Čtení ke kázání: Marek 8,34-38 (kralický překlad): „A svolav zástup s učedlníky svými, řekl jim: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne. Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati, ztratíť ji; pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, tenť ji zachová. Nebo co prospěje člověku, by všecken svět získal, a své duši škodu učinil? Aneb jakou dá člověk odměnu za duši svou? Nebo kdož by se koli za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném, i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě Otce svého s anděly svatými.“

Kázání:

   Milé sestry a drazí bratři,

   v dnešním kázání bych se chtěl zabývat potřebou ztráty duše pro Krista. I když se to nezdá, tak toto téma navazuje na má předchozí kázání o zákoně hříchu a smrti a zákoně Ducha života v Ježíši Kristu. Již víme, že jako věřící nespadáme pod pravomoc zákona hříchu a smrti, neboť Bůh nás převedl pod pravomoc nového zákona, a to zákona Ducha života v Ježíši Kristu.

   A tak pro Ježíšovu prolitou krev jsou nám odpuštěny hříchy. Spolu s Kristem zemřela na kříži naše stará, hříšná, padlá lidská přirozenost a spolu s Kristem jsme byli vzkříšeni k novému životu, který „se zde na zemi začíná a v Bohu své naplnění má“ (jak to hezky zformulovali bratři husité ve své liturgii). Abychom mohli vést bohulibý život, byl nám dán Duch svatý, a to opět výhradně pro Ježíšovy zásluhy. Duch svatý tak přebývá v našem duchu a postupně nás přetváří v nového člověka, a to do podoby Kristovy.

   Bůh nám dal svého svatého Ducha a když nám nějaká ctnost chybí, je tu Duch svatý, aby potřebnou vlastnost v nás zformoval jako “ovoce Ducha”. A mezi ovoce Ducha např. patří láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Aby to vše Duch svatý v nás mohl zformovat, musíme se samozřejmě Duchu svatému zcela poddat. Tedy plně se zasvětit Bohu a stát se Kristovými otroky. Směr našeho dalšího života musí začít řídit Bůh sám. Znamená to vzdát se vlastní vůle, vlastního na Bohu nezávislého úsilí a plně podřídit svoji duši Bohu. A právě zde často padá kosa na kámen.

   I křesťané jsou dnes mnohdy lidmi s příliš vyvinutou duší, tedy lidmi se silnou vůli, velkými emocemi (čili city) a rozvinutým intelektem (neboli rozumem). Zdálo by se, že na tom není nic špatného, ale je tu jedna velká potíž. Lidé s příliš vyvinutou duší se jen těžko podřizují Božímu vedení. Příliš spoléhají výhradně na vlastní síly a chtějí Bohu sloužit podle svých vlastních představ. Ale to není to, co chce po nás Bůh. Naopak se máme nechat vést Duchem Božím a žít a sloužit Bohu podle Jeho „dobré, libé a dokonalé vůle“ (Římanům 12,2). Ježíšova slova z našeho čtení ke kázání: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne. Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati, ztratíť ji; pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, tenť ji zachová.“ jsou adresovaná všem křesťanům, zejména však křesťanům s příliš vyvinutou duší.

   Abychom tato slova lépe pochopili, musíme se vrátit až na sám počátek, tedy až k samotnému stvoření člověka. V našem prvním čtení (Genesis 2,7 - 9, kralický překlad) jsme slyšeli, že člověk byl stvořen jako živá duše. Duch uvnitř ho spojoval s Bohem a vnější tělo s materiálním světem. Člověk tak měl vzhled, jak to duchovního světa, tak do světa materiálního. To mu umožnilo se stát osobností čili sebe si uvědomující a sebe vyjadřující bytostí. A jakožto osobnost neboli živá duše měl člověk svobodnou vůli čili možnost svobodné volby.

   Člověk byl stvořen dokonale, to jest bez chyb, neboť ho stvořil Bůh. V první kapitole knihy Genesis totiž čteme: „A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré. I byl večer a bylo jitro, den šestý.“ (Genesis 1,31, kralický překlad). Člověk byl tedy dokonalý, ale potřeboval ještě prokázat správnou mravní orientaci. To znamená správně si zvolit mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a satanem. Neboť podle mnohých vykladačů Bible v době stvoření člověka ve vesmíru jíž probíhal zápas mezi Bohem a Jeho anděly na jedné straně a mezi satanem a jeho démony na straně druhé. K tomuto zápasu člověk nemohl být neutrální, neboť Bůh chtěl mít na zemi lidi, kteří plní Jeho vůli a usilují o porážku satana. Tu volbu v ráji symbolizují dva stromy - strom života a strom vědění (poznání) dobrého a zlého. Strom života zde reprezentuje lidský život těsně svázaný s Bohem. Strom poznání dobrého a zlého pak lidský život, který je oddělen od Boha. Volba stromu poznání dobrého a zlého přitom zahrnovala spoluvinu se satanem, neboť by se tím člověk vzdálil od cíle, k němuž směřoval Bůh.

   Člověk v ráji stál mezi dvěma stromy a musel zvolit, zda poslechne Boha nebo satana (v podobě hada). Nyní již víme, jakou cestu zvolil. Člověk poslechl satana a tím předurčil základní směr svého vývoje. Ovoce stromu vědění učinilo člověka příliš sebevědomým. Jeho rozum i jeho vůle byly poznáním (věděním) posíleny. Člověk nebyl pak jen živou duší, ale od této chvíle přímo žil duší. To neznamená jen to, že člověk má duši, ale od toho okamžiku duše se svou nezávislou schopností svobodné volby vytlačuje ducha jako oživující sílu v člověku. Neboť ničím nekontrolovaný vývoj duše vede člověka pryč od Boha. Člověk touží po sebeurčení, nezávislosti a emancipaci a chce sám rozhodovat o své budoucnosti. Pro Boha je zde stále méně a méně místa až nakonec už není pro Něj žádné místo.

   Bůh si však hledá lidi, kteří budou žít k Jeho slávě a chvále, kteří se stanou nástrojem Jeho plánu s vesmírem, lidi jejichž život bude zcela záviset na Něm a On sám se stane pro ně „stromem života“. A tak, abychom byli schopni se podřídit Bohu, musí být vývoj naší neposlušné a neposedné duše přísně kontrolován a v případě nutnosti i brzděn a omezován. Na duší musí ležet stín smrti, aby zůstala stále podřízena duchu a neprojevovala přílišnou nezávislost. Pán Ježíš v našem textu ke kázání jasně ukazuje, že s lidskou duši lze jednat jen jedním způsobem a to je nést kříž a následovat Ho na každý den.

   Kříž musí usmrtit naše přirozené sklony, které nás vzdalují od Boha. Nejde zde o ukřižování duše samé ve smyslu odstranění našich přirozených schopností a darů, naší osobnosti a individuality. Ne, v tomto smyslu svoji duši neztrácíme, protože by to znamenalo naprosté zmizení jedince. Jedná se zde o umrtvení těch našich duševních sklonů, tužeb a náklonností, které se staví proti plnění Boží vůle v našich životech. Ztratit duši znamená, že mnohdy již nemůžeme plnit její přání, dát ji to, co chce a tak ji uspokojit. Pak procházíme velmi bolestným procesem, v němž snažíme se zbavit toho, oč duše žádá.

   Musíme si zde uvědomit, že to nemusí být jen hříchy, které nás odvádí od následování Ježíše Krista. Někdy se musíme vzdát i toho, co je dobré a cenné, aby se splnila Jeho vůle. To je obzvlášť těžké. Ale není jiné cesty. Rozhodující je, zda skutečně chceme plnit Boží vůli. Pokud ano, pak se musíme oddělit od všeho, co není z Boha, i od každého, kdo není z Pána. Toto oddělení může způsobit jen kříž čili neustálé křižování naši duše. Často musíme projít těžkou osobní krizí, zvanou někdy temnou nocí, abychom přestali důvěřovat přespříliš ve vlastní síly a ve vlastní moudrost. Teprve až úspěšně projdeme touto nocí, může nás Bůh začít používat.

   Jelikož se ukazuje, že naše duše stojí v cestě našemu novému životu v Duchu, pak musíme ji vskutku ztratit, abychom dosáhli plnosti v Ježíši Kristu. Známe cestu, kterou zvolil Pán Ježíš. Vzdal se svého života, abychom ho obdrželi my. Proto smrt a vzkříšení Ježíše Krista musí být neustálým vzorem i v našem životě pro ztrátu naší duše a růst Ducha v nás. Teprve když ztratíme vlastní duši, můžeme se stát dárci života a sdílet i s ostatními nový Boží život, který je v nás. To je tajemství našeho života a naši služby, to je cesta k duchovní plnosti a plodnosti. Je to tak, jak říká apoštol Pavel ve svém Druhém listě do Korintu: „Vždycky zajisté my, kteříž živi jsme, na smrt býváme vydáváni pro Ježíše, aby i život Ježíšův zjeven byl na smrtelném těle našem. A tak smrt v nás moc provodí, ale v vás život.“ (2 Korintským, 4,11 - 12, kralický překlad).

   Tedy jen cesta smrti, cesta nesení kříže a ztráty vlastní duše může z nás učinit opravdové Boží služebníky, kteří na slovo poslouchají svého Pána. A v případě nutnosti jsou ochotni položit i svůj život čili fyzicky zemřít pro Boží věc. Jako například druhý pražský biskup svatý Vojtěch koncem 10. století po Kristu. V ekumenickém překladu totiž naše čtení ke kázání zní následovně: „Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly."“

   Nedávno pří čtení legendy o svatém Vojtěchovi jsem si uvědomil, že žijeme v podobné duchovní situaci jako žil on. V Česku opět vládne pohanství, obžerství, smilstvo a služba mamonu, které donutily Vojtěcha dvakrát opustit biskupský úřad v Praze. Žít u nás jako křesťané není tedy jednoduché. Abychom mohli obstát, musíme skutečně začít žít v Duchu, i když to znamená ztrátu vlastní duše a každodenní nesení kříže. S možností, byť dnes malou, ztráty života. Pán Ježíš od nás žádá náš život položený k Jeho nohám, a to s pohledem na Jeho smrt, pohřbení a budoucnost. Jen tak nám totiž může propůjčit svoji sílu a moc a my budeme schopni ve všem obstát. Amen.

Modlitba po kázání:

   Nebeský Otče,

   děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání. On je mírou všech věcí. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. V Něm máme naději na život věčný i časný. Díky Němu můžeme uniknout zatracení a peklu. Díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvodí do všeliké pravdy.

   Ve křtu jsme byli zbaveni prvotního hříchu a tak neobtíženi dědičnými vinami můžeme hledat Boží vůli a stíhat ji. A když i po křtu hřešíme, Ty jsi tak věrný a spravedlivý, že pokud Ti své hříchy vyznáme a jsem ochotni je opustit, Ty nám je odpouštíš a očišťuješ nás od každé nepravosti. Jedině Tvá milost nám tak umožňuje vést posvěcený život s vyhlídkou na Boží království. Tímto způsobem jsi nás dokonale vysvobodil z područí neblahého zákona hříchu a smrti a podřídil jsi nás novému zákonu, a to zákonu Ducha života v Ježíši Kristu. Za což Ti nebeský Otče můžeme jen a jen děkovat.

                                            Stanislav Heczko

                                             (LECAV Praha)