Věřící a nevěřící.


Mezi lidmi je ponejvíce rozšířen názor, že jsou lidé věřící a jsou lidé nevěřící. Není to pravda.

Jsou lidé věřící - a zbytek jsou zoufalci.

Víra musí být nutně součástí lidského života.
Musíme věřit v sebe, jinak trpíme pocity méněcennosti, depresemi. Nevíra v sebe nás sráží a dusí, brání nám už v té lidské rovině cokoli dokázat. Ale taková víra v sebe je ještě velmi málo, skoro nic.

Musíme věřit v ostatní lidi, ve společenství, nebo řekněme ve společnost, v kulturu.
Když nasednu do autobusu, věřím řidiči, že mě bezpečně doveze kam potřebuji a neověřuji si, zda má třeba řidičák. Prostě mu věřím. Podobně věřím třeba svědectví jiných lidí (i když občas zklamou) o věcech, kterých byli svědky. Na stejném principu víry stojí i svědectví u soudu. Prostě život bez prvku víry je skoro nemožný. V našem způsobu žití se nutně musíme někdy spoléhat, věřit sobě i ostatním. Je to víra přirozená, doprovázející lidské bytí.

Znovuzrozený křesťan má i novou přirozenost,
kterou získal nadpřirozeným způsobem - jako Boží dar.
Z této nové přirozenosti pak plyne i víra v Boha.
Je to obraz závislosti i spoléhání malého dítěte na dospělého, jistota, že má moje věci pevně v rukou.

Je to jistota víry.
Naprosté spoléhání nikoli na sebe, ale na Boha.
Člověk byl stvořen do viditelného světa, aby v něm viditelně zjevoval Boží velikost. A to nejde jinak než v těsném spojenectví, v těsné spolupráci s Bohem, kdy oslavujeme Boha mezi lidmi vykonáváním skutků, které pro nás Bůh už dávno připravil. Jen tehdy naše světlo svítí, naše lampy hoří, když jsme napojeni na zdroj světla věčného. Takováto jistota víry je pravým a jediným skutečným učením Kristovy církve.

Někteří zde žijete v klamavé jistotě vlastní spásy,
kterou jste si zaměnili za jistotu víry v Krista.

Má víra v Krista mi říká, že se na jeho slova mohu stoprocentně spolehnout.

Když přijímám jeho tělo, vím, že:
Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život.