poslal Spuntik
O depresi a duchovním růstu
Vzdáváme-li se něčeho, co milujeme - nebo přinejmenším něčeho, co k nám patří a je nám důvěrně známé -, je to vždy provázeno depresí. Protože duševně zdraví lidé potřebují růst a rezignace na původní "já" je nezbytnou součástí procesu rozumového a duchovního růstu, je taková deprese normálním a v podstatě zdravým jevem. Abnormální nebo nezdravou se stává jen tehdy, když proces vzdávání se "starého já" něco naruší. Výsledkem pak je prodloužení deprese, která nemůže být vyřešena dovršením tohoto procesu.
Existuje řada faktorů, které mohou narušovat tento proces, a prodloužit tak normální, zdravou depresi až do chronické a patologické podoby. Jedním z nejběžnějších a nejúčinnějších je opakovaná zkušenost z dětství, kdy buďto Osud nebo necitliví rodiče odebrali dítěti určité "věci" dřív, než bylo připraveno se jich vzdát nebo dost silné na to, aby se se ztrátou vyrovnalo. Opakování takových zkušeností zvyšuje přecitlivělost dítěte na pocit ztráty a posiluje v něm sklon vyhýbat se tomuto bolestnému prožitku, lpět na "věcech" a ničeho se dobrovolně nevzdávat.
Tak či onak je schopnost vzdávat se "věcí" narušena u všech patologických depresí; kromě toho však podle mého názoru existuje konkrétní typ Chronické neurotické deprese, kde traumatické postižení schopnosti vzdát se jakékoli "věcí" je vlastním kořenem problému. Tento druh deprese označuji jako "rezignační neurózu".
Deprese je jedna z nejčastějších příčin, proč lidé vyhledávají psychiatrickou pomoc. Lze říci, že tito lidé se už před rozhodnutím vyhledat psychoterapii dokázali něčeho vzdát a začali růst; k psychiatrovi je vlastně přivádějí symptomy tohoto růstu. Terapeutovým úkolem proto je, aby pomohl pacientovi dokončit proces, v němž už sám začal.
Netvrdím ovšem, že by pacienti obvykle věděli, co se s nimi děje. Naopak, mnohdy touží jen po úlevě od deprese, po tom, "aby bylo všechno jako dříve". Nevědí, že už nemůže být "všechno jako dříve". Jejich nevědomí to ale chápe.
Když se něčeho vzdáme a začneme růst, začíná tento proces v rovině nevědomí a je provázen depresí - to proto, že nevědomí je moudřejší a cítí, jak neudržitelné a škodlivé je, aby "bylo všechno jako dříve".
Pacient přitom mnohdy říká: "Vůbec nechápu, proč mám depresi." Jindy ji připisuje faktorům, které s ní nesouvisejí. Tito pacienti ještě nejsou ochotní ani schopni vědomě přijmout, že jejich původní "já" a stav "jako dříve" už patří minulosti; nechápou proto ani svou depresi jako signál toho, jak nezbytně pro svou úspěšnou adaptaci a vývoj potřebují zásadní změnu.
Na závěr se pokusím vyjmenovat ty stavy, postoje a tužby, kterých se člověk musí v průběhu zcela úspěšné životní dráhy vzdát (přibližně v jejich časové posloupnosti). Jsou to:
Kojenecký věk, kdy není třeba se vyrovnávat s žádnými vnějšími nároky
Představa, že jsem všemocný
Touha po úplném ovládnutí rodiče nebo rodičů (včetně sexuálního)
Závislost dětského věku
Zkreslený obraz rodičů
Pocit všemocnosti v dospívání
"Svoboda" života bez závazků
Činorodost mládí
Sexuální přitažlivost a potence mládí
Sen o nesmrtelnosti
Vláda nad vlastními dětmi
Různé formy dočasné moci
Nezávislost daná fyzickým zdravím
A konečně vlastní "já", život sám.
M. Scott Peck - Nevyšlapanou cestou
