Pohybuji se paralelně v obou světech. Jsem obklopen jak věřícími lidmi, tak ateisty. V médiích sleduji jak církevní, náboženské pořady, tak světské. Když vezmu jakoukoli oblast, tak ta církevní pokulhává. Např. v oblasti umění. Ty největší skvosty vznikly mimo církev, ve světě. Nejvíce to cítím v hudbě. Mám rád taneční hudbu a ta církevní je nudná. I ty letniční jsou pořád 100 roků za opicema. Co se týká dynamiky, rytmu, melodie, harmonie. V těch církevních je strašné opatrnictví. Ukaž mi zajímavou náboženskou píseň a já v momentě najdu 50 světských hitů, které ji s přehledem přebijou. Proč všechno hezké, skutečně zajímavé je ze světa a z církví je cítit jen šeď a nevýraznost? Copak Bůh má zálibu v zatuchlině? A ten náboženský slovník. Slovník nábožných lidí. Kolovrátek o pěti slovech. Proč se nikdy nezasměju, neuvolním u náboženského pořadu, ale abych se uvolnil a zasmál od plic, musím si pustit Šípa, Krause, nebo Partičku? 

Křesťanství znamená setkání s nejvyšším, nejsilnějším dobrem. Se Stvořitelem. Tam by měla být ta nejvyšší kvalita přece. Ve všem. Tam by měla být ta největší inspirace, ty největší perly. Pokud svět = satan a církev = Bůh, tak to vypadá, že satan umí více. Mimochodem vždycky když jdu do církve, tak mám pocit, že jdu na pohřeb. Tedy něco v tom smyslu. I se tak obleču. I tak jsou oblečeni ostatní. Spíše tmavší, vážné oblečení. V církvích sice upgradovali hudbu ze středověkých chórů na letniční písně, ale stále je to bída. Proti světu. To je přece divné. To nejlepší by mělo být u Boha. A není. Jakto? 

Vím, že jste tu někteří založením úplně opační. Máte rádi vážnou hudbu, vážné věci, dlouhé filozofické debaty, ale pro mě to je mrtvolná nuda. A jelikož vím, že představuji střední většinový proud nejen v hudbě, ale tak celkově v myšlení, tak si myslím, že církev prostě vždycky bude spíše přitahovat divné týpky. Různé alternativce, introverty, rigidní konzervativce. Prostě ty šedivé. A ti barevní budou trpět. Nebo utečou.