Je něco, čemu by lidé vzdávali poctu, čemu by se klaněli, co by uctívali a v co by doufali? Jistě. V dnešním bezbožném světě je to především samotný člověk. "Já věřím jen sám sobě!" Jak často vyřčená je tato věta. Člověk uctívá sám sebe, klaní se sobě. Proto se žene za konzumem, za rozkošemi, proto je tolik opuštěnosti a samoty - vždyť člověk vnímá především sebe samého. V souvislosti s tím vznikají další kulty: kult těla, kult jídla, kult zdraví, kult rodiny, kult práce a kult peněz. Mnoho toho nastoupilo na místo Boží.

Zabývejme se však modlářstvím v církvi. Většinu lidí teď asi napadne, že když mluvím o modlářství v církvi, mám na mysli klanění se obrazům, různým křížkům, modlitby k sochám, spoléhání na různé liturgické předměty, prosby orientované na světce apod. Já se však nechci zabývat těmito jevy, chci uvažovat o modlářství, které se vloudilo do života a praxe víry lidem, jež tvrdí, že mají opravdový a hluboký vztah s Bohem.

Mnoho lidí totiž uctívá Boha a Ježíše Krista, ale v jakési deformované podobě. Jak takový zdeformovaný bůh vypadá? Má mnoho podob, uvedu jen některé. Především je to pouze bůh našich představ, jak jsme si jej vymysleli, jak nám vyhovuje. Jednou z jeho podob může být podoba boha, který je jen jakýmsi služebníkem člověka. Takový bůh nemá na starosti nic jiného, než plnit naše přání a uspokojovat naše potřeby. Jindy to je bůh, který sice dává věčný život - ovšem ne z milosti, ale jakoby z povinnosti, protože "my jsme se přeci obrátili." Může to být bůh, který je ve svém konání závislý na našich modlitbách, proto ho je nutno modlitbami umlouvat. Námi vymyšlený bůh si často zakládá na vnější zbožnosti, okázalé liturgii a efektních bohoslužbách, neboť nám tohle vše dělá dobře. Tento "náš“ bůh je střežený v chrámech a modlitebnách, kam se mu chodíme ukazovat, kde mu věnujeme svůj vzácný čas, ale odkud jej nikam jinam nepouštíme. Je to často bůh suchar, nabručený, bez fantazie, který za to nejdůležitější (alespoň jak my jsme o tom přesvědčeni) považuje formu, řád a důstojnost. Mnoho podob má tento bůh našich církví a společenství. Jeho podoba se mění s druhem církve. Někde je to bůh obřadů, které jej zpřítomňují, jinde bůh filosofů či teologů, onde zase bůh rozjařený, kterému na ničem nezáleží, hlavně že jsou lidé radostní. Jedno však tyto různé podoby „našeho“ boha spojuje: nemají nic společného s opravdovým Bohem, s Jahvem, Otcem Ježíše Krista. Ten pravý Bůh je totiž až nepříjemně osobní, moc do nás vidí a má na nás nároky v oblastech, které bychom si chtěli nechat pouze sami pro sebe. Odhaluje naše sobectví, naši soběstřednost i všechny naše komplexy. Působí svým Duchem na naše myšlení a chování. Stále nám vnucuje myšlenku, že druhý člověk je pro nás důležitější, než jsme my sami. A hlavně, ten pravý Bůh je Bůh oběti. Na oběti stojí jeho vztah k lidem, živou obětí se stávají ti, kteří mu patří.

Podstatou modlářství je skutečnost, že člověk vytváří vlastní podobu Boha. Není už tak důležité, zda se to projeví tím, že vyrobí nějakou sochu, které se klaní, nebo zda se tato vlastní podoba boha objevuje pouze v jeho mysli. Nejhorší na tomto modlářském uctívání Boha je skutečnost, že člověka nevede ke skutečnému růstu, k proměně života, k vytváření opravdových hodnot a k nalezení smyslu lidské existence.

Jak se modlářství vyvarovat? Jen tak, že v Písmu najdu, kým je Bůh, jaký je, jak si přeje, abych ho uctíval. Kým je Kristus, proč zde byl, proč zemřel a vstal z mrtvých. Do modlářství snadno upadneme, když se připojíme k nějakému náboženství. Převezmeme mnohé modlářské praktiky či falešnou představu Boha, a to jen proto, že si nedáváme tu práci přemýšlet a v bibli ověřovat, zda se vše má tak, jak se to v daném náboženství říká. Nepodceňujme modlářství, týká se nás, mě, i tebe.

(kráceno, TWR-CZ, Petr Vaďura, Modlářství)