|
Právě je 452 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online: Willy
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116562923 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: Žvásty českých katolíků
Vloženo Úterý, 20. prosinec 2011 @ 08:49:15 CET Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Vždycky jsem měl sklon brát vážně to, co jsem četl. Když jsem byl v
osmnácti hegelián nebo husserlián, nebylo to proto, že jsem si chtěl
Hegela či Husserla přetáhnout na svou stranu, že jsem si z nich chtěl
vybrat, co se mi hodí, nýbrž mne prostě přesvědčili. A když jsem s nimi
potom vnitřně začal polemizovat a radikálně se od nich odvrátil, nikdy
jsem se opět nesnažil nějak si je přizpůsobit, ale respektoval jsem
jejich postoj, protikladný mému. I proto nemám rád, když se Hegel v
moderní americké filozofii interpretuje jako liberál a když se z něho
vybírá jenom to, co se hodí pro takovou interpretaci. Hegela či Husserla
si natolik vážím, byť jejich učení považuji za v zásadě nebezpečné, že
bych ho nikdy nechtěl překrucovat k obrazu svému. To, že něco polemicky
odmítáte, je podle mne mnohem poctivější a uctivější postoj, než to
falšovat.
O to více to platí v případě náboženského postoje. Křesťanství nabízí
kosmické mystérium, otvírá prostor věčné spásy, mluví o Bohu, který
stvořil celý vesmír a zároveň se vtělil do lidského těla pro všechny
lidi v Betlémě. Co může být vážnější a běžnou lidskou zkušenost více
překonávající poselství? Tím spíše, že ten vtělený Bůh byl nakonec
kněžími umučen na kříži. Apoštolové i svatí museli najít tváří v tvář
tomuto poselství znovu sebe sama, obrátit se a celý život žít již nikoli
v horizontu regionální spásy Izraele či v horizontu vlastních tradic a
samozřejmostí. Zejména pak apoštol Pavel, hlavní „tvůrce“ křesťanství,
naprosto odmítl židovské tradice a vyhlásil svobodu a odpovědnost. O to
podivnějším dojmem na mne působí série videí „Jsem katolík“ na YouTube,
v nichž různé osobnosti vysvětlují, že a proč se hlásí ke katolicismu.
Převažující notou není konverze a abrahámovská pouť z domoviny do
radikálního neznáma, nýbrž naopak zůstávání v tradicích otců, v přijetí
rodinné výchovy a v jakési společenské a kulturní roli křesťanství. To
jsou postoje jako z dějin římského náboženského kultu, nikoli jako
z dějin náboženství, jež má být postaveno na Kristu.
Vezměme si příklady.
Jiří Pavlica se hlásí k hodnotám, které vycházejí
z „křesťansko-humanistických principů“ a které je nutno vnímat v jejich
„kulturně-historickém významu“ a především v jejich „morálně-etickém
apelu“. Končí pak tím, že nám přeje, ať „jme živí, zdraví a máme radost
ze života“. Zajímalo by mne, jak tyto žvásty charakterizují katolickou
identitu, která v současné době kontrastuje např. s protestantskou
zejména v sexuální a rodinné morálce (odmítnutí rozvodů a masturbace či
antikoncepce či homosexuálního sexu).
Josef Forbelský zase mluví o tom,
že „našeho letopočtu“ je vlastně „po Kristu“ a že naše civilizace začíná
od Krista – i když je to „argument“ nanejvýš primitivní a nepřesvědčivý
pro to, aby se člověk stal křesťanem či křesťanství bral vážně, stále
ještě nevysvětluje, proč je pan Forbelský zrovna katolík a nikoli
protestant nebo pravoslavný. Proč není arián, to víme: ariáni byli
násilně potlačeni a převráceni na pravou víru všude v Evropě na samém
počátku dějin křesťanství tím proudem, který se dnes považuje za
ortodoxní. Ale i ariáni se hlásili ke Kristu.
Jezuita Jan Pražan mluví o české krajině jako o katolické krajině, což
by protestant asi upřesnil slovy „rekatolizované krajině“, nicméně
nejvíce na mne zapůsobila tato Pražanova argumentace: „aby člověk tady
prožil takový ten pocit domova, tak ten kód k tomu je ta katolická
víra.“ Tím se ale křesťanství stává lokálním pohanstvím, místním kultem,
už to není žádná kosmická zvěst pro všechny lidi všech zemí a ras, už
to není svědectví o absolutním Bohu, který se nechal umučit za všechny
lidi, ale je to taková uklidňující pohádka, aby si člověk užil krásu
polí, hájků a mezí. Pražan mluví o „radostné vnitřní jistotě, že někam
patří“. To je právě to, co musel překonat Abrahám, když opustil svůj
domov, a této odvaze a důvěře v Boha se říká víra, a proto jsou
judaismus, křesťanství a islám tzv. abrahámovská náboženství, protože
sdílejí tuto víru. Naopak typická pohanská náboženství jsou postavena na
lokálních vazbách a rituálech, na vazbě k půdě, společenství a domovu.
V sérii videí „Jsem katolík“ narazíme však i na některé konvertity,
např. Jan Royt pocházející z protestantské rodiny konvertoval ke
katolicismu kvůli tomu, že Ježíšovo „poznáte je po ovoci“ pochopil tak,
že ono ovoce je dílo Leonardovo a Michelangelovo. Ačkoli mám dílo
Leonarda a Michelangela velmi rád, nevidím jediný rozumný důvod, jak by
zrovna ono mohlo být tím ovocem, o němž mluví Kristus v evangeliu. Kromě
Royta je tu i konvertita z řad ateistů, totiž povahou prý anarchista a
odpůrce autorit, novinář Martin Komárek, který se v době natáčení videa
připravoval ke křtu a vstupu do římskokatolické církve. Zřejmě je také
masochistou, jenom se k tomu nepřiznal.
Nedivím se příliš tomu, že církve dramaticky ztrácejí členy (všechny
tradiční velké české církve ztratily za posledních 20 let 75% svých
členů a je otázka, zda budou za 30 let, kdy se jim má vrátit jejich
ukradený majetek, ještě de facto existovat), když to, co v nich zbývá,
se prezentuje takovým způsobem, jak ukazuje série videí „Jsem katolík“.
Křesťanská zvěst od dob apoštola Pavla dala vznik statečnému úsilí o
konverzi, o potírání předsudků a osvobozování člověka k novému životu,
což je apel, který je přítomen také v osvícenství, v moderním
emancipačním hnutí otroků, žen, dělnictva či homosexuálů, ale je také
hybnou silou vědeckého poznávání a vůbec intelektuálního života od dob
osvobození se filozofie z rukou církevní vrchnosti.
To, co nabízí
současná katolická církev, jak můžeme vidět velmi zřetelně z
„propagačních“ videí „Jsem katolík“, je zastavení se v zátočině času,
klidné ulpění v minulosti, vyhnutí se tomu, stát se sám sebou a nést za
sebe odpovědnost. Je to pouhopouhá konformita, strach a ústup, stařecké
vzpomínání na růžovou minulost, jistota dějinné role, která už ale
v současné realitě je dávno pryč.
Co zbývá? Jak zjistil jeden nedávný průzkum, nejvíce lidí lituje před
smrtí toho, že neměli odvahu žít život podle sebe, ale žili podle
očekávání druhých. Litují toho, že neměli více kuráže vyjádřit své
pocity a že si nedovolili být šťastnější. A to je přesně cena za tupou
konformitu, postavenou na strachu a slabosti. Ostatně silná osobnost,
jakou byl např. největší katolický básník Dante Alighieri, dokáže o
domov přijít a z vyhnanství proklínat samotného papeže a poslat ho do
pekla. Zejména si však nedělá ze zápecního tepla iluze o fungování
světa, zejména pak o fungování římskokatolické církve.
Ocituji na ukázku
jednu pasáž z 27. zpěvu Pekla (verše 67-135) v překladu Božské komedie
od O. F. Bablera, SNKLU, Praha 1965.
MLUVČÍ: duše Guida Montefeltra v pekle
PODOTKNUTÍ: vyprávěný příběh je HISTORICKÝ, vskutku se stal
„Já byl muž zbraní, potom provaz mnicha (BC: stal se františkánem)
jsem přijal, mysle, že mi zbloudit nedá,
a to by víra nebyla tak lichá,
nebýt velekněze, jemuž běda, (BC: papež Bonifác VIII.)
že svrh mě zas do vin nepravostí,
jak vylíčit ti řeč má slova hledá.
Dokud jsem tvarem svalů byl a kostí,
který mi dala matka, moje díla
nebyla lví, však liščí lstí a zlostí.
Klam každý, každá tajná cesta byla
mi známa, podváděl jsem, až se hana
a hanba má kraj světa rozšířila.
Loď mého žití, když však byla hnána
až tam, kde každý ví, že přišla chvíle,
aby už plachty spouštěl, stáčel lana,
mne mrzelo, co dřív mi bylo milé,
až zpovídal jsem se já zatracený
a pokáním svým byl bych došel cíle.
Král nových Farizeů rozlícený (BC: opět Bonifác VIII.)
však vedl válku poblíž Lateránu,
a to ne s Židy nebo Saracény:
jak do nepřátel dal se do křesťanů,
ač žádný z nich při Akry dobývání (BC: Akra dobyta Araby roku 1291)
nebyl a nekupčil tam u sultánů.
Úřadu nedbal, ani pomazání
své nectil, ani provaz můj, jenž dával
kdys hubnout těm, kdož jím jsou opásáni. (BC: Františkův ideál chudoby)
Jak Silvestra Konstantin vyhledával
na Soracte, by zdraví nabyl znova, (BC: stará bajka o papeži Silvestru)
tak učedníkem mým se tento stával,
ať léčím pýchy horečku, jíž chová.
O radu ptá se, já to mlčky minu,
neb opile mi znějí jeho slova.
Praví mi: „Srdce tvé se neboj, synu,
už předem rozhřeším tě, povíš-li mi,
kterak bych srazil k zemi Palestrinu! (BC: místo opory protivníků)
Odemknout mohu nebe klíči svými,
jak víš, i zamknout: ty dva klíče ale
předchůdci mému byli nemilými.“ (BC: asi svatému Petrovi)
Důvody vážné uváděl mi stále,
až mlčet ještě horším se mi zdálo,
a řek jsem: „Otče, chceš-li dokonale
smýt hřích ten, v nějž mne přání tvoje vhnalo,
zvítězíš na svém stolci proti zlobě –
jen mnoho slib, byť splnit měls jen málo!“ (BC: Guido radí zradu)
Když jsem byl mrtev, František mě k sobě (BC: svatý František z Assisi)
vzít přišel, avšak jeden cherub tmavý (BC: cherub tmavý = ďábel)
mu pravil: „Nech ho, nenáleží tobě!
K mým lidem dolů patří v jícen dravý,
vždyť dopustil se špatné rady dání, (BC: radil zlo)
pročež já v patách mu byl bez únavy.
Nedojde nikdo spásy bez pokání,
neb nelze litovat i chtíti spolu
pro vnitřní rozpor, který tomu brání.“
Jak jsem já bědný zatřásl se v bolu,
když popad mě a řek: „To tebe mate,
neb nemyslils, že z logiky mám školu!“
Pak nes mě k Minosu, jenž osmkráte (BC: Minos = pekelný soudce)
ocasem obtočil si tvrdá záda;
kousnuv se v zuřivosti jedovaté
řek: „Ten si ohně zlodějského žádá!“
Tak zde, kde zříš mě, trpím v zatracení
a oheň mne jak oděv obepřádá.“
Teď mluví Dante:
Když dokončil tak svoje vyprávění,
ten plamen od nás odvrátil se prudce (BC: plamen = duše Guida M.)
zmítaje ostrým hrotem v rozechvění.
My dále kráčeli, já a můj vůdce, (BC: vůdce Dantův = Vergilius)
vpřed skaliskem až k oblouku té hory,
jež kryje důl, kde tresty nesou v muce,
kdož břímě sbírají, když sejí spory.
Jiří Pavlica: ZDE
Josef Forbelský: ZDE
Jan Pražan: ZDE
Jan Royt: ZDE
Martin Komárek: ZDE
Nedivím se příliš, že církve dramaticky ztrácejí členy
Čeho nejvíce litujeme před smrtí
Boris Cvek
Zdroj: http://www.blisty.cz/art/61510.html
|
Re: Žvásty českých katolíků (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Úterý, 20. prosinec 2011 @ 09:02:20 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Škoda že autor blíž nevysvětlil kam a proč by měl odcházet Vyvolený národ po Abrahamovi a proč a hlavně kam by měli odcházet lidé s tradičních denominací, jestliže mu jejich osud tak leží na srdci jak tvrdí. Pokud mu ovšem neleží spíš v žaludku jako nestravitelné sousto, což by mohl naznačovat celkový tón článku a to kde byl publikován. To co říká nápadně o nás a nenápadně o ostatních. Ten kdo odsuzuje cizí kytky by měl vždycky zároveň ukázat jak se daří těm jeho a jestli vůbec existují. Nebo by o to měl být požádán.
|
|
|
Re: Žvásty českých katolíků (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Úterý, 20. prosinec 2011 @ 13:02:43 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Ocituji na ukázku jednu pasáž z 27. zpěvu Pekla (verše 67-135) v překladu Božské komedie od O. F. Bablera, SNKLU, Praha 1965. MLUVČÍ: duše Guida Montefeltra v pekle PODOTKNUTÍ: vyprávěný příběh je HISTORICKÝ, vskutku se stal
Za povšimnutí stojí i úryvek z Božské komedie údajně historický a skutečný ??? příběh který se prý skutečně stal, komentovaný BC, kde dochází ke zjevnému happy endu. Pokud jsem tomu dobře rozumněl tak prý s odpuštěním stačí opustit Církev a držet se pana Vergilia. |
|
|
Re: Žvásty českých katolíků (Skóre: 1) Vložil: joker (www.klicnik.eu) v Úterý, 20. prosinec 2011 @ 13:40:51 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | No já nevím, je to takové jakési zmatené, nemastné, neslané. Chybí tomu nadhled a lehkost, když už se snaží balancovat na hraně ironie a sarkasmu. Vymezuje se proti lidovému katolicismu a zároveň křesťanství staví do jakési mystické roviny (podle mě není ani jedno obrazem biblického křesťanství). Nelíbí se mu ustrnutí katolické církve, ale zároveň nepřizná, že i v ní jsou výrazné a nikoliv přehlédnutelné charismatické proudy.
Kdo je Boris Cvek? Boris Cvek (nar. 1976, Krnov) vystudoval anorganickou chemii na olomoucké univerzitě (Ph.D.), působil jako učitel na ZŠ Haškova v Uničově, na gymnáziu v Kojetíně a jako badatel i učitel na Lékařské fakultě UP. V současnosti je zaměstnán na Katedře buněčné biologie a genetiky téže univerzity, specializace: ubikvitin-proteazomový systém jako cíl protinádorové terapie. Odborně spolupracuje s týmy prof. Doua z Barbara Ann Karmanos Cancer Institute Detroit USA, prof. Deshaiese z California Institute of Technology Pasadena USA a prof. Bártka z Danish Cancer Society Kodaň Dánsko.
Přednáší buněčnou biologii a filozofii přírodních věd na PřF UP v Olomouci. Je pravidelný čtenář časopisů Nature a Science, jež v poslední době výrazně formují jeho myšlení.
Od září roku 2003 do konce roku 2008 vydával literární časopis Téma, dostupný volně na internetu a zaměřený na klasickou světovou literaturu. Od října 2007 dálkově studuje filozofii přírodních věd na Katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK v Praze (školitel prof. Peregrin). Od roku 2004 píše publicistické články na nejrůznější témata (kromě Britských listů také Hospodářské noviny, Respekt, Přítomnost, Mladá fronta, Lidové noviny, Literární noviny, A2). Autor na internetu dostupných básní a dramat (např. v decimě napsaná báseň Endymión, publikovaná v Britských listech, nebo drama Vitellius, které vyšlo v Tématu).
Politicky náleží k liberálnímu středu. Nábožensky ke starokatolickému proudu (napsal si svůj vlastní „katechismus“ a stovky stran komentářů k Novému Zákonu), církevně je ale „bez vyznání“. Anglofil vyrostlý na antice a k antice se vracející. Milovník klasické literatury (zejména Dante, Rabelais, Montaigne, Shakespeare, Sterne, Goethe, Gogol, Proust, Joyce, Ginsberg a Burroughs), ale i malířství (Giotto, Michelangelo, Rembrandt a holandští mistři, Klee) a hudby (Mozartovo Requiem a Berliozova Fantastická, velice blízký je mu Händel či Beethoven). Nepovažuje se za intelektuála, a když by si měl vybrat životní vzor, vybral by si „tajného radu“ von Goetha (botanik, optik, básník, dramatik, filozof, romanopisec, ředitel divadla a dvořan). Pobývá často v olomouckých pivnicích, ale patří také mezi ctitele (výlučně červeného) vína. Konečně je také velikým fanouškem rytíře Falstaffa, zejména v podání Orsona Wellese v jeho slavném filmu Chimes at Midnight (lze najít na YouTube). Z dnešního výtvarného umění za vrcholná díla považuje cyklus obrazů Jana Paula Mezi životem a smrtí. |
Re: Re: Žvásty českých katolíků (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Středa, 21. prosinec 2011 @ 09:07:27 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Díky za stručný a výstižný přehled. Co se týče starokatolíků tak předpokládám že je ten vztah poněkud jednostranný. Pochybuji že by chtěli zrovna oni nabádat lidi aby opustili Církev. Myslím že by ho nepochválili ani za ten nadpis. Že by si to vzali osobně. |
]
|
|
Re: Žvásty českých katolíků (Skóre: 1) Vložil: oko v Středa, 21. prosinec 2011 @ 11:16:11 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Ono samotné "Blisty" jsou už zárukou výblitků lidského ducha.
..." Proč není arián, to víme: ariáni byli
násilně potlačeni a převráceni na pravou víru všude v Evropě na samém
počátku dějin křesťanství tím proudem, který se dnes považuje za
ortodoxní. Ale i ariáni se hlásili ke Kristu."...
Ariáni vnímali Krista (podobně jako třeba muslimové) pouze jako člověka. Upírali mu jeho Božství, popírali, že Kristus je Bůh.
K jakémuto "Kristu" se tedy ariáni vlastně "hlásili" doopravdy?
|
|
|
|
|