poslal bobby
Jak jsem zůstal ateistou
Kamarádka (dříve z dětství nyní ze Švýcarska) mne požádala, abych šel za kmotra jejímu synkovi. Vzhledem k tomu, že jsem si považoval za čest, že si vybrala zrovna mne, zachtělo se mi téměř okamžitě nabídku přijmout.
"Má to ovšem jeden háček." přiznal jsem popravdě. "Nejsem pokřtěný."
Kamarádka mne zná, ani se moc nezarazila a povídá:
"To nebude žádný problém, my máme ve Švýcarsku bezvadného a tolerantního pana faráře, ten to určitě pochopí."
Šla za ním, řekla, že má pro dítě nepokřtěného kmotra a on na to:
"Kdybyste mi nebyla řekla, že není křtěný, tak by to šlo, ale takhle to nepůjde!"
Připomněl mi onu starou židovskou anekdotu, jak přijde Kohn do řeznictví, ukáže na šunku a řekne:
"Chtěl bych čtvrt kila tady té krůty." "Ale vždyť to je přece šunka!" zvolá řezník. "No vidíte," opáčí Kohn zkroušeně "a teď už si to kvůli vám nemůžu koupit."
Kamarádka byla smutná a já ateista jsem se snažil vážnost situace zlehčit.
"Co kdybych se nechal pokřtít?" tázal jsem se sám sebe a chvilku jsem to myslel i vážně. Že je to myšlenka rouhavá a její autor nekulturní nadutec, došlo mi až ve chvíli, kdy jsem s ní předstoupil před svého pana faráře Rejchrta a musel ji vyslovit nahlas.
Pan farář se ovšem usmál a vlídně pravil:
"Víte, já myslím, že byste asi neměl rozmnožovat řady nevěřících křesťanů a raději dál zůstaňte věřícím ateistou."
A tak se také stalo.
A kamarádka nakonec změnila církev a našla si i jiného kmotra pro dítě.
Inu, nemáme to jednoduché…
Jan Burian
Neviditelný pes
