poslal Spuntik O neplodném fíkovníku
adventní kázání
Milé sestry, milí bratři,
text o neplodném fíkovníku patří mezi adventní texty. Ne proto, že
mnozí kupujeme v tomto čase sušené fíky na Vánoce, ale pro myšlenku
Kristova soudu. V apoštolském vyznání víry prohlašujeme: „... Věřím...
v Ježíše Krista, Syna jeho jediného... který přijde soudit živé
i mrtvé.“ Přesněji
je tam: „... odkud přijde
soudit živých i mrtvých“.
Pán Ježíš Kristus přišel, my si to připomínáme
a radujeme se z toho, ale v Adventu také slyšíme slova evangelia o
tom, že on přijde z trůnu, z místa, kde nyní vládne, aby soudil
svět. Jaký bude jeho soud? Má právo vůbec soudit? Zjevil něco o svém druhém
příchodu? Možná nás při tomto úvodu napadají podobné otázky.
Tento týden k nám telefonovala jedna osoba, měla mnoho kritických připomínek
na adresu církve, a když kromě jiného slyšela o tom, že by Pán Bůh měl
soudit svět, hněvivá reakce byla: „Cože,
Bůh bude soudit člověka? To my lidé budeme soudit Boha
za to, že stvořil zlo, zlé lidi, vždyť vidíte, co se na světě všechno děje!“
Ano, člověk jistě může dospět i k takovému závěru,
ale to není v souladu s Písmem svatým. Bible říká, že Ježíš
Kristus, Spasitel, přijde také soudit. Kdyby nám Bůh nedal svobodnou vůli a
tím i svobodu uniknout z hříchu, nemohl by nás soudit. Kdyby nás stvořil
jako roboty, kteří nemohou ovlivnit svůj životní program, nemohl by nás
soudit. Jenže my jsme stvořeni jako bytosti svobodné, které se mohou
rozhodovat. Souzen totiž může být jenom ten, kdo má vlastní zodpovědnost,
možnost volby a možnost úniku.
Věřící, spojený s Kristem, se nemusí bát odsouzení, a to
odsouzení věčného, protože Pán Ježíš pověděl: „Kdo
věří ve mne, nepřijde na soud, ale přešel ze smrti
do života.“ Soud, který Pán Bůh
vyhlašuje, bude posouzení užitečnosti, zhodnocení toho, jaké ovoce člověk
nesl. A tento náš biblický text o neužitečnosti fíkovníku, který jsme četli,
patří podle mého právě do této kategorie. Je to slovo pro Boží lid, pro
církev, ne pro svět. Měl bych ještě správně uvést, že tomuto textu předchází
věta: „Nebudete-li činit
pokání, všichni právě tak zahynete.“
Nebudete-li reformováni, obnoveni ve svém srdci, budete vyťati
jako neplodný fíkovník. My vyznáváme ideál církve reformované, která se
stále má vnitřně obnovovat, a proto chceme v Adventu i toto slovo
vpustit do svých srdcí.
Primárně toto podobenství o fíkovníku patřilo k lidem ze Židů. Bůh
si je vybral jako vlastní lid, dal jim možnost být v jeho blízkosti,
dal jim výsadu sloužit mu, a proto od nich čekal něco víc než vzdorovitost
a tvrdohlavost na poušti, než neustálé upadání do modlářství, než
budování vlastního království. Očekával budování Božího království.
Izraelcům, starozákonním Židům, neustále hrozilo nebezpečí, že budou Božím
lidem jen podle jména, podle jakéhosi statutu, ale bez odpovědnosti a
podobnosti svému Pánu. Prorok to vyjádřil takto: „Ústy
vyznávali, ale srdcem byli Bohu vzdáleni.“ Kult provozovali, ale v praxi
byli Bohu odcizeni. Mojžíš se kdysi před staletími přimlouval
za svůj lid, aby nebyli vyťati, a sebe sama nabídl jako oběť, aby Izrael
byl zachován. Starozákonní proroci až po Jana Křtitele tento lid nabádali
neustále k pokání. To proto, že Hospodin, který dává status Božího
lidu, má také právo očekávat ovoce. Kristus se narodil uprostřed tohoto národa,
sám Bůh přišel ke svému lidu, a Židům jako prvním nabídl pokání a spásu.
Čtyřicet let po zaznění slov o fíkovníku byl Jeruzalém dobyt Římany a
chrám zbořen. Bezpochyby je toto podobenství adresováno také těm, kdo byli
v křesťanské církvi Boží milostí probuzeni, ochutnali Boží lásku,
poznali spasení a měli být částí viditelné církve. Je určeno i těm,
kdo zjistili, že jejich povaha, smýšlení, rozhodování, směr života se v
odpovědi na jejich vyznání proměnily. Ano, bratři a sestry, těm všem je
adresováno dnešní podobenství. Náš Pán žádá ovoce.
Všimněme si v tomto podobenství některých věcí, které nás
mohou velice oslovit: Jakou výhodu měl tento fíkovník? Velkou. Rostl na
vinici, v lepší půdě, v půdě obdělávané. Jednou jsme byli na
dovolené v Chorvatsku a tam mezi skalisky rostly fíky. Byla na nich
spousta zralých plodů, protože jsme tam byli až na konci srpna. Napadlo mne
tehdy, jak velká by asi musela být úroda, kdyby ty fíkovníky byly zasazeny
v lepší, obdělané půdě, a ne mezi skalami. Když se hlásíme k církvi,
jsme její součástí, fíkovníkem zasazeným do Boží vinice skrze křest. Máme
zde své místo, jméno ve viditelné Boží církvi.Vlastník přišel k fíkovníku
a hledal na něm očekávané ovoce. Jiné podobenství v Bibli mluví o
tom, jak majitel vinice posílá své zástupce, aby přinesli výnos z jeho
majetku. V našem příběhu však přichází majitel sám, neposílá
sluhu. Pán Bůh chce vidět ovoce v životě těch, kdo mu patří.
Kristus přišel osobně na tento svět, „k svému
vlastnímu“, a čekal ovoce pokání, přijetí od
vlastních, od Židů, od Božího lidu.Vlastník je zklamán, jeho očekávání
se nenaplnilo, nenašel nic. Přichází dokonce třikrát za sebou, třikrát
nenachází úrodu, a tak si ztěžuje vinaři. Možná cítíme v tom
textu napětí, to, že se majitel vinice rozzlobil. Čekal dlouho, ale teď je
zklamán. Tři roky, rok po roku přichází. Může nám to implikovat tříletou
Ježíšovu službu židovskému národu, ale musíme také myslet, bratři a
sestry, na to, že Bůh přichází pravidelně a vyhledává ovoce od svého
lidu, čeká, má právo, přichází.Následuje odsouzení ke zkáze. Možná
se Otec obrací na Krista, jemuž svěřil soud: „Vytni!“
Důvod: Zbytečně zabírá místo. Je to dobrý důvod. V závěru
našeho příběhu ale čteme, že se vinař za fíkovník přimlouvá. Kristus
je veliký orodovník, přímluvce. Všimněme si však jeho prosby. On neříká:
„Nikdy jej nevytínej, potřebujeme
přece i stromy na okrasu, potřebujeme hodně listí.“
Ne! On prosí: „Dej mu ještě šanci, ještě jeden
rok.“ Některé
fíkovníky mohly přinést za rok až čtyřnásobnou úrodu. Přímluva zní:
Dej mu šanci na polepšení, dej mu šanci na změnu. Bůh je nesmírně trpělivý
a shovívavý. Starý svět dostal před potopou šanci 120 let, ale ani to mu
nepomohlo. Kristus jako vinař se osobně věnuje stromu, okopává jej, přihnojuje,
ale musíme myslet na to, bratři a sestry, že odložení trestu, čas milosti
jsou omezené. Vinař pověděl jasně: „Dej
mu šanci ještě rok a potom ho můžeš vytnout.“
Poselství tohoto podobenství v Adventu pro nás, bratři
a sestry, zní: Jak slyšíme Boží slovo? Dotýká se našich životů? Proniká
až do jádra naší bytosti? Anebo už na konci tohoto mostu, chodníčku před
modlitebnou, nám uletí to, čím k nám Bůh promlouval ve shromáždění?
Zvěst Božího slova má proměňovat Boží lid. Pokud toto Slovo nalezne
odezvu, pak promění naše rozhodování, promění naše srdce a náš život
se stane užitečným Pánu Bohu a také lidem. To je naše odpovědnost, jak žijeme
podle Božího slova, podle slyšeného slova, podle poznané pravdy. Od toho,
kdo více dostal, se více očekává. Máme žít v očekávání, v radosti
a těšit se z toho, co vše Bůh vydobyl v Kristu pro nás. Máme však
žít také s vědomím, že Bůh přichází a vyhledává ovoce. Je to
smutné, když po letech křesťanského života dojde k rozpadu manželství,
když vidíme člověka, který se nedokázal zbavit starých pokušení, starého
hněvu, vášní, je to smutné, když křesťan po letech slyšení Božího
slova zůstává sobcem. Pán Bůh vyhledává ovoce. A my se dnešní neděle
smíme zastavit a myslet na tu naději, kterou nám Pán Ježíš ještě dává.
„Ještě
jeden rok mu dej šanci...“
Advent je na konci roku a my si každým rokem připomínáme,
že Boží hodiny odbily další rok, přibližující nás příchodu Krista.
Nemá to být signál k nějakému počítání času v letech anebo
staletích, má to být spíše připomenutí: Pán přichází ke mně a očekává
ovoce. Nechce, abych byl neúrodným fíkovníkem, abych žil sám pro sebe. On
chce, abych žil pro Boha. Jak se to konkrétně projeví? Co můžeš udělat
pro to, abys pro Boha víc pracoval, abys dal větší část svého srdce jemu?
Amen.
S. Stebel
