Samotnému Bohu v jedné osobě by nutně muselo být smutno.



Bůh v jedné osobě by trpěl osamocením ve své vyjímečnosti. Cítil by se sám.

Pak by platilo, že si stvořil anděly i lidi jen proto, aby s nimi mohl prožívat vztahy a mohl tak zaplašit samotu.

Byl by to ale pak vůbec ještě Bůh? Tak nedokonalý?




Není dobře člověku samotnému (Gn 2,18) -  a určitě by nebylo dobře ani Bohu samotnému...

Však bůh, kterému by musel tvor přidávat jakoukoli kvalitu (vztah) už není Bohem.

Bůh sám v sobě totiž obsahuje veškerou kvalitu bytí.








Bůh křesťanů je transcendentní. To znamená, že není závislý na nikom a na ničem.
Je naprosto soběstačný, naprosto dokonalý.
Bůh není součástí stvoření, ale není ani stvořením nijak omezován. Působí ve stvoření zcela jak se mu zlíbí.

On sám už nikoho dalšího ke štěstí nepotřebuje. 
Naprosto ničím není omezován, jen sám sebou, dobrotou své přirozenosti.
Ano, i křesťanský Bůh je omezen svou přirozeností: nemůže zemřít, nemůže být zlý a pod ...






Bůh křesťanů je jeden - přesto je sám zdrojem vztahovosti, sám je zdrojem lásky nejčistší.

Ale taková láska může vznikat jedině jako plod vztahu. Bez vztahu není lásky.
A toto je tajemstvím našeho Boha, nám nepochopitelným.


Je jen jeden Bůh - přesto vnitřně vztahový, jako Láska (Duch svatý) mezi Otcem a Synem - jako Dar, který si dávají navzájem.

Tento Bůh pak překypuje Láskou a proto stvořil anděly i lidi, aby mohli i oni mít podíl na jeho štěstí, aby také je obdarovával láskou.

Je to tedy naopak: Bůh nepotřebuje nás (byl by šťastný i bez naší existence), ale my ke štěstí nutně potřebujeme Boha!




I člověk jako Boží obraz ve světě viditelném byl stvořen takto vnitřně vztahovým.

Je to vztah sdílení těla a duše s Bohem.
Takto v dokonalé harmonii (ve štěstí a blaženosti) žili první lidé v ráji až do svého pádu do hříchu. Od té doby je lidská přirozenost pokřivená: tělo chce totiž něco jiného, než po čem touží lidská duše.



(Ř 7,22-25)
Podle vnitřního člověka totiž radostně souhlasím s Božím Zákonem,