Grano Salis - SLUŽBA UMÍRAJÍCÍM JE SLUŽBOU NEJTĚŽŠÍ

poslal BohemianAnonymus

Ve své praxi se někdy nevyhneme služby u lože umírajícího. Tato služba je nejtěžší, nejsložitější a nejnáročnější, než jakákoli jiná služba. Při této službě musíme u lože nemocného uhlídat nejen svá slova (což ve snadné), ale i své myšlenky, což je daleko obtížnější, vyžadující tvrdou disciplínu. Svými myšlenkami totiž můžeme umírajícímu i ublížit. Umírající, i když nijak tělesně nereaguje, vnímá naše myšlenky a to i v případě, že jeho sluch je již vyřazen. Při umírání člověka je podstatná jen jeho duše.

Pro tento případ definuji lidskou duši jako myslící princip, existující, vnímající a myslící nezávisle na lidském těle, jehož možnosti po opuštění lidského těla vzrostou SKOKEM - viz Závěr.

Vycházím ze svého prožitku. Když došlo k mému smrtelnému zranění, vnímal jsem to, jako bych opustit své tělo temenem hlavy, byl transferován šedým tunelem který vyústil do temného prostředí, ve kterém se vpravo nahoře nacházelo SVĚTLO, nádherný světelný útvar tvaru protáhlého rotačního elipsoidu, tedy prostorový útvar, zářící zlatým nádherným neoslepujícím světlem miliardami svých fazet. To Světlo se mi nepředstavilo, ale já hned věděl, že je to Spasitel a to z toho důvodu, že nikdo jiný to být nemohl. On je tou hvězdou, která vyšla z Jákoba (4M. 24:17), Davidovou hvězdou jasnou a jitřní (Zj. 22:16). A toto Světlo mě laskavě přivítalo, promítlo mi můj život a vyzvalo mě, abych se sám ohodnotil. A já si dal za 5.

A viděl jsem bílé dvojrozměrné útvary - duše (jakoby obláčky - i sám sebe jsem vnímal dvojrozměrně), které zamířily doprava nahoru, kde s radostí splynuly se Světlem, nebo vplynuly do tohoto Světla.

A viděl jsem i nádherně zbarvené obláčky úžasně jasných a zářivých barev (jaké jsem zde na zemi neviděl), které zamířily doleva (do spirály?), kde byla pohlceny tmou.

A SKOKEM, tedy NARÁZ, jsem získal schopnosti, o kterých jsem dosud neměl ani tušení. Představte si, že na vás najednou mluví třeba 100 lidí - a vy všechno slyšíte, pamatujete si a nemáte v tom zmatek. Ty bílé obláčky byly duše aktuálně opustivší tělo a spěchající ke Spasiteli - Světlu. A vnímal jsem myšlenky všech NARÁZ. Ony šly domů a měly nezměrnou RADOST. Ony zbílily svá roucha v krvi Beránkově (Zj. 7:14). Prožíval jsem extrémní LÍTOST, doslova PLÁČ nad tím, že nemohu s nimi.

Naproti tomu obláčky zbarvené nejrůznějšími barvami (Iz. 1:18), byly duše zatížené hříchy, které na věčnost odešly nesmířené s Bohem.

Byl jsem schopen vnímat myšlenky všech duší a to NAJEDNOU. Zatímco u duší spěchajících ke Světlu - Spasiteli šlo o nezměrnou RADOST, tak u duší směřujících doleva do tmy šlo v mnoha variantách, stále o jedno a to samé:

"KDYBYCH" tenkrát vykročil za Spasitelem - co scházelo - bylo to na hraně - stačilo udělat jen jediný krok - ale já ho neudělal - jak rád bych ho teď udělal - a teď už to nejde!!!" ZOUFALSTVÍ!

Do této chvíle jsem považoval za nejstrašnější slovo "SMRT" - ale změnil jsem názor. Dnes pokládám za nejstrašnější slovo "KDYBYCH"!!!

Výrok Písma:

J. 1:5 "A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly."

Chápu teď i tak, že to SVĚTLO je trojrozměrné, zatímco temnota kolem je pouhopouhou zakřivenou plochou.

Protože jsem už stav mimo tělo dvakrát zažil, pak z mého pohledu existují v podstatě dva případy: v prvním případě následkem těžkého zranění jde doslova o "průlet" tím kanálem a duše se za pár okamžiků ocitá na druhé straně. V druhém případě (následek zranění) se duše sunuta šedým kanálem pomalu.

První případ jsem už popsal. V druhém případě (což je případ umírajících na nemocničním lůžku), je duše sunuta kanálem pomalu. Uvědomuje si sama sebe, ví, že se s ní děje něco neblahého, pomalu se sune tam, kam nechce, a ze všech sil se snaží znovu se probudit do života. V tomto stavu intenzivně vnímá myšlenky lidí, stojících v nejbližším okolí a touží útěše. A té se jí dostane jen čtením Božího slova a modlitbami. Pokud je již s umírajícím Spasitel, pak strach mizí - hůl a berla (Ž. 23:4) jsou odznaky moci!!! Ale protože s jistotou nevíme, zda u umírajícího dlí už Spasitel, musíme s modlitbami a čtením z Písma pokračovat.

Mám za to, že umírajícímu je vhodné číst tento verš:

1J. 4:15 "Kdož by koli vyznával, že Ježíš je Syn Boží, Bůh v něm přebývá, a on v Bohu."

Tento verš dává víc možností, nežli verš:

Mt. 10:32 "Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým, kterýž jest v nebesích."

První verš je pro umírajícího důležitější v tom, že on již nemá možnost vyznat Spasitele před lidmi, protože už neotevře ústa, ani oči - ale jeho mysl je bystrá, umírající vnímá naše myšlenky a proto je vhodné mu verš opakovat. Umírající z toho má velký užitek.

1J. 2:1 "Synáčkové moji, totoť vám píši, abyste nehřešili. Pakliť by kdo zhřešil, přímluvci máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého." (Ř. 8:34; 1Tm. 2:5).

Toto je podle mého názoru nejmocnější přímluvná modlitba. Modlitba ke Spasiteli, aby se on sám u svého i našeho nebeského Otce přimluvil za umírajícího.

Dále:

J. 11:25 "Řekl jí Ježíš: Já jsem vzkříšení i život. Kdož věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude."

Umírající vyžaduje naši každodenní péči, proto využijme každou možnost návštěvy. To, že umírající nereaguje, nás nesmí mýlit. On vnímá myšlenky okolostojících lidí - a proto je třeba číst Boží slovo a modlit se za něj. Musíme se příblížit jeho možnostem: Řeknu např. "Jestli mi rozumíš, tak mrkni!" - a umírající to na začátku dokáže. Ale i když už pak ne, tak je jeho vnímání našich myšlenek intenzivnější, ale tělesné projevy vyhasínající, a musíme s citováním Písma a modlitbami pokračovat a udržovat ho tak ve Spasitelově blízkosti. Laskavě vést umírajícího k odpuštění všem, kteří mu ublížili, protože kdyby jim neodpustil, ani jemu by nebylo odpuštěno (Mt. 6:15). V podstatě jde o to, že díky Boží milosti a našim pokorným prosbám přivoláme Spasitele k umírajícímu! A On přijde - neboť slíbil, že s námi bude po všecky dny až do skonání světa (Mt. 28:20)!!!

A když se již blíží rozloučení, loučím se slovy:

"Buď s Pánem Ježíšem Kristem (jméno umírajícího) Amen.

K problému: Vesmírný význam oběti Spasitelovy

Brána smrti, ač jakkoli strašná, znamená pro Satana absolutní STOP. Dál už nemůže - protože za touto branou je náš Spasitel, hvězda jasná a jitřní (Zj. 22:16).

K problému: JE STÁLE SATAN NOSITELEM SVĚTLA?

Pomoc umírajícímu nenechme pouze na faráře, kazatele, či kaplany. Zvlášť u umírajícího člověka nezakotveného v Kristu jde doslova o boj o jeho duši, na kterou útočí Satan, který ji chce pohltit (1Pt. 5:8), přičemž velmi dobře ví, že jeho šance se s časem zmenšují - a proto se bude snažit naši práci mařit. Náš boj je proti mocnostem tmy (Ef. 6:12); proto musíme být poddáni Bohu, aby naše vzepření se Ďáblu mělo smysl a úspěch (Jk. 4:7). Není to náš boj - ale Boží (2Par. 20:15)!!!

Z hlediska nutnosti stálé služby u umírajícího, naprosto nechápu praxi řady nemocničních kaplanů, kteří zaopatří umírajícího svátostí nemocných a pak ho prakticky ztrácejí se zřetele . . .

Z toho všeho jsem si odnesl toto poučení: Musíme vše lidské UPUSTIT - Marii, svaté, skutky, poměřování s s ostatními (Mt. 7:3), sklony ke všemu, co nás odděluje od Boha - a spolehnout se jen na Kristovu milost.

Tak jakýž jsem, ač nemám nic . . . Beránku Boží, k tobě jdu!

Zůstane-li nám "jen" Kristus - pak ničeho postrádat nebudeme!!!

Závěr

když jsem se problémem odchodu z tohoto světa seriózně zabýval, došel jsem k závěru, že v okamžiku umírání byla moje duše transferována PROTI TOKU ČASU až před vznik vesmíru, do jakéhosi ne-prostoru (proto používám neutrálního výrazu "prostředí) kde existují tyto entity: Spasitel, Světlo a Dveře vedoucí k Otci (J. 1:5; J. 10:9; J. 14:6), dále vstup do Propasti, Jámy, či Pekla - a duše lidí, ubírající se k jednomu z těchto dvou vstupů.

Pokud jde o duši:

V našem světě nelze hmotu od energie oddělit - viz Heisenbergův princip neurčitosti. Hmotu obecně chápu jako úplně poslední derivát Boží energie. To, že se naše duše od hmotného těla dokáže odpoutat pak znamená, že jde o energii vyššího řádu, energii inteligentní, nezávislou na hmotném těle, která si po smrti těla nejen uvědomuje sama sebe, ale dokonce vnímá i své okolí, podrží informace o svém pozemském životě - a navíc- jejíž možnosti poznání ve stavu odloučeném od hmoty neskutečně expandují. Jde tedy o jakýsi složitý inteligentní energeticko-informační komplex, útvar, či pole. Je-li duše v těle, tělo žije. Pokud duše tělo opustí, tělo umírá. Tedy duše, ač působí na hmotu a ve hmotě, nespadá do hmotného světa.

A duše, pocházející od Boha, má větší cenu než celý hmotný svět (Mt. 16:26; Mk. 8:37).

J. 3:6,7 "Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest. Nediviž se, že jsem řekl tobě: Musíte se znovu zroditi."

Tedy duše, až Božího původu náleží k tělu a po smrti se k Bohu nedostane, není-li jí předtím dán Duch. V případě znovuzrozeného člověka platí:

Kaz. 12:7 "A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jest dal."

Tedy duše, nositelka duševních schopností a mohutností,není-li znovuzrozena, tedy není-li jí dán duch, se k Bohu nedostane. Člověk dichotomický (tělo-duše) se k Bohu nedostane, protože je svázán s tímto světem - na rozdíl od člověka trichotomického, (tělo-duše-Duch). Kdo má Krista, má život (1J. 5:12).

1Tes. 5:23 "Sám pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští Pána našeho Jezukrista zachováno budiž."

Je-li tedy Duch dán a přijat, tedy přijme-li člověk Spasitele, získává tím jeho duše novou kvalitu - komunikační kanál s Bohem. Hlavně k tomu ji Bůh stvořil - a Bůh s námi komunikovat chce! A člověk současně s Duchem získává i pravou svobodu, neboť platí:

2Kor. 3:17 "Nebo Pán jest Duch ten, a kdež jest ten Duch Páně, tu i svoboda."

Duše apoštola Pavla byla tak naplněna Duchem, že mohl zvolat:

Gal. 2:20 "Živť jsem pak již ne já, ale živ je ve mně Kristus."

Znovuzrozený člověk se může modlit k Bohu v duchu a pravdě (J. 4:24). Jsou mu odpouštěny hříchy, které ho oddělují od Boha (např. Mt. 9:5,6; Mk. 2:10) - což je naprosto nedostupné pro člověka neznovuzrozeného, dichotomického.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace