Grano Salis - On přece sloužil jako ten, který má MOC

On přece sloužil jako ten, který má MOC, a proto šly za ním zástupy

Marek 6, 45 - 52

45Hned nato přiměl Ježíš své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh k Betsaidě, než on propustí zástup.
46Rozloučil se s nimi a šel na horu, aby se modlil.
47A když nastal večer, byla loď daleko na moři a on jediný na zemi.
48Spatřil je zmožené veslováním, neboť vítr vál proti nim; tu k nim před svítáním kráčel po moři a chtěl jít dál kolem nich.
49Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domnění, že je to přízrak;
50všichni ho totiž viděli a vyděsili se. On však na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
51Vstoupil k nim na loď a vítr se utišil. I byli celí ohromení úžasem.
52Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby, neboť jejich mysl nebyla vnímavá.

Ježíš řekl učedníkům, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh. On sám mezitím propustil zástup, rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil. Pro Pána Ježíše bylo velice důležité modlit se o samotě, aby potom mohl druhým sloužit. Potřeboval být se svým Otcem sám. Často tak činil celou noc, aby nabral nové síly do dalšího dne. On přicházel ke svému Otci, jako k nevyčerpatelnému zdroji života, aby nabral té živé vody, aby nabral Boží moci. Vždyť On přece sloužil jako ten, který má moc. A proto za ním šly ty zástupy. Zákoníci a farizeové se sice také tehdy snažili učit lid, v Kristu však to bylo něco jiného, nového, v Něm přicházela i Boží moc. Často si uvědomuji jak i my se snažíme druhým lidem zprostředkovat evangelium, ale lidi to moc nechytá. Jako by v tom našem učení chyběla ta Boží moc, o které mluví i Pavel. Jako by to byla od nás jen lidská moudrost, pouhé informace, které v dnešním světě nemají moc šancí na uchycení.
Ano, my nejsme sice Boží Syn, ale On sám je nám velikým vzorem a cestou, jak sloužit druhým lidem Boží mocí. Modlit se. Tolik kolik se modlíme taky o samotě, tolik jsme potom schopni předat Boží moci druhým. Pokud na tuto moc spoléháme. Protože jen Boží moc může opravdově proměnit člověka. Chybí-li v našich životech Boží moc, pak se modlíme málo. Možná každý z nás někdy potřebuje být sám. Uklidnit se. Na vše zapomenout. Odpočinout si. Vězme však, že nejlepší odpočinek je v náruči nebeského Otce, neboť On nám dává prohlédnout. Dává nám poznat své milosrdné, laskavé a milující srdce. Dotýká se nás svou láskou, když jsme s ním taky sami. Tehdy nejvíc. Kdo toto nalezne, hodně nalezne. Bratři a sestry, jedině v takových okamžicích bude člověk vnitřně uzdravován, když se bude modlit, když bude nabývat poznání Boží vůle. My potřebujeme být ve spojení s nebeským Otcem, jinak se nám lehce stane, že zmalomyslníme. Naše práce nám pak bude připadat příliš těžká, namáhavá, bez Boží moci, stěží nesoucí nějaké ovoce. Budeme-li jednat jen z vlastních sil, bez modliteb, bez Boha, brzy ty naše lidské zdroje vyschnou a nějak to bude drhnout. Povšimněme si nyní, prosím, těch učedníků na té lodi.
Když nastal večer, byla loď daleko na moři a Ježíš jediný na zemi. A Ježíš je spatřil zmožené veslováním, neboť vítr vál proti nim. Učedníci jsou zmoženi, vítr vane proti nim. Tak už to je. Opravdoví křesťané jdou proti proudům této doby, neztotožňují se s tím, co hlásá a žije tento svět. Od jednoho člověka jsme slyšel výtku, ty jsi zaslepený do toho svého Boha, musíš poznat i jiné cesty. Na každého křesťana čeká v tomto světě mnoho nástrah a pokušení. A člověk často s tím skutečně bojuje, vesluje proti tomu a mnohdy ho napadne, já už nemůžu dál, já ty tlaky už nevydržím. A možná nám někdy v takových chvílích přijde Bůh hrozně daleko. Tak jako v případě učedníků. Oni jsou zmítáni mořskými vlnami, unaveni těžkým veslováním a jediný, kdo má pevnou půdu pod nohama je Ježíš, který je sám vyslal na moře. Co se asi mohlo v takové chvíli honit v jejich myslích? Mám za to, že něco podobného, s čím sami někdy bojujeme. Tobě se to, Bože, mluví. Ty jsi tam v klidu nahoře a nás jsi tady nechal samotné.Vysíláš nás jako ovce mezi vlky a nepomůžeš. A někdy nám skutečně přijdou na mysl hodně skeptické myšlenky.
Když vidíme kolem sebe tolik zla. Když se snažíme rozsévat pokoj a sklízíme hněv, když se modlíme za změnu společnosti a nic se neděje, anebo je ještě hůř, pak si člověk připadá bezmocný, bez Boha, zbytečný a jakoby vše, co děláme, bylo zbytečné. Všechny tyto okolnosti, ale třeba taky naše slabosti a nemoci, mohou člověka zatáhnout do hluboké malomyslnosti, která člověku zkreslí Boží pravdu, zkreslí onu Boží vůli. Zkreslí Boží charakter.
Pak člověk přemýšlí o Bohu skutečně jinak. Vidí ho jako lhostejného vůči naším problémům, vidí ho jako toho, který nás stále jen trestá, jako toho, který nám nerozumí a nemá pro nás pochopení, vidí ho jako toho, který stejně nevyslýchá naše prosby. Je tomu skutečně tak? Je Bůh takový? To může říkat jen ten, kdo nemá anebo ztratil obecenství s Bohem, ten kdo Ho nezná, kdo s Ním nerozmlouvá v modlitbách, kdo Mu nenaslouchá. Mnoho nevěřících je přesvědčeno, že Bůh je krutý. Není se co divit, vždyť Ho ještě nepoznali. Je však smutné, když do takové malomyslnosti spadne člověk věřící. Vypovídá to o tom, že Boha o samotě nehledá, že s Ním nemá důvěrný vztah.
Zvu Vás k zamyšlení nad kázáním v římskokatolickém kostele.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace