Je to snad na libovůli Boha, na jeho náladě, komu dá dar víry a komu ne?


Bůh si po stvoření světa ponechal některé věci, které může udělat jen on. Může, nebo nemusí. Třeba stvořit něco z ničeho.

Pak jsou další věci, které dává také jenom Bůh, ale vyžaduje i spolupráci lidí : "Proste a dostanete, hledejte a naleznete...Proste Pána, aby poslal dělníky na svou žeň... atd.
Dar víry zasahuje do obou těchto skupin. Bůh může dát vykvést pusté poušti, ale často se dá dar víry vyprosit. Pro sebe i pro jiné...

Rodiče při křtu neslibují, že dají dítěti víru, ale že ho vychovají ve víře. Že dítě bude mít znalosti o Bohu, o správném způsobu žití... Dar víry záleží na Bohu, ale je možno za něj prosit. Má smysl se za děti modlit.


Co je to víra?
Víra je hořící srdce, živý a žitý vztah s Bohem, touha srdce konat jen dobro. Je to ochota k dobru.

Její přijetí prochází třemi stupni:
1.) Vím (znalosti o Bohu)
2.) přemýšlím o Bohu
3.) poznání - vlastní zkušenost s Bohem

Tyto tři stupně nakonec ústí do ochoty vztahu: "Horlivost pro Tvůj dům mě stravuje..."

Dar víry je jako semínko.
Na nás pak je, abychom o něj pečovali, abychom ho rozmnožovali spoluprací s Bohem na konání skutků, které pro nás nebeský Otec připravil.
Pán Ježíš vyčítá učedníkům, že je jejich víra malá (Mt 17,17). Velikost víry tedy závisí na člověku.

Protože i svátostný život může zevšednět, Bůh koná zázraky. Události, které se naprosto vymykají běžnému chodu věcí a křičí: "Já jsem, který jsem". Věřícímu k povzbuzení. Nevěřícím člověkem však nepohne ani ten největší zázrak.
V nevěřícím prostředí je proto i zázraků málo.

(Mt 13,58)
A kvůli jejich nevíře tam neudělal mnoho zázraků.


Dar víry nijak neomezuje lidskou svobodu v rozhodování. Kdyby tomu tak bylo, byla by určitá skupina lidí provilegovaná - a to by odporovalo principu Boží spravedlnosti.

"Duch Pánův je nade mnou, protože mne pomazal kázat evangelium chudým; poslal mne uzdravit zdrcené v srdci, vyhlásit propuštění zajatým a prohlédnutí slepým, propustit zdeptané na svobodu