Eutanazie - diskutovaný problém společnosti
Problém eutanazie nevyvolává pouze sporné otázky medicínské, ale rovněž i etické, filozofické, právní, náboženské, ale i ekonomického charakteru. Při diskusi těchto problémů si lidstvo pokládá otázky morální vyspělosti společnosti ve vztahu k rozhodování o životech jiných, otázky týkající se posouzení míry utrpení a kvality života jiných osob ve vztahu k možnostem legislativy, tj. jak a podle kterých kritérií lze objektivně posoudit kvalitativní prožitky jiných osob při vyloučení zneužití eutanazie. Eutanazie neboli „dobrá, milosrdná smrt“ je známa lidstvu od nepaměti. Již nejstarší archeologické nálezy potvrzují tuto historickou skutečnost, o které lze najít zmínky ve starém římském Zákonu XII tabulí a v Platonově díle O ideálním státu. Samotný výraz eutanazie je poprvé použit v Suetoniových životopisech dvanácti císařů při líčení smrti císaře Augusta,1) v novodobém smyslu se prvenství tohoto označení připisuje Francisu Baconovi. Antická kultura stejně tak jako některé orientální kultury neodsuzovaly sebevraždu ani smrt z útrpnosti, pokud se trpící sám k tomu rozhodne, na rozdíl od antické lékařské etiky, která lékaři zakazovala účast na eutanazii.2)

Rozšíření křesťanství s sebou přineslo bezvýhradné odsouzení sebevraždy, jakož i jakoukoliv účast na usmrcení druhého, plynoucí z pohledu na život jako dar boží, a tedy svévolnost zásahu člověka proti tomuto daru. Doba renesance zaznamenává určitý krok k antickému pojetí eutanazie. Zejména v dílech T. Moora a F. Bacona je postulován požadavek vysvobození nevyléčitelného člověka z utrpení. Pozdější doba přinášela stále více diskusí nad problémem eutanazie a nejrůznější názory etických a filozofických škol. Toto téma se stávalo stále častěji i námětem pro literární tvorbu.3) Rozvoj medicíny, která přináší stále nové možnosti v léčebných terapiích i v prodlužování života, staví stále častěji problém eutanazie do nového aktuálního světla. Program eutanazie má svůj původ v nacistickém Německu a stal se odrazovým můstkem k holocaustu. Na počátku tohoto programu stálo v Německu publikování knihy právníka Karla Bindinga a psychiatra Alfreda Hocheho „Souhlas k ukončení života, který není hoden žití“. Za spolupráce lékaře Gerharda Wagnera byl v r. 1935 předložen Adolfu Hitlerovi požadavek, aby duševně nemocní a defektní pacienti psychiatrických ústavů včetně dětí byli usmrcováni. Takto vznikl program eutanazie, který se v letech 1940 - 1941 praktikoval v Říši oficiálně, a přestože byl pozastaven, fakticky pokračoval až do konce války. Odhaduje se, že pomocí eutanazie bylo za války zavražděno až 120 000 lidí.4) Možnosti moderní medicíny, zejména resuscitace, transplantologie, gerontologie, porodnictví, genetika a mnoho dalších, dokázaly odsunout hranice smrti daleko za meze dříve předpokládaných možností, ovšem rovněž mnohdy za cenu náročných postupů a ekonomických nákladů. To vedlo k vyvolání diskusí o přípustnosti a účelnosti eutanazie a o právu na důstojnou smrt. Stále častěji a důrazněji se prosazují požadavky pacientů na zakotvení co nejširších práv, zejména v zemích, kde nejsou uzákoněna etická pravidla medicíny. Proto dochází v této oblasti stále častěji ke vzájemné spolupráci a některé významné spory rozhoduje Mezinárodní soudní dvůr. Každý člověk cítí velký morální rozdíl mezi vraždou spáchanou ze surovosti, sadismu nebo ziskuchtivosti a mezi eutanazií, usmrcením nevyléčitelně nemocného z útrpnosti, zpravidla na jeho žádost. Tento rozdíl je patrný i v trestním zákonodárství některých zemí. Většina právních řádů se však výslovně o eutanazii nezmiňuje - včetně našeho právního řádu, který ji považuje za vraždu,5) ale umožňuje mírnější trest. Některé země zavedly tzv. privilegovanou skutkovou podstatu usmrcení z útrpnosti, kdy se většinou nerozlišuje, zda tento čin spáchal zdravotnický pracovník ve výkonu povolání, nebo jiná osoba, zpravidla citově blízká nemocnému. Důvodem pro tuto právní úpravu je zmírnění a zkrácení utrpení nemocného v bezprostředním ohrožení života, kdy naděje na uzdravení nebo kvalitní život nejsou reálné. Zde je naprosto zřejmý rozdíl mezi vraždou a eutanazií, avšak beztrestnost eutanazie dnes výslovně žádný právní řád nepřipouští. V době před druhou světovou válkou byla beztrestnost právně ustanovena ve dvou státech USA - Ohiu a Iowě. Zákonodárství státu Ohio dávalo možnost nevyléčitelně nemocným v krutých bolestech si vyžádat k eutanazii povolení zvláštní komise. Zákon z Iowy připouštěl dokonce selektivní usmrcování zrůd a defektních. Návrh na přijetí podobného federálního zákona však v Kongresu neprošel.6) V jiných soudobých právních řádech je uvedena skutková podstata privilegovaného trestného činu eutanazie v trestních kodexech Itálie, Švýcarska, Rakouska, Nizozemska, Dánska, Řecka a některých jiných zemí. Ve Finsku od r. 1982 nejsou údajně ze strany úředních orgánů kladeny žádné překážky dobrovolnému odchodu nevyléčitelně nemocných ze života s lékařskou pomocí. Toto řešení je oficiálně podporováno i finskou luteránskou církví.7) Nejstarší právní úpravu privilegovaného trestného činu eutanazie obsahuje německý trestní zákoník z r. 1871 a uherský trestní zákoník z r. 1878, který byl platný i na území Slovenska. Usmrcení na žádost trpícího zde bylo trestáno žalářem od 6 měsíců do 3 let, přičemž soud mohl snížit trest na 1 den, a to podmíněně. Nejstarší platný zákon formulující eutanazii jako zvláštní trestný čin úmyslného usmrcení má Norsko od r. 1902; umožňuje mimořádné zmírnění trestu tomu, kdo ze soucitu zbaví života ireverzibilně těžce nemocného člověka nebo k tomu spolupůsobí, přičemž se nepožaduje výslovná vůle nebo žádost nemocného. Zakotvení beztrestnosti usmrcení na naléhavou žádost nemocného do trestního zákona bylo v návrhu ruského trestního zákona z r. 1922 a německého zákona z r. 1927, které však nebyly přijaty.8) Za účelem poznání podmínek nezbytných pro vznik účinné právní úpravy vznikaly nejrůznější vědecké společnosti složené z odborníků z oblasti medicíny, práva, etiky a dalších oborů a usilující o předložení návrhů na beztrestnost eutanazie. Takto byla založena v Anglii v r. 1935 společnost The Euthanasia Legislation Society, která svůj návrh předložila v r. 1936, ten však nebyl přijat. Obdobně byly zakládány společnosti další, v USA společnost Euthanasia Society of America, v SRN Společnost pro humánní umírání, prosazující, na rozdíl od nacistické minulosti, právo na důstojnou smrt. Zvláště široce se snahy o legalizaci aktivní eutanazie prosazují v Nizozemsku, zejména v případech pacientů v konečném stadiu AIDS a na jejich žádost. Podle dostupných pramenů se odhaduje počet eutanazií v Nizozemsku na 5000 - 6000 ročně. Protože se předpokládá souhlas pacienta, nelze aktivní eutanazii aplikovat u pacientů v nezvratném komatu, jichž je v Nizozemsku asi 30, z nich jeden již 12 let.9) Tyto snahy o prosazení beztrestnosti eutanazie však vyvolaly řadu reakcí opačného charakteru, např. v Kanadě, kde byla založena speciální komise proti legalizaci eutanazie. I v dalších zemích byly opakovaně odmítnuty návrhy na legalizaci eutanazie, aniž přišly na pořad parlamentních jednání. Tak tomu bylo v Británii v r. 1970, ve Francii, ve Švýcarsku byly tyto návrhy odmítnuty v r. 1975 Švýcarskou národní radou a v r. 1979 Radou kantonů. Dramatická situace vznikla v Nizozemsku, kdy v r. 1986 snahy o přípravu zákona o aktivní eutanazii hrozily vládní krizí.10) V českém trestním právu se speciálně problém eutanazie neobjevuje. Za 1. republiky byly navrženy dvě osnovy trestního zákona. Osnova z r. 1926 předpokládá jednak usmrcení na žádost, kdy umožňuje snížení trestu tomu, kdo spáchal čin podléhající mimořádnému nátlaku nebo v přechodném omluvitelném mimořádném stavu, a jednak usmrcení ze soucitu, kdy může soud trest mimořádně zmírnit nebo od potrestání upustit v případě, usmrtil-li viník úmyslně jiného ze soucitu, aby uspíšil jeho neodvratnou smrt. Podle pozdějších návrhů z r. 1937 mělo být usmrcení na žádost z útrpnosti stíháno pouze jako přečin, ale tento návrh neprošel.11) Značná variabilita a nejednotnost názorů na eutanazii je dána i nejednotností chápání jejího pojmu, diferenciací i forem, které se vzájemně prolínají. Jiná diferenciace eutanazie existuje např. v medicínské literatuře, např. podle věku, kde je rozlišována eutanazie ranná, týkající se usmrcení těžce malformovaných novorozenců a prenatální, týkající se usmrcení plodu při zjištění negativních podmínek vyvíjejícího se plodu. Další užívané členění je na eutanazii aktivní, což je úmyslné usmrcení provedené přímým jednáním osoby, a pasivní, kterou se označuje takové jednání, kdy se omezí, zastaví nebo vynechají různá opatření, která sice mohou prodlužovat život, ale nemohou ho zachránit. Další členění eutanazie je na eutanazii přímou a nepřímou. Při sledování vývoje názorů na eutanazii vůbec lze konstatovat, že existuje omezený počet kategorických odpůrců jakékoliv formy eutanazie, přičemž není výslovně řešen problém upuštění od péče v beznadějných situacích. Krajně negativní postoje vůči eutanazii byly četnější ještě v sedmdesátých letech, zejména po r. 1975, kdy němečtí katoličtí biskupové vydali pastýřský list, v němž odmítli nově používaný pojem Sterbehilfe jako eutanazii. Z hlediska změny náhledů na eutanazii bylo významné stanovisko papeže Pia XII., připouštějící možnost použít se souhlasem nemocného zvyšujících dávek utišujících léků i s rizikem zkrácení života a po prohlášení Vatikánu r. 1980 uznávající morálnost upuštění od využívání nové techniky k udržení ztraceného života.12) Právě s tímto náhledem na eutanazii jako uznáním reálné potřeby důstojné smrti se lze nejčastěji setkat v případě, kdy je v zásadě odmítána, ale je uznávána morálnost nebo legálnost upuštění od péče v beznadějných případech, resp. je uznávána legálnost podávání vyšších dávek utišujících léků s rizikem zkrácení života. S tím do značné míry koresponduje i trestní právo, podle něhož se za trestný čin úmyslného usmrcení nepovažuje ani upuštění od intenzivní péče o decerebrovaných organismů. Příkladem jsou přístupy v Německu, které uznávají, že meze povinnosti lékaře udržovat život jsou dány ireverzibilní ztrátou reagovat a komunikovat, nejpozději při ireverzibilní ztrátě vědomí nemocného.13) Otázky podávání stále vyšších dávek utišujících léků, majících za následek zkrácení života jako vedlejší účinek, jsou předmětem mnoha diskusí. Většinou je přijímáno stanovisko, že posouzení míry těchto prostředků je výlučnou odpovědností lékaře, přičemž odmítavé stanovisko k potřebě užití vysokých dávek tišících prostředků pro umírajícího je hodnoceno jako opuštění trpícího před smrtí.14) V souladu s těmito názory byla přijata řada opatření v podobě doporučení a směrnic:

• V roce 1976 přijala Evropská rada „Doporučení k právu nemocných a umírajících “15), ve kterém se zdůrazňuje povinnost lékaře mírnit bolest nevyléčitelně nemocných i za cenu zkrácení jejich života.
• V roce 1977 vydala švýcarská Akademie lékařských věd směrnice o eutanazii, vylučující aktivní eutanazii, ale dávající možnost lékaři neprodlužovat život za cenu utrpení v případě neodvratné smrti a upuštění od resuscitace v případě těžce postižených novorozenců při prolongovaném komatu.16)
• Obdobné směrnice byly vydány v roce 1979 v Německu.17)
• V roce 1983 v obdobném duchu přijala Světová zdravotnická asociace tzv. Benátskou deklaraci,18) ve které se připouští možnost omezit utrpení pacienta v terminálním stadiu nemoci upuštěním od léčení se souhlasem pacienta nebo rodiny, pokud není schopen pacient vyjádřit svou vůli.