Takový postoj křesťanů vůči jednomu z nejposvátnějších míst judaismu, jistě nepřidal na vzájemných židovsko-křesťanských vztazích. Distancování nového náboženství – křesťanství od judaismu, bylo ze strany Římanů přijato s povděkem. Křesťané byli pochopeni jako nové náboženství, které s židovstvím nemá pranic společného. Pro rozšíření křesťanství toho udělal v roce 312 n. l. snad nejvíce svou osobní angažovaností císař Konstantin.

Vědomí misijní činnosti, která je tak křesťanskému náboženství vlastní, odlišovala křesťanskou víru ode všech ostatních kultů v římské říši. Podněcování k tomu, aby ctitelé Boha získávali další souvěrce a společně takto uctívali Boha, nebylo obvyklé ve starověkém světě. Bylo tomu spíše naopak. Pohané ve svém pohanství byli pyšní na to, že jejich náboženský život je vázaný na místní božstvo bez toho, aby očekávali, že se k jejich uctívání někdo přidá. Křesťané, obzvláště takoví horliví křesťané, jakým byl i apoštol Pavel, smýšleli jinak. Apoštol Pavel píše křesťanům do Korintu:

„Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ (Bible, 1. list Korintským 9:16)

Křesťané obzvláště v prvním století si vzali za svůj životní program šíření své vlastní víry jako misijního poslání, což bylo nepochybně naprosté novum ve světě starověku. Snad bylo tohle myšlení umocněno tím, že křesťané očekávali blížící se konec světa, a tak chtěli zvěstováním dobré zprávy o Ježíši Kristu získat na svou stranu co nejvíce stoupenců.

Tohle se především ale nelíbilo Židům, vždyť objektem evangelizačních snah byli zpočátku na prvním místě právě oni. Otázka, kterou si můžeme položit, proč Židé neuznali Ježíše Krista jako svého Spasitele, přesahuje rámec tohoto článku. Mohu pouze odcitovat slova apoštola Pavla, který napsal:

„Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu, jak je psáno: 'Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.'“ (Bible, list Římanům 9:31-33)

Pro přijetí do řad stoupenců nového náboženství byla víra zajisté její platnou vstupenkou. Židovství, se naproti tomu honosilo dodržováním Mojžíšova zákona, respektive dodržováním přikázání, která z Mojžíšova zákona, z Tory, vycházela. Vidění světa podle křesťanů a podle židů bylo v té době naprosto odlišné. A tento bod je určitě bodem, ve kterém došlo mezi oběma náboženstvími ke střetu.

Jak jsem zmínil, nejenom křesťanství, ale i židovství podnikalo kroky k tomu, aby získávalo nové stoupence do svých řad. V židovství to byli proselyté, alespoň takto byli nazváni konvertité k judaismu. Domnívám se, že misijní působení v 1. století n. l. a tudíž určitý vliv, byl jedním z dalších podnětů k nevraživosti Židů a křesťanů navzájem. Docela jednoduše řečeno, vzájemná rivalita mezi Židy a křesťany byla pravděpodobně také i důvodem k počátečnímu antisemitskému smýšlení křesťanů vůči Židům.  

Přitažlivosti křesťanství oproti nejrůznějším náboženským kultům starověku včetně židovství, dodávalo bezesporu učení a naprostá jistota o životě po smrti, stejně jako dostupnost pro všechny z těch, kdo se stali součástí křesťanské víry v Ježíše Krista jako jejich osobního zachránce. Křesťané sice odmítali uctívat ostatní bohy, kromě toho svého, ale na rozdíl od Židů neměli chrám jako centrum kultu, a tak se mohli k Ježíši Kristu modlit vlastně kdekoliv.

Není jisté, nakolik si pozdější křesťané uvědomovali společné prvky, které je pojí s židovstvím. Nicméně je jasné, že první křesťané byli zároveň i židy, kteří dodržovali společně s vírou v Ježíše Krista také židovské zvyky. Dokládá to i diskuze o smyslu obřízky pro křesťany, kde apoštol Pavel píše ve svém listu galatským křesťanům:

„Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon.“ (Bible, list Galatským 5:1-3)

Obřízka a dodržován celého Mojžíšova zákona, to bylo jedno z ústředních témat první církve. Snaha oslabit vliv prvních křesťanů ze strany Židů. Šlo docela jednoduše o to, že Židé křesťanům řekli, aby kromě víry v Ježíše Krista dodržovali Mojžíšův zákon, a tak je vlastně získali na svou stranu. Potom totiž stačilo dodat, že Ježíše Krista už vlastně nepotřebují, neboť spravedlnosti dosáhli prostřednictvím dodržování přikázání Mojžíšova zákona a rovněž tak tím, že se nechali obřezat. Jenomže tak se křesťané stali židy, proti čemuž vystupuje apoštol Pavel v textu, který jsem odcitoval výše.

Velké téma, křesťané židovského původu, kteří se scházeli nejenom na křesťanských bohoslužbách, ale také v synagogách, bylo zřejmě diskutováno stejně tak i mezi Židy. Možná šlo o jejich podezřívání z loajality, protože v okamžiku, kdy byla ohrožena židovská víra, jak by se zachovali tito jejich souvěrci? Stáli by při ostatních židech, nebo by se naopak přidali na stranu agresora?

Naprosté rozdělení mezi židovstvím a křesťanstvím chápu ve smyslu „modlitby osmnácti“ jinak nazvané Amida.

Jde o modlitbu, velice starou židovskou modlitbu, kde jeden z modlitebních předmětů, konkrétně dvanácté požehnání, proklíná heretiky – a tady se vede diskuze mezi odborníky – domnívám se osobně, že se týká křesťanů. Vysvětlení je jednoduché, modlitba osmnácti – Amida se stala součástí židovské liturgie a ti, kdo byli zároveň křesťané (židovští křesťané) a účastnili se takové bohoslužby, se Amidu modlit nemohli. Vždyť by proklínali sami sebe!

Židovští křesťané tak byli od židů postavení před volbu. Buď se oddělit od židovství a naplno se odevzdat víře v Ježíše Krista, nebo setrvat s ostatními židy v judaismu a křesťanské víry se de facto vzdát.

Dvanáctá modlitba z Amidy:

„A pomlouvači ať nemají naději, všichni, kdo páchají bezbožnost, ať v okamžiku zmizí a všichni jsou rychle podetnuti, svévolníky rychle vyvrať, zlom, rozdrť a pokoř vbrzku, za našich dnů. Buď požehnán Bože, jenž láme nepřátele a pokořuje svévolníky.“  

K tomu wikipedie dodává: „Dvanácté požehnání je jedno z nejspornějších požehnání Amidy. Žádá Boha o zničení malšinim („pomlouvačů“ nebo „donašečů“, též „tlachalů“), nepřátel Izraele, kteří ho chtějí pošpinit a zničit.

Původně se toto požehnání možná týkalo rozličných sekt, které v židovství vznikaly, později možná křesťanů. Od dob Talmudu je toto požehnání známo jako Birkat ha-minim, přičemž slovo min značí totéž co sektář nebo heretik.“
Závěr: židovští křesťané si nejspíš jasně uvědomili, že to nadále nemůžou hrát na obě strany, nebo snad byla modlitba osmnácti pouze další kamínek mozaiky v poznání, že židovské křesťany v synagoze ostatní židé nechtějí. Na druhou stranu, apologetika křesťanské víry vůči judaismu, bez možnosti toho, aby někdo byl zároveň žid i křesťan, je zaznamenaná v textech Nového zákona především díky myšlenkám apoštola Pavla. Jak můžeme vidět, z obou dvou stran, tj. jak z židovství, tak i z křesťanství, byly podniknuty takové kroky, aby obě náboženství zůstala bez cizorodého vlivu, který by je snad ohrožoval zevnitř. Přirozeně podobné postoje mohly vyvolávat vzájemné antipatie mezi Židy a křesťany.   Zdroj: Goodman, Martin. Řím a Jeruzalém : střet starověkých civilizací. [z anglického originálu ... přeložili Olga Sixtová a Ladislav Nagy]. Praha : Rybka, 2007.