Čím více se snažíme dodržet zákon, tím více se projevuje naše slabost. Potřebujeme mít bezesporný důkaz naší slabosti. Proto nám Bůh dal zákon. Můžeme tedy prohlásit s veškerou úctou, že nám Bůh nedal zákon proto, abychom ho dodrželi, ale proto, abychom ho porušili. Věděl, že zákon nedovedeme dodržet. Zákon byl dán proto, abychom se stali porušovateli zákona. Právě zákon ukazuje naší pravou povahu. Když od nás Bůh nic nechce, všechno vypadá velice dobře, avšak jakmile něco od nás požaduje, je to příležitost, v níž se projeví naše hříšnost. Bůh ví, kdo jsem a ví, že od hlavy až k patě jsem plný hříchu. Ví, že jsem vtělená slabost a že nedovedu nic vykonat. Potíž je v tom, že já to nevím. Chci se mu líbit a konat jeho vůli. Tak člověk hledá poznání jeho vůle a snaží se ho poslouchat. Najednou však učiní zvláštní objev. Myslel si, že může činit Boží vůli a že ji miluje, ale postupně zjišťuje, že ji ne vždy miluje. Někdy dokonce cítí odpor k jejímu plnění a často zjišťuje, že právě když se snaží ji plnit, že na to nestačí. Čím více se člověk snaží konat Boží vůli, tím méně se mu to daří. Konečně dospěje k závěru, že Boží vůli vlastně nikdy nemiloval a prosí Boha o touhu a sílu tak činit. Vyzná svou neposlušnost a slibuje, že již nikdy nebude neposlušný. Jen povstane od modlitby a už opět klesá; ještě než dospěje k vítězství, je si už vědom své porážky. Nakonec však opakuje slova ap. Pavla: „Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně (to jest v těle mém) dobré. Nebo chtění hotové mám, ale vykonati dobrého, tohoť nenalézám. Nebo nečiním toho dobrého, což chci, ale činím to zlé, čehož nechci“ (Ř 7:18-19). Ne, zákon nebyl dán proto, abychom ho dodrželi. Byl nám dán při plném vědomí, že ho porušíme, a když jsme ho naprosto nedodrželi a vidíme svou naprostou bídu, splnil své poslání. On je naším učitelem a přivádí nás ke Kristu.

Milost znamená, že Bůh činí něco pro mne; zákon znamená, že něco je konáno pro Boha. Bůh má určité svaté a spravedlivé požadavky, které vkládá na mne – to je zákon. Když tedy zákon znamená, že Bůh žádá ode mne plnění určitých jeho požadavků, osvobození od zákona značí, že Bůh to už ode mne nepožaduje, ale že to splní sám. Jakmile se snažíte zalíbit se takto Bohu, stavíte se sami pod zákon. Musíme si uvědomit, že chyba nespočívá v zákoně. Pavel praví: „Zákon zajisté svatý, a přikázání svaté a spravedlivé a dobré jest“ (Ř 7:12) Požadavky zákona jsou oprávněné, ale osoba, na kterou se vztahují, je neoprávněná. Jsem člověk „prodaný hříchu“ (Ř 7:14) „Hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon. Nebo i o žádosti byl bych nevěděl, aby hříchem byla, by byl zákon neřekl: Nepožádáš!“ (7:7) Ať prožíval jakékoli zkušenosti s ostatním zákonem, bylo to desáté přikázání, které doslovně přeloženo zní: „Nebudeš si přát“ a to ho zasáhlo. Tady se setkal s úplnou porážkou své vlastní nemohoucnosti – „nebudeš si přát“ zalíbit se jemu.

Co znamená pro denní život být osvobozen od zákona? To znamená, že od nynějška nekonám nic pro Boha. Nikdy se již nesnažím líbit se jemu. „Jaké je to učení!“ zvoláte. „Jak strašné bludařství!“ Vzpomeňte si však, jakmile se snažím líbit se Bohu „v těle“, okamžitě se stavím pod zákon. Přestoupil jsem zákon a zákon za to určuje trest smrti. Jsme naprosto přesvědčeni, že na to sami nestačíme, a proto se již nesnažíme zalíbit se Bohu na základě našeho starého člověka. Jsme zoufalí samí nad sebou a tak ustává naše snažení a vkládáme veškerou svoji naději v Pána Ježíše, aby mohl ukázat svůj zmrtvýchvstalý život v nás. Bůh pracuje v nás. Osvobození od zákona neznamená, že jsme vysvobozeni od plnění Boží vůle a už vůbec ne, že žijeme protizákonně. Právě naopak!

Boží požadavky se nezměnily, ale my sami nejsme povinni je plnit. Díky Bohu, že On je zákonodárce na trůně i plnitel zákona v mém srdci. On dal zákon a sám ho i zachovává. On klade požadavky a On je též plní. Pokud se snažíme sami něco dělat, On nemůže konat nic. Právě pro toto naše snažení padáme a znovu padáme. Bůh nám chce ukázat, že sami nemůžeme dělat absolutně nic a naše zklamání a rozčarování nikdy nepřestane, dokud to plně nepochopíme. Zachraňovali jste někdy tonoucího člověka, který v panice kope kolem sebe a snaží se ze všech sil udržet nad hladinou? Tonoucí člověk může být zachráněn teprve, když už je naprosto vyčerpán a přestane usilovat o svou záchranu. Vidíte, teprve když se vzdáte své záchrany, vezme nás Bůh do svých rukou. Čeká, až jsme na konci svého úsilí a nemůžeme pro sebe nic udělat. Bůh odsoudil vše, co náleží starému stvoření a přibil to na kříž. Tělo není k ničemu. Snažíme-li se konat něco ve vlastní síle, odmítáme tím ve skutečnosti Kristův kříž.

Vidíme zákon a myslíme, že musíme splnit jeho požadavky. Musíme však pamatovat na to, že zákon sám je sice spravedlivý, avšak nemůže být dokonale naplněn nespravedlivou osobou. „Bídný já člověk“ (Ř 7) se snaží splnit požadavky Božího zákona a v tom spočívá jeho trápení. Neustálé opakování tohoto kratičkého slovíčka „já“ v této kapitole je klíčem k jeho nemohoucnosti. „Nečiním (já) to dobré, což (já) chci, ale činím (já) to zlé, čehož (já) nechci“ (7:19). Zjistili jste, že vaše tělo je mrtvé pro plnění Boží vůle? Nemáte těžkosti, když mluvíte o světských věcech, ale jakmile se snažíte hovořit o Božích věcech, je váš jazyk svázán. V našem těle je něco, co nejde dohromady s Boží vůlí. Naneštěstí „bídný člověk“ neprojevuje jen svou bídu, ale zároveň klade i správnou otázku: „Kdo mne vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Kdo? Dosud něco hledal, nyní jeho naděje spočívá jedině v něm. Dosud hledal v sobě samém řešení svých těžkostí, nyní hledá Spasitele. Najednou je jakoby bleskem osvícen a jeho zoufalý výkřik se mění v píseň chvály. Vždyť nalezl odpověď na svou otázku: „Děkuji Bohu skrze Jezukrista Pána našeho!“ (Ř 7:25). On dokonal na kříži všechno pro naše odpuštění a udělá vše i pro naše osvobození. V obojím případě je On vykonavatelem. „S bázní a třesením spasení své konejte. Bůh zajisté jest, kterýž působí ve vás i chtění i skutečné činění, podle dobře libé vůle své“ (Fp 2:12). Bůh sám chce učinit vše, protože jemu patří veškerá sláva. Kdybychom konali část díla sami, měli bychom i podíl na slávě. Veškerá sláva je Boží, a proto koná sám i veškeré dílo od počátku až do konce.