Grano Salis - Pane, ať vidím!

Rozhlédl se po poloprázdném kostele.

Pamatoval ještě časy, kdy jako dítě stával vpředu před lavicemi v prostoru určeném dětem.
Bývali tam občas tak namačkáni, že kleknout si, byl někdy i docela problém. Uvědomuje si, že jinde jsou na tom dneska s dětmi třeba ještě i hůř, ale ani zde už žádná sláva. Místa je, že by se kolikrát dalo i tancovat. Nebyl nostalgický, znal důvěrně situaci a dobře si uvědomoval, že tento dnešní prořídlý stav je především svobodnou volbou lidí, kteří si příliš zamilovali tento svět. Vytrvale se mu však na mysl vracela i kacířská myšlenka, že toto je také daň, kterou církev logicky platí, protože kdysi v minulosti musela zřejmě i ona cosi zanedbat. Že generace jeho otců, ukolébána svou početní silou, přestala dostatečně důrazně učit o opravdovosti v životě. O skutečném pokání a obrácení srdce k Bohu – přestala důrazně učit o vztahu. O vztahu lásky k Bohu, o vztazích lásky mezi lidmi. Lidé totiž budou chodit rádi do kostela jen tehdy, když se tam budou těšit. Když jim tam spolu bude dobře, protože se mají opravdu rádi.
Petrova slova na Hoře Proměnění: "Pane, je dobře, že jsme tady,“ se vztahují na křesťany všech dob.
Kristovo tělo se buduje láskou. (J 13,34-35) "Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás, abyste i vy milovali jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým."

Je na nás opravdu poznat, že jsme učedníky Krista? Budujeme se láskou?
Když nevnímám ty, kteří stojí vedle mě, je nabíledni, že nedokážu vytvořit ani skutečné společenství s Bohem. Takové „křesťanství“ se smrskne na povinnost: „To musíš, to nesmíš“. Nikoli: „To chci, tak si to přeji, po tomto toužím.“
A když není mezi farářem a farníky osobní vřelý vztah, ani to nejlépe míněné kázání často neosloví, ale zůstane jen vzdálenou zvukovou kulisou. Radostná zpráva evangelia byla snad u mnohých právě touto absencí mezilidských vztahů oddělena od skutečného života a nenápadně přesunuta do oblasti folklóru, do lidové tradice.

Vůbec si nevzpomíná, že by ho kdy v mládí někdo učil, že když se Bůh dotkne lidského srdce a vzbudí v něm touhu po Bohu, že je třeba odpovědět ohněm, vzplanutím lásky.
Že ve vztahu nelze být polovičatý! A smyslem života že není v prvé řadě neporušovat Desatero, ale smyslem života je v prvé řadě vztah! Vztah lásky k Bohu a lidem kolem nás. Pro hořící srdce je pak samotný život podle Desatera už jen jakýmsi přirozeným logickým následkem. Opravdově totiž nelze milovat jinak!

V posledních letech však slyšívá z úst kněze výzvy k opravdovosti v životě, výzvy k opravdovému vztahu s Bohem i s lidmi čím dál naléhavěji a vždy se jeho nitro rozechvívá radostným souhlasem. Jako struna, naladěná na stejný tón. Vždyť bez skutečného vztahu není ani život skutečný! K tomuto životnímu poznání ho však musel přivést až Bůh sám skrze metodu lidského žití, pokus – omyl. Tím, že mu dal poznat ošklivost sebe sama, jeho vlastní pády a hříchy. Že mu dal poznat pokoru dítěte, které bez Otcovy ruky vždy beznadějně padá do bláta.

Pravost ohně hořícího srdce se pozná snadno – jeho teplo pocítí všichni, kdo se k němu jen přiblíží. Pokud tomu tak není, jedná se o falešné pobožnůstkářství, o oheň studený, který sám neumí ani zahřát ani nikoho nezapálí, o takový oheň „bengálský,“ jaký se používá pro divadelní efekty.

Bral situaci z té lepší stránky, optimisticky.
V posledních letech se mu tváře lidí v lavicích notně přiblížily. Začínal je skutečně poznávat, vidět za nimi jejich životní příběhy i jejich současnou situaci. Poznává, že Bůh se dotýká i jejich srdcí a ta že jsou ochotna hořet. Že jsou ochotna se dokonce ve své lásce i sdílet. Notně se tím posílila jeho naděje, že církev, přestože se početně zmenšuje, se znovuzrozuje do kvality. Že Bůh má stejně všechno pevně v rukou.

Při četbě evangelia už věděl dopředu, co přijde. Ten příběh o uzdravení slepého žebráka u cesty slyšel už tolikrát, znal ho důvěrně zpaměti (Mt 10,46-52). Přišli do Jericha. Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák – Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho.“ Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“ On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Slepec odpověděl: „Mistře, ať vidím!“

Doposud si myslel, že nejdůležitější na tomto příběhu je přece Ježíšovo uzdravení slepého. Ale rázem, jako by se mu z textu vynořila ta slepcova prosba: „Mistře, ať vidím!“

S úžasem si uvědomil, jak moc se s tímto slepým ztotožňuje, jak moc se mu podobá. V jeho srdci se zvedla vlna touhy, dosud jen matně tušené: „Pane, prosím, smiluj se nade mnou! Ať vidím také!“ Jak moc by si přál vidět věci takové, jaké jsou skutečně!
Často – ač vidoucí, býváme stejně duchovně slepí a nevidíme, co je třeba udělat, co Bůh v životě pro každého z nás osobně připravil k vykonání. Jak často vidíme věci zkresleně a pokřiveně! Protože správně je možno vidět jen čistým srdcem: „Bože, prosím, stvoř mi takové čisté srdce!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila!“ A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.

- A znovu se mu z důvěrně známého textu vynořila tato poslední věta. Jakoby ji uslyšel úplně poprvé: „A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.“

S šokujícím překvapením si uvědomil, že smyslem celého tohoto zázraku není jen nechat se uzdravit Kristem (vidět přece znamená také dostat to čisté srdce), ale následně to uzdravení i správně použít - jít tou cestou za Kristem.

Jít cestou za ním, ať už nás zavede kamkoliv. Každý den je pro nás darem, nabídkou této cesty, která jediná vede ke skutečnému životu, k následování Krista. Když vycházel z kostela, byl si jist, že ať už jeho kroky povedou kamkoliv, ať už bude dělat cokoli, chce pouze jedno - jít spolu s učedníky i uzdraveným slepcem tou cestou za Ježíšem.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace