Grano Salis - Božská Trojice

Boha poznáváme tak, že se nám zjevuje.

Trojjediný Bůh.
(Dt 4,35;39;) Tobě to však bylo ukázáno, abys poznal, že Hospodin je Bůh; kromě něj žádný není…Dnešního dne tedy věz a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh; kromě něj žádný není.
(Ex 20,2-3) Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, jenž tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Neměj žádné bohy kromě mne.

Bůh je jeden, na tom se shoduje víra židů, křesťanů i muslimů.

Jeho existenci však nelze obsáhnout lidským rozumem. Přesahuje nekonečnost vesmíru, velikost galaxií i energii kvasarů, na niž ani naše fyzikální jednotky nestačí. To všechno je jeho dílem. Člověk se tedy musí před velikostí Boha jen pokorně sklonit a přijmout to, co mu bylo zjeveno - ukázáno samotným Bohem. Jen tolik máme dovoleno vědět o Bohu. Ale není to zase až tak málo. Hlavní informací pro nás je, že Bůh je milující a spravedlivý. Hřích prvních lidí odcizil lidem Boha.

I když člověk má v sobě zakódovánu touhu po Bohu, velmi rychle začal vyznávat bohy nepravé. Vlastními silami by se nedokázal ke skutečnému Bohu navrátit. Mimo Adamova syna Séta a řadě jeho potomků lidstvo už ve svých počátcích na pravého a jediného skutečného Boha rychle zapomnělo. Bůh však nezapomněl. Jeho láska vyšla člověku vstříc. Dal se poznat Abrahámovi, Mojžíšovi. Přes dva tisíce let vedl a formoval vyvolený národ v okolním moři pohanství. Podle svého slibu, daného prvním lidem v protoevangeliu (Gn 3,15), připravoval lidstvu možnost návratu do stavu rajské bezhříšnosti, do stavu blízkého přátelství s Bohem.
Toto se naplnilo příchodem Mesiáše.

Ve Starém i Novém zákoně si můžeme povšimnout zvláštní věci. Mluví – li Bůh sám o sobě, mluví často v plurálu (v množném čísle). Proč?(Gen 1,26) Bůh řekl: "Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby!
(J 14,23) Ježíš mu odpověděl: "Jestliže mě někdo miluje, bude zachovávat mé slovo; a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a zřídíme si u něj příbytek.

Ani muslimové nemohou proti tomu nic namítat – i v Koránu najdeme výroky Alláha, kde o sobě mluví v plurálu.
(súra 21:104) V ten den svineme nebe, jako se svinují svitky knih, a jako jsme začali již prvním stvořením, tak opakovat to budeme podle slibu Námi daného. A My tak učiníme!
Dokonce i pozemští vladaři z pýchy a touze po velikosti začali podle tohoto vzoru pro své osoby používat plurál.
Ale kde jsou jeho skutečné kořeny? Cožpak prostý plurál je schopen učinit někoho vznešenějším? Proč tedy Bůh o sobě mluví v množném čísle?

Kvalitativní skok v chápání Boží existence nastal příchodem Mesiáše – Ježíše Krista na tento svět.
Narozením z panenské matky Marie se stal člověkem, naším bratrem, jedním z nás. Je až s podivem, kolik lidí, kteří se považují za křesťany, nemá dosud v této věci vůbec jasno. Boží Syn se narodil z Otce přede všemi věky, dříve než byl čas. Je tedy nesprávné tvrdit, že nejdřív byl Otec a pak Syn. Takové chápání může být jen ve stvořeném světě v běhu času.

Boží Syn je před časem - i nad časem (J 8,58), skrze něho bylo všechno stvořeno (J 1,3; Kol 1,16; Zj 4,11;).
Mohamedovo tvrzení v Koránu, že Ježíš o sobě neučil, že je Božím Synem (súra 4:169; 5:116), je prokazatelně nepravdivé.
(J 8,56-59) „‚Váš otec Abrahám zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.‘ Židé mu řekli: ‚Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abraháma?‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abrahám narodil, já jsem.‘ Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet“.
Židé velmi dobře pochopili, co Pán Ježíš míní slovy „já jsem“, neboť jistě znali verš
(Ex 3,13-14): „Avšak Mojžíš Bohu namítl: ‚Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?‘ Bůh řekl Mojžíšovi: ‚Jsem, který jsem.‘ A pokračoval: ‚Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.‘“

Pán Ježíš v rozhovoru se židy zjevuje své božství a říká, že se Abrahám zaradoval, neboť spatřil, jak se naplňuje dílo vykoupení. Nelze se tedy hlásit k Abrahámovi a zároveň odmítat završení jeho smlouvy s Bohem, vtělení Božího Syna.
Ježíš byl odsouzen a vydán na smrt právě za to, že o sobě tvrdil, že je Boží Syn (Mt 26,63-64; J 18,36;).

Příslib Ducha svatého.
Ježíš odchází k Otci a za svou osobu slibuje církvi náhradu – osobu Ducha svatého (J 14,1-26; J 15,26; J 16,7). V evangeliu se všechny tři božské osoby viditelně projevily při Ježíšově křtu v řece Jordánu (Mk 1,10-11; L 3,21-22).
Na muslimských stránkách se můžeme o křesťanství dočíst i toto: „Koncept trojice se objevil až na začátku třetího století a byl začleněn do křesťanské věrouky až 360 let po smrti Ježíše, a to na Nikejském koncilu“.
Pravda je samozřejmě docela jiná, učení o třech Božských osobách je učením Ježíše Krista od samého počátku: (Mt 28,19) Proto jděte, dělejte učedníky ze všech národů; křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého. Na nicejském koncilu bylo toto učení jen znovu potvrzeno, jako víra církve.

Zde je ještě nutno zmínit naprosto mylný pohled islámu na víru křesťanů v Božskou Trojici, dokazující beze vší pochyby, že Korán je jen dílem lidským, plným chyb a omylů.
Poukázat na zcela nesmyslné výtky autora Koránu vůči křesťanům, že uctívají Pannu Marii jako součást Svaté Trojice.
(súra 5:116) „A hle, pravil Bůh: ‚Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem ›Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha‹?‘“ …
Autor Koránu nejprve propadl nějakému klamu o křesťanské nauce, a pak s tím klamem vášnivě polemizuje na stránkách své vlastní svaté knihy, aniž by znal skutečný stav věcí.
Křesťanství nikdy nezařazovalo Kristovu matku do Božské Trojice. Kdyby byl autorem Koránu skutečně Bůh, věděl by to.

Dokument II. Vatikánského koncilu „dignitatis humanae“;
Náboženská svoboda vyvěrá z jedinečné důstojnosti člověka, který je mezi všemi tvory této země jediný, jež je s to navázat svobodný a vědomý vztah ke Stvořiteli. „Díky své důstojnosti – říká koncil – jsou všichni lidé v podstatě svého lidství obdařeni rozumem a svobodnou vůlí... Vlastní přirozenost a morální povinnost je nabádá k tomu, aby hledali pravdu, především tu, týkající se náboženství“. Vatikánský koncil tak potvrzuje tradiční katolické učení, podle něhož člověk jako duchovní tvor může poznat pravdu, a má tedy povinnost i právo ji hledat.

K posouzení existence Boha rozumem máme užitečnou pomůcku – existenci člověka.
O člověku víme, že byl stvořen k obrazu Božímu (Gn 1,27), byl stvořen k vytváření společenství. V celém popisu stvoření světa jen o jedné jediné věci říká Bůh, že není dobrá: „Není dobré, aby člověk byl sám“ (Gen 2,18).
Člověk tedy ve viditelném světě zjevuje neviditelného Boha. Každý z nás je samostatnou osobou, která bude ze svého života za sebe skládat účty. Přesto jsou naše životy spojenými nádobami – štěstí jednoho umocňuje štěstí ostatních, neštěstí každého doléhá také na ostatní z nás. Tvoříme tak určitou (i když nedokonalou) jednotu – lidstvo.
Rodina (základní stavební prvek společnosti) vychází ze vzájemného vztahu trojice – muž, žena,Bůh.
I sám prostor, ve kterém žijeme, odráží slávu a podpis svého Stvořitele. Přestože je jen jeden, je definován třemi rozměry geometrických os!

O Bohu víme, že je naprosto dokonalý ve svém bytí, nezávislý na ničem stvořeném. Sám by si dokonale vystačil ve všem, nepotřebuje ke své existenci nikoho dalšího. Bůh je však také zdrojem nezištné dokonalé lásky. A to je důvod, proč nás stvořil, abychom se mohli podílet na jeho bytí, sdílet jeho lásku a štěstí. Láska však může existovat pouze ve vztahu různých osob, které zažívají určitou jednotu. Láska není jen nějaká vlastnost, atribut, je skutečným živým vztahem mezi osobami. Unitářský bůh ( bůh v jedné osobě) logicky tedy nemůže být samotný zdrojem takové lásky (snad jen sebelásky, lásku nemá s kým sdílet).
Pokud by unitářský bůh sdílel svoji lásku se stvořením, byla by zase porušena zásada nezávislosti Boha na stvoření.

Dokonalá Láska je jen láska sdílená. Křesťanství má tedy logiku, když mluví o Trojjediném Bohu.
Bůh existoval i dříve, než stvořil člověka a i tehdy byl dokonalý. Byl dokonalá Láska, nikoli sebeláska. Židé i muslimové zde mají skutečně vážný důvod se zamyslet nad podobou svojí víry – osamoceného boha.
Tvrdí - li, že je pouze jeden Bůh, mají jistě pravdu a já s nimi souhlasím. Jenom o tomto Bohu vědí méně než křesťané!

Pro nás trinitáře je i Bůh sám společností.
Tahle trojjediná záhada je útěšlivá jako dobré víno a útulná jako anglický krb. Mate nám sice rozum, ale utěšuje srdce. Naproti tomu z pouště, z vyprahlých míst strašného slunečního žáru, přicházejí kruté děti osamělého boha - ti skuteční unitáři, kteří s šavlí v ruce již tolikrát zpustošili svět. Neboť není dobře Bohu samotnému. (G. K. Chesterton)

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace