„Zelená úsporám!“ volali nejdříve, teď se oficiálně na webu doznali, že jim ve Státním fondu životního prostředí chybí 3 až 5 miliard na uspokojení žadatelů, kteří se svou žádostí přišli do 31. 10. 2010. Jinými slovy, znamená to, že ti, kteří poběhali všechny možné úřady, vystáli fronty a zaplatili - možná nic nedostanou. Jak chtějí lidé ve státní správě, abychom jim věřili?

Po pravdě řečeno, byla by to moje otázka na pana Michálka, kde jsou peníze a nebo zdravý rozum, co by zavelel daleko dříve, než  31. 10. 2010: „Dost!“  Po internetu se toulají zmínky, kterak je pan Michálek věrohodný křesťanský bratr. Možná... Mně se z toho ale dělá nevolno. Dříve, než bych se zajímal o jeho nahrávky a teorie spiknutí, mne zajímá to, jak pan Michálek mohl řídit fond, když jej vlastně neuřídil. Vím, že mluvím hořce, ale mluvím za obyčejné lidi, se kterými žiji a spolupracuji a kterým tato politika škodí.


Osobně bych byl pro to, aby se přestalo tahat křesťanství do politiky. Je možné, že ten či onen si zajde do chrámu pro posilu, zapěje křesťanské písně či se někde na snídaních s přáteli modlí, ale nechť je to jeho soukromá věc. Nezajímá mne to, spíše mne zajímá, jak vynikne manažersky. Ať je to ministr nebo ředitel či zámečník a uklizečka. Nechte laskavě pánbíčkářských řečí!


Desatero říká suše: „Nebudeš krást!“ a neznamená to nic jiného, než vstřícné konstatování, které zní spíše: „Nebudeš muset krást! Nebude tě k tomu nic nutit!“ Původní smysl toho slova se týká krádeže člověka. Skutečně, nešlo o věci či peníze, které si krademe my! Peníze ostatně v naší formě tehdy ještě nebyly. Ukrást otroka či jiného příslušníka rodiny, ukrást ženu či dítě, to byl ten přečin! Ukrást a prodat. Že by vás to ani nenapadlo? I dnes je to možné, možná to je osud Aničky, kvůli které nedávno povypustili i Vltavu. Jistě to byl příběh biblického Josefa, milovaného syna Jákobova, který byl vlastními bratry ukraden a prodán do Egypta. Nebo třeba král David sprostě ukradl ženu Urijášovi; to byla ta Batšeba, o které daleko později zpívá Leonard Kohen svoje známé Hallelujah.

Člověk byl vždycky nejzákladnější ekonomickou jednotkou a samozřejmě po něm zvíře. Ani zvířata se neměla krást, natož věci či vliv. A o člověka by mělo jít i dnes. Na něj se musí myslet. Jenže, když to člověku nedá... Takové nevyužité síly, možnosti a věci! Zdá se, že je to nevyhnutelný osud: Krást se musí!

Přínos Desatera pro izraelský národ, a tedy i pro nás dnes, je v tom, že za určité podmínky nebudeme mít potřebu krást. A ta podmínka je stále stejná. Je to úzký vztah k Bohu, který vládne vším! A ten Bůh má svoje lidi tak velice rád, že se o ně stará, je jim nablízku a vášnivě o ně pečuje. Proto mají všechno, co skutečně potřebují – a nemusí krást.

Když sleduji na začátku zmíněnou dramatickou debatu o tom, zda pochybil v politické kauze ten či onen, zdá se mi, že jde především o jiné věci, než o to, zda ten řekl to a jiný ono. Jde o vliv a o moc. Nejde o to, zda někdo někomu nadrobil. Jde o to, že těm pánům v pozadí jsme my lidé naprosto ukradení a potřebují tu hlasy v urně či jinde hlas lidu. Ale o nás ve skutečnosti vůbec nejde! Čekejte další kauzu! Když nebude, tak nám ji vyrobí!

http://kvasnicka.blog.ihned.cz