poslal Nepřihlášený Rino Cammilleri V
italském časopise Katolické univerzity (Vita e Pensiero, 2009/1) vyšel
článek nazvaný Může islám pomoci západnímu finančnictví? Odpověď dvou
předních odborníků na ekonomiku a finanční sektor zní: ano, ba dokonce:
západní finanční sektor by si měl z toho islámského brát příklad.
Namísto analýzy současné situace a budoucích perspektiv podávají autoři
nejprve krátké dějiny islámského finančnictví. Stručně je lze shrnout
následovně: islám zakazuje úrokovanou půjčku (riba), což nemálo
komplikuje muslimskou ekonomiku a vlastně znemožňuje vznik samotného
pojmu banka. Celý kapitalismus, který je právě na půjčce a úroku
založen, byl opakovaně postižen fatwou čili klatbou a ti šejkové,
kteří chtěli obchodovat se Západem museli takříkajíc držet peníze a
Korán v oddělených kapsách.
Pro ostatní však platí šaríja, podle níž každá ekonomická aktivita má povinnost almužny (zakat),
což je jeden z pilířů islámu. Institucionalizovaná půjčka se může týkat
nanejvýš financování pouti do Mekky, což je další z pěti pilířů islámu.
V roce 1963 však jeden Egypťan, který studoval ekonomii v Německu,
zahájil jeden nesmělý experiment. Jmenoval se al-Najjar a v Německu se
nadchnul tzv. „sociální“ ekonomií, založenou na křesťanských principech,
která byla kdysi ovlivněna encyklikou Rerum novarum Lva XIII. a
řešeními, která vynalezli katolíci jako např. venkovské spořitelny a
kampeličky. Al-Najjar založil Venkovskou spořitelnu, na jejíž činnost
dohlížela komise (ulama), která bděla nad tím, zda je všechno halal,
tzn. že to odpovídá normám Koránu. Tedy žádné investice do zbraní,
hazardních her, alkoholu, tabáku, pornografie (v širokém pojetí, tzn. i
včetně ukazovaní spoře oděných žen) a vyhýbání se lichvě (půjčce na
úrok) pomocí účastnických smluv a různých forem nájmu.
Na tuto banku, přestože měla tak silný dozor, bylo však v muslimském
světě pohlíženo s podezřením a po pěti letech ji Násir uzavřel. Jeho
nástupce Sadat však její model, tedy účetnictví pod dohledem islámské
komise, přejal a banku znárodnil. Velká naftová krize v letech 1973-4,
která čtyřnásobně zvedla ceny ropy, způsobila, že arabské země byly
zaplaveny penězi, takže byly nuceny zařídit si finanční instituce
většího formátu. Ale vždycky byly halal, tedy podle islámských norem. Dozorčí komise (ulama) byla dokonce doplněna odborníky na islámské právo (fuqaha).
Jako houby po dešti pak povstávaly islámské banky, takže v roce 1977 bylo nutné vytvořit International Association of Islamic banks, jejímž sekretářem byl až do roku 1991 právě Al-Najjar.
Katastrofa z 11. září vedla opět k náhlému přílivu dolarů, což opět
povzneslo do výšin finanční disponibilitu zemí vyvážejících ropu.
Zrodily se tak podle příslušných islámských norem první emise obligací,
nazvaných sukuk, které byly vydávány v neislámských anglosaských zemích. Z nich se zrodila Islamic Bank of Britain.
Teprve nyní Západ vycítil, že byla rozšířena nabídka a poptávka
„produktů“ stravitelných pro jednu a půl miliardu muslimů. Dnes
takzvaný islámský finanční sektor zahrnuje 400 institucí ve více než 70
zemích o rozsahu dvou trilionů dolarů a 15% ročním nárůstem. Odhaduje
se, že opravdový boom nastane v příštích pěti letech a obsáhne 8% světové ekonomiky.
Vraťme se však k původní otázce: proč by se měl Západ učit od islámu? V
bankovních institucích islámského práva je totiž zakázána spekulace, insider trading - trh s cennými papíry a umělé navyšování peněz v oběhu, tedy ona rakovina, která způsobuje nynější problémy. Čisté neboli halal peníze jsou prostředkem a nikoli cílem. Emise sukuk
jsou spojeny se reálnými investicemi, např. ve stavebnictví a nemohou
ani oklikou skončit v nemorálních aktivitách.
V islámském světě chybí
individualistická mentalita a všichni se cítí být jedním celkem (umma)
a proto egoismus, jenž je kořenem západních neduhů, je zkrátka
nemyslitelný. „Systém,“ který je z morálního hlediska pod přísným
dozorem, má plnou důvěru. A právě ta chybí tomu západnímu. Krize důvěry
způsobuje, že na Západě stagnuje likvidita, kterou by bylo třeba uvést
do pohybu. Tolik tedy článek ve zmíněném časopise italské Katolické
univerzity.
Zde však začíná hořká reflexe. Je totiž paradoxní, že by se Západ měl od islámu naučit část
toho, co sám vynalezl, a čeho se zřekl, když odtrhnul náboženství od
veřejného a sociálního sektoru. Byli to františkánští teologové 12. a
13. století, kteří rozuzlili teologický problém „lichvy“ a tak umožnili
vznik kapitalismu v katolické Itálii. Katoličtí obchodníci a bankéři,
kteří se zrodili v politické svobodě středověku, vynalezli všechny
ekonomické nástroje a stali se věřiteli celých království. Byli to
katolíci, kteří zavedli rozpočtovou praxi a financovali katedrály,
hospice a školy.
Idyla skončila protestantskou reformací a kalvínským
předurčením, které začalo spatřovat v ekonomickém znevýhodnění znak
bezbožnosti. Byla zavedena jiná a nelítostná ekonomická etika. Západ,
který zapřel vlastní náboženské kořeny, musí dnes žebrat o „etiku“ u
těch, kteří nepoznali ani protestantskou reformaci, ani osvícenství, ani
sekularizaci.
Kdo ví, možná, že právě v tom je ruka Boží. Dost možná, že ten, kdo
odmítne Kristovo „lehké jho“, které netíží, bude muset nést břemeno
docela jiné. Z časopisu Studi Cattolici n. 579, květen 2009
přeložil Milan Glaser
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14879
