poslal betma Modlitba je dílem Kristova Ducha v nás
Katecheze Benedikta XVI. při gen. audienci, nám. sv. Petra
Drazí bratři a sestry,
V posledních katechezích jsme uvažovali o modlitbě ve Skutcích apoštolů, dnes bych rád začal hovořit o modlitbě v listech svatého
Pavla, apoštola národů. Předně bych rád podotknul, že to není náhodou,
když jeho listy začínají a končí vyjádřením modlitby. V jejich úvodu
stojí projevy díků a chval a v závěru přání, aby putování oněch
společenství, kterým byly adresovány, bylo vedeno Boží milostí. Mezi
úvodní formulí „především děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista“ (Řím 1,8) a závěrečným přáním „milost Pána Ježíše buď s vámi“ (1 Kor 16,23),
se odvíjí sdělení apoštolových listů. Modlitba svatého Pavla vykazuje
obrovské bohatství forem, které přecházejí od díkůvzdání k požehnání,
od chval k prosbě a přímluvě, od hymnu k prosebné modlitbě. Rozmanitost
výrazů dokazuje, jak modlitba zahrnuje a proniká všechny životní
situace, jak ty osobní, tak ty, které se týkají komunit, ke kterým se
obrací.
První elementem, který se nám apoštol snaží dát pochopit, spočívá v
tom, že modlitba nesmí být nahlížena jako pouhý dobrý skutek, který
konáme my ve vztahu k Bohu, jako naše jednání. Je především darem,
plodem živé a oživující přítomnosti Otce a Ježíše Krista v nás. V listu Římanům píše:
„Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani
nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá
vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Víme, jak pravdivé je
to, co apoštol říká, že totiž nevíme, oč se máme modlit, chceme se
modlit, ale Bůh je daleko a nám se nedostává slov, jazyka, abychom s
Bohem mluvili, ba ani myšlenek. Můžeme se jenom otevřít, dát svůj čas k
dispozici Bohu a čekat, aby nám pomohl vstoupit do opravdového dialogu.
Apoštol říká, že právě tento nedostatek slov, tato absence slov, ale
zároveň touha vstoupit do kontaktu s Bohem, je modlitbou, kterou Duch
svatý nejenom chápe, ale nese ji a tlumočí Bohu. Právě tato slabost se
skrze Ducha stává pravou modlitbou, pravým kontaktem s Bohem. Duch svatý
je jako tlumočník, který dává pochopit nám samotným i Bohu to, co
chceme říci.
V modlitbě zakoušíme více než v jiných dimenzích existence svoji
slabost, svoji nuznost, stvořenost svého bytí, poněvadž stojíme před
všemohoucím a transcendentním Bohem. A čím větší pokroky činíme při
naslouchání Bohu a dialogu s Ním, aby se modlitba stala každodenním
dechem naší duše, tím více vnímáme také smysl svých omezení nejenom v
konkrétních všedních situacích, ale také ve svém vztahu k Pánu. Roste v
nás pak potřeba svěřovat se a důvěřovat Mu stále více; chápeme, že
„nevíme, oč se modlit“ (Řím 8,26). A Duch svatý přichází na pomoc
naší neschopnosti, osvěcuje naši mysl, rozehřívá naše srdce a řídí naše
obrácení se k Bohu. Pro svatého Pavla je modlitba především dílem Ducha
svatého v našem lidství, bere na sebe naši slabost a přetváří nás z
lidí připoutaných ke hmotným skutečnostem na lidi duchovní. V prvním listě Korinťanům říká,
„My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha.
Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem. O tom také mluvíme – ne
ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch,
takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho
vnuknutou“ (2,12-13). Svým přebýváním v naší lidské křehkosti, nás Duch
svatý mění, přimlouvá se za nás a uvádí nás do výšin Božích (srov. Řím 8,26).
Touto přítomností Ducha svatého se uskutečňuje naše sjednocení s
Kristem, poněvadž jde o Ducha Božího Syna, ve kterém se z nás stali
děti. Svatý Pavel mluví o Kristově Duchu (srov. Řím 8,9) a
nejenom o Duchu Božím. Je zřejmé, že je-li Kristus Synem Božím, pak je
Jeho duch také Duchem Božím. Duch Boží, Duch Kristův se tedy stává v
Synu Božím, v Synu člověka velice blízký nám a stává se také lidským
duchem, dotýká se nás a my můžeme vstoupit do společenství s Duchem. Je
to jakoby se řeklo, že nejenom Bůh Otec se stal viditelným ve Vtělení
Syna, ale také Duch Boží se zjevuje v životě a jednání Ježíše Krista,
který žil, byl ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých. Apoštol připomíná,
že „jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: «Ježíš je Pán»“ (1 Kor 12,3). Duch tedy orientuje naše srdce k Ježíši Kristu způsobem, že „už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (srov. Gal 2,20). Svatý Ambrož ve svých Katechezích o svátostech uvažuje o eucharistii a prohlašuje: „Kdo je napojen Duchem, je zakořeněn v Kristu“ (De sacramentis, 5,3,17).
Chtěl bych nyní podtrhnout tři důsledky, ke kterým v našem životě
dojde, dovolíme-li, aby v nás působil jako vnitřní princip veškeré
našeho jednání nikoli duch světa, nýbrž Duch Kristův.
Modlitba animovaná Duchem nás v první řadě uvádí do stavu, kdy
opouštíme a překonáváme každou formu strachu či otroctví a žijeme
autentickou svobodu Božích dětí. Bez modlitby, která denně oživuje naše
bytí v Kristu, v postupně rostoucí důvěrnosti, ocitáme se v situaci
popsané svatým Pavlem v listě Římanům: nekonáme dobro, které chceme, nýbrž děláme zlo, které nechceme (srov. Řím 7,19).
Tato slova vyjadřují odcizenost lidského bytí, destrukci naší svobody
vlivem prvotního hříchu: chceme dobro, které nekonáme a děláme to, co
nechceme: zlo. Apoštol chce, abychom pochopili, že z tohoto stavu nás
nevysvobozuje naše vůle, ba ani Zákon, nýbrž Duch svatý. A poněvadž „kde
je duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17), zakoušíme v modlitbě
svobodu darovanou Duchem: autentickou svobodu, kterou je svoboda od zla
a hříchu pro dobro, pro život a pro Boha. Svoboda Ducha, pokračuje
svatý Pavel, nespočívá ve zhýralosti, ani v možnosti dělat zlo, ale
„ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota,
věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22). Toto je pravá
svoboda: možnost skutečně následovat touhu po dobru, po pravé radosti,
společenství s Bohem a nebýt tísněn okolnostmi, které po nás žádají jiné
zaměření.
Druhým důsledkem, ke kterému dochází v našem životě, necháme-li v sobě
působit Kristova Ducha, je to, že se samotný vztah s Bohem stává natolik
hluboký, že se jej nedotkne žádná jiná skutečnost či situace. Chápeme
tak, že modlitba nás neosvobozuje od zkoušek či utrpení, ale umožňuje
nám je prožívat v jednotě s Kristem, s Jeho utrpením a s vyhlídkou
účasti také na Jeho slávě (srov. Řím 8,17). Častokrát v naší
modlitbě prosíme Boha o vysvobození z fyzického a duchovního zla a
činíme tak s velkou důvěrou. Máme, nicméně, často dojem, že nejsme
vyslyšeni a hrozí nám, že klesneme na mysli a nevytrváme. Ve skutečnosti
však není lidského volání, které by Bohem nebylo vyslyšeno. Právě v
ustavičné a věrné modlitbě chápeme spolu se svatým Pavlem, že „utrpení
tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“ (Řím 8,18).
Modlitba nás nezbavuje zkoušek a utrpení, ba dokonce – říká sv. Pavel –
„my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení
našeho těla“ (Řím 8,23). Pavel nám praví, že modlitba nás
nezbavuje utrpení, ale umožňuje nám jej prožít a čelit mu s novou silou s
toutéž důvěrou jako Ježíš, který podle listu Židům „v době, kdy
jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí
modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen
pro svou úctu (k Bohu)“ (Žid 5,7). Odpovědí Boha Otce Synovi na
Jeho naléhavé volání a slzy, nebylo vysvobození od utrpení, od kříže, od
smrti, nýbrž mnohem větší vyslyšení, mnohem hlubší odpověď. Skrze kříž a
smrt Bůh odpověděl zmrtvýchvstáním Syna, novým životem. Modlitba
oživená Duchem svatým přivádí také nás, abychom prožívali denně své
životní putování s jeho zkouškami a utrpením v plné naději, v důvěře v
Boha, který odpoví, jako odpověděl Synovi.
Za třetí. Modlitba věřícího otevírá také k dimenzím lidství a celého
stvoření, bere na sebe nedočkavé čekání tvorstva, „až se Boží synové
zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). To znamená, že modlitba nesená Duchem
Krista, který promlouvá v našem nitru, nezůstává nikdy uzavřena v sobě
samé, není nikdy jenom modlitbou za mne, ale otevírá se k účasti na
utrpeních naší doby, na utrpení druhých. Stává se tak přímluvou za druhé
a tím také mým osvobozením ode mne, přívodem naděje do celého stvoření,
výrazem oné lásky Boží, která nám byla vlita do našich srdcí skrze
Ducha, který nám byl dán (srov. Řím 5,5). A právě toto je znamení
opravdové modlitby, že totiž nekončí v nás samotných, ale otevírá vůči
druhým a tak mne osvobozuje a napomáhá k vykoupení světa.
Drazí bratři a sestry, svatý Pavel nás učí, že se ve svojí modlitbě
máme otevřít k přítomnosti Ducha svatého, který se v nás přimlouvá
vzdechy, které nelze vyjádřit, aby nám napomáhal přilnout k Bohu celým
srdcem a celým naším bytím. Kristův Duch se stává silou naší „slabé“
modlitby, světlem naší „pohaslé“ modlitby, ohněm naší „vyprahlé“
modlitby a obdařuje nás pravou vnitřní svobodou, učí nás vyrovnávat se s
životními zkouškami v jistotě, že nejsme sami, otevírá nás na horizonty
lidství a tvorstva, které „sténá a spolu trpí porodními bolestmi“
(srov. Řím 8,22).
Přeložil Milan Glaser
