Dřív než jsem zahájil duchovní a teologickou průpravu ke kněžské službě v „podzemní církvi“, musel jsem u otce Dvořáka, který jako „agent Vatikánu“ prošel komunistickými věznicemi, absolvovat intenzivní kurz konspirace. Jednou z hlavních zásad bylo nechtít o celé „ilegální síti“ vědět nic, co nebylo nezbytně nutné – pak nehrozilo nebezpečí, že policie při výslechu z člověka vymlátí něco, co by ohrožovalo ostatní. Tudíž jsem se až těsně před svěcením dozvěděl, kým a kde budu tajně svěcen a kdo je oním „styčným důstojníkem“ mezi naší skupinou a Svatým stolcem v Římě. Byl to tehdejší světící biskup v Erfurtu Joachim Meisner. Poprvé jsem se s ním osobně setkal, když mne vezl autem z kláštera voršilek do rezidence erfurtských biskupů, kde jsem v soukromé kapli v nejužším kruhu svědků přijal z rukou biskupa Aufderbecka svěcení – v roce 1977 jáhenské a o rok později kněžské. Pro případ, že by biskupův dům byl snímán kamerou tajné policie, jsem v obou případech musel ležet pod kabátem na zadním sedadle auta. Den po kněžském svěcení jsem brzy ráno slavil v malé chórové kapli sester voršilek v Erfurtu svou primiční mši.

Prvním knězem nového papeže

Po mši jsme s biskupem Meisnerem v jeho bytě sledovali v přenosu západoněmecké televize intronizační mši nového papeže Jana Pavla II. Až po 11 letech jsem měl možnost tomuto papeži říci, že jsem zřejmě první kněz vysvěcený za jeho pontifikátu, že jeho „papežskou primici“ od mé kněžské dělilo jen několik hodin. V následujících 11 letech „ilegálního působení“ jsem měl pravidelně příležitost ke kontaktu s biskupem (později arcibiskupem a kardinálem) Meisnerem. Když se stal arcibiskupem v Berlíně, měl možnost pobývat část týdne na jedné a část na druhé straně Berlínské zdi. Po čase mi prozradil, kde má v Západním Berlíně svůj tajný archiv, v němž jsou uloženy i protokoly z našich svěcení – po Sametové revoluci mi je poslal poštou. Jezdíval jsem zejména jako svědek dalších tajných svěcení – ta se odehrávala většinou v noci v kryptě berlínské katedrály, kam vedla podzemní chodba z biskupské rezidence.

DOVEZL ANEŽKU DO ŘÍMA

Z mnoha setkání nezapomenu na dvě. V roce 1988 jsem se v úterý před památnou Anežskou poutí dozvěděl, že následující den, na nějž připadal Anežčin svátek, ve středu 2. března, letí kardinál Meisner do Říma. Ve středu bývají veřejné papežské audience, napadlo mě. Nočním rychlíkem jsem odjel z Prahy a o půl šesté ráno jsem byl v Berlíně. O čtyřicet minut později jsem koncelebroval s berlínským kardinálem mši v jeho soukromé kapli a pak, jak bývalo zvykem, jsem s ním odešel na pracovní snídani. Tam jsem mu předal text se zmínkou o Anežce, Anežském roce a celém českém Desetiletí, který jsem napsal ráno v podzemní dráze, aby nepadl do rukou při hraniční kontrole. Kardinál za hodinu odlétal do Říma a ještě ze západoberlínského letiště telefonoval do Vatikánu prosbu, aby Svatý otec zabudoval do svého proslovu větu, kterou mu bezprostředně při audienci podá. Já jsem jel zpátky do Prahy a večer před osmou jsme u přátel nahrávali z českého vatikánského vysílání papežovu větu, kterou okamžitě grafička upravila na plakát zvoucí na nedělní slavnost. Řadu let předtím nás při společné jízdě v autě zastihla zpráva, že papež jmenoval mnichovského arcibiskupa Ratzingera kardinálem. „Znáš ho osobně? Kdo je to, jaký je?“ zeptal jsem se. „Příští papež,“ zněla odpověď. Nevím, zda si kardinál Meisner dosud na toto své proroctví pamatuje. Naposledy jsem s ním mluvil v Praze, když mu prezident republiky za pomoc našim kněžím v jejich riskantní službě církvi v dobách perzekuce udělil jedno z našich nejvyšších státních vyznamenání.