Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Katolíci se hodně modlí růženec. Z prostého důvodu: protože funguje.
Osvědčil se už po celá staletí jako mocná zbraň proti veškeré formě zla.

Bývaly doby, kdy pro mě byla modlitba růžence docela otravnou záležitostí. Proč si to poctivě nepřiznat, když je to pravda! Nechápal jsem, proč se mám pořád dokola a tak dlouho modlit to samé. Chtěl jsem to pochopit, studoval jsem i různé návody, jak se správně růženec modlit – smyslem podle nich bylo rozjímat nad příslušnými tajemstvími jednotlivého desátku – vnořit se do konkrétní události z Kristova života.

...“Slova zdrávasu se stávají jakýmsi řečištěm, kterým plyne proud myšlenek, stávají se pomůckou k lepšímu soustředění. Jsou jako břeh, na který naše prchavé myšlenky narážejí a vracejí se zpět do řečiště.“…

Teoreticky jsem tomuto sice jakž – takž rozuměl, ale prakticky se mi podle tohoto návodu stejně nedařilo modlit. Myšlenky mi utíkaly do světa za tento „břeh“ docela snadno. V tomto je asi každý člověk trochu jiný, originální. Těžkosti v soustředění v modlitbě přetrvávaly a já dával přednost modlitbám svými slovy....

Musely mi až přijít velmi těžké chvíle v životě, aby se mi pomalu otevřely oči a já z tohoto úhlu bolesti poznal nové věci, dosud mi skryté.
Tehdy jsem se často modlíval žalm 51,10 (Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal). Když je člověk bolestí na dně a ve zdánlivě zoufalé situaci, až tehdy pozná skutečnou hloubku tohoto verše.
Pomalu, po částech se mi začalo postupně rozsvěcovat - teprve tehdy jsem si začal uvědomovat existenci duchovního prostoru (sám jsem si ho objevil v Bibli), který je uspořádán docela na stejném principu, jako náš hmotný prostor, ve kterém žijeme a o kterém jsme se učili v geometrii. Následující můj výklad principu fungování růžence je tedy opravdu osobní, je prožitý životem - zkušeností, nenajdete ho v žádné z katolických příruček.


Popis mého duchovního prostoru vychází ze slov apoštola Pavla:
(Ef 3,17-19)
... aby Kristus vírou přebýval ve vašich srdcích a abyste byli zakořeněni v lásce a v ní měli svůj základ.
Takto obdržíte sílu pochopit spolu se všemi svatými, co to je šířka, délka, výška a hloubka, poznáte Kristovu lásku, která přesahuje veškeré poznání, a vejdete svou plností ve veškerou plnost Boží...

Náš prostor je definován třemi různými geometrickými osami a čtvrtým rozměrem (určujícím stav prostoru v konkrétním okamžiku) je běh času.
Nejinak to vidím i v tom prostoru duchovním:

"šířka" - Toto je první vodorovná osa duchovního prostoru, na které se nacházíme my všichni, žijící dosud v proudu času.
 
(„délka“ - Na ose „šířky“ je zaznamenávána také délka času od začátku stvoření až do posledního soudu). Jedině v této ose "šířky" uplatňuje čas svou roli. Je zde zaznamenáno zrození nového člověka, je zde zaznamenán celý jeho život, každý následující přítomný okamžik a jednou zde bude zaznamenán i náš odchod z tohoto světa.

"výška" - Tuto svislou osu jsem jednoznačně přiřadil našemu vztahu k Bohu - představuje vertikální vztah člověka k Bohu a vztah Boha ke člověku. Tento proud Boží lásky je naprosto reálnou duchovní skutečností, ať už Bohu na jeho lásku odpovídáme láskou také my lidé, nebo neodpovídáme vůbec.

"hloubka" -  Pro člověka starozákonního byl tento duchovní rozměr nedostupný – nachází se totiž v docela odlišné rovině bytí od toho našeho bytí pozemského a mezi námi a zemřelými byla hluboká propast (srv. L 16,26). Vítězstvím Krista se ale všechny tyto tři roviny propojily – živý vzkříšený Kristus v těle se totiž postavil právě na průsečík těchto tří os a propojil je svojí osobou!
Také toto je reálná duchovní skutečnost – Kristus mezi svatými v nebi, které nazývá bratry (Neboť Ten, který posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, jsou všichni z jednoho. Proto se nestydí nazývat je bratry, když říká: "Budu ohlašovat tvé jméno svým bratrům; uprostřed shromáždění ti budu zpívat chvály." - Žd 2,11-12). Na této ose (předozadní) se v duchovním prostoru tedy nacházejí všichni andělé a svatí v nebi, kterých se Kristus ujal, kteří jsou spolu s Kristem v nebi.
Proto máme i my žijící na této zemi nyní skrze Krista duchovní přístup jeden ke druhému jako Boží děti – lhostejno zda ještě žijeme na této zemi, nebo už mezi svatými v nebi - všichni vytváříme tajemné společenství jednoho Kristova těla – církve. To je daleko víc, než jenom přirozené mezilidské vztahy! Jsme členové Boží rodiny!
Proto máme jako Boží děti skrze Krista také kdykoli přístup k nebeskému Otci.

(Ef 2,17-22)
Takto přišel vyhlásit pokoj, pokoj pro vás, kteří jste byli daleko, a pokoj pro ty, kteří byli blízko:  skrze něho máme totiž oba v témže Duchu svobodný přístup k Otci.  Tak tedy nejste již cizinci ani hosty; jste spoluobčany svatých, patříte k Božímu domu.  Neboť stavba, kterou jste, má jako základ apoštoly a proroky a jako úhelný kámen samotného Krista Ježíše.  V něm se pevně spojuje každá stavba a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu;  v něm jste i vy začleněni do stavby, abyste se stali Božím příbytkem v Duchu.

Rázem jsem pochopil, že právě toto je podstatou modlitby růžence - duchovní budování, stavba. Celý růženec je svým uspořádáním koncipován jako budova, jako stavba chrámu.
Chrámy lze stavět, udržovat, nebo i bořit. Člověk také může z chrámu svého srdce v hluku světa učinit doslova tržnici.
(J 2,13-16)
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš vystoupil do Jeruzaléma. V chrámě našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce sedící za stoly. I udělal z provazů bič a všechny je z chrámu i s ovcemi a dobytkem vyhnal, mince penězoměnců vysypal a stoly převrátil. A prodavačům holubů řekl: „Odneste to odsud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici! “

My všichni křesťané jsme povoláni k odchodu ze tmy do podivuhodného světla Božího vlastnictví. Nedovolme tedy, aby se z chrámu našeho těla stala hlučící tržnice, poplatná a otročicí hodnotám tohoto světa!
(J 2,19-21)
Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tuto svatyni, a ve třech dnech ji postavím.“  Židé tedy řekli: „Tato svatyně byla budována čtyřicet šest let, a ty ji postavíš ve třech dnech?“  On však mluvil o svatyni svého těla.


Také naše těla mají být každé chrámem Ducha svatého!
Hovořím – li tedy já o cíleném, záměrném budování tohoto lidského chrámu modlitbou růžence, hovořím zároveň o tichu, o volbě ticha srdce, ve kterém lze uslyšet Boží hlas nezahlušený hlukem světa. Modlitba k budování lidského srdce vyžaduje tento prostor ticha a soustředění na Boží věci – vyžaduje po dobu svého trvání opustit všechny světské starosti a zaměřit se výhradně na Boží věci.

(1P 2,1-9)
Odložte tedy každou špatnost a každou lest, pokrytectví, závist a každou pomluvu a jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova, abyste jím vyrostli k záchraně, jestliže jste vskutku okusili, že Pán je dobrý. Když přicházíte k němu, kameni živému, jenž byl od lidí zavržen, ale před Bohem je vyvolený, vzácný, i vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista. Proto stojí v Písmu: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úhelný, vyvolený, vzácný; kdo v něj věří, jistě nebude zahanben.‘ Vám tedy, kteří věříte, je vzácností, ale nevěřícím je to ‚kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným ‘ a ‚kamenem úrazu a skálou pohoršení‘. Ti narážejí, protože jsou neposlušni slova; k tomu také byli určeni. Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky ‘ toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla ...


Povšimněte si, že tato slova píše apoštol Petr právě křesťanům
 - tedy už znovuzrozeným – a přesto i on hovoří o tom, že je jim (křesťanům) teprve třeba vyrůst k ZÁCHRANĚ!
Křesťanu je tedy třeba se nepřetržitě budovat ( a to i modlitbou) – nikdo z nás není ještě úplně hotovým chrámem Boha!

(Přís 9,1)
Moudrost si postavila dům, vytesala sedm sloupů ….

Chci být také moudrý a budovat se, stavět dům svého srdce určený Hospodinu podle stejného plánu Boží moudrosti – na sedmi sloupech…
Postupně se mi po částech začalo vybavovat, že modlitba růžence je vlastně právě takovým "plánem i stavbou" - budování chrámu lidského srdce Bohem ve spolupráci s člověkem – a to v plastickém prostoru všech těchto tří duchovních os.
Jelikož podmínky nám zde neumožňují kreslit, pokusím se tuto stavbu chrámu lidského srdce popsat způsobem, který snad při troše představivosti alespoň někteří z vás, kteří tuto modlitbu a její uspořádání v minulosti poznali, dokážete pochopit:

Základová deska „chrámu růžence“ má tvar šestiúhelníku, v jehož středu je umístěn úhelný kámen. (Starověké stavby byly typické tím, že do jejich středu umístili úhelný kámen – od něho se pak měřily veškeré kóty stavby. Kótováním z jednoho bodu se totiž eliminovaly nepřesnosti jednotlivých měření. Chyby tolerancí se tak nesčítaly, jako u kótování postupného. Ale to jsou věci, které někteří s technickým vzděláním určitě znáte i ze školy).
Samotným tímto základem je úplný začátek růžence - vyznání křesťanské víry (credo - credo je složeninou dvou latinských slov - srdce a dar).
Největším vyjádřením Boží lásky (daru srdce) je osoba našeho Spasitele Ježíše Krista.
Ten stojí v úplném středu tohoto základu našeho vyznání víry (základu chrámu) - jako kamenný sloup – úhelný kámen, osoba Krista Spasitele, našeho zachránce. Už z tohoto je patrné, že růženec je svým zaměřením modlitba kristocentrická - právě proto, že je mariánská (Maria totiž vždycky ukazuje na Krista - J 2,5).

Tímto vyznáním víry (základem) tedy začínáme v modlitbě růžence budovat duchovní chrám našeho srdce.
Šest dalších sloupů, vztyčených v rozích tohoto šestiúhelníku představuje šestkrát modlitbu Páně (otčenáš) v růženci (mezi jednotlivými desátky) – onen „rychlovýtah Ducha svatého“ k nebeskému Otci, jak jsem popisoval už v úvodním článku, kdy Duch svatý prosí spolu s námi úplně za všechno, co potřebujeme.
Do tohoto duchovního chrámu vystupujeme po třech schodech – třech stupních křesťanských cností – víry, naděje a lásky (tajemství prvních tří zdrávasů růžence: … Ježíš, ve kterého věříme, ...doufáme, … kterého milujeme) - vstupujeme tak skrze jeho vchod mezi dvěma obvodovými sloupy.
Mimo otvoru vchodu nám tedy zbývá po obvodu vystavět mezi šesti obvodovými sloupy ještě dalších pět zdí – a ty jsou z jednotlivých „kamenů“ (vždycky řada po deseti) – tedy desátky zdrávasů, orientované svými tajemstvími na osobu Krista – na „kámen úhelný“.
Každou z jednotlivých modliteb Páně (obvodových sloupů) uvádí v růženci nejdříve modlitba oslavná (Sláva Bohu Otci, Synu i Duchu svatému), tzv „doxologie. Tato modlitba jednoznačně určuje, kdo všechno patří do společenství této křesťanské modlitby (kdo nevěří v Otce, Syna a Ducha svatého, je mimo toto společenství).
Mimo „doxologii“ se modlíme i tzv, „Fatimský dodatek“ - prosíme zvláště za ty, kteří Boží milosrdenství nejvíce potřebují (např. svým životem ve smrtelném hříchu, či příklonem k některé herezi, se vyloučili z účasti na svátostném životě církve a pod.).

Modlitba růžence je tedy modlitbou společenství církve i v případě, že se ji člověk zdánlivě modlí zrovna docela sám.
V každém okamžiku po celých 24 hodin denně se totiž vždycky někde na světě křesťané modlí růženec a my se s nimi můžeme takto duchovně spojit a modlit se spolu s nimi jako společenství jednoho Kristova těla. A i kdyby se zrovna nikdo z křesťanů na zemi růženec nemodlil, i tak jsou zde pořád přítomni všichni andělé a svatí v nebi spolu s Kristem a Marií.
V katolickém pohledu je tedy církev vnímána jako plně fungující Boží rodina v duchovním prostoru obrovské pavučiny živých uskutečňovaných vzájemných vztahů jak mezi člověkem a Bohem, tak mezi křesťany žijícími na tomto světě, tak i mezi námi žijícími a těmi svatými v nebi, kteří nás ve víře předešli – tak i živé vztahy mezi těmito svatými v nebi a Bohem.

Bůh v katolické víře je tedy Bohem vztahovým – dokonce i on sám je společenstvím a nejen ochotně odpovídá na všechny naše vztahy lásky k němu, ale raduje se i z toho, když se lidé navzájem milují a sami mezi sebou si projevují skutky lásky.
Když pak pokládáme kameny svého budování srdce (desátky zdrávasů jednotlivých tajemství z Kristova života) do jednotlivých úseků zdí mezi obvodovými sloupy, děje se s námi to, co jsem už v úvodním článku popisoval ve významu Iz 55 – Bůh svým slovem dvojího požehnání "zdrávasů", vyslovovaného našimi ústy (žehnáme Božím slovem!), buduje chrám našeho srdce – chrám, pro který je příznačné, že nepotřebuje střechy – klenbou je sám nebeský Otec a my shůry přijímáme rádi a s nadšením hojnost Božího požehnání. Chrám, který je plný oblaku svatých kolem Krista! Izaiáš to zakončuje slovy: ... "Tak jako déšť či sníh padá z nebe a nevrací se tam zpět, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou -- dává zrno tomu, kdo rozsévá, a chléb tomu, kdo jí --  tak bude mé slovo, které vyjde z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná to, co si přeji, a zdárně dokáže to, k čemu ho pošlu.  Neboť s radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji."... 
Ovocem budování srdce modlitbou růžence je tedy právě radost a pokoj v srdci.

A zde se nabízí příměr z našeho světa, kdy sportovec buduje své tělo cvičením.
V realitě tréningu sportovců jsou to přece série cviků, které se opakují – opakování série cviků je cestou k dokonalosti stejně jak pro lidské tělo, tak i pro lidské srdce. Z tohoto úhlu pohledu jsou už desátky zdrávasů se svým opakováním daleko pochopitelnější. Nejedná se o žádné bezduché drmolení zdrávasů ( o mantru), jedná se skutečně o Boží budování lidského srdce, o proměnu lidského srdce Božím slovem andělského zvěstování (Iz 55).

Ani obraz stavby domu není od věci.
Zedník také klade pořád jednu cihlu za druhou a jenom tak může stavba růst! Je třeba velkého množství „cihel“, než se dům postaví – a nikdo zedníkovi nevyčítá, že by se s cihlami snad nesmyslně opakoval! Protože v tomto případě opakování smysl má – a hluboký! Jen díky tomu opakování zdi rostou!


Je přece obecně známo, že opakování je matkou moudrosti a my i v růženci budujeme chrám našeho srdce právě podle vzoru Boží moudrosti!

Většina katolických modliteb je tedy typická tím, že v ní zpravidla neprobíhá dialog jen ve svislém směru (člověk s Bohem a Bůh s člověkem), ale je jako mnohohlasý chorál, kde mají své místo jak hlasy andělů a svatých v nebi, tak i hlasy ostatních křesťanů na této zemi, kteří se všichni shodli a prosí za tutéž věc.
Katolická modlitba má prostor, nikoli jenom směr.
Např. První část Zdrávasu je dvojí žehnání andělského pozdravení – požehnání sestupující a proměňující i naše osoby a plody našeho života a druhá část hned vzápětí obsahuje prosbu pro Marii, aby se za nás přimlouvala. A jelikož Maria má výsadní postavení mezi svatými v nebi (nestojí osamocena, ale jako královna andělů stojí v čele církve vítězné), tato prosba o společnou modlitbu s námi se vztahuje vlastně na všechny svaté v nebi. Je v tom harmonie spolupráce jednotlivých údů Kristova těla na společné věci.
Tady vůbec nejde o to, že by Bůh snad potřeboval od svatých v nebi přemlouvat, aby nám pomáhal (jak si to často lidé v nevědomosti mylně vyvozují), ale jde o to, abychom my sami touto modlitbou dorostli do nové kvality plnohodnotného a zdravého údu těla, který má povědomí a vazbu i na všechny ostatní údy. Modlíme se hlavně kvůli svému růstu, nikoli k prospěchu svatých v nebi! Tedy i každá přímluva svatých se podílí na našem duchovním růstu ke svatosti – tato svatost pak je vlastně ve skutečnosti podíl člověka na božském bytí už i v tomto pozemském životě. Samozřejmě pořád v lidské nedokonalosti – ale i tak kvalitativně vysoko nad lidskou přirozenost.

Když jsem před léty ležel v Brně na Kolišti po úraze v posttraumatickém šoku na hranici života a smrti, v takové situaci rozhoduje o dalším směrování člověka opravdu každá maličkost. Mě tehdy do života vrátila zpráva o tom, že se lidé ve farnosti schází a společně se modlí za moje uzdravení. To povědomí sounáležitosti mi tehdy dalo nesmírnou energii bojovat a vrátit se do života.

Jednotlivé „zdrávasy“ desátků růžence mají taky svou symbolickou obdobu ve hmotném světě – v potřebě dýchání. Jako nádech, po kterém následuje zase výdech – se opakují dvojí požehnání Zdrávasu s následující prosbou směrem k Marii (a svatým v nebi), aby se k nám také v modlitbách přidali. A „okysličuje“ se tím vším naše krev duchovního člověka!

(Mt 18,19-20)
Stejně tak vám vpravdě říkám, budou-li dva z vás na zemi svorně o cokoli žádat, bude jim to dopřáno od mého Otce, který je v nebesích. Shromáždí-li se totiž dva nebo tři v mém jménu, jsem tam uprostřed nich… 

Modlitba růžence je tedy modlitbou celého společenství církve – je živým přebýváním v lůně církve – zároveň je také budováním každého jednotlivého chrámu lidského srdce.