavní roli. No, co si budeme povídat, setkání to určitě nebylo nikterak příjemné. Zvlášť když divoch začal řvát až se to rozléhalo po celém Genezaretském jezeře. A nebyl to žádný uvítací proslov, to si celkem dokážeme představit.
Tak, a teď bychom mohli na chvíli děj přerušit, abychom provedli nějakou analýzu. Třeba sociologickopsychologickou, jakože ten člověk byl schizofrenik, muž s rozštěpenou myslí, a protože tenkrát nebyly žádné blázince ani psychofarmaka, tak holt musel žít sám stranou společnosti, taková nešťatná postava, starověký bezdomovec. Nebo bychom mohli podniknout jinou analýzu, třeba spirituální, jakože ten chudák byl nacpaný zlými duchy a ti z něj udělali nešťastníka. Nepochybně by se daly vytvořit i mnohé další analýzy, ale nevím jestli by to k něčemu bylo. Vždycky bychom se totiž stavěli jaksi stranou celého problému a nás osobně by se celý ten horor vlastně nijak moc netýkal. Jenže horory se neodehrávají jenom ve filmech, jak jsme si před chvílí řekli, někdy je přináší dokonce i život sám. I ten náš život, v tom našem dvacátém prvním století. Skoro se mi zdá, jakoby onen hlavní hrdina celého dramatu byl o současném člověku, o nás dnešních lidech. V jakém smyslu? Zdá se mi totiž, že ten divoch, co bydlel v hrobech a řval a ubližoval si, že ten divoch měl v sobě velikánskou touhu po svobodě, nezávislosti, autentičnosti. A když mu lidé domlouvali a svazovali ho řetězi a okovávali jak koně, jehož úkolem je být povolný a poddajný, vždycky to všechno přetrhal a znovu utekl pryč do svobodnější samoty, ke svým hrobům. Nechtěl být vázán, nechtěl, aby mu někdo přikazoval, co má a co nemá dělat, jak se má nebo nemá chovat. Lepší, než být otrokem, je život třeba někde na hřbitově. Náš hromotluk neviděl svůj cíl v tom, že bude stejný jako všichni ti řádní občané gerasenského okresu, byly mu protivné jejich zdvižené ukazováčky, jejich snahy udělat z něho další bezejmennou kopii odpovídající jejich pojetí skutečnosti.
O bláznech se říká, že jsou normální, ale jinak. Právě tohle byl případ našeho šílence. Chtěl být normální po svém. Není tenhle náš svět plný podobných šílenců? Dnešní člověk se bouří proti svazujícím řetězům tradice, proti ustáleným konvencím a staletým zvyklostem. Chce žít po svém, svobodně a bez ustavičného poručníkování všelijakých těch takzvaných morálních autorit, za které se po staletí vydávaly zejména církve a jejich duchovenstvo. Bylo by od nás bláhové, kdybychom za to dnešního člověka kárali a odsuzovali. Je přece dospělý a stejně by na nás nedal. Koneckonců, vždyť může mít v lecčems dokonce i kus pravdy. Je tady snad církev od toho, aby pořád lidi sekýrovala, napomínala, hrozila jim a spoutávala do všelijakých řetězů? Řekl bych, že tomu je docela jinak. Vezměte si třeba první křesťany! Ti byli naopak obecně považováni za nebezpečné liberály, protože vypověděli poslušnost tehdejší pohanské morálce, dávným tradicím a zvyklostem. Dokonce i císaře, boha na zemi, byli ochotni respektovat jen podmínečně a už vůbec ne ve všem. Svoboda je totiž už od začátku základní životní polohou křesťanské víry a my dnešní křesťané bychom právě o tom měli něco vědět. Vlastně máme se všemi lidmi, jako byl onen divoch a šílenec z dnešního textu, dost společného. Skutečně, je to tak: Křesťané mají moc společného s dnešním šíleným světem, který boří staré konvence a snaží se bez zprostředkování svobodně nadechnout. Sdílíme spolu touhu po svobodě, po nezávislosti, po autentičnosti, po pravdě, kterou stěží najdeme tam, kde nás chce neustále někdo svazovat podle svého mustru.
Je tady ovšem jeden menší, nebo spíše větší zádrhel. Nic proti svobodě, nic proti nezávislosti, ale jsme my šílení lidé dnešní doby vůbec schopni žít nezávisle a svobodně? Náš šílenec z gerasenského okresu to evidentně nedokázal. Nenechal se sice od nikoho spoutat a zkrotit, ale že by to jeho živoření byla svoboda? Vypadá to spíš na karikaturu svobody. Gerasenský divoch představoval jakousi karikaturu Adama, onoho prvního ještě nezkaženého člověka, který v ráji také chodil nahatý a byl naprosto svobodný - do té doby něž ovšem své svobody zneužil. Narozdíl od Adama ale náš blázen nepobýval v ráji, nýbrž v hrobech - a to je příznačné. Narozdíl od prvního člověka o to, co mu bylo svěřeno, nepečoval ale všecko ničil, dokonce sám sebe, neboť, světe div se, ve své svobodě bojoval sám se sebou. Život trávený v boji proti všem a proti samému sobě, to musí být hrozný horor. Nepřijímat už nikoho, ani sám sebe, tomu se říká totální osamělost!
Obávám se, že takový je v mnohém ohledu i dnešní člověk. Chce být svobodný a nezávislý, ale vlastně to neumí. Zpřetrhal pouta zvyklostí, morálky a tradice, ale neví čím vlastně to prázdno ve své duši naplnit. Není divu, že se zanedlouho objeví noví návštěvníci démoni, a je jich mnoho, spousta, celé legie, a všichni nám namlouvají, že svoboda vypadá přesně tak, jak se nám to oni sami snaží nakukat. Však to známe: Svoboda podle nich spočívá v tom, že máme co nejvíc věcí, a minimálně všechny ty, co jdou v televizní reklamě nebo aspoň ty, co má soused od vedle. Svoboda podle nich spočívá v tom, že máme co nejvíc intimních zážitků, co nejvíc rozkoše bez ohledu na to kde a s kým. Svoboda podle nich spočívá v tom, že máme co nejvíc moci, a moc, ta přece otvírá další obrovské možnosti. Démoni dnešnímu člověku namlouvají, že svobodu si uhájí jen tehdy, když vyžene druhé lidi, kteří zrovna nejsou stejní jako on sám, když na druhé bude řvát a ukazovat svou sílu. Důsledky takového démonského našeptávání nejspíš všichni známe: Poslední světová válka způsobená démonismem čisté rasy nebo válka studená, kde šlo zase pro změnu o čistou třídu. A ekologické problémy, způsobené naším démonsky nadměrným konzumováním, ty nad námi posledních pár desetiletí visí zrovna jak pověstný damoklův meč. Tohle všechno, a mnoho dalšího, jsou projevy šílenosti naší doby. V touze po svobodě a nezávislosti jsme si ustlali na hrobech.
Vraťme se ale do gerasenského okresu, kde v příšeří končící noci kousek od jezera stojí vyděšení učedníci, promáčení a vyčerpaní z bouřlivé plavby. A jakoby toho nebylo dost, kde se vzal, tu se vzal stojí před nimi nějaký šílenec a huláká na jejich Mistra: „Co je ti do mě, Ježíši, dej mi pokoj, netrap mě, vstupuješ mi do mé svobody, do mé nezávislosti, na mé hřbitovní území, nestojím o tebe!!!“ A Ježíš? Všiměte si - žádný zdvižený prst, žádné peskování a umravňování, žádné vyhrožování peklem a nevím čím ještě. Ježíš se s tímhle ubohým svobodným šílencem solidarizuje, protože touha po svobodě je něco, co máme my lidé ve vínku přímo od Pána Boha. Být svobodným a nezávislým člověkem je skvělá věc, jenže my lidé jsme už od Adama zapoměli, jak na to. A poradci démoni? Nestojí za to, abychom jim dávali sluch. A tak je Mistr vykáže pryč. Dokonce ani prasata s nimi nechtějí sdílet svou dobrou duši, to raději utečou do moře. Najednou je ticho, hromotluk už neřve, už si nehraje na nevinného Adama, ale chová se, jak psáno, „rozumně“. Poprvé v životě má pocit skutečné svobody, takové té klidné svobody, která se s nikým a ničím nemusí pořád rvát, která se nemusí vyřvávat do světa a která nepůsobí děs a hrůzu. Poprvé v životě se náš bývalý šílenec cítí být autenticky tím, kým skutečně je, poprvé je skutečně jedním, ne schizofrenicky rozdvojeným podle diktátu démonů. Musel to být skvělý pocit. Jenže, co teď? Při představě, že by se měl vrátit mezi ty své řádné a spořádané spoluobčany, našemu hlavnímu hrdinovi běhá mráz po zádech. Nejraději by odplul se svým zachráncem a těmi jeho učedníky, nejraději by se stal jedním z nich. Pryč z gerasenského okresu, pryč z toho světa před kterým celá léta neúspěšně utíkal. Jenže svoboda, kterou Kristus daruje, není svobodou mimo tento svět, v nějakém nadsvětnu, někde daleko s Pánem a bez lidí. Kdepak. Pravá, autentická svoboda se pozná nejlépe právě v tomhle všelijak šíleném světě plném lidí, co nás chtějí spoutávat do nejrůznějších okovů, ve světě plném démonů, kteří nám chtějí namluvit, že nejlepší pro nás je když jim budeme otročit. A našemu hromotlukovi to dochází a svobodně zůstává ve svém gerasenském okrese. Doma, na zemi… Amen
Petr Červinský
autor je kazatelem BJB
