poslal Nepřihlášený Norský hromadný vrah Anders Breivik bývá někdy v médiích označován za křesťanského fundamentalistu. Nevím, nakolik je u nás široké veřejnosti známo, co je podstatou křesťanství a co všechno znamená slovo „fundamentalismus“. Protože nechci být házen do jednoho pytle s norským vrahem, pokládám za vhodné obojí upřesnit.
Podstatou křesťanství je víra nejen v Boha, Stvořitele nebe i země, ale i v to, že se tento Bůh stal v osobě Ježíše Nazaretského jedním z nás, tedy člověkem, a cosi nám sdělil. Jak jeho mise probíhala a skončila, o tom se lze dočíst ve spisech zvaných „evangelia“. Křesťany jsou ti, kdo se rozhodli vzít jeho slova vážně a řídit se jimi.
Tak jednoduše to však ve světě nechodí. Ne všichni, kdo se k němu slovně hlásí, se jeho slovy řídí. A ne všem, kdo se jimi chceme řídit, se to daří. Často od nás pochází pohoršení, bohužel. A nejen od jednotlivců, ale i od našich shromáždění, čili církví, neboť jsme před světem rozděleni.
Největší pohoršení působí zneužití křesťanství k cílům jemu cizím. Třeba k politickým cílům, k zdůvodnění výhodného sociálního postavení nebo k potvrzení subjektivního přesvědčení, že jsem morálně lepší než ti druzí. Tak vzniká pocit, u nás dost rozšířený, že křesťané jsou nevěrohodní. Myslím však, že i soudný nevěřící uzná, že taková Matka Tereza má ke Kristu mnohem blíž než třeba Jozef Tiso, kněz, který jako politik spolupracoval s německým nacismem. Proto snad není nutno pracně dovozovat, že norský vrah není křesťan, ať si sám o sobě říká cokoli.
Slovo fundamentalismus je mnohoznačné. Fundament znamená základ. Za fundamentalistu bývá označován (případně se sám označuje) ten, kdo se důsledně přidržuje toho, co sám považuje za základní princip. Křesťanskými fundamentalisty bývali původně označováni ti, kdo při vysvětlování světa a vesmíru vycházeli z doslovného znění Bible, přesněji První knihy Mojžíšovy. – Občas se setkávám s tím, že je tak označen i člověk tradičně zbožný, který se důsledně řídí křesťanskou (u nás zejména katolickou) morálkou, čímž se ocitá v menšinovém, případně výjimečném postavení. – Výraz „křesťanský fundamentalismus“ někdy znamená prostě fanatismus. Stalo se například v USA, že člověk pocházející z protestantského, tedy křesťanského prostředí, zastřelil lékaře provádějícího potraty.
Dnes je význam slova „fundamentalismus“ ovlivněn tím, čemu se říká islámský fundamentalismus. Ale i tento termín je mnohoznačný. Je přisuzován muslimům, kteří se striktně drží Koránu, zejména v nemuslimském prostředí, jemuž se nemíní přizpůsobit. Také těm, kdo doma usilují o islámský stát s morálně-právním systémem „šaríja“. Tím spíše těm, kdo ho chtějí časem zřídit i v nemuslimských zemích, kam migrují. Nejvíc pak těm, kdo v zájmu islamizace užívají násilí včetně vražd.
V zemích Západu, kde se porozumění pro náboženskou víru, tedy i pro křesťanství vytrácí, se objevuje snaha házet křesťany i muslimy do jednoho pytle. Činí tak zejména militantní ateisté, např. britský profesor Dawkins. Křesťané tam pak snadno přicházejí k nálepce fundamentalismu, třebaže obdoba toho expanzivního islámského se u nich nevyskytuje. Naopak, křesťané jsou v dnešním světě nejpronásledovanějším společenstvím.
Ve hře je však závažná okolnost, o níž se příliš nemluví. V západních zemích muslimů přibývá. Mnozí se odmítají integrovat. I proto, že je to pro ně psychologicky neschůdné. Jsou tam s nimi těžkosti. Občas protestují, někdy i útočí. Multikulturnímu soužití se tam nedaří. Proto se v široké veřejností šíří obavy z budoucnosti. Tzv. politická korektnost brání otevřeně je vyjádřit.
Dvě skupiny toho nedbají. Jednak ti, jimž se jaksi ze zvyku říká krajní pravice, jednak křesťané. Křesťané proto, že v jejich prostředí nevyhasla tradice historické vzpomínky na tisíciletý konflikt křesťanství a islámu, vlastně střet dvou civilizačních projektů. A na ukrutnosti, jichž se ve jménu islámu dopouštěli osmanští Turci na obyvatelích Balkánu a habsburské monarchie.
Odtud krátké spojení mezi křesťany a tzv. krajní pravicí. On je to spíše oslí můstek, i když se občas nějaký deklarovaný křesťan přidá ke krajně pravicové iniciativě. Mnoho pravicového na ní není. Ani křesťanského. Spíše jde o populistická nacionalistická hnutí vyrůstající z obav. Z obav nikoli bezdůvodných. Jejich stoupencům imponuje středověká Evropa, která expanzi islámu odolala. Křižácké výpravy, španělská rekonkvista, bitva u Lepanta a zejména u Vídně. Odtud jejich zalíbení v rétorice militaristické, monarchistické i křesťanské. V této atmosféře zřejmě utvářel své názory i norský vrah. K jeho osobnosti patrně řekne své i psychiatrie.
Ta atmosféra však odráží po svém reálný problém, kterému bychom měli rozumět. Aby se nám to dařilo, užívejme přesných pojmů.
Petr Příhoda
Petr
Příhoda působil jako psychiatr, nejprve v severních Čechách, pak v
Praze. Za tzv. normalizace publikoval v samizdatu a v Tigridově
Svědectví. Od roku 1990 byl poradce a tiskový tajemník českého premiéra
Petra Pitharta, od roku 1992 dodnes je vedoucím Ústavu lékařské etiky a
humanitních základů medicíny 2. lékařské fakulty UK v Praze-Motole. Po
roce 1990 publikoval nejprve v Lidových novinách, MF Dnes, pak v
Hospodářských novinách, nyní zejména v Perspektivách (příloha
Katolického týdeníku) a v Přítomnosti.
www.nabozenstvi.com
