Po více jak sedmi set letech se v tomto článku můžete začíst do překladu kázání z nejstarší sbírky kázání na našem území, kde známe jejího autora. Je jim olomoucký biskup Robert (1200/1-1240), který pocházel z Anglie a byl cistrciáckým mnichem. Na konci 12. st. se v pramenech objevuje jako převor Nepomuckého kláštera a krátce na to jako kaplan krále Přemysla Otakara I. Nejspíše v roce 1200 byl zvolen olomouckým biskupem a svůj úřad zastával dlouhých čtyřicet let. Během své biskupské služby se snažil o rozvoj moravské církve. Například se zasadil o založení prvního moravského cisterciáckého kláštera na Velehradě a snad právě tam Robert přednášel kázání, které se nám dochovaly ve třech středověkých rukopisech.
Kázání Roberta Olomouckého na první neděli adventní
"
Už
nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť
nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.
Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a
oblečme se ve zbroj světla" (Řm
13,11-12).
Už
nastala hodina...
Jsou
tři hodiny: první je hodina neznalosti, druha snášení, třetí
léčení. Hodina neznalosti je, když se neví o nemoci; snášení,
když se snáší nepříjemnost nemoci; léčení, když se nemoc
léčí.
Hodina
neznalosti byla před zákonem, kdy lidé z vlastní vůle byli
uvrženi do hříchu. Většina z
nich nevěděla, že hříchům patří lítost, ctnostem
sláva. „Nevěděli by totiž, že by byla žádostivost, kdyby
zákon neukázal, co je hřích, říkaje: nedychtit. (Srov. Ř 7,7)“
Hodina
snášení byla pod zákonem, protože zakázána žádostivost,
která je usilovná ve všem lidském, se chopila povstat k boji,
dokud by se žádostivost nepohnula k hříchu.
Takto odporovala jak nařízení zákona tak boji, dokud se jí lidé
nepokusili překonat vlastními zákony bez pomoci milosti. Snažili
se tak velice, že vynalezli vlastní nemoc a byli sužováni, aby
jejich pýcha byla poražena a aby se samou ponížeností naučili
dovolávat útěchy, která navrací slepým vidění, hluchým
slyšení a léči všechnu nemoc (srov Mat 17, 5; Lk 7, 22).
Po
této hodině však přichází hodina uzdravení: hodina milosti a
spásy. V ní přišel léčitel z nebe, přistoupil k nemocnému
a vzbudil ze spánku připomenutí, aby se vyjádřilo
ponížené vyznání a zdraví se navrátilo. A sám mu řekl, tehdy
skrze své služebníky, že
nastala hodina, aby procitl ze spánku
(Ř 13,11).
...aby
procitl ze spánku...
Je
však trojí spánek:
hanlivý jako je nepravost, politováni hodný jako je slabost,
slavný jako je láska.
Tak
jsou tací, kteří spí v hanbě. Buď jsou to ti, kteří žijí v
tomto životě, neboť konají nepravost; nebo jsou to ti, kteří
odcházejí z tohoto života, neboť ve své nepravosti umírají.
Jim apoštol říká: „
Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých,
a zazáří ti Kristus“ (Ef 5,
14).
Jsou
i jiní, kteří spí ve vlastní slabosti. Jsou bázliví k tomu,
aby přistoupili k hlubšímu náboženskému životu, ponechávajíce
svojí věc v Božím milosrdenství a tak v milosti odpočívají,
aby se stranili smrtelných vin. Tyto přece obyčejně probudí
božský hlas, říkaje: „
Jak dlouho lenochu spíš“ (Př
6, 9), to je, že se bojíš
přistoupit k pevnějšímu řeholnímu životu.
Jsou i jiní, kteří spí v
dokonalé lásce, jsou to ti, co žijí, tak ti co zemřeli. Tito
opovrhujíce marnostmi světa, rozšiřují v tomto odpočívání
plnost snahy o duchovní ctnosti.
A
jistě první spí v podobě Lazara v potupě (Viz Lk 16,19-31),
další s Lotem v milosrdenství (Gn 19,15-29), poslední s nevěstou
uprostřed ohrad
(Ž 67(68),12-15) ve slávě. Na jiném místě je k tomu řečeno:
„
Nezburcujte lásku,
dokud nechce“ (Pís
2,7). A dále: „
Všichni králové spí ve slávě“
(Iz 14, 18). Vskutku se přiklání hanba k nepravosti,
milosrdenství k vrtkavosti, sláva k lásce. A v hanbě zajisté
mezi námi spí ti, kteří zle činí, a jestliže se neodvažují
zjevně, tak alespoň skrytě, svoje nepravosti skrze vyznání
nepřiznávají. V slabosti spí ti, kdo se postí, bdí, čtou,
pracují atd., takto by si to více než přáli, když těžce
nesou, ale jak těmto tak tamtěm je řečeno: „j
e hodina atd,“
protože spása se přibližuje, dny radosti spěchají. Zajisté s
příchodem Krista „přichází světlo a spása, protože on sám
je naše spása a naše světlo (Srov. Ř 13,11).“
...nyní
je nám spása blíže...
V
Kristu samém je trojí spása, protože
skrze něho můžeme následovat trojí spásu. Je totiž spása
oživující, spása utěšující, spása upevňující. Oživující
je, když podněcuje obrácení, k tomu:
Mé ovce slyší
můj hlas [...]
a já
jim dávám život milosti v budoucí slávě (J
10, 27-28). Utěšující, když ulehčuje pokušení očištěním
vin, nebo když odstraňuje viny svým starým umučením, k tomu:
Já
přijdu a vyléčím dotekem, lide můj
(Žalmová antifona: Matutinum 1. neděle adventní). Upevňující
spása, když dá neporušitelnost nesmrtelnosti, k tomu:
Příjde
spása ze Siónu (Ž 14, 7).
Právě
v první přijímáme spásu obrácením se k Bohu skrze víru.
Druhou zakoušíme každodenně, když máme prospěch z ctností. V
třetí očekáváme to, o čem je řečeno: „
Nyní je
blíž naše spása, než bylo tenkrát, když jsme uvěřili. Noc
pokročila, den se přiblížil.“
(Ř 13, 11), protože čím delší čas žijí z volby, tím více
se přiblíží smrti těla, jako spásu, když přijímají, budou
žít s Kristem na věčnosti v blaženém dni a světle cele v
jasnosti.
Ona noc postoupí (Srov.
Ř 13,11), že se nebudou bát noci. Noc, říkám, je k bloudění.
Noc trápení jim předchází, neboť od nich ustupuje a přistupuje
k ním den rozumný, den radosti, den věčné blaženosti.
Více o Robertových kázáních:
http://www.martinoviny.cz/biskup-robert-olomoucky-kazani/ (Stránky se stále připravují, ale základní informace zde již naleznete.)