Není jistě žádnou novinkou, že mnoho našich debat je poznamenáno skutečností, že stejným termínům dáváme různý význam a smysl a že stejné věci označujeme různými termíny. Aby byla moje úvaha maximálně srozumitelná, považuji za vhodné definovat nejprve používané termíny. Netvrdím, že ty definice považuji za správné, ale volil jsem je s ohledem na ty, kterým je text prvotně určen.

spása = spásou rozumím to, co někteří označují za věčnou spásu. Jde tedy o konečné rozhodnutí vydané po smrti člověka nejvyšším soudcem.

křest = znovuzrození v Kristu. Okamžik, kdy člověk uzavírá smlouvu s Bohem v Kristu, tj. stává se křesťanem. O křtu tedy platí to, co se píše v Katechismu katolické církve:„Když jsme však poprvé s vyznáním víry obmyti křtem svatým, toto odpuštění je nám dáno s takovou hojností, že nezůstává k zahlazení ani prvotní vina, ani to, čeho jsme se následně dopustili dobrovolně buď přestoupením, anebo opomenutím; nic nezůstává ani z trestů k odčinění. Přitom však křestní milostí není nikdo zbaven všech slabostí přirozenosti. Právě naopak každý je nucen bojovat proti žádostivosti, která nás nepřestává podněcovat ke hříchům.“

Člověk se narodí a nějakou dobu žije bez účasti církve na společenství s Bohem, do kterého je přijat svým křtem. Označme si tedy věk, ve kterém člověk křest přijme veličinou vk. Ve křtu člověk dostal naději věčné spásy, tj. její semínko, o které musí jako dobrý hospodář pečovat, aby nezemřelo. Spásu nemá jistou a může ji prohospodařit. Náš člověk jde dál životem, až jednoho dne nastane jeho poslední den a zemře. Označme si věk, kde ke smrti dojde, veličinou vu.

V období mezi dnem křtu a úmrtí (doba stanovená rozdílem vu - vk) v rámci své svobodné vůle člověk páchá hříchy i skutky dobré. Mezi dobré skutky patří i pokání a v některých církvích i účast na svátostech, ve vztahu k hříchům pak svátosti smíření. Člověk není ve svém boji o spásu osamocen. Bůh nijak neomezuje jeho svobodnou vůli spásu zahodit, ale připusťme možnost, že mu pomáhá. Jako příklad bych uvedl známou, která mi tvrdila, že Bůh ji skrze medailonek do jisté míry chrání před svody. Když ho má u sebe, hřeší prý méně a musí i méně bojovat s pokušením a vlastní slabostí. Jiný člověk říká, že přijetí svátosti oltářní (eucharistie) má po nějakou dobu podobný efekt jako ten medailonek. V těchto i dalších podobných případech jsme svědky působení lásky Boží, která je ovšem podmíněna nějakým skutkem (koupí a nošením medailonku, účastí ne mši, zpovědí atd.) Není to tedy milost, ale je to plat (odměna) za skutek. Ani rozhřešení v rámci svátosti smíření není milostí. Je to odměna za to, že se vyzpovídám.

V lidském životě je rovněž období, kdy u něj nemluvíme o hříších. Jedná se o rané dětství. U dvouletého dítěte jistě nebudeme mluvit o tom, že se dopustilo hříchu. Označme si tedy dobu, kdy ještě člověk nebyl pokřtěn, ale hříchů se nedopouštěl veličinou dbh. Je-li tedy někdo pokřtěn jako mimino ve věku pár týdnů, je pbh rovno nule. 

No, a jsme připraveni spočítat si podíl milosti Boží na své spáse. Pokud nejste příznivci matematiky, nelekejte se. Je to výpočet velmi jednoduchý a pro jistotu uvedu i dva příklady:-)

podíl_milosti_Boží = 1 - [vu-vk-dbh] / [vu-dbh], kde

vu = věk, kdy člověk zemřel

vk = věk, kdy přijal křest

dbh = počet let v období před křtem, kdy člověk nehřeší (rané dětství, u v dospělosti pokřtěného třeba 4 až 5 let)

Člověk, který zemře v 70 a byl pokřtěn ve 20, bezhříšné dětství dejme jako první 4 roky života:

podíl_milosti_Božíl = 1 - [70-20-4] / [70 - 4] = 0,7 - věčná spása je tedy ze 30 % projevem milosti Boží

Člověk, který zemře v 70 a byl pokřtěn týden po narození:

jeho podíl = [70-0-0] / [70 - 0] = 1 - věčná spása je tedy z 0 % projevem milosti Boží

Jak je vidět, platí opakované ujišťování Písma o tom, že "spasení není z nás, je to Boží dar; není z našich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.", pouze ve velmi zvláštních případech. Jde o lidi, kteří křest přijmou na smrtelné posteli, a ty, kteří díky zvláštnímu působení milosti Boží nikdy nehřeší (vlastně by šlo jen o Pannu Marii, pokud mají katolíci a pravoslavní pravdu v otázce její bezhříšnosti).

Pro nás ostatní platí, že pouze na období před svým křtem můžeme oprávněně mluvit o nezasloužené Boží milosti. Zbytek života je pak naší zásluhou, tj. jak moc a dobře s Bohem spolupracujeme na své spáse. 

Některým se snad může zdát, že jsem v tom svém uvažování nějak na Boha zapomněl. Není tomu tak. Je však velmi důležitý rozdíl mezi láskou a milosrdenstvím na jedné straně a milostí na druhé. Podívejme se nejprve do běžného života.

Řekněme, že si půjčím auto od souseda. Jedu neopatrně a nabourám ho. Není v mých možnostech vzniklou škodu uhradit. Už teď s penězi vycházím jen tak tak. Nemilosrdný soused bude chtít škodu zaplatit a bude mu jedno, kde peníze seženu. Milosrdný soused mi třeba nabídne, že mu mohu půl roku každý týden posekat trávu a tím se ten dluh smázne. Takový přístup je jistě šlechetný, ale nejde o milost. O milosti bychom mohli mluvit jen a jen v případě, kdy by soused ke mně přišel a řekl:"Hele, já vím, že mi tu škodu nemůžeš nahradit. Zapomeň na to."

A stejné je to s Bohem. Ten je k nám velmi milosrdný a je dokonalou láskou. Pokud ve své lásce a milosrdenství např. stanovil, že mi hříchy odpustí, pokud je vyznám v rámci svátosti smíření, pak je to úžasné, ale nejde o milost. Milosrdný soused dluh pomine, pokud budu sekat trávu, Bůh mé hříchy pomine, pokud se vyzpovídám. Milosrdný Bůh mě tedy spasí, pokud budu řádně spolupracovat na jeho díle mého vykoupení.

Povšimněme si, že je jeden podstatný rozdíl mezi Starým zákonem a Evangeliem. Starý zákon klade velký důraz na milosrdenství Boží. Evangelium je zprávou o milosti Boží v Kristu. Pokud bychom chtěli vědět, jaký je podíl milosrdenství Božího na naší spáse, pak je to u nás všech 100 %. Boží spravedlnost je jasná - hřešíš, odplatou je smrt a odloučení od Boha. Nikdo soudný by nemohl Boha vinit z nespravedlnosti, kdyby ho od sebe kvůli hříchům odehnal. Jenže Boží láska se projevovala v době Zákona milosrdenstvím. Člověku byla dána možnost svá provinění odčinit. Avšak v Kristu dosáhlo Boží milosrdenství svého vrcholu - milosti v Kristu. Pěkně to vysvětluje třeba list Židům:

"Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích."

V jednom jediném okamžiku na Golgotě byly smazány všechny hříchy světa. Stalo se to téměř 2 000 let před mým narozením a přesto mi Písmo říká, že i moje hříchy (tedy hříchy v té době ještě v daleké budoucnosti) na sebe Pán vzal. Každému člověku byla nabídnuta milost. Jediné, co musíme udělat, je přijmout ji. Boží milosrdenství vyžaduje spolupráci člověka - musím obětovat v chrámu, zpovídat se, prostě konat nějaké skutky (sekat sousedovi trávu), za které mi Bůh ve svém spravedlivém milosrdenství umožní pobývat v jeho společnosti. Boží milost vyžaduje jen jedno - přijmout ji, tj. říci sousedovi:"Děkuji, tvoji milost přijímám."

A právě víra v Boží milost v Kristu mě vede k tomu, čemu tu říkáme "jistota" spásy. Já jsem tu milost přijal. Jsem Pánu neskonale vděčný za jeho milost. Byl bych samozřejmě vděčný i za milosrdenství, ale to bych žil ještě v době Zákona. Pro mě platí, že spása je projevem čisté milosti - nemohu se pochlubit vůbec ničím. I kdybych ode dneška do konce života už nikdy nezhřešil, nemá to na moji spásu vliv. Až potkám u Pána někoho, kdo dosáhl spásy v době Zákona, bude mi moci povědět, že je tam díky tomu, že žil podle zákona, obětoval v chrámu, tj. se bude moci tak trochu pochlubit. Já budu moci říct jediné:"Jsem tu jen a jen díky milosti Boží, kterou mi v Kristu dal. Mohu se tedy chlubit jen Kristem a svou slabostí."