poslal Jaela Touha po spojení s Bohem
Dopřát duši houpat se
Aneb duchovní relax četbou
Richard
Čemus
Neznám dokonalejší obraz
štěstí, než Rafaela, mého synovce, na houpačce. Když už se dostatečně
nabažil svým oblíbeným sportem, jen sedí a kývá nohama v rytmu
posledních vyhoupnutí. Zdá být v harmonii s celým vesmírem. Při té
podívané se mi vynořil v mysli německý výraz pro maximální pohodu, jakou
lze jen očekávat od prázdnin: die Seele baumeln Larsen – dopřát
duši houpat se. Nic nedělat, jen pozorovat svět, s duší otevřenou pro
všechno, co ladí s naším smyslem pro dobro a pro krásu. Prostě, dopřát
duši být jak Rafael na houpačce. Hlásí se tu touha po spojení s Bohem,
po míru sama se sebou a po duchovním nazírání přírody, která je podle
sv. Bazila otevřenou knihou Boží moudrosti pro toho, kdo v ní umí číst.
Ne náhodou patří četba pro řadu lidí k ideální dovolené, kde duše i tělo
si oddychnou: mít konečně čas vzít do ruky knihu! Odpočinout si četbou!
Nemohla by se ale takovým pohodovým čtením místo detektivek, hororů a
Šifer mistra Leonarda stát četba duchovní?
Františkán Jan Evangelista
Urban, v roce 1935 vydané, avšak stále aktuální, příručce K Bohu –
Vůdce duchovního života katolické inteligence píše: «Duchovní četba
jest jedním z předních prostředků života duše. Vždyt’ žijeme z toho, čím
naplníme svou mysl! (…) A čím je plna mysl, tím se zabývám, to přeplývá
do mých citů, názorů, slov a jednání, do tónu mého vystupování a
konečně přetváří celou mou osobnost.» (str. 380)
Co číst? «Prvním pramenem duchovní četby je Písmo sv. – vážností,
nikoliv postupem», upřesňuje autor. Začít lze tedy životopisy světců či
spisy svatých Otců, nebo jinou duchovní literaturou, tj. takovou, která
byla napsána pod vlivem Ducha svatého. Jan Evangelista Urban jmenuje
výslovně «Bohumila», dříve velmi populární spis sv. Františka Saleského a
«Následování Krista» Tomáše Kempenského.
Dnes bychom přidali, kromě
jiných duchovních autorů, jméno kardinála Tomáše Špidlíka, třeba i tak
drobné jeho dílko do kapsy, jakým je «Církevní otcové s Tomášem
Špidlíkem». Nejde tolik o to co, ale «mnoho záleží na tom, j a k
duchovně čtu !», tvrdí Urban: «Nejprve seberu své myšlenky, potom k l i d
n ě, v tichu srdce, poprosím vřele o osvícení a hnutí Ducha svatého.
Načež teprve začnu čísti» nabádá autor a shrnuje správný postoj při
duchovní četbě do čtyř bodů: číst se má za prvé «p o z o r n ě, abych
zachytil vše, co pro mne Pán nachystal v této chvíli; za druhé p o m a l
u, ne abych přečetl mnoho, nýbrž abych poznal a prožil mnoho; za třetí
se má číst p o k o r n ě, ne posuzovačně, abych měl srdce učenlivé.
Studium ponechám na jindy, v četbě duchovní jde o poučení ducha a srdce;
a za čtvrté z b o ž n ě, dávaje pozor na hnutí milosti v sobě,
zastavuje se tam, kde pocítím výčitku, lítost, lásku, pokoru, stud,
touhu po Bohu, vděčnost, radost… tak dlouho, pokud mi ona věta neb hnutí
dává čerpati poučení a posilu. Při tom volám v duchu vroucně k Duchu
svatému, aby ve mně zúrodnil a upevnil tato hnutí, touhy a předsevzetí,
abych je pak v životě prováděl. Z a k o n č í m pak kratičkou
modlitbou». Tolik Urban.
Zastavme se u každého ze čtyř bodů!
Předchází jim výzva KLIDNĚ,
usebraně, v tichu srdce, prosit o světlo Ducha sv. než začnu číst.
Vyjadřuje přesvědčení, že duchovnímu textu porozumí jen, kdo sdílí téhož
Ducha s tím, kdo text psal. Pokoj v srdci oznamuje, že Boží Duch je
přítomen; první bod je POZORNĚ: soustředění, pozornost a bdělost, je
jedním z nejčastějších požadavků evangelia na toho, kdo se opravdu chce
setkat s Pánem. On je ten, který přichází (řecky: erchómenos) stále a
vždy jen v přítomném okamžiku. Proto Ho pošetilé panny bez hořících lamp
prostě minou (srov. Mt 25, 1-13). Do Božího království se nevchází ani
včera, ani zítra, ale dnes!
Druhý bod je POMALU: Vybídnutím, být stále
bdělý, by se nás mohla zmocnit panika. Nic by však nebylo větším
nedorozuměním. Je-li vstupenkou do Božího království přítomný okamžik,
je třeba posečkat a náležitě si ho vychutnat. Otcové pouště zakazovali
novicům hltat Písmo svaté. Radili jim, spokojit se jen s jedním veršem
žalmu a opakovat si ho celý Boží den. Říkali tomu meditace a chápali ji
jako „duchovní přežvykování“, po vzoru přežvýkavců, kteří vytáhnou
živiny z každého stébla slámy;
třetí bod je POKORNĚ: vědět víc než
druzí, dává moc, svádí ke kritice, a má za následek pýchu. Omezit se, i
co do množství informací, vyžaduje naopak pokoru. Non multa, sed multum,
říkávali latiníci (mnoho, ne mnohé!). V duchovním životě jediné slovo,
řečené či přečtené ve správný okamžik, může změnit život člověka. Celé
přelouskané knihy jsou naopak na nic, nedotknou-li se srdce. “Nebot’ –
říká svatý Ignác z Loyoly – nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže
mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně“ (Duchovní cvičení
2).
Čtvrtý bod je ZBOŽNĚ: Věřit, že nekonečný Bůh Otec se mi sdílí celý
v jediném slově, je vírou v Logos – věčné Slovo. Rozjímat o Něm je
sedět jak Maria v Betánii u Ježíšových nohou a naslouchat mu (srov. Lk
10, 38-42). Svatý Ignác v Exerciciích (252), uvádí způsob modlitby, při
kterém “člověk, kleče nebo sedě, podle větší dispozice, v které se
nachází a jak ho doprovází větší zbožnost, se zavřenýma očima nebo
soustředěnýma na jedno místo, aniž by jimi těkal sem a tam, má říci:
“Otče!” A setrvává v uvažování tohoto slova tak dlouho, pokud bude v
úvahách tomuto slovu náležejících nacházet významy, přirovnání, chut’ a
útěchu. Stejným způsobem at’ to dělá při každém slovu Otčenáše nebo
kterékoliv modlitby”.
Ignác tu pojednává o modlitbě. V tu má ale každá duchovní četba vyústit!
Stane se to tehdy, až člověk najde «chut’» Boha v tom, co čte. A kde ji
našel, tam ať setrvá do sytosti, jako Rafael na houpačce.
Chce se nám
však namítnout: to že má být duchovní relax? To je přece strašně
složité! Rafael by se nám vysmál: ale běžte! Já vám řeknu jak to je:
nejdřív musíte mít čisté srdce jako já – Boží dítě. Vaše duše se pak
sama bude houpat v pohodě. Všude a nejen o prázdninách.
