Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale cokoli uslyší, to bude mluvit; bude vám oznamovat i věci, které mají přijít.


Učení ŘKC o dvou soudech vysvětlovalo podle dobového poznání eschatologické věci předchozím generacím. Dá se říct, že dneska jsme v poznání o cosi dále.
Člověk smrtí těla přirozeného přechází z běhu času do věčnosti. Naše lidské představy však i nadále zanášejí plynutí času do věčnosti. A to asi neodpovídá skutečnosti. Vypadá to, že věčnost nebude pro její přímé účastníky jakýmkoli čekáním, že to tak jen vypadá pro nezúčastnělé pozorovatele "zvenku".
Že tedy náš osobní soud už bude zároveň také soudem "na konci věků", že na něm budeme stát současně s Adamem, Mojžíšem i našimi předky. I přesto, že taková představa je nad možnosti našeho rozumu si něco takového prakticky představit. Věčnost však prvek času zřejmě vůbec nemá, nebo ho prožívá docela jinak. Tyto představy o posmrtném žiovtě ovšem nejsou žádná dogmata. Musíme přijat to, že budoucnost je pro nás zahalena tajemstvím.

Tedy i ten odklad v očistci je poznamenán lidskými představami běhu času, zanášenými do věčnosti. Podstatné je přece naprosté očištění od všeho, co je jakkoli spojeno s hříšností, nikoli jak dlouho to bude trvat.

Měli bysme si uvědomit, že tyto věci nejsou ani zdaleka pro nás jasné. Víme o nich jen to, co nám o nich bylo Bohem zjeveno. Co je nad to, není dogmatem věrouky..