Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

  Mesiáš z Korejského poloostrova aneb Církev sjednocení
Nyní se budeme věnovat výraznému novému náboženskému směru, který je obecně znám jako Církev sjednocení. Působení reverenda Muna bylo od počátku kontroverzní a dodnes vzbuzuje řadu otázek. Než se na ně pokusíme odpovědět, zamysleme se nad učením i působením reverenda Muna. Má nebo nemá tento člověk co nabídnout západnímu duchovnímu životu?
Je to podvodník nebo skutečný mesiáš? Zakladatel San Mjong Mun (angl. Sun Myung Moon) narozen 6. ledna 1920 (jiné prameny uvádějí datum 6. nebo 25. února) ve vesnici Sangsa-ri, nacházející se v oblasti Čongdžu na území dnešní Severní Koreje. Rodiče byli rolníci, Mun měl 7 sourozenců. Celá rodina patřila ke konvertovaným křesťanům - v roce 1934 se všichni členové rodiny obrátili z tradičního konfuciánství ke křesťanství a stali se členy presbyteriánské církve. 17. dubna 1935, tedy když Munovi bylo podle orientálního počítání 16 let (v Koreji má dítě při narození již jeden rok), zjevil se mu podle vlastních slov na jedné hoře v Severní Koreji samotný Ježíš Kristus. Na tomto duchovním setkání mladému Munovi oznámil, že jeho mise vybudovat Nebeské království na zemi nebyla naplněna a zároveň ho požádal, aby v ní pokračoval. Mun nejprve třikrát žádost odmítl, neboť to odpovídalo charakteru jeho korejské výchovy. Byl si vědom obtížnosti tohoto úkolu, nemohl proto dát svůj slib lehkomyslně. Nakonec se rozhodl úlohu přijmout – a tím se jeho dosavadní život zcela změnil.
Odpovědi na základní otázky lidského života, příčiny lidského utrpení a možnosti vybudovat lepší svět mu během následujících devíti let pomáhali nalézt Ježíš, Mojžíš, Buddha – a samotný Bůh.
Po ukončení školy v rodné Koreji odcestoval Mun studovat do Japonska. Na prestižní univerzitě Waseda chtěl získat diplom elektroinženýra. Tento záměr se mu přes zkrácení studia o šest měsíců (vojenský odvod) podařil – promoval 18. září 1943. Navíc se během této doby – podle vlastního tvrzení – stal jedním z vůdců hnutí za osvobození Koreje.
Po návratu do vlasti v roce 1943 pracoval jako elektrikář na stavbě. V tomto období také začíná poprvé veřejně kázat. Stává se mluvčím ilegálního Svatodušního hnutí a bez jakéhokoliv teologického vzdělání se situuje do role pastora křesťanského sboru charismatického směru. V roce 1946 se nějaký čas zdržuje v komunitě s názvem Izraelský klášter v Sang do-dongu nedaleko Soulu, jehož zakladatel Pek Mun Kim se považoval za Mesiáše. Jednou z hlavních myšlenek v této komunitě bylo přesvědčení, že roli vyvoleného národa převzala po Izraeli právě Korea.
Tehdejší vládě v Severní Koreji se Munova veřejná kázání v centru Pchjongjangu pochopitelně nelíbila a nechala jej zatknout. Začátkem dubna 1948 poslal soud Muna za “narušování společenského pořádku a sociálního řádu” do pracovního tábora Hung Nam, který byl smutně proslulý nelidskými podmínkami. Z tohoto tábora smrti byl vysvobozen během korejské války 14. 10. 1950 vojsky OSN. V roce 1955 byl pro své aktivity nařčen z bigamie a znovu zatčen. Po několika měsících byl propuštěn, aniž by byl shledán vinným.
V roce 1951 se Mun spolu s desetitisíci uprchlíky přestěhoval na jižní část poloostrova, do města Pusan. Dne 1. května 1954 založil v Soulu náboženskou společnost “Holy Spirit Association for the Unification of World Christianity” (Společenství Ducha svatého pro sjednocení křesťanů na celém světě), která si stanovila za cíl krásný ale nereálný cíl sjednotit všechny křesťany. Druhým Munovým počinem bylo napsání nové vlastní bible, kterou nazval “Božský princip” (Divine Principe, v materiálech Církve sjednocení se často užívá jen zkrácený název Princip). Kniha obsahuje soubor učení San Mjong Muna, jež vysvětluje Starý a Nový zákon. Byla napsána na základě studia, modliteb i mnoha zjevení.
Nová církev se rychle rozrůstala. V roce 1957 měla pobočky ve více než 30 korejských městech, v roce 1958 založila první zahraniční pobočku v Japonsku. O rok byli vysláni na území Spojených států.první tři misionáři, kteří během roku 1961 založili první komunitu v kalifornském městě Berkeley.
V té době Muna opustila první manželka, neboť nesouhlasila s jeho aktivitami. Rozvod se uskutečnil na naléhání jejího otce, který jako pastor jednoho z letničních sborů nesouhlasil s Munovou interpretací některých biblických pasáží. Rodina pastora, setrvávající v tradičním pojetí křesťanství, skoro tři roky vykonávala silný tlak na svoji dceru, která nakonec s rozvodem souhlasila. Mun bez ženy ovšem nezůstal dlouho, záhy se znovu oženil. Sám tvrdí, že podruhé, podle některých neověřených údajů však již počtvrté. Jeho sňatek s Hak Ča Han (nar. 6. ledna 1943) v roce 1960 byl jeho stoupenci pojmenován na “svatbu Beránkovu” (Zj 19, 7) a byl prý největší náboženskou událostí v dějinách lidstva, neboť tím bylo zahájeno vykoupení celého lidstva…
Z manželství se narodilo 14 dětí, se kterými má však Mun dodnes velké trápení. Jelikož mezi základy jeho učení patří článek, ve kterém se hovoří, že Mun jako novodobý Mesiáš stvořil dokonalou rodinu a děti bez hříchu, měla by být jeho rodina skvělým příkladem dokonalé harmonie a rodinného štěstí. Jenže co náhoda nechtěla – právě Munovy děti jsou pro některé jeho odpůrce popřením této teorie. Nejstarší Munův syn Hyo Jin Nim se měl stát jeho přirozeným nástupcem, avšak z iniciativy své manželky se nejen rozvedl, ale dokonce propadl alkoholu a musel se léčit. Možnou příčinou těchto problémů bylo prostředí, ve kterém vyrůstal. I když se Hyo Jin Nim narodil v Koreji, chodil do škol ve Spojených státech, a to v době vrcholící kampaně proti reverendu Munovi a jeho církvi. Byl tedy vystaven trvalému posměchu a diskriminaci ze strany některých spolužáků i vyučujících.
Během období let 1964–69 navštívil Mun více než 50 zemí, ve kterých hlásal svoje učení. V roce 1972, když nejprve zkompletoval svoje učení do knihy “Přednášky o Principu” (Won-li Kang Non), poprvé přichází přednášet také do Spojených států. Absolvoval zde časově náročné přednáškové turné s názvem “Den naděje”. V roce 1974 měl možnost vystoupit před početným publikem na Madison Square Garden v New Yorku.
I když byl zpočátku oficiálními činiteli pozitivně přijímán (v Bílém domě ho přijal tehdejší prezident Richard Nixon, dvakrát vystoupil před členy amerického Kongresu), postupně se proti němu vytvořila široká platforma odpůrců. Vyvrcholením dlouhodobé kampaně, do které se kromě “antikultovně” zaměřených politiků zapojily také sdělovací prostředky a některé celonárodní organizace, bylo soudní projednávání “daňového úniku reverenda Muna”.
Počátek případu spadá do roku 1976, kdy republikánský senátor ze státu Kansas Robert Dole (později změnil názor a v srpnu 2000 spolu s Munem vystoupil na konferenci “Assembly 2000”, kterou uspořádala organizace IIFWP) požádal Úřad pro vnitřní příjmy, aby provedl kontrolu financování Církve sjednocení. Jmenovaný úřad Doleově žádosti vyhověl a zahájil prošetřování účetních záznamů církve. Při podrobné kontrole úředníci objevili, že reverend Mun obdržel z USA a dalších zemí finanční prostředky od členů církve. Reverend Mun platil daně pouze z části těchto příjmů, které používal na své osobní výdaje. Zbývající peníze byly přesunuty na termínované vklady s vyšší úrokovou sazbou. Během tří let tak byl získán úrokový výnos ve výši 112 tisíc dolarů. Právě na tuto částku se zaměřil právní spor, iniciovaný vládou Spojených států. Reverend Mun argumentoval, že neměl povinnost platit daně z tohoto úroku, protože všechny peníze – včetně zmíněného úroku – měl pouze v úschově. Peníze ve skutečnosti nepatřily jeho osobě, ale Církvi sjednocení. Přes tuto argumentaci byl v roce 1981 obviněn z trestného činu úniku v oblasti daní a příjmů.
V červenci roku 1982 byl Mun odsouzen federálním soudem v New York City na nepodmíněný trest 18. měsíců za finanční podvody. Proti rozsudku okamžitě protestovali nejenom členové Církve sjednocení, ale i renomovaní právníci, politici (senátor Orrin Hatch), duchovní vůdci (Jerry Fallwell), ale i samotné náboženské organizace a církve (např. National Council Churches, National Association of Evangelicals, United Presbytarian Church, ale i římskokatolická církev). Více než 40 nevládních organizací, mezi nimi např. Americká unie za občanské svobody, zaslalo Nejvyššímu soudu Spojených států žádost o prověření případu. Zároveň vyjádřilo své “hluboké znepokojení nad těžkým porušením náboženské svobody”. O průběhu vykonstruované ho procesu a reakcích veřejnosti vyšla později kniha C. Sherwooda s názvem “Inquisition”.
Přes tyto protesty odmítl Nejvyšší soud Spojených států nové slyšení. Reverend Mun tak strávil 13 měsíců ve federálním nápravném zařízení. Trest dobrovolně nastoupil 20. července 1984, propuštěn na svobodu byl z vězení Danbury ve státě Connecticut 20. srpna následujícího roku.
Mun byl přesvědčený, že komunismus přináší lidstvu pouze zlo, a že je hlavní překážkou vytvoření Božího království na zemi. Dále tvrdil, že OSN je tribunou komunismu. Založil proto množství protikomunistických skupin včetně Mezinárodní federace pro vítězství nad komunismem. Některé z jeho dalších politických aktivit byly diskutabilní – když například v USA prohlásil, že “prezidenta Richarda Nixona Bůh miluje” právě v době, kdy byl nucen uznat vinu za podíl na aféře Watergate a odstoupit z funkce.
I když byl Mun v roce 1984 v USA uvězněn, pokračoval ve svých vztazích s představiteli vysoké politiky. Prohlásil tehdy, že “představa, že náboženství nemá nic společného s politikou, pochází od Satana”. Také proto se snažil různými cestami získat pod svůj vliv politiky, a to zejména silně pravicového ražení. V řadě případů se mu to podařilo. Na veřejnosti také mohl působit prostřednictvím několika věhlasných listů – v USA např. The New York City Tribune nebo The Washington Times. Přestože je Mun jejich zakladatelem, bezprostředně neovlivňuje chod redakce. Deník The Washington Times s nákladem přes 100 tisíc výtisků si udržuje ve Spojených státech dobrou pověst díky profesionalitě a objektivitě zpravodajství i komentářů. V dobách existence komunistického bloku upozorňoval tento konzervativní list na nebezpečí infiltrace komunistického světového názoru do světové politiky. V současnosti podporuje tradiční morální hodnoty, zejména zodpovědnost vůči rodině. Nemalý je také jeho vliv na politické kruhy Spojených států.
Další pozoruhodný obrat udělal Mun začátkem 90. let, kdy byla v podstatě ukončena éra bipolárního rozdělení světa a Sovětský svaz ztrácel velmocenské postavení. Na podzim roku 1990 pozval do svého sídla vybrané sovětské novináře a srdečně je zde přivítal. Několik měsíců předtím odcestoval do SSSR a setkal se v Kremlu s prvním – a posledním - sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem a mnoha dalšími popředními sovětskými politiky a novináři, kteří se s ním seznámili již během předchozí návštěvy Koreji (pochopitelně organizované skupinami kolem Muna). Také řada poslanců Nejvyššího sovětu SSSR navštívila Spojené státy jako Munovi hosté a dokonce od něho obdrželi peněžité dary. Také významné Moskevské noviny přijali od Muna finanční dar ve výši 100 tisíc dolarů. Všechny tyto aktivity pomohli jeho organizacím získat počátkem 90. let významné postavení na území bývalého Sovětského svazu.
Předpověděl tehdy Sovětskému svazu “morální a ekonomickou obnovu” a slíbil osobní podporu. Ta nebyla pouze duchovní povahy. Jeho firmy investovaly řádově stovky milionů dolarů do podniků jak v komunistické Číně, tak v Sovětském svazu. Mun dále sponzoroval cestu skoro čtyř stovek (některé údaje hovoří až o třech tisících) sovětských studentů a profesorů do Spojených států, kde se zúčastnili seminářů o Americe a o náboženství. Není těžké domyslet si, že aktivity reverenda Muna v SSSR sloužily k nalezení nových stoupenců, i když on sám to popíral. Vrcholem jeho obratu bylo setkání se severokorejským vůdcem Kim Ir Senem, s nimž se setkal v Pchjongjangu 5. prosince 1991. Podle vlastních slov ho k těmto setkáním vedla snaha o smíření, odpuštění a světový mír.
Mun je považovaný svými následovníky za živoucího Otce, Spasitele, Pána druhého příchodu, Třetího Adama a Dokonalého Rodiče. Pouze skrze něho je možné dojít spásy. Na druhé straně mu řada států odmítla udělit vstupní vízum – např. Velká Británie a Spolková republika Německo. V Evropském parlamentu se skupina levicově smýšlejících poslanců snažila prosadit usnesení, v němž by byla za destruktivní sekty označena také některá nová náboženská hnutí (včetně Církve sjednocení). Proti návrhu ostře vystoupila řada organizací, např. Britská rada církví, takže byl nakonec zamítnut. Učení Teologie Sjednocení prohlašuje, že lidské bytosti jsou stvořeny k obrazu Božímu jako Jeho děti a že láska je tou silou, která poutá každého člověka k Bohu i k ostatním lidem. Velký důraz se klade na ústřední postavení lásky jako stimulující síly, stojící za Božím stvořením univerza, a na absolutní potřebě Boží lásky při řešení závažných problémů tohoto světa.
Zvláštní důležitost má víra v živoucího Boha, který dokonale ví o každém ze svých dětí. Toto pramení z víry, že účelem a stimulující silou, která stojí na pozadí stvoření univerza, byla Boží touha mít objekt lásky, touha mít někoho, kdo by reagoval na Jeho lásku. Jestliže jsou lidská stvoření vytvořena k obrazu Boha, pak naše touha někoho milovat musí být odrazem touhy Boha po nejhlubším, opravdovém a důvěrném vztahu se svými syny a dcerami. Z tohoto důvodu si je Bůh vědomý utrpení lidstva i jeho zápasu a je to také důvod, proč Bůh úpěnlivě prosí svoje děti, aby se měly rády a pracovaly na tom, aby skončilo utrpení ostatních lidí.
Na základě víry, že všechny lidské bytosti jsou bratři a sestry pod společným rodičovstvím Boha, členové Církve sjednocení věří, že lidstvo může začít řešit dlouhotrvající rozklad mezi rodinami, náboženstvími, rasami a národnostmi. Láska, která vytváří jádro této lidské rodiny, vzniká uvnitř rodiny obrácené k Bohu.
Členové Církve sjednocení vykládají průběh lidských dějin jako dlouhý a bolestný zápas, jehož prostřednictvím Bůh neúnavně pracoval na naplnění svého ideálu – stvoření království Božího na zemi. Cítí, že dnes žijeme v rozhodující epoše lidských dějin, v době, kdy může být vykonáno velmi mnoho pro dosažení Boží vůle. Jsou přesvědčeni, že mohou významným způsobem přispět k vybudování Božího království. Věří také, že reverend Mun naplňuje prorockou roli pro tento věk, neboť přichází jako významný posel od Boha.
Základním učením reverenda Muna, jehož teze byly poprvé zveřejněny v knize “Princip”, je myšlenka, že člověk byl stvořen jako obraz Boha. Ale člověk selhal při plnění své zodpovědnosti stát se Jeho pravým dítětem. Namísto toho se svět stal místem zla. Dějiny lidstva jsou historií zápasu o obnovení ztraceného ideálu a vlády Boha na Zemi.
Před 2000 lety poslal Bůh na zem svého vlastního syna Ježíše Krista s úkolem vyhledat si ženu a založit ideální bezhříšnou rodinu, aby se tak odčinil prvotní hřích Adama a Evy a položil se základ pro Nebeské království na zemi. Jenže aktem ukřižování byla Ježíšova mise ztracena. Proto se musí objevit po 2000 letech nový Mesiáš, zvaný Pán druhého příchodu, aby dokončil Boží záměr. Podle Munova učení, založeného na vlastním výkladu biblické knihy Zjevení a numerologických výpočtech, není oním Pánem druhého příchodu nikdo jiný než on sám. A to bez ohledu na skutečnost, že pochází z Koreje, protože “v Bibli je Korea ohlášena jako země zaslíbená”. Organizace Církev sjednocení (oficiální název však zní: Holy Spirit Association for the Unification of the World Christianity neboli česky “Společenství Ducha svatého pro sjednocení světového křesťanství” byla založena roku 1954 v Soulu a je přísně hierarchicky uspořádána. Dnes se podle vlastních statistik k Církvi sjednocení, která má svoje pobočky ve 180 zemích světa, hlásí více než 3 miliony členů (z toho asi 30 000 v USA). Členové církve se v rámci bohoslužby, která se koná každou neděli, první den v měsíci a během čtyř svátků, klaní před oltářem a pronášejí slavnostní slib o osmi bodech.
Munova náboženská organizace je v očích odpůrců ohromně výnosnou živností. Církev sjednocení podle nich nepatří mezi ty církve, jež stavějí do popředí Boha, ale pravděpodobně je nejagilnější náboženskou skupinou v oblasti zakládání dceřiných organizací a vlastních hospodářských subjektů. Její aktivity v hospodářské sféře, realizované prostřednictvím řady podniků, jsou dnes značné. Přesná velikost celkového obchodu řízeného reverendem Munem je veřejnosti neznámá.
Hospodářský konglomerát nevlastní jen Mun, ale také síť vysoce postavených členů a úředníků Církve sjednocení. Jeden z blízkých Munových spolupracovníků Bo Hi Pak počátkem 90. let prozradil, že Mun dostává každoročně od svých firem k dispozici částku převyšující 100 milionů dolarů. Článek Johna B. Judise v US News World Report z roku 1990 uvedl informaci, že Církev sjednocení vlastní nejméně 350 sesterských společností na celém světě, které vyrábějí nebo prodávají ohromné množství zboží – od výpočetní techniky až po racionální výživu. V zahraničí – USA, Japonsku, Jižní Koreji, Německu – jsou to např. korporace IL HWA v Koreji, rejdařský koncern Master Marine, počítačová firma Computer Integrated Manufacturing, podnik na zpracování masa International Oceanic Enterprises, strojírenský podnik Seilo Machinery a další. Zastánci reverenda Muna ho brání argumentem, že zisky z ekonomických aktivit směřují do množství humanitárních projektů, iniciativ a aktivit na mezinárodní úrovni, jejichž hlavním cílem je “podporovat spolupráci mezi kulturami, rasami, národnostmi a lidmi různého zaměření”.
Reverend Mun je velmi činný také v nakladatelské činnosti a v oblasti sdělovacích prostředků. K Munově mediálnímu koncernu patří řada renomovaných novin a časopisů, vycházejících zejména v USA. Jedná se např. o listy The Washington Times, The New York City Tribune, Noticias del Mundo (Washington a Los Angeles), The Middle East Times (Atény), v Japonsku vycházející Sekai Nippo (Tokyo) a korejský list Segye Ilbo (Soul), časopisy Insight Magazine (Washington), International Journal on World Peace nebo tiskovou agenturu United Press International. Mun správně pochopil, co v dnešní době znamená mít možnost formování veřejného mínění prostřednictvím vlastních sdělovacích prostředků.
K tomuto účelu vedle přímého vlastnictví novin, časopisů a televizních stanic (např. TV Universal One v Japonsku) založil Světovou asociaci médií (World Media Association), která “vede novináře k tomu, aby diskutovali o úloze médií při řešení konfliktů a aby prosazovali cestu porozumění”.
Mimo tyto podnikatelské aktivity inicioval reverend Mun a jeho manželka založení množství dalších organizací. Mezi nejdůležitější patří např. Vysokoškolské sdružení po výzkum principů (CARP), Rada pro náboženství světa (CWR), Mezinárodní konference za sjednocení vědy (ICUS), Nové ekumenické sdružení pro výzkum náboženství (NEW ERA), Akademie profesorů za světový mír (PWPA), Společnost pro sjednocení Latinské Ameriky (AULA), Mezinárodní náboženská nadace (IRF), Mezinárodní rada pro bezpečnost (ISC), Služba náboženské mládeže (RYS), Mezinárodní kulturní nadace (ICF), Mezinárodní sdružení umělců (AAI), Americký ústavní výbor (ACC), Mezinárodní federace pro světový mír (IFWP), Mezinárodní nadace pro pomoc a přátelství (IRFF), Světové sdružení médií (WMA), Shromáždění pro světová náboženství (AWR), Národní rada pro církve a sociální akce (NCCSA), Vrcholová rada za světový mír (SCWP), Aliance za čistou lásku (PLA), Světová federace univerzit (WUF), Literární federace za světový mír (LFWP), Federace poloostrovních států za světový mír (FPNWP), Federace mládeže za světový mír (YFWP), Federace bojových umění za světový mír (MAFWP), Mezinárodní koalice pro náboženskou svobodu (ICRF), Světová asociace nevládních organizací (WANGO) a řada dalších. Tyto organizace pořádají množství mezinárodních kongresů, hlavním úkolem je praktické šíření myšlenek o vzájemném respektování a spolupráci mezi lidmi a institucemi na celém světě. Lidé by se neměli rozdělovat podle rozdílné rasy, stavu majetku, náboženství nebo politického systému, ale měli by se sjednotit na základě obecných etických principů – to jsou hlavní myšlenky většiny mezinárodních akcí. Na konference jsou vedle členů pořádajících organizací zváni také vědci, politici, umělci a teologové z celého světa.
Z velkého množství společenských aktivit reverenda Muna je možné jako příklad uvést pořádání Světového festivalu kultury a sportu a vznik Mezináboženské a mezinárodní federace za světový mír (IIFWP). Poprvé byla myšlenka na založení této organizace předložena reverendem Munem ve Washingtonu 12. prosince 1998 účastníkům mezinárodní mezináboženské konference (sponzorované FFWP a IRFWP). Inaugurační shromáždění nově vzniklé organizace se uskutečnilo 6. února 1999 v Soulu, kam přijelo více než 500 účastníků, včetně 30 bývalých státníků, několika velvyslanců OSN, představitelů mnoha církví a náboženství a široký okruh vědců, novinářů a umělců. Cílem IIFWP je “pomáhat při vytvoření světového míru prostřednictvím spolupráce náboženských a politických představitelů, učenců a zástupců mezinárodních organizací”. Začátkem února 2000 proběhlo v Soulu zasedání IIFWP. Účastníci projevili zájem na vytvoření nové organizace, která by se stala jakousi “druhou komorou” OSN. Na rozdíl od současné politické struktury OSN by zde zasedali zástupci jednotlivých náboženství a církví. Tuto myšlenku přednesl reverend Mun 18. srpna 2000 v sídle OSN v New Yorku během projevu nazvaném “Restrukturalizace OSN a vytvoření kultury míru”. Stejná organizace uspořádala ve dnech 20.-22. října 2000 v sídle Spojených národů mezinárodní konferenci, které se zúčastnilo kolem 500 zástupců nevládních organizací.
Pravidelná konání Světových festivalů kultury a sportu inicioval reverend Mun svým projevem po skončení Olympijských her 1988 v Soulu. Prvním dějištěm festivalu se stalo v roce 1992 právě toto město. Jihokorejský Soul hostil také účastníky druhého ročníku, který se zde konal o tři roky později. Teprve třetí festival se uskutečnil ve Washingtonu (v listopadu roku 1997), čtvrtý potom v New Yorku. Další ročníky festivalu (pátý a šestý) se konaly v letech 1999 a 2000 opět v Soulu.
Jen menší množství členů bydlí ve společných komunitách a účastní se skupinových programů. K nim patří např. misijní činnost typu “dům od domu” nebo pouliční prodej drobných předmětů – květin, svíček, loutek – s tím, že peníze utržené za tyto předměty jsou věnovány na charitativní účely. V mnoha zemích má proto Církev sjednocení statut charitativní organizace.
Značnou kritiku si církev vysloužila praxí, související s výběrem životního partnera pro svobodné členy církve, neboť výběr partnerů je prováděn samotným Munem. Členové věří, že Bůh povede reverenda Muna, aby doporučil takového partnera nebo partnerku, který nejlépe doplňuje jejich charakter, a který jim bude pomáhat v duchovním růstu. Poté, co reverend Mun předá své doporučení příslušnému páru v církvi, sejdou se nastávající manželé, aby zjistili, zda jsou připraveni přijmout jeho volbu. V některých případech se partneři již znají několik let, v jiných je možné, že se dosud nikdy nesetkali. Protože členové církve velmi důvěřují názorům reverenda Muna, přijmou ve většině případů nastávající manželé jeho doporučení. Existují však i případy, ve kterých se rozhodli nepřijmout jeho volbu a požádali, aby jim doporučil někoho jiného. Každý člen Církve sjednocení také může vyjádřit své přání, aby mu byla za partnera vybrána konkrétní osoba.
Po obřadu Požehnání (zasnoubení) prochází snoubenci obdobím několika měsíců, někdy však i dvou nebo tří let, než skutečně uzavřou sňatek. V tomto období si páry začínají budovat svůj vztah (včetně vztahu milostného) a připravují se na budoucí společný život.
Veliké svatební obřady jsou v tradici Církve sjednocení velmi významné. Představují totiž veřejný slib, že každý zasvěcuje svůj život svému nastávajícímu partnerovi před samotným Bohem. Zároveň tento obřad představuje slib všech párů, že svůj život zasvětí službě Bohu i celému lidstvu. Oddávajícím na hromadných svatbách, které se odehrávají za účastí stovek nebo tisíců párů na sportovních stadionech, je sám reverend Mun. Pokud je “megasňatků” příliš mnoho, stačí, aby požehnal novomanželům pouze prostřednictvím satelitních přenosů. I když není osobně přítomen, tvrdí, že i tímto způsobem jsou všechny páry řádně oddány před Bohem, Dokonalými rodiči a před Vesmírem. Mezi jeho největší oddávací akce patří svatba 1800 párů v Madison Square Garden v roce 1975 a 20 000 párů v Koreji v roce 1995. Munova sňatková praxe přerostla dokonce v řádně plánovanou. Na každý rok se tak stanovuje počet párů, které je třeba oddat. Působení v České republice Církev sjednocení měla svoje příznivce již v dobách existence socialistického Československa. Její členové i sympatizanti byli stejně jako řada členů dalších nepovolených církví vystaveni trvalému pronásledování. Řada z nich byla odsouzena k trestům odnětí svobody v trvání od 1 roku do 5 let. Ve vězení přišla o život mladá studentka Marie Živná.
Odhaduje se, že v České republice se v současnosti k Církvi sjednocení hlásí více než 3000 převážně mladých lidí s vyšším vzděláním, neboť většinu svých aktivit Munovi příznivci soustřeďují zejména na vysoké školy. Největší počet příznivců svého času získala Církev sjednocení na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde bylo 3. října 1995 slavnostně otevřeno nové Studijní centrum CARP (později se dostalo do existenčních potíží).
V listopadu roku 1995 zavítal zakladatel hnutí reverend Mun poprvé do České republiky. V pražském hotelu Hilton přednesl 9. listopadu před 1700 posluchači projev na téma “Pravá rodina a Já”. Mun tehdy prohlásil: “...přeji si, aby sem přišli i nejvyšší představitelé státu, abychom se mohli společně podílet na řešení problémů vašeho národa.” Dále mimo jiné řekl: “Rozhodující měrou jsem přispěl k pádu komunismu. (…) Pro záchranu Spojených států, jež se blíží ke kolapsu, jsem vytvořil podmínky pro vznik nové naděje.” Těmito slovy se přihlásil ke svým aktivitám z časů studené války, kdy veřejně podporoval velkého nepřítele komunismu Ronalda Reagana.
Již dříve, v listopadu 1993, navštívila Prahu (v rámci kongresu Federace žen za mír na světě – opět jedna z organizací, založená reverendem Munem) také jeho manželka a nejbližší spolupracovnice Hak Ča Han, nazývaná členy své církve “Pravá Matka”. V Praze vystoupila před 1400 účastníky konference s přednáškou “Praví rodiče a věk naplněného zákona”. Z dalších akcí pro veřejnost je možné zmínit výstavu s názvem “Cílem je rodina” a založení české pobočky organizace “Federace rodin za světový mír”. Obě akce se uskutečnily v pražském Národním domě na Vinohradech.
Dne 13. června 1998 se v New Yorku konal “Festival za pravou lásku v rodině”. Prostřednictvím satelitních přenosů se akce souběžně konala v dalších 11 světových městech. Za centrum Evropy bylo pro tento den vybráno hlavní město sousedního Slovenska – Bratislava, kam přicestovalo množství členů a stoupenců Církve sjednocení také z Čech a Moravy. Několik týdnů před akcí probíhala ve větších městech ČR propagační kampaň “Cílem je rodina”, při níž se rozdávaly balíčky ovocných nápojů a pozvánky na bratislavský festival. Ve stejnou dobu probíhala na některých místech Slovenska podpisová kampaň s názvem “Za manželskou věrnost a zodpovědnou výchovu dětí”, kterou pořádala Federace rodin za světový mír (FFWP), mezinárodní sdružení rodin “usilujících o zrealizování ideálu pravé lásky a vytvoření světa míru a jednoty všech lidí”. Proti pořádání podpisové akce ostře vystoupili představitelé římskokatolické církve, kteří prostřednictvím Komise pro ekumenismus a dialog s církvemi při Konferenci biskupů Slovenska upozornili na propojení pořádající organizace s Církví sjednocení. Proti konání festivalu se také postavila většina slovenských médií, takže prohlášení Církve sjednocení ke vzniklé situaci nebylo zveřejněno v žádném periodiku. Přes vyloženě negativní ovzduší se do Bratislavy dostavilo kolem 3000 hostů ze Slovenska i dalších zemí. Začátek samotné akce byl velmi dramatický. Nedlouho po zahájení festivalu se do haly dostavila policie, která oznámila, že dostala anonymní telefonát, podle něhož má dojít k výbuchu bomby. Zdálo se, že se celá hala bude muset evakuovat. Jelikož však doba, stanovená pro výbuch, uplynula, a k žádné katastrofě nedošlo, pokračoval festival podle plánu. V oficiální části mohli diváci prostřednictvím satelitního přenosu shlédnout obřad “Požehnání do manželství”, v kulturní části programu vystoupila řada slovenských i zahraničních umělců.
Česká pobočka organizace “Mezináboženská a mezinárodní federace za světový mír” (Interreligious and International Federation for World Peace), která byla v celosvětovém měřítku založena reverendem Munem, uspořádala koncem listopadu 2000 v pražském Top Hotelu (Košík) dvoudenní konferenci na téma “Občanská společnost a kultura míru”. Konference se účastnil mimo jiné prezident IIFWP dr.Čunk Hwan Kwak, bývalý místopředseda vlády ČSFR v letech 1989-90 ThDr. Josef Hromádka, prof. RNDr. Josef Wolf, spisovatel Jan Beneš a další čeští a zahraniční osobnosti politického, náboženského, vědeckého a kulturního života.
A. P. Tycho