Důležitý rys západní civilizace na počátku 21. století, zajisté ten nejvýznamnější za poslední tisíciletí, se týká situace žen. Poté co ve druhé polovině minulého století ženy získaly vlastní občanská práva a emancipovaly se z ochranitelství otců a manželů, právě bojují – protože zápas ještě zdaleka neskončil – za rovnost s muži na profesním poli. Otevírá se jim rovný přístup k nejvyšším postům zodpovědnosti ve všech oblastech - ekonomické, kulturní, politické i sociální.

Jedním z dalších důležitých vývojových rysů, který se objevil ve stejné době a ve stejném kulturním prostoru, je úpadek katolické církve. Počet věřících se zmenšil stejně rychle jako církevní pastorační plány. Církev ztrácí i to málo, co jí zbývá z vlivu, který měla po 2000 let na společnost i jednotlivce, takže její blízká budoucnost vzbuzuje úzkostné otázky. Existuje spojitost mezi těmito dvěmi aspekty vývoje, který právě prožíváme? A jestliže ano, jaká by měla být role ženy v Církvi, tak aby se zastavil úpadek a byla tu naděje pro budoucnost? To je předmětem této úvahy.

Konflikt v oblasti zvyků

Církev je hrdá na to, že ona sama naučila pohanský či barbarský svět respektu k ženám, že je vždy bránila a podporovala a že vyznávala výjimečnou důstojnost ženy, která je povolána ke stejné svatosti jako muž. Na důkaz toho vyzvedla mnohé ženy k poctě oltáře a některé z nich prohlásila za učitele univerzální Církve, obdařila je stejným titulem jako slavné biskupy a teology. Tato důstojnost je vázána, v jejích očích, na to, co Církev definuje jako roli ženy ve stavu manželském podle zákona Stvořitele. Jsou to čistota, která vylučuje sexuální vztahy před a mimo manželství, a mateřství, které určuje ženu k rození a k výchově dětí, k podpoře manžela, k starosti o jednotu rodiny a k dobrému vedení domácnosti. Církev dává za vzor Marii, Matku Ježíšovu, která v sobě spojila, a to ve výjimečné míře, čistotu a mateřství, a jejíž život jasně ukázal důstojnost, kterou křesťanství chová k úloze ženy.

Stejnou úlohu ženě připisovaly zvyklosti patriarchální a tradiční společnosti, do nichž lid Bible vtisknul zákon Stvořitele a v nichž se zrodila Církev. Ten se pak rozvinul, bez snahy jej přeměnit, pokud, tak jedině v tom smyslu, a to je spravedlivé si přiznat, že bránil ženy před nebezpečím špatného zacházení, k ochraně rodin, k podpoře vzdělání dívek a také, nedávno, k jejich vstupu do občanského a profesního života. To nic neubírá na faktu, že tato role silně omezovala jejich životní vyhlídky, jejich legitimní ambice a udržovala je v jasně podřadné pozici vzhledem k mužům. Ale žena moderní doby se dokázala z této role emancipovat díky rozvoji v oblasti kultury, vědy a techniky, zvláště s pomocí – nebo za cenu? – “sexuální svobody“ a kontroly porodnosti. A v tomto bodě se emancipace žen setkala s aktivním odporem katolické církve, která znásobila své dovolávání se přirozeného a božského řádu, který podle ní váže sexuální akt na rození dětí, a odsudky použití prezervativu či jakékoli antikoncepční metody. A protože se ženy cítily nepochopeny, v opovržení nebo napadeny Církví, mnohé ji začaly opouštět a opouštějí ji stále více, zatímco důvěra těch, které jí zůstaly věrné – ačkoli si zařídily svůj sexuální život podle vlastního svědomí – byla a zůstává notně otřesena.

Poté co ztratila velkou část dělnického světa, pak světa intelektuálů, Církev ztratila v oblasti morálky široké vrstvy světa žen, který přesto v minulém století dodal církvi nejvíce členů. Od doby, kdy Církev stanovila pravidlo křtu dětí po narození, bylo úlohou ženy, aby v nich vzbudila víru a zbožnost a pak aby je vychovala k poslušnosti k pravidlům morálky a náboženské praxe. Na místě kněze, který v minulých staletích vzdělával dospělé katechumeny, to nyní byla žena, kdo zajišťoval v proměně generací růst Církve ve společnosti. Ale žena moderní doby se emancipovala a unikla ze struktur, ve kterých ji věznily tradiční společnosti. Uniká povolání rodit malé křesťánky, povolání, které jí přisoudila církevní tradice. Ta se tedy co nejvíce snaží odporovat emancipaci žen, které nakonec v církvi vidí největší překážku pro vlastní společenský vzestup. Tato oboustranná nevraživost vážně ohrožuje budoucnost katolictví. (1)

V občanské oblasti

Ženy nejenže byly a jsou nejpočetnější skupinou mezi věřícími, také byly a jsou více než jindy těmi nejaktivnějšími ve všech oblastech, v nichž se buduje Boží království uprostřed lidí. Mezi nimi bylo mnoho zasvěcených, ještě jsou, ale ubývá jich, vzhledem k úbytku povolání k zasvěcenému stavu, takže laické ženy jsou těmi hlavními pomocnicemi kléru. Zastávají funkce ve většině oblastí života církve – katecheze a katechumenát, hnutí Katolické Akce nebo jiná duchovní hnutí, výuka náboženství i teologie, misionářské dílo, pastorační i liturgické služby, přípravy na křest, na manželství, chystání pohřbů. Na mnoha místech jsou také, vzhledem ke vzdálenosti a malému počtu kněží, jedinou oporou farního života. Opravdu jsou?

Rychle se opravím – byly, již nejsou „zodpovědné“ za nic, avšak vše stále závisí ve velké míře na nich. Ve stopách druhého vatikánského koncilu se neváhalo svěřit jim zodpovědnost na všech úrovních, farní, diecézní, regionální, národní. Znám dokonce jeden případ (nepochybně jich bylo více), kdy jedna žena (samozřejmě teologicky vzdělaná) obdržela řádné pověření od svého biskupa, aby se ujala homilie a přípravy nedělní eucharistické slavnosti. Avšak zvrat nastal počátkem osmdesátých let a dnes se jen zvýraznil. S pomocí žen se počítá více než jindy, jak bychom se bez nich obešli? Ale ať zůstanou ve své roli pokorných služebnic, dobře zarámované v “pastoračním“ personálu pod “kněžským“ dohledem. Tak trochu odevšad a ze všech sektorů byly vytěsněny nikoliv - ještě jednou opakuji – z aktivit, které jim byly svěřeny, nýbrž z jejich moderování, řízení a orientace.

Z toho, co jsem měl možnost číst i slyšet, motivem byla snaha znovu obnovit “identitu“ kněží narušenou prý ztrátou funkcí, které byly dosud vyhrazeny pro ně. Dalším motivem byla úvaha s tím spojená, že se myslelo, že ztráta identity může vysvětlit tragický úbytek povolání ke kněžskému stavu. Ve všech diecézích bylo stále častěji slyšet výzvy k “trvalému jáhenství“, tak aby se co největší množství laických aktivit dostalo zpět pod závazek poslušnosti a dalších specifik svátosti kněžství. Tato motivace se týkala stejně tak mužů i žen, ale právě ony byly postiženy ve větší míře, protože byly ve službě Církvi početnější.

Ukázala se vůle hierarchie vytěsnit ženy, zvláště ženy, od všeho, co se týkalo služby u oltáře a svátostí až do trochu komického bodu, že se zakazovalo vybírat ministranty mezi děvčaty. Důvodem, jasným a někdy dokonce otevřeně přiznaným, byla obava, že by v nich tato služba mohla vzbudit touhu po kněžství. A opravdu, několik svěcení žen na kněze se oficiálně uskutečnilo v různých anglikánských církvích, které předtím byly hrdé na to, že zůstávají věrny římskému ritu. Také katolické ženy dosáhly v různých zemích kněžského svěcení, neoficiálně „na divoko“. Tato otázka trápila veřejné katolické mínění a někteří vážení teologové podporovali možnost přistoupit k těmto svěcením. Papež Jan Pavel II. měl za to, že je nutno ukončit debatu definitivním zamítnutím (2), jeho nástupce to nedávno připomenul, což je důkaz toho, že debata ve skutečnosti uzavřena není (3).

Většina žen aktivních v Církvi vůbec nemá ambice stát se kněžími a nečiní si ani mocenské nároky. To ale nemění nic na tom, že se ženy cítí uraženy nedůvěrou, která se k nim obrací, až do té míry, že média zasahující do této debaty často vytýkají papežství diskriminaci pohlaví odporující lidským právům. Tyto ženy, které mohly být a které ještě jsou na zodpovědných místech jak občanského tak profesního života, velmi dobře vidí, že Církev není ochotna udělit jim tatáž práva a kompetence, kterých dosáhly ve společnosti. Mnohé zklamaně odcházejí. Mnohé jiné, které byly součástí církevní komunity aniž by byly v její službě, jsou pokořeny zákazy a vyloučením, které postihují jejich pohlaví a opouštějí ji. Odmítání ze strany Církve uznat ženám jejich plné “občanství“ nemá jiný výsledek, než zesílené krvácení, na které může Církev zemřít.

Uvolnit pouta tradice

Možná se někdo podiví sebevražednému chování, které Církev připravuje o jedinou aktivní podporu, kterou má k dispozici, odrazuje ženy starat se o náboženskou výchovu dětí, jako tomu bylo v minulosti, a ničí svoji věrohodnost ve vztahu ke společnosti, která je “definitivně“ rozhodnuta ženy emancipovat. Oproti tomu staví svoji dávnou tradici, která jí zakazuje přizpůsobovat se zvykům a vývoji světa, který se protiví božímu zákonu. Ale je takové rozlišení namístě?

V rovině morálky tradice spojuje užití sexuality s legitimním manželstvím a s plozením dětí ve znamení přirozeného zákona, jehož původcem je Bůh a který ona střeží. Avšak antropologové dobře vědí, že pravidla manželství jsou výsledkem společenských konvencí, měnících se podle času a místa. To, co antičtí moralisté považovali za přirozený zákon, se dnes liší od zvyklostí posvěcenými občanským zákonem. A když se apeluje na “přirozenost“, podřizujeme se společenskému konsensu. Jistě, že podléhá proměnám a blouděním, ale ani církevní morálka bez nich není a často uměla moudře brát v potaz vývoj zvyků. Například dnes, přestože prohlašuje, že mladé nesezdané páry “žijí v hříchu“, v dobrotě je přijímá, aby je připravila na svátostné manželství nebo pokřtila jejich děti. Množí se hlasy, které předpovídají podobné přijetí sezdaných rozvedených v křesťanských komunitách. Církev by měla akceptovat svobodnou diskuzi o etických otázkách, které zajímají celou společnost a sama se jí účastnit, aniž by si osobovala výlučné a absolutní právo vyučování.

Její odsuzování použití prezervativu, jediného prostředku, který je uznáván jednomyslně jako ochrana proti šíření aids, silně naboural její kredit u mezinárodních organizací zabývajících se touto pohromou. (4) Velmi smutné sexuální delikty spáchané kněžími a “kryté“ vlastní hierarchií, by ji mělo vést k větší pokoře. To, že nechce diskutovat s veřejností, která je nepřátelská k jakémukoli morálnímu pravidlu, je pochopitelné. Avšak měla by důvěřovat vlastním teologům a věřícím, kteří jsou také vedeni Duchem Svatým, a především by měla důvěřovat ženám, protože se jich to týká nejvíce. Jejich svědomí a zkušenost by si zasloužily sluchu, předtím než o jejich osudu rozhodnou muži celibátníci. Církev má snad strach, že přijde o moc, pokud se bude radit se svými věřícími?

Alternativou je jejich ztráta. Je to stále ještě otázka moci, která církvi brání, aby ve svých řídících organismech dala prostor ženám, které pro ni pracují. Pokud tomu bránila její tradice, důvod je stejný jako v jiných společnostech, kterým trvalo mnoho času, než se osvobodily od svého patriarchálního, feudálního nebo korporativního ducha. Nejedná se tady jen o svěcení žen na kněze. Aniž bych tomu byl úplně nepřátelský, nikdy jsem svěcení žen nepodporoval, stejně ani svěcení ženatých mužů nebo odvolání zákona kněžského celibátu. A to z jediného a prostého důvodu, že moc Církve je vázána na posvátno a že v zájmu víry je nikoliv rozšířit prostor posvátna, ale zkrotit moc. Sdílet ji ve věcech, které jsou vně posvátna. Skutečně, v našem laickém a sekularizovaném a tedy demokratickém světě, víra může pouze skomírat, pokud je zbavena svobody, ke které Kristus volá všechny křesťany podle slov svatého Pavla (5). Ten bezpochyby připomíná, že jedinkrát, kdy Kristus mluvil o moci, mluvil o ní proto, aby zabránil apoštolům používat ji po způsobu mocných, kteří rádi vnucují svoji vládu a dávají svoji nadřazenost pocítit i vidět. (6).

To je důvod, proč se mi zdá, že lékem na aktuální skomírání Církve je rozhodné uskutečnění doporučení druhého vatikánského koncilu. Nikoliv hledět na ně s podezřením a jednat úplně opačně (7). Je třeba nechat místním Církvím větší iniciativu a svobodu experimentovat, méně se starat o posílení institucionálních administrativních struktur a více o rozkvět křesťanských komunit, ač malých, v místech, kde se nacházejí. Volat křesťany, aby na sebe vzali zodpovědnost za jejich bytí-křesťany a za jejich žití-v Církvi, ne individuálně, ne jen mezi nimi samotnými, ale společně a v dialogu s autoritou biskupa. Dát větší důvěru kreativní svobodě více než pasivní poslušnosti. Nechat vstoupit laiky, řádně delegované svými komunitami, do míst, kde se přijímají pastorační rozhodnutí, a to na všech úrovních a rovnoprávně s klérem, nejen jako pouhé poradní skupinky. A nechat vstoupit ženy na tato rozhodující místa rovnoprávně s muži.

Proč rovnoprávně? Proto, abychom z Církve neudělali symbol kontra-kultury. Takže otevřít se duchu světa, přestože svatý Pavel vybízí křesťany, aby se “nepřizpůsobovali tomuto času“ (8)? Nikoliv. Ale abychom více otevřeli svět pro přijetí a proniknutí evangelním duchem. Je pryč doba, kdy Církev vyučovala barbarské národy nebo nevzdělané a negramotné populace. Nyní se obrací na “dospělý“ svět, nemůže ho již poučovat z vyvýšené katedry, musí uznat jeho hodnoty, aby on naslouchal jejímu slovu. Znamená to snad, že se máme přizpůsobit hodnotám sekularizovaného světa? Ne tak docela, protože mnohé z těchto hodnot jsou plodem semínek evangelia, které Církev zasela do světa v průběhu jejich společného života a jsou to hlavně ideály svobody a rovnosti, z nichž vzešla emancipace žen. Jistěže mohly také sejít z původní cesty a přinést deformované plody. To ale nic neubírá na faktu, že Církev je bude moci znovu nasměrovat a regenerovat, avšak jen pokud uzná jejich evangelijní původ. To může nastat jen pokud dovolí, aby tyto stejné ideje rodily plody v jejím středu, ze kterého je ona vypudila. A tak se stalo, že skutečné uznání emancipace žen, v Církvi i ve světě, se stalo podmínkou pro možnou evangelizaci světa. A protože je poslání hlásat evangelium důvodem existence Církve, nové přijetí, kterého se v Církvi dostane ženám, bude účinným symbolem její evangelní přítomnosti v dnešním světě, garance jejího přežití. Ženy již nenosí korzety, oblečení, které je svírá – také Církev se musí emancipovat z tradice, která ji váže k minulé patriarchální společnosti, tak aby, prostorem, který dokáže dát ženám, měla právo přežít v tomto novém světě (9).

Číst nově evangelium v plurálu ženského rodu

Církev je zvyklá interpretovat Písmo a odvolávat se přitom na svoji tradici. Teologicky vzato, větší legitimitu má pravý opak. Pokud tradice nemá odpovědi na nové problémy a Církev odmítá odpovědi, které se nabízejí, má plné právo odvolávat se na Písmo. Totéž učinil Jan Pavel II., když chtěl rozhodnout o otázce svěcení žen – poznamenal, že Ježíš, když chtěl po noci strávené v modlitbách ustanovit apoštolský sbor, nejmenoval tu nejdůstojnější z celého stvoření - svoji Matku. Papež z toho vyvodil, že ženy byly zcela úmyslně vyloučeny z kněžství (10). Ale Ježíš přece neměl žádný projekt zřídit Církev v průběhu času. On ji neviděl v jiných termínech než jako Království Boží a nedal svým apoštolům žádné instrukce institucionálního typu. Apoštolové si ostatně navečer jeho Nanebevstoupení byli jisti, že se brzy vrátí, aby nastolil vládu Izraele (11).Papež také poznamenal, že se Ježíš rád obklopoval ženami a v tomto aspektu porušoval zvyky své doby a země. Tato poznámka si zaslouží pozornosti, ale v opačném směru než k negativním závěrům, které z ní byly vyvozeny. Ježíšova setkání s některými ženami, vskutku, nejsou bez významu a jsou zmiňovány pro naše poučení. Poprvé Ježíš zjevuje svou slávu v Káně na přímluvu své matky. Opakovně pak ukazuje ženy jako vzor víry a koná uzdravení, která přičítá jejich víře. Z pomazání, které dostal od jedné ženy den před svou smrtí, činí památku svého umučení a přikazuje ji předávat budoucím pokolením. Uznává sestry Martu a Marii, své přítelkyně, jako autentické učednice, když od jedné z nich uslyší nejlepší svědectví o svém božství: “Ty jsi Vzkříšení a Život“, Druhou pak představuje jako dokonalou příjemkyni svého Slova: “Marie si vybrala nejlepší úděl, který ji nebude vzat.“ A konečně, je to jiná žena, jiná přítelkyně, Marie Magdalská, které se Ježíš zjeví jako první po vyjití z hrobu a svěřuje jí poselství o zmrtvýchvstání, aby předala dobrou zvěst svým apoštolům (12).

Ačkoli jsou tyto příklady velmi výmluvné (a nepochybně by se našly i další), měl bych se velmi na pozoru, abych z nich odvozoval argumenty pro podporu svěcení žen, protože Ježíš nikdy nevyslovil slovo “kněžství“. Ale jsou pro mne jasným ukazatelem, že jim Ježíš věřil, že se jim svěřoval, že jim svěřil své Evangelium, stejně jako svým apoštolům, možná ale jiným způsobem: nevysílá je, aby procházely svět, ale povolává je neméně autentickým způsobem – chce aby pokračovaly v poslání, které dostal od Otce, aby do světa šířily život. Stejně tak vybízí Církev, aby stejně “využívala“ žen k pokračování v Jeho díle. Zkrátka ze slov a Ježíšova příkladu nemůže být vyvozen žádný princip exkluze. Nelze vyvodit nic jiného, než naléhavou výzvu neváhat pověřit službou Evangeliu kohokoliv, muže nebo ženu, člověka, který má dostatek víry v Něj, tak aby se nabídl k tomuto úkolu – protože pouze On dává sílu v tomto úkolu pokračovat a dává mu nést plody.

Svatý Pavel už nechce znát Krista “podle těla“. Je si vědom, že On obnovil staré lidství svojí smrtí a svým vzkříšením, odvodil tak jediný základní princip křesťanství – exkluzi jakéhokoli exkluzivizmu: “Již tu není Žid ani Řek, otrok ani svobodný, už tu není muž ani žena, protože všichni jste jedno v Ježíši Kristu.“ (13) Nechtěl říci, že už tu není rozdíl mezi oběma termíny v páru, ale že žádný z těchto rozdílů nesmí být v Kristově tělu, kterým je Církev, zdrojem rozdělení ani exkluze. Přestože z toho nemohl nebo nedokázal vyvodit všechny důsledky (14), Pavel tím vyhlásil zakládající princip otevřené společnosti, osvobozené od omezení společnosti dřívější, který umožnil ženám moderní doby osvobodit se z útlaku muže a požadovat rovnost vzhledem k němu. Církevní instituce nemá jiný organický zákon.

Za trochu slabého pohlaví…

Pouhá příslušnost k “slabému pohlaví“, jak je pyšně definuje “maskulinní“tradice, by snad mohla být důvodem k diskriminaci nebo eliminaci v Církvi, která čerpá svoji hrdost a svoji sílu ze slabosti kříže? Ježíš nemohl najít dostatečně pokorné a dojímavé obrazy, aby mluvil o svém Království: luční květiny, hořčičné zrnko, ztracený penízek, zatoulaná ovce, pán domu v šatu služebníka….On sám měl charakteristiky, které často bývají přisuzovány ženám: intuici, citlivost, soucit, umění probudit důvěrnost. A také slabosti: někdy ustoupil své matce, ale někdy unikal, když za ním chtěla jít, stávalo se, že se rozčílil nebo radoval nebo propukl v pláč, uměl trpět, čekat, snášet jako málo z mužů. Vnést do Církve trochu ženskosti za podmínky, že se jí dá prostor, ve kterém by mohla zazářit, by znamenalo vlít do ní tu část humanity, která byla příliš omezena nebo maskována mužskou a posvátnou mocí, která není tolerantní. Ale, opakuji, hlavním problémem není dát ženám moc. Nepěstujme si žádné idylické představy – snadno by se našly ženy, které by byly nadšeny myšlenkou vstoupit do role kněze. Jedná se především o to obnovit půdu křesťanských komunit, nastolit v nich svobodu, různost, rovnost, spoluzodpovědnost, spolurozhodování, nechat tam proniknout obavy okolního světa, učinit, aby slavení bylo pohostinnější k obrazu prvních eucharistických hostin, při kterých se sdílel chléb a jídlo za dobrotivého vedení otce rodiny, aniž bychom zapomněli uskutečnit pavlovský princip „vyloučit vše, co vylučuje“. V této nové atmosféře se rozdělení moci představí v novém světle. Připomene nám, že “presbyteriát“ prvních staletí, jehož název byl znovu zaveden, toho neměl mnoho kněžského, protože kněžství bylo tenkrát vyhrazeno biskupovi. Pak budeme schopni ho znovu vynalézt a rozplést strašlivé pouto mezi mocí, muži a posvátnem.

Nebudeme tím riskovat, že narušíme monarchickou moc, na níž tradice vystavěla organizaci církevní instituce? Možná že ano, ale má nás to děsit už předem? Nebylo náhodou právě z úst ženy prorokováno: “Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil?“ (15) Nejde o to zbořit kdovíco, ale povýšit to, co je nespravedlivě umrtvováno.

Žena a budoucnost Církve? Žena je a bude budoucností Církve.

_____________________

Poznámky
(1) V únoru 2010 časopis Esprit publikoval dva velmi zajímavé články o “Úpadku evropského katolicismu“ , které se zabývají zvláště vztahem církve a žen. Historik Claude Langlois ve článku “Sex, modernita a katolicismus. Zapomenuté počátky“ analyzuje vývoj římských kongregací od roku 1820, které přešly od “pastoračního pochopení“ vůči sexuální praxi k aktuálnímu “rigorismu“. Socioložka Catherine Grémion v článku “Rozhodování v Církvi. Antikoncepce, umělé oplodnění, potraty: tři klíčové momenty.“ ukazuje tragický vliv rozhodnutí posledních tří papežů v této oblasti na rostoucí exodus věřících z Církve.

(2) Dopisem Ordinatio sacerdotalis z roku 1994, kde se požaduje rozhodný souhlas s doktrínou, která vylučuje ženy z možnosti přijmout svátost kněžství, z důvodů. které vyložím dále. Analyzoval jsem dopad tohoto dokumentu ve článku “O uzavřené debatě“
v časopise Recherche de Science Religieuse, n°3 del 1994 (sv. 82), s. 321-333.

(3) časopis La Croix 14.7.2010 představuje dokument Kongregace pro nauku víry, který definuje každý pokus o vysvěcení žen jako “těžký zločin proti víře” a jako “urážku posvátného řádu”.

(4) v knize Benedikta XVI. Světlo světa, se zdá být pozorovatelný lehký posun v postoji Církve v tomto bodě.

(5) Galaťanům 5, 1: “Kristus nás osvobodil právě proto, abychom zůstali svobodní.“

(6) Lk 22, 24-25: “Králové národů nad nimi panují a ti, kteří nad nimi uplatňují moc, si dávají říkat dobrodinci. Ale ne tak vy.“

(7) kap. II “Boží lid“ a IV “Laici“ Dogmatické konstituce o Církvi.

(8) Římanům 12,2

(9) odkaz na rozhovor se sociologem Alain Tourainem v Le Monde 5.září 2010: “Právě se dějí dvě dějinné změny: první na poli ekologie, (…), druhá je ta, že přecházíme ze světa mužů ke světu žen.(…)“

(10) Základ argumentace Jana Pavla II. (viz poznámka 2) pochází z vyjádření Pavla VI. V roce 1975 a z jedné deklarace Kongregace pro nauku víry přijaté roku 1976.

(11) Skutky apoštolů 1,6

(12) Jan 2, 1; Mt 9,22; Marek 14, 3-9; Jan 11, 27 a Lukáš 10, 38-43; Jan 20, 11.18.

(13) List Galatským 3, 28

(14) Neodsoudil otroctví ani neodmítal podřízenost manželky manželovi – byl člověkem své doby. Avšak vylučoval tyto nerovnosti v rámci Církve a díky tomu přispěl k vývoji kultury.

(15) Lk 1, 52