poslal karels Nejstarší mimobiblická zmínka Kristova jména je z pera historizujícího
autora císařských životopisů C. Suetonia Tranquilla a vztahuje se k roku
49 n. l., kdy císař Claudius vyhnal z Říma Židy, mezi nimiž působil
rozvrat jistý Chréstos. Chréstos je nepochybně zkomolenina jména
Christos.
„Iudaeos impulsore Chresto assidue tumultuantis Roma expulit.“ (Suetonius, Claudius 25)
Překlad: „Vyhnal z Říma Židy, kteří se bouřili z podnětu jistého Chresta.“
Je více než jasné, že autentický záznam Suetonia, který jsme si nyní přečetli, dokazuje, že vzájemné židovsko-křesťanské vztahy v oné době nebyly příliš vřelé.
Protižidovské zásahy císaře Claudia je nutno vidět v rámci jeho náboženské politiky, která směřovala proti jiným cizím kultům, například proti keltskému náboženství druidů, nebo proti astrologii, přicházející z Orientu.
Nový zákon bychom neměli označit ještě za první spis svým charakterem, což byly následující protižidovské texty – Adversus Judaeos. (proti Židům) Již v prvním století však žije křesťanská a židovská obec ve vzájemném distancování, a dokazuje to jeden z podstatných textů - Didache, jedno ustanovení z oné doby, tj. z prvního století, jasně definuje, jak by se měli křesťané modlit.
Text: „Vaše posty ať nejsou posty pokrytců. Ti se totiž postí v pondělí a ve čtvrtek. Vy se však postěte ve středu a pátek. Ani se nemodlete jako pokrytci, nýbrž jak přikázal Pán ve svém evangeliu.“ (Didache 8:1-2)
V tomto textu jsou nepochybně míněni těmi pokrytci Židé. Musím podotknout, že v době mezi 2. a 7. stoletím vznikla celá řada spisů, která nesla název Adversus Judaeos. (proti Židům) Několik traktátů podobného zaměření se snad ztratilo, ale jiné například od Tertulliana se zachovala. V Augustinově knihovničce bychom traktát podobného zaměření našli také. Tento druh raného písemnictví ukončil až v 7. st. n. l. Isidor Sevillský.
Jasnou řečí vůči Židům promluvil biskup z Malé Asie, Melitón ze Sard (což byl biskup z 2. stol. n. l.) ve svém spise Peri Pascha, takto:
Text: „Nevděčný Izraeli, pojď sem a buď přede mnou souzen za svoji nevděčnost.“
A dále biskup Melitón vytýká synům Izraele následující:
Text: „Neocenitelná jsou dobrodiní, která ti prokázal, a tys mu, dalek toho, abys mu vzdal čest za jeho milosti, oplatil nevděčností: zlobou za dobrotu a utrpením za radost a smrtí za život; tomu, za kterého jsi měl i zemřít.“
A dále:
Text: „Tys jej však zabil o velkém svátku.“
Ve své argumentaci vůči Židům pokračuje biskup Melitón následovně:
Text: „Zabil jsi svého Pána uprostřed Jeruzaléma. Slyšte, všechna pokolení národů a vizte: Neslýchaná vražda se stala uprostřed Jeruzaléma, ve městě Tory, ve městě židovském, ve městě proroků, ve městě, které je pokládáno za spravedlivé. A kdo byl tedy zavražděn? A kdo je tedy vrah?“
Biskup Melitón byl jedním z prvních, který obvinil Židy z „bohovraždy“, z vraždy Boha. (možná si to pan biskup Melitón měl nechat patentovat na patentovém úřadě) Na dlouhou dobu se tak stala tato rétorika vděčnou záminkou dalších nenávistných výlevů raných křesťanů vůči Židům, stejně jako tomu bylo v protižidovských argumentacích i v pozdějších dobách. Počítám, že tomu v současnosti u křesťanských antisemitů nebude zvlášť jinak.
Proč se tak začali chovat někteří z křesťanů vůči svým židovským bližním? Obávali se něčeho? Je to více než pravděpodobné. Domnívám se, že v době pronásledování křesťanů ze strany Římanů mohli jednotliví pronásledovaní křesťané upadnout do pokušení obrátit se od křesťanské víry zpět k synagoze a hledat v náručí judaismu jistou ochranu, podloženou navíc tím, že židé byli opravdu zbožní dle Tory. Taková „kolaborace“ křesťanů k judaismu se pochopitelně nemohla líbit jejich církevním představitelům.
Přesto se našly i myšlenky o milosrdenství v prvokřesťanské církvi, kde v jednom z mnoha církevních ustanovení konkrétně ze 3. století se můžeme dočíst, aby se zvláště o Velikonocích křesťané za Židy modlili, postili a měli s nimi soucit. Čtvrté století bylo ve znamení oficiálního uznání křesťanské víry. Císař Theodosius vyhlásil křesťanství za jedinou uznávanou víru v Římské říši, židovskému náboženství však zůstalo jeho privilegium – tj. religio licita – privilegium povoleného náboženství.
Zdroj:
Uváděné texty jsou v řečtině, mám je na svém blogu
Bernd, Martin, Schulin, Ernst: Židovská menšina v dějinách. Praha, Votobia, 1997.
http://patrologia.narod.ru/patrolog/melito/pascha.htm
Melitón ze Sard byl biskupem sboru v maloasijského křesťanského sboru z druhé poloviny 2. století. Jeho spis, který se nazývá Peri Pascha /O Pasše/ a z kterého také cituji, bývá datován do roku 170 n. l.
