poslal Nepřihlášený Jdeme
z kostela, před kterým postávají, poklekávají či polehávají žebráci.
Občas je míjíme zdánlivě bez povšimnutí, občas jim nějaké peníze dáme
nebo je vtiskneme do ruky dítěti, aby udělalo „dobrý skutek“. Kvůli
jejich stoupajícímu počtu i časté vlezlosti se však pomalu přestáváme
stydět za otázku, jestli je almužna opravdovou pomocí.
Řeknu
to rovnou: po vystudování oborů zaměřených právě na sociální
problematiku, a zejména po deseti letech práce s bezdomovci pomoc v této
podobě neposkytuji. Jsem přesvědčen, že v současné společnosti již
tradiční almužna neplní účel, kvůli kterému byla svého času oprávněně
žádána i dávána. Již nezachraňuje holý život a zdraví.
Před
více než dvěma tisíci lety, vzhledem k tehdejší úrovni sociálního a
zdravotního zajištění, velela společenská kultura věnovat tu a tam
nepatrnou částku těm nejchudším, protože byla často jejich poslední
záchranou. Dva tisíce let křesťanského vývoje však přinesly své plody –
přes první špitály a chudobince, ústavy pro „narušenou mládež“ atd.
rozvinula se postupně záchranná síť do institucionální podoby.
Fungování
pomáhajících mechanismů tak již není věcí náhody či stupně vyvolané
lítosti. Povinné zdravotní a sociální pojištění zajišťuje solidaritu
zdravých s nemocnými či mladých se starými. Solidarita majetných
s nemajetnými je společensky zajištěna pomocí daňového systému, z něhož
je hrazeno mimo jiné právě financování sociálních služeb.
Stávající
systém samozřejmě všechny společenské neduhy nepokrývá a vzhledem ke
známému stavu veřejných financí není přetrvání solidárního principu v
budoucnu jisté. Nicméně doposud platí a z historického hlediska je
nejvíce příznivý těm, kteří své potřeby nemohou pokrýt prostřednictvím
placené práce, tedy dětem, seniorům, nemocným, nezaměstnaným, matkám s
dětmi... A kdo se přesto propadne až do kategorie osob, jejichž potřeby
takto zajistit nelze, může čerpat služby specializovaných organizací.
Na území Prahy poskytuje pomoc „osobám v nepříznivé sociální situaci, osobám ohroženým sociálním vyloučením, osobám bez přístřeší atd.“
např. Arcidiecézní charita Praha, Armáda Spásy, Centrum sociálních
služeb Praha a Naděje. Svou pomoc poskytují v následujících oblastech
(podrobnější informace lze nalézt na jejich webových stránkách): potravinová
pomoc, hygienický servis, poskytnutí ošacení, zdravotní ošetření,
ubytování v noclehárně nebo azylovém domě, poradenská činnost, pomoc při
vyřízení osobních dokladů, doprovod na úřady... Jejich
kvalifikovaní sociální pracovníci spolupracují se specializovanými
odděleními sociálních odborů, kurátory, zdravotnickými zařízeními a
dalšími vhodnými subjekty, se kterými řeší nelehké problémy osob bez
domova, s nedostatečným vzděláním, zadlužených, závislých, propuštěnců
z vězení nebo psychiatrických klinik...
Ani
tyto služby, poskytované buď zcela zdarma, nebo za symbolický poplatek,
samozřejmě nejsou dokonalé. Avšak díky jejich existenci - na rozdíl od
starověkých žebráků, zmiňovaných v Bibli - nemají v drtivé většině ti
dnešní k ukazování svých vředů a špíny jiný důvod, než vyvolání
„křesťanského soucitu“ - a daří se jim. Průměrný žebrák v Praze denně
vyžebrá 700 až 1200 korun (záleží samozřejmě na lokalitě), kdy dnem je
ovšem myšlen časový rozsah cca čtyř hodin...
Jak
tedy máme reagovat? Odmítnout obdarování jako přežitek? Odmítnout
soucit? To jistě ne. Svou pomoc bychom však měli přizpůsobit výše
zmíněným faktům a učinit ji efektivnější. Nabízím několik možností,
opírajících se o zkušenosti a současnou společenskou realitu:
· Případné
finanční dary poskytovat výhradně skrze specializované organizace,
např. prostřednictvím sbírek – pro katolíky je dobře využitelná
například tradice Svatopetrského haléře nebo Postní almužny.
· Místo
darování peněz žebrajícímu nabídnout, že mu jídlo (litr mléka, čtvrtku
chleba nebo dva rohlíky...) koupíme sami. Tuto službu však žebráci
nevybíravými slovy nezřídka odmítají.
· I
věcný dar je pomoc. Obvyklé je darování oblečení, bot atd., opět
nejlépe do některé z pomáhajících organizací, protože na ulici nemáme
jistotu, že obdarovaný bude věc skutečně užívat. Pokud mu tedy darujeme
z důvodu akutní potřeby (např. mrzne a žebrák má pouze košili)
zachovalou bundu, kterou je možno v restauraci obratem vyměnit za dvě až
tři piva, trvejme alespoň na tom, aby si ji oblékl (tedy nikoli uložil
do tašky).
· Pomoc
dobrou radou. Člověk ve skutečné nouzi přivítá informaci, kde se
nachází organizace, v níž dostane najíst a kde se mu budou kvalifikovaně
věnovat. V důvodném případě (dezorientace, neznalost místa) je možno po
střízlivé úvaze nabídnout doprovod.
Ladislav Varga
Autor
je katolík, vystudoval sociální práci na Vyšší odborné škole sociálně
právní (DiS), sociální patologii a prevenci na univerzitě Hradec Králové
(Bc.) a sociální pedagogiku tamtéž (Mgr.). Téměř deset let pracoval
s bezdomovci. Nyní pracuje čtvrtým rokem jako koordinátor protidrogové
politiky a bezdomovectví na území Prahy 1.
Zdroj: www.christnet.cz
