Já bych k tomu ještě dodal, že zcela prokazatelně Bůh v přebýval i ve hmotě hořícího keře, který hořel, ale neshořel (zuj si opánky, neboť půda, na které stojíš, je půda svatá).  

Tak tady bych oponoval. V tom keři se ukázal Hospodinův anděl. To je celkem jiná situace. Andělé slouží jako vyslanci a tak se o jejich slovech říká, že promluvil Hospodin. Stejný princip uplatňuje Ježíš:"kdo slyší vás, slyší mě" ale i Abraham u nevěsty pro Izáka. Eucharistie tedy není jako ten keř. Je to ono "kde se dva nebo tři sejdou..."

Ano, to chápu. Zřejmě jsem tě špatně pochopil, i když ty jsi se nevyjádřil zrovna nejlépe. :-) To, že se Bůh stal člověkem a že se obětní dary stanou Kristem jsou dvě kvalitativně odlišné věci od všech těch šátků. Ale očividně si tu rozumíme a shodneme se.

tak jako proměnil Ježíš životy těch, se kterými se setkal? "...

Podle mého názoru je zde třeba rozlišovat dvě naprosto rozdílné skutečnosti.

1.)  Pravost přítomnosti Krista v eucharistii, která je v církevní teologii vyjádřena výrazem: "ex opere operato" - tedy že svátost je pravá a skutečná svým udělením, bez ohledu na duchovní stav toho, kdo skrze službu církve tuto svátost uděluje (vysluhuje) a bez ohledu na to, kdo tuto svátost přijímá.

Takový je význam tvrzení církve, že svátosti působí ex opere operato (prostým udělením), tedy z moci Kristova spásného díla, které bylo dokonáno jednou provždy. Z toho vyplývá, že „svátost se neuskutečňuje spravedlností člověka, který ji uděluje nebo přijímá, ale mocí Boží“. Kdykoliv se slaví svátost tak, jak ji zamýšlí církev, působí v ní a skrze ni Kristova moc i moc jeho Ducha nezávisle na osobní svatosti toho, kdo ji uděluje.

Moc dobře víme, že svátost lze přijmout i nehodně - to znamená z logiky věcí, že svátost sice i tehdy byla opravdová, ale člověk nebyl vnitřně disponován ji přijmout a mít z ní náležitý užitek. Kristus sice přišel ke dveřím lidského srdce, ale ty zůstaly zamčeny.



2.)  Plody svátostí však závisí také na duchovní připravenosti toho, kdo je přijímá - "ex opere operantis".

Svátosti nejsou magie, aby působily jaksi automaticky a vždy. Jen svátost přijmout jaksi ani zdaleka nestačí.
Člověk musí být k jejich přijetí vnitřně připraven, disponován je přijmout jako dar. Přijmout Krista s otevřeným srdcem a dovolit mu ve svém srdci působit.
Kristova moc může v člověku působit opravdu jenom tehdy, když to sám člověk takto chce!
Je - li lidské srdce plné harampádí z tohoto světa, je třeba se od těchto závislostí oprostit a uvolnit prostor pro Boha. K tomu je potřeba z lidské strany ochota a člověk to musí také sám chtít. Jinak k žádné změně dojít nemůže, ani kdyby dotyčný přijímal svátosti třeba denně. Neznám však osobně nikoho takového, kdo by přijímal denně a zároveň netoužil být Kristem proměňován.
Opak je pravdou: čím častější setkávání s Kristem ve svátostech, tím větší ochota nechat se proměnit.



Účinek svátostí je tedy opravdu zjevný i pro ostatní lidi - ale pouze v tom případě, že :
1.)  svátost je skutečně platně vysluhována.
2.)  svátost je křesťanem přijímána s otevřeným hořícím srdcem pro Boží věc.

Nejsou - li u křesťana splněny obě tyto podmínky, jedná se pak v přijetí svátosti jen o výraz lidské povrchnosti a mrtvého náboženství, které s opravdovou živou vírou nemá nic společného.
Takový člověk pak není ani světlem na hoře ani solí země, není svědectvím života křesťana.

(Jk 2,14-18)
Co je platné, bratři moji, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?

  To rozlišení je samozřejmě logické. 

  Pokud je vymyšlen koncept něčeho, co působí prostým udělením, 

je potřeba nutně vymyslet klička, která vysvětlí, proč to, co by mělo 

z definice působit prostým udělením v realitě nepůsobí. 

  Jedna klička je ta tvoje: Že působí vždycky, ale užitek má jen ten, kdo přijme.

  Pak je jiná klička: Působí vždycky, jen to jaksi "není vidět", nijak a v ničem se nepozná, že působí (působí virtuálně).

  A daly by se jistě najít další kličky, jak vysvětlit rozpor 

definice s realitou, takže není nutně třeba rozlišovat to, 

co píšeš, by si člověk co věří na "působení něčeho tím 

že je to uděleno" zachoval tvář tváří v tvář realitě.

  No a když Kristus přijde ke dveřím lidského srdce 

a ty nezůstanou zavřeny, ale Boží milostí se otevřou,

není pak už potřeba to, co "působí tak že je to uděleno 

ale nijak se to nepozná". 

  Protože tam, kde opravdu je živý Bůh a ne jen náhražka, 

přijde změna, která se pozná.

  Toník

z definice působit prostým udělením v realitě nepůsobí."...


Jenže koncept svátostí nebyl nijak vymyšlen - a ty to moc dobře víš - byl ustanoven samotným Kristem.
Kde je tvá pokora toto přijat?
Kde je tvůj respekt k Písmu a k dvoutisíciletému učení církve?

Když kněz službou církve udělí např. rozhřešení ze hříchů (ex opere operato), působí tato svátost pouhým udělením. Jako když dostaneš darem balík.

Pokud jsi učinil pokání ze hříchů, jsou ti také odpuštěny (ex opere operantis).

Pokud jsi se ale zpovídal svatokrádežně, tvé hříchy stejně nebyly odpuštěny, protože nejsi schopen onen balík otevřít, rozbalit. Dar vyjde naprázdno, je ti k ničemu.

Toto fakt máš odvahu nazvat jakousi vymyšlenou kličkou?

Co ti z toho není jasné, v čem to nesouhlasí s Písmem?

Jestliže mně Duch svatý obviňuje z hříchu a činím pokání, nepotřebuji chodit do zpovědní bedny za případným pedofilem, homosexuálem, lhářem ... atd. aby mi uděloval rozhřešení. Tyhle vaše svátosti a ponechání kněžského úřadu byly vymyšleny primárně na udržování lidí v nejistotě a podřízenosti církevní vrchnosti, která sama pila víno a kázala vodu (a činí tak dosud), což vede k  formálnosti a pokrytectví, které Ježíš u židů tak důsledně kritizoval. A kritizoval to i Hus a další reformátoři, proto jste ho nechali upálit. Kdybyste si to přiznali, tak se vám celý ten žalářnický systém zhroutí jako domeček z karet a to nemůžete dovolit. Proto u nás tolik ateistů a odporu vůči "církvi svaté". 

 

Znám mnoho katolíků, biřmovaných a chodících ke svátostem, ale vesele hřešících dále. Vždyť přece stačí zajít pro sichr do zpovědní bedny a sníst oplatek, kdyby náhodou nějaký Bůh existoval, jsem přece pokřtěný  a v rezervě mám ještě očistec a zádušní mše. A to je možná tak těch deset procent těch "lepších" katolíků, zbytek nedělá ani to.  

Možná že dnes se i v KC někde hýbají ledy, protože už nemají zakázanou bibli, ale toho pohanského balastu nabaleného za staletí tam máte ještě spoustu a nehodláte se ho zbavit, naopak vymýšlíte stále něco nového. Většině stačí andělíčku můj strážníčku, zdrávas Maria, Otčenáš a těm horlivějším ještě modlitby ke svatým, líbání sošek, krucifix na zdi, poutě  a procesí k Panence.  

  Stando, uvědomuju si to tvoje hádání o slovíčka, kličky, 

háčky a domýšlivost. Proto jsem nic nenaznačoval, 

ale napsal tu věc přímo. To, co jsem chtěl napsat, 

jsem napsal a nechtěl jsem tím naznačit něco jiného, 

co jsem nenapsal a co sis asi domyslel.

  Tak ještě jednou, polopatě, pokud ti to nebylo jasné.

  Pokud sis ty domyslel něco, co jsem nepsal a pak tomu oponuješ,

napiš prosím nejdřív co se v tvé hlavě naznačilo. Pokud ti v tvé hlavě

někdo či něco naznačilo, že jsem psal, že "Bůh nabídne svou milost 

jen někomu", tak ti to to něco v tvé hlavě domyslelo špatně. 

  O ničem takovém jsem nepsal, můj příspěvek byl o něčem jiném.

  Jestli jsi můj příspěvek nepochopil, tak se zeptej, mohu vysvětlit. 

Píšu to ze své osobní zkušenosti, která je s daným tématem 

"působí tak že je to uděleno ale nijak se to nepozná" i se skutečnou 

Boží milostí, která působí tak, že se to pozná, bohaté zkušenosti. 

  A píšu k tématu článku.

  Suchý pokus o manipulaci, Stando.

  Kdyby tě zajímalo, co na dané téma vím, tak se zeptej.

  Ježíš Kristus naopak lidi vyučoval o tom, že důležitá je 

víra Bohu a přijetí Božího slova, poslušnost a na formality 

a definice moc nebyl a z lidských tradic a staveb, které si 

lidé nad Božím slovem  vystavěli ke své vlastní škodě si 

moc nedělal.

  Písmo respektuji a to, co říkal Ježíš také. 

  Lidové tradice toho, čemu říkáte omylem "církev" nerespektuji. 

  Co jsem nazval kličkou je uvedeno konkrétně v mém příspěvku,

pokud by tě to zajímalo, můj příspěvek si přečti.

  Když je někde Bůh tak působí lásku, radost, pokoj, dobrotu, věrnost,

světlo, naději, odpuštění, a další věci. U lidí, kteří jsou v průšvihu

působí zděšení, hrůzu, bázeň, stud, ...

  Když je někde temnota, beznaděj, prázdnota, studenost a lhostejnost 

a přitom by tam z definice měl být Bůh, často jsou z toho různá 

východiska:

  1. vymyslet klička, proč to, co by mělo "působit prostým udělením"

jaksi nepůsobí. A těch kliček jsem slyšel více.

nebo

  2. Uznat, že někde soudruzi udělali chybu, pokořit se před Bohem

a hledat tu chybu a minutí se cíle opustit a přimknout se k Bohu.

  Každý si vybere to řešení, které je mu blízké.

  Toník

Ta Boží milost stačí."...



Ta Boží milost sama o sobě ještě nestačí.
Kdyby stačila, všichni lidé na světě by už žili svatě a s Bohem.
Musí přijít také kladná lidská odezva na nabídnutou milost. Bůh sice zaklepe na dveře lidskéhos rdce, ale sám svou milostí dveře nevylomí, nerozkopne. Čeká, až mu člověk sám otevře.  Bez Boží milosti by to otevření dveří Kristu žádný člověk ani tak nedokázal, pokud by k tomu nebyl povzbuzován Duchem svatým. Ten vzbuzuje v člověku touhu po životě s Bohem, touhu žít spravedlivě.

Ale tato touha sice pomáhá, povzbuzuje, dává sílu - sama však člověkem nijak nemanipuluje, člověk má stále na výběr. Jeden tedy poslechne volání Ducha a obrátí se k Bohu, otevře Kristu své srdce a je postupně svatým životem s Bohem vzájemnou spoluprací a  Boží milostí proměňován, zatímco druhý, v té samé milosti, si pustí hlasitou hudbu, aby hlas Ducha v sobě zahlušil a zůstane dál ve svých hříších.

Milost tedy je sice reálná, a opravdu vždy na člověka působí prostým udělením (ex opere operato) - ale člověk i tak má možnost a může tuto milost ignorovat a nevyužít. Nebo také využít a nechat se proměnit (ex opere operantis).
Záleží jednotlivě na každém z nás, jak k milosti přistupujeme.
Milost není magie, aby člověka proměnila bez toho, že by to on sám dovolil - že když milost přijde, člověk by jaksi neměl na výběr než jen se jí podvolit - jak vyplývá ze tvého: "Ta Boží milost stačí" .

Je na tom stále ještě něco nejasného?





..."Jenže koncept svátostí nebyl nijak vymyšlen - a ty to moc dobře víš - byl ustanoven samotným Kristem. 

který si vedeš s kalvinisty, co se tu s tebou nebaví. 

na co reaguješ.

  Tobě už je také jasné, co jsem psal?

  Pokud je někde srdce člověka zavřené,

je mu svátost nanic, není mu k užitku. 

Ani kdyby svátost byla schopná něco dělat.

  Pokud je srdce člověka otevřené a člověk

přijme Ježíše, není už svátost potřeba.

Ježíš je dostatečný.

  Tam, kde je Ježíš, působí Boží milost. Boží milost

se projevuje pokáním: Změnou života.

  Tam, kde Bůh chybí, chybí i pokání a lidé si pak

místo toho, aby hledali Boha, udělají nějakou náhražku.

  Díky za radu, rád budu Krista respektovat.

  Pokud jde o písmo, tak oba dobře víme, že v písmu

není o svátostech a jejich konceptu ani zmíňka, že

lidské náhražky Boží (ne)přítomnosti jsou až pozdnějšího data.

V písmu je naopak desítky a desítky míst, která jasně ukazují,

že Bůh byl s učedníky a jednal, měnil život lidí.

  To, kam si svoje svátosti domýšlíte do křesťanského učení 

mi psát nemusíš, to samozřejmě vím.

  Toník

Ani kdyby svátost byla schopná něco dělat."...

V této první části tvrdíš ve smyslu vlastně to samé, co nahoře já - o důležitosti lidského postoje přijmout nabízenou milost (ex opere operantis) - otevřít své srdce Bohu.




..." Pokud je srdce člověka otevřené a člověk

  To, co je důležité je přijetí Boží milosti, která je v Ježíši Kristu.

  Různé lidské výmysly, kličky a háčky, jsou nedůležité.

  No, pokud to nelze, tak to nedělejte, ne?

  Ale asi to nějak lze, když se vám to tak dobře povedlo.

  Stando, ještě jednou polopatě rozdíl mezi svátostí 

a Ježíšem, co už jsem popisoval v prvním příspěvku 

a co znám z vlastní zkušenosti, ze svědectví života 

svých blízkých i ze svědectví desítek a desítek lidí.

  Když člověk přijme svátost, i když celý život přijímá 

svátosti, nic se v jeho životě nezmění. Jsou lidé, 

kteří přijímají svátosti celý život a stále žijí v hříchu, 

neodpuštění, bolesti, temnotě a prázdnotě.

  Když člověk přijme Ježíše, změní se celý jeho život.

  Je to tím, že Ježíš je živý, je to osoba, která působí.

Zachraňuje, vysvobozuje, vychovává, uzdravuje.

Mění život člověka, zbavuje hříchu.

  Stando, pokud se to opravdu děje, tak je s podivem,

proč o tom něco nenapíšete, neřeknete?

  Když člověk přijme Ježíše, tak Ježíš působí naprosto 

mimořádnou milostí a lidé, kteří ho přijmou, okamžitě 

svědčí o tom působení. Svědčí o tom, jak je Pán Ježíš

svým působením vysvobodil z drog, jak jim dal odpuštění

hlubokých a nezměrných bolestí, jak se jich dotknul

a dal se jim poznat i když ani nevěřili, že existuje,

a o mnoha dalších věcech, které skutečný, živý

  Ježíš dělá, koná v životech těch, kteří ho přijali.

  Proč něco nenapíšete o té mimořádné milosti ve svátosti?

  Zajímalo by mne to, protože sám jsem svátosti přijímal

více let a žádná mimořádná milost se v mém životě neprojevila,

jen prázdnota a temnota, ze které mne pak Ježíš zachránil.

  To sis nějak popletl, Stando, přečti si můj příspěvek,

je v něm napsáno o čem není v písmu zmíňka.

  Toník

neodpuštění, bolesti, temnotě a prázdnotě."...

Jsou lidé ...
Ale jenom ti, kteří na dokonalý Boží krok vůči člověku (ex opere operato) odmítají učinit svůj nedokonalý lidský krok vůči Bohu a bližním (ex opere operantis). Sami se odmítají změnit, změnit svůj život.
Znovu připomínám, že Kristu je třeba v upřímnosti otevřít své srdce - potom na odstranění nedostatků tohoto konkrétního srdce člověka už pracuje sám Kristus. Sám živý Ježíš, ve svátosti - osoba. Svátost však není magie! Nepůsobí proti vůli člověka! Je to dokonalý Boží krok vůči člověku v plnosti milostí - jen je třeba uposlechnout nabádání hlasu Ducha a  otevřít Bohu v pokoře své srdce - nechat v něm Boha působit.


..."Stando, pokud se to opravdu děje, tak je s podivem, proč o tom něco nenapíšete, neřeknete?"...

Pokud za člověka prioritně nemluví sám jeho život, jeho skutky a postoje, líbivé řečičky o čemkoli jsou stejně jen mrtvou filosofií. Pokud bys však měl zájem o konkrétní svědectví z první ruky, mohu ti dát kontakt na bývalé narkomany, kteří byli takto (bez medikamentů) Kristem vyléčeni ze své závislosti. Existuje hnutí "Cenakolo", hnutí narkomanů a jejich rodičů, kteří se pravidelně scházení a na těchto srazech si předávají své zkušenosti a svědčí o Božím působení v jejich životech.



V Písmu snad není ani zmínka o Ježíši? O tom, jaké pobouření mezi Židy i samotnými učedníky nastalo při Ježíšově tvrzení o nutnosti jíst jeho tělo? (J 6,35-58) 
O nutnosti se narodit shůry? (J 3,3-7)

Psal jsi přece o svátostech - a právě tato Kristova ustanovení, o kterých jsem se zmínil, jsou ony svátosti. Nic jiného svátosti nejsou, než Bohem ustanovená služba církve, zakotvená v Písmu a v učení apoštolů - skrze kterou se setkáváme přímo s živým Kristem..

Rozdíl mezi setkávání s Kristem v modlitbě či v Božím slově je v tom, že zde je intenzita setkávání vždycky ovlivněna lidskou schopností se soustředit - opustit všechna volání tohoto světa, všechny starosti a problémy, opustit všechny myšlenky, které nás od Boha odvádějí. Žádný z nás toto neumí dokonale. Modlíš se -a přijde ti myšlenka, že jsi v práci zapomněl zavřít okno, nechal rozsvíceno, zapnutý vařič a pod.,  napadne tě, jak vyřešit pracovní problém a začneš zvažovat varianty ...  a jsi najednou od modlitby k Bohu daleko pryč...

Oproti tomu, ve svátosti, přichází živá osoba Ježíš do lidského srdce celý naprosto dokonalým způsobem. Stačí jej uvítat a nechat ho ve svém srdci působit.

a ne jako slepý fanatik. A pokud vždy, když si o mne 

vymyslíš nějakou pitomost, budeš mít pocit marnosti 

a ztraceného času, tak budu taky rád. 

  Při vymýšlení hloupostí o druhých bys ani jiný pocit mít neměl.

a k životu s Bohem jim je to platné jak mrtvému zimník, protože

Ježíše zatím nepřijali. 

  A často ani nevědí, že by ho měli přijmout.

  Byla i matka Tereza taková, jak jsi ty usoudil?

Myslíš že sama odmítala změnit svůj život?

  Pokrytče jeden. Že se nestydíš vypustit takovou věc.

  Pokud bys nechtěl žít ve lži, zkus se zeptat těch lidí,

kteří to zažívali a zažívají, jestli odmítají změnit svůj život,

jestli by třeba místo hříchu, temnoty, prázdnoty a odloučení od Boha

neměli radši čistotu, světlo a naplnění a život s Bohem.

  Ale pokud se jich budeš ptát, ptej se opatrně, citlivě.

  To je dobře, že si to připomínáš. 

  Ano, to je potřeba.

  A pokud člověk potká Ježíše a otevře mu svoje srdce, nepotřebuje 

už lidské materialistické či duševní náhražky duchovních věcí.

  Stále ten tvůj spor. Myslíš, že jsou lidé, kteří chodí 

ke svátostem a nechtějí změnit svůj život? 

  Že tam chodí proti svojí vůli? 

  No, snad tam někde u vás na Moravě, přeci jen jste víc 

tradiční  a tlak davu a jeho manipulace na vesnicích je silná. 

Ale tak tomu nemusí být všude, představ si, že ne všichni, co chodí

ke svátostem a ty svátosti u nich nepůsobí co klamavá reklama

inzeruje, jsou pokrytci.

  No, já vám to neberu. Vím, v čem žijete 

a je mi jasné, že líbivé řečičky okolo daného 

tématu jsou v přímém rozporu s tím, 

co lidé chodící ke svátostem žijí.

  Jejej, to nemusíš. Potkal jsem mnoho

lidí, kteří byli Ježíšem Kristem vyléčeni 

ze své závislosti na alkoholu či drogách.

Mě by spíš zajímala odpověď na otázku, kterou jsem ti dal:

  Znám a stýkám se osobně s asi tak padesáti lidmi,

kteří přijali Ježíše. Když je potkám, jednou za týden, 

čtrnáct dnů, měsíc, vždy znovu z znovu mají nové 

svědectví ze života s Ježíšem. Těch pár článků, co jsem

sem napsal, je jen drobný výběr z mnoha desítek

a stovek příběhů ze života.

  Že třeba nenapíšete ani jeden o tom působení svátostí?

  Je to tajné?

  Tu zkušenost vám neberu. Zase, Stando: vaši zkušenost 

nezevšeobecňuj. Je něco jiného žít život s Ježíšem a něco 

hodně jiného "modlit" se naučené "modtlitby".

  Toník

co jsem napsal, s ním dělo ve křtu. Ani Marcel, 

ani Marek či Mirek to nezažili při křtu. 

  Marcela by ani neměl kdo pokřtít: 

když dostal nové srdce, byl sám 

na samotce ve vězení.

  No, nebyl sám. Byl tam s ním Bůh.

  Ne, Stando, v tom se mýlíš. 

  Nežijí na přirozené rovině víry v hlavě, pocitů a dohadů, lidských náhražek, bez moci, tak jako jsme to zažívali v ŘKC.

  Dám ti dobrou radu, Stando.

  Když budeš hovořit o víře či životě jiných, budeš zde za hlupáka, protože hovoříš o tom, co vůbec neznáš. 

  Takové příspěvky jsou je jen snůškou tvých virtuálních představ, nepodařeným kompilátem nevědomosti, neinformovanosti, zaujatosti a předsudků. Stavíš tak na písku tvých výmyslů a každý bod v tvém příspěvku lze poměrně snadno vyvrátit a dokázat jeho nepravdivost - stačí pokud budeme dost vytrvalí a půjdeme dostatečně do hloubky. 

  Je daleko lépší hovořit o tvé víře vlastní, protože to člověk hovoří o realitě, kterou sám žije.

  No, právě že bez nich. To je právě ta zkušenost, co asi zatím neznáš, proto je ti tak cizí?

  Marcel byl ze svého absťáku na drogách vytržený v jediném okamžiku, bez jakékoliv svojí zásluhy. Stejně jako Marek ze svého ateismu. Nemusel jeden procházet odvykací kůrou a druhý přesvědčovat sám sebe na přirozené duševní rovině že Bůh je, prodělat nějaké katechetické školení jak je to s Bohem správně a začít věřit, že Bůh je.

  V tom se právě liší Ježíš od svátosti. 

  Ježíš je živý, koná sám. 

  U svátostí je to tak, že co si člověk neudělá sám, to sám nemá.

  No, ti, pro které pracuješ.

  Je ta tvoje osobní zkušenost tajná? 

  Nebo už si jí nepomatuješ?

  Já mám se svátostmi osobní zkušenosti a mohu je napsat.

  Přijal jsem svátosti asi stokrát či dvěstěkrát za život. Na temnotu, prázdnotu, beznaděj, na hřích a oddělení člověka od Boha hříchem jsou svátosti krátké: Ani jedna z té stovky a celého srdce přijatých svátostí s temnotou a prázdnotou neudělala nic. 

  Před přijetím svátosti jsem měl v srdci temnotu a po přijetí svátosti to bylo stejné.

  Před přijetím svátosti jsem měl hřích (jak jsem se omylem domníval) a po přijetí svátosti byl hřích stále se mnou.

  A v tom se ty svátosti liší od Ježíše: Ve chvíli, kdy jsem z celého srdce přijal Ježíše, neměla už v srdci temnota, prázdnota, beznaděj a oddělení od Boha hříchem místo. Což byla obrovská úleva i pro duši a tělo.

  Mám stejné svědectví, zažil jsem totéž. 

  Ale skrze křest jsem nedostal nové srdce a nepoznal Boha. 

  To ani nebylo potřeba. To bylo dávno před křtem, krátce poté, co jsem přijal Ježíše. Za tu dobu, co jsem si povídal s lidmi, kteří dostali to nové srdce, skoro všichni ho dostali při stejné příležitosti, jen některých lidí se Bůh dotknul naprosto svrchovaně.

  Toník

  Před přijetím svátosti jsem měl hřích (jak jsem se omylem domníval) a po přijetí svátosti byl hřích stále se mnou."...

Věřím ti, že dneska toto říkáš v upřímnosti srdce. Ale je toto tvé dnešní poznání skutečně pravdivé a objektivní? Kdybys byl schopen k této své někdejší situaci objektivního nezaujatého odstupu, nemusel bys uznat, do jaké míry ti tento tvůj dnešní postoj ke svátostem podsunuli právě oni zvěstovatelé "jiného evangelia", které nyní tak vehementně prosazuješ?


Dneska s tebou (na rozdíl od doby, kdy jsi chodil ke svátostem) tedy podle tvých slov už hřích není, ale přesto i tak nadále hřešíš? Mě tedy tato tvoje slova nedávají zrovna smysl!

Dvěstěkrát přijmout eucharistického Krista - to není zrovna norma na celý život,  to stihne jen trochu upřímně žijící katolík s přehledem za jeden rok a ještě mu pochybí. Pokud je tedy tento tvůj údaj pravdivý, pak mi netvrď nic o svém prý kdysi horlivém životě katolíka - během dvaceti let života s průměrem asi deseti přijetí eucharistie za rok! To je výsměch! Takovýto počet přijetí eucharistického Krista odpovídá jen o tochu lepšímu "jednoročáku", tedy tomu, kdo přistupuje ke svátostem maximálně tak na vánoce a nebo velikonoce.

  Stando, to určitě ne.

  Všimni si, že o těch kazatelích jiného evangelia tu téměř nepíšu. Zajedno je nepovažuji za důležité, jen sloužili tomu, co já a za druhé jsem jim dávno odpustil, odpuštění byla jedna počátečních věcí, co jsem jako křesťan zažil. Nezlobím se na ty lidi, kteří nás právě vedlu ke svátostem a k zasvěcení Neposkvtněnému početí. Oni byli právě ti, kdo tvrdili, že svátosti by měl být Ježíš. Ale zase: Když jsem chodil ke zpovědi a svěřoval se s bezbožností, kterou žiji, s prázdnotou a bolestí duše a temnotou ducha, od dvou zpovědníků jsem slyšel jednoduchou odpověď: Z toho si nic nedělej, to je normální, to žije hodně lidí, i já.

  A kdybys četl písmo, Stando, věděl bys, že "Není jiné evangelium, ale jsou někteří, kteří vás uvádějí ve zmatek a chtějí Kristovo evangelium překroutit."

 

  Stando, chápu, že už si zase potřebuješ vymýšlet a nečteš co píšu, nebaví mě ti odpovídat, musím se věnovat jiným věcem. Napsal jsem ti o sobě dost. Kdyby tě něco o mne zajímalo, přestaň si vymýšlet ze svého křivého a podlého srdce o mne nesmysly a zkus si někdy přečíst moje příspěvky, kde o svém životě píši.

  Myslíš, že kdyby toho "eucharistického krista" byla větší kvantita, že by to se mnou bylo lepší?

  

  U vás tedy trochu upřímně věřící katolíci chodí ke svátostem čtyřikrát a vícekrát za týden? 

  

  Stando, já jsem nepočítal kolikrát jsem byl u přijímání. Vyrůstal jsem za komunistů na vesnici, byla u nás mše jednou za týden. Od nějakých deseti do šestnácti let jsme tedy ke svátostem chodili občas. Pak jsem se potkal s "podzemní církví" a chodili jsme častěji, jednou za týden a později i občas v týdnu, do sousední farnosti, kde byla i jedna mše v týdnu. Na VŠ jsem byl v Praze a tam jsme chodili několikrát za týden. A křesťanem jsem se stal asi ve čtvrťáku, pak už jsem materialistické náhražky Ježíše nepotřeboval.

Ty nám zde v rozporu s těmito Ježíšovými slovy naopak tvrdíš, že to vlastně jaksi jde i bez  VODY.

  Rád bych ti odpověděl.

  Víš, že pokud se ptáš na můj život, odpovídám ti a podrobně.

  V slzavém údolí jsme museli nést nemoci a bolesti sami.

  Opět naprosto nesmyslná otázka nesouvisející s mým životem a tím, co píšu, ale výplod tvých výmyslů.

  Asi sis nevšiml, ale psal jsem tu, že evangelium mi přinesla římská katolička, tedy člověk, který byl v té tzv. "církvi".

  O tvém výmyslu s vodou ani nemluvě. 

  Kdyby tě tedy zajímalo něco z mého života, Stando, tak se zeptej na můj život.

  Pokud tě zajímá něco, k tomu, co sis ty sám o mně vymyslel, zeptej se toho, kdo ti ty výmysly dodává, věřím, že ti domyslí i to, nba co se ptáš a odpověď si stejně nečteš.

  Buď sis mne s někým popletl, nebo, mnohem spíše, si domýšlíš do toho, co píšu něco, co není (podobně, jako to děláte s písmem). Jako sis vymyslel dva důvody proč jsem odešel z ŘKC a zatím sis nepřečetl proč jsem z ŘKC odešel. (No, nevymyslel sis je, vím, co vás v ŘKC učí, takže ty předsudky máš nejspíše odsud)

  Opravdu jsem tu nepsal nic o tom, že bych se nechal pokřtít až asi dva roky poté, co jsem přijal Ježíše ani jsem tu nepsal nic o znovuzrození bez vody. Zato jsem tu psal přesně, kdy jsem uvěřil, kdy jsem přijal Ježíše a jak jsem se znovuzrodil a z čeho.

  Toník

  O lezení do rybníka po dvou letech jsi psal ty, já reagoval na tvoje slova (nelezl jsem do rybníka, natož pak po dvou letech). Psal jsem tu kdy a jak jsem se nechal pokřít. Víš to? Nebylo to asi po dvou letech a nebylo to v rybníce.

  Zajímalo by tě, jak to se mnou bylo, aby sis nemusel vymýšlet nesmysly? Pokud ano, napíšu ti to popořádku.

  A chtěl bys vidět?

  Psal jsem ti, že jsme se nenarodili znovu z pomíjejících věcí, ale nepomíjejících.

  Psal jsem ti, že jsme se nenarodili znovu z mrtvé vody potopy či rudého moře. Potopa už je odpověď dobrého svědomí Bohu.

  Narodili jsme se znovu z živé vody.

  Psal jsem ti, že jsme se narodili znovu stejně, jako Petr, Jan, Marie či Magdalena. Těm u znovuzrození taky nechyběla mrtvá voda potopy. Okamžik jejich znovuzrození a té proměny je v písmu dobře popsaný. Popsat okamžik jejich ponoření do vody jaksi zapoměli: Nebyl totiž důležitý, na rozdíl od znovuzrození.

  A psal jsem ti z čeho konkrétně jsem se narodil já.

  Nevzpomínáš si?

  Nepleteš si mne Stando s nikým. 

  Jen s tím, co píšu, zacházíš podobně jako zacházíš s písmem svatým. Domýšlíš si do toho, co píšu, co v tom textu není a nečteš si, co v něm je. Kasická ukázka je níže, jak se ti převrátila citace písma. Toho, co je v písmu a je to odpověď na tvou otázku sis nevšiml. Zato ses chytl nějakého tvého vymýslu postaveného na tvém mindráku, začal ho rozvíjet a i po upozornění že sis něco domyslel a ignoroval obsah jsi dál trval na svém.

  Toník

  Stando, chápu, že pro tebe je to zatím pohádka.

  Na tvoje otázky jsem ti odpověděl: 

 

 - Nemyslím si, že by sis mne s někým popletl, jen nečteš, co píšu a čemu věřím, ale vymýšlíš si blbosti, které pak právem považuješ za hereze a kterým statečně oponuješ.

 - co je ta "živá voda" ze které jsme se narodili popisuje apoštol Petr. Odkaz jsem ti dával. (To je ten podrtžený text, na který stačí kliknout) Petr píše dost jasně a výstižně, z čeho jsme se narodili. Stačí ti slovo apoštola jako odpověď na tvou otázku? Z čeho konkrétně jsem se narodil já jsem tu psal bezpočetněkrát: To je radostná a mocná zpráva o Ježíši Kristu, kterou je v Izaijáši 53 kapitole.

  Co by tě ještě zajímalo? Zajímalo by tě třeba, jak se stalo, že jsem se narodil znovu, jestli jsem asistoval chirugovi při výměně mrtvého a temného srdce a radil mu, jak by to měl správně dělat aby to bylo "dobře", doplňoval jeho práci svými skutky? Kdy a jak jsem se dal pokřtít a co mne ke křtu vedlo? Proč jsem odešel z ŘKC? 

  Rád ti to napíšu, abys nemusel žít v omylu tvých výmyslů zrcadlících tvoje srdce.

  Toník

  

  To je na tvých příspěvcích dobře vidět. Proto taky nemám zájem přistoupit na tvou hru.

  Pokud si chceš něco dokazovat tak, jako dosud, klidně si to dělej.

  Pokud by tě zajímalo, co jsem zažil a jak se to vztahuje k písmu a jak se to, co píše Petr a říká Ježíš stalo v mém životě, tak se zeptej, rád ti odpovím.

  Určitě, Stando. 

  Nebo se mám spíše přizpůsobit tobě a psát jako ty? ;-)

  Stando, Ježíš nepřišel ustanovit nějaké "nové učení", v tomto tkví váš omyl. Ježíš přišel naplnit učení, které dal Bůh svému lidu dávno před tím, než se Ježíš narodil. To učení, které přinesli třeba Mojžíš či Izaijáš. Kteří psali a mluvili právě o Ježíši.

  Ani ten rozhovor s Nikodémem není ustanovováním nějakého nového učení.

  Tak to je i se mnou. Ten "svět" to jsem i já. Bůh dal za mne svého jediného Syna, abych nezahynul, ale měl věčný život. Ten soud, o které mluví Ježíš, přišel a ke mne. Přišel spolu s evangeliem: Boží mocí, která je k záchraně věřícím Ježíši.

...A právě o tomto slově vám byla přinesena radostná zvěst.

  Stando, máš zajímavý "překlad" (nebo spíše tvůj výklad?) Nevím o tom, že by něco takového Petr doopravdy říkal. Možná v nějakém tajném římskokatolickém zjevení nějaké mystyčky, která vyložila, jak to má být v písmu pro římské katolíky "správně"? Kde jsi vzal že něco takového Petr říkal doopravdy?

  Já ti dával odkaz do písma svatého, do křesťanského učení, kde Petr popisuje, z čeho jsme se narodili znovu a z čeho jsme se znovu nenarodili:

  Existuje tedy slovo - slovo evangelia - které je věčné, trvalé. To je to semínko, o kterém mluví Ježíš, že dopadá na úrodnou půdu. To je počátek života, který se pak narodí.

  Zkus si někdy všimnout, jak se v písmu mluví o tom slovu: Jestli je tam napsaný ten tvůj výklad, že "o slově byla přinesena zvěst", výklad, který pramení z neporozumění základů křesťanství, toho, co žijeme.

  Možná to pro tebe bude jen hříčka se slovíčky, ale je to jednoduché vyjádření toho rozdílu mezi životem, který jsme přijali a prázdnými slovy bez moci o něčem.

  Toník

  Zkus si někdy číst moje příspěvky, to, co v nich píšu, abys měl trochu představu co chápu a jak. Popisuji to v těch příspěvcích a snažím se být kvůli tvému chytání za slovíčka a motání se v nesmyslech celkem přesný.

  V podání toho, co jsem zažil a žiji, byly potřeba dvě různé "věci": Navěky zůstávající, neměnné Boží slovo (Izaijáš 53) a Duch svatý, který to slovo oživil, moc ke spasení, která způsobila,. že to slovo se stalo v mém životě. 

  To první jsem měl v písmu svatém, to druhé mi přinesla církev.

  No, zkus si míso vymýšlení tvých nesmyslů o mne postrádajících logické myšlení třeba někdy přečíst to, co píšu. A pokud bys něčemu z toho, co píšu, nerozuměl, tak se zeptej, rád ti odpovím.

  Mohl bys nějak podrobněji popsat, co sis to sám sobě dokázal?

  K tomu soudu: Ne bude výsledek, ale byl, Stando. V našem čase ne "bude", ale "byl". To světlo už přišlo na svět a Ježíš už byl odsouzen a zemřel na místo nás. To světlo už přišlo do mého života a ukázalo všechny ty skutky.

  A výsledek toho soudu, kdy jsem evangelium nepoznával ani pokřiveně, natož zmateně, ale vůbec, je pohřbený v jezeře nedaleko sousedního města.

  Toník

  No, Stando, to je omyl. 

  "První křesťan" byla asi Marie Magdalská a Izaijáš 53 kapitola opravdu nebyl výsledek spolupráce její  a Ducha svatého. 

  Ale jsem přesvědčený, že Marie Magdalská věřila písmu stejně, jako apoštolové a jako my. Izaijáš naopak mezi prvními křesťany nebyl a jestli ano (při tom vzkříšení tehdy to bylo možné) tak už jeho kniha byla mnoho set let napsaná.

  Jinak, pokud jde o písmo, tak oddíl nadepsaný "Starý zákon", tedy Zákon, Proroky (mezi kterými je kniha Izaijáš) a spisy, který máme stejný jako první církev v Jeruzalémě, dal Bůh skrze Izrael, skrze svoje proroky. "Izaijáš" tu byl i v době, kdy "církev" ještě "chodila po houbách". Církev pak samozřejmě rozuměla, že Izaijáš psal o Ježíši, že v Ježíši se naplnilo slovo, které Bůh skrze Izaijáše dal, stalo se to, co Izaijáš viděl předem: Církev věděla od Ježíše, že Izaijáš psal o Ježíši.

  To si snad tedy pochopil. 

  Konečně kromě těch nesmyslů a neustálého motání něco rozumného ve tvých příspěvcích. 

  Duch svatý je jistě zdroj té živé vody. Ježíš to popisuje velmi věrně: Ten, kdo přijme Ducha svatého, proudí z jeho nitra proudy vody života okolo něj.

  No, sice nevím, proč sis to dokazoval, ale dělal jsi to statečně a urputně. Snad ti k něčemu pomohlo, že sis to dokázal.

  Stando, už dříve jsem tě žádal, abys nejdřív uvedl ty bludy a pak teprve svou statečnou opozici a tvé dokazování si, abych mohl vědět, čemu to tak statečně oponuješ. Neprozradil bys mi teď co myslíš těmi "mými bludy" proti kterým se tak statečně vymezuješ?

  Myslíš tím "bludem" to, čemu tak statečně oponuješ, tady, že jsem se nenarodil znovu z pomíjejících, materialistických věcí, ale ze slova zapsaného v knize Izaijáše v 53 kapitole o Ježíši, tedy z nepomíjitelného a navěky zůstávajícího slova Božího, které se stalo tělem?

  Stando, dokud nenapíšeš ten nesmysl, co sis vymyslel, máš ho v hlavě a statečně mu oponuješ, tak samozřejmě nemůžu vědět, čemu vlastně oponuješ. 

  Kdyby tě to zajímalo (jakože pochybuju) tak nezaměňuju křestní vodu za Ducha svatého a Ducha svatého nenazývám účelově živou vodou (byť vím, že Duch svatý je zdrojem té živé vody, přesně jak to píše jan když cituje slova Ježíše). 

  Na druhou stranu vím, že co se narodilo z těla je tělo a co se narodilo z Ducha je duch a vím, že jsem se nenarodil z pomíjejících věcí. Vím také, co byla ta živá voda, která oživila moje nitro.

  V tom, co sis ty vymyslel nežiju ani pět minut, natož dvacet let. Rád si tvůj omyl přiznám a v žádném případě nebudu setrvávat ve tvých pošahaných představách.

  Toník

  Stando, moc rád si to přiznám. Víš, že jsem tu jeden z lidí, co o svých omylech a bloudění napíše a to docela dost.

  Víš ty vůbec z vlastní zkušenosti, co to je, že se člověk splete, udělá omyl a musí změnit zmýšlení? Zatím jsi tu o ničem takovém nepsal, vypadá to, že jsi neomylný, takže zatím píšeš k tématu jen teoreticky. 

  A teoretik těžko může posuzovat situaci člověka, který má s něčím praxi.

  Dobrá úvaha. 

  Kdyby tě zajímalo, jak to bylo v mém životě a co bylo potřeba k tomu, aby se změnil, přečti si někdy moje příspěvky.

  

  To jsem rád, že jsi tuhle základní věc, o které tu tak dlouho píšu, pochopil.

  A dokonce ani nestačí to, že se rodiče dvou dětí dohodnou na tom, že ty děti budou jednou manželi. 

  Dokud se člověk nerozhodne pro manželskou smlouvu a neuzavře jí, není manželem.

  To je samozřejmě omyl, nic takového není potřeba. Tohle už je ŘKC domyšlenka, fígl, klička, jak některá manželství zrušit, když se nehodí.

  Manželé jsou manželi od té chvíle, kdy uzavřou manželství.

  Přesně tak, Stando. 

  Tohle samozřejmě byla jedna z prvních věcí, kterou jsem dělal, když jsem se setkal s evangeliem: Ještě před tím, než jsem přijal Ježíše. Kdy jsem sledoval realitu života lidí, kteří prošli svátostí křtu a porovnával jí s realitou života lidí, kteří přijali Ježíše.

  Já už samozřejmě nežiju v náboženství jako vy, kde vám někdo nakukal, že při svátosti křtu jste se znovuzrodili a vy tomu teď věříte a absolutně ignorujete zpětnou vazbu o tom, jak je to ve skutečnosti a jesli objektivní skutečnosti lidí, co prošli svátostí křtu, odpovídá tomu, co jste si o nich vymysleli.

  Proto ti tu také píšu svědectví o tom, co jsem zažil, jak vypadal můj život, proto ti dávám odkazy na svědectví Matky terezy, která žila totéž, co my a bloudila ve tmě podobně, jako my, proto ti dávám odkazy na svědectví dalších lidí.

  Toník

  Tak se zeptám znovu.

  No, Stando, a kolik jsi měl ty eucharistií ve dvaceti letech života?

  

  

  Ty jsi také v osmdesátých letech přistupoval ke svátosti co nejčastěji, pokud možno denně?

  A jak jste to prosímtě dělali, když byla ve farnosti mše 1x za týden?

A poslední nezodpovězená otázka:

  Víš, Stando, tvoje namyšlenost a nabubřelost, povyšování nad druhé křičí nadálku. Ale asi to nebudeš vidět.

  Toník

1. Myslíš, že kdyby toho "eucharistického krista" byla větší kvantita, že by to se mnou bylo lepší? Že kdybychom chodili třeba denně (nevím tedy, jak často chodila v té době ke svátostem Matka Tereza) že by bylo méně temnoty, prázdnoty a beznaděje?

  A pak na tebe osobně.

2. Kolikrát ty jsi šel ke svatému přijímání do svých dvaceti let života? 

3. Ty jsi také v osmdesátých letech přistupoval ke svátosti co nejčastěji, pokud možno denně?

  Díky za odpovědi.

  Toník

  Tak to jsem rád, žes to pochopil, Stando. 

  I kdybych přijímal svátosti jako Matka Tereza denně, stejně bych žil to, co ona.

  Jasně. Já vím, žes zase nastavoval zrcadlo a zase ses nějak přepočítal a nějak se ti sesmeklo na tebe jak se snažíš sám sobě si dokázat to, že jsem nebyl dobrý katolík. 

  Jasně, že nešlo o počet svátostí Stando. Ani mně ne. Nevím, jestli jsem byl u přijímání stokrát, nebo třistakrát. 

  Nepočítal jsem to. 

  To, co je důležité a co jsem chtěl napsat je to, že Ježíš tam se mnou nebyl ani jednou. O to více tam bylo to, co bylo i s tou Matkou Terezou: Samota, temnota, prázdnota.

  V tom se přijímání svátostí liší od přijetí Ježíše, kdy samota, temnota, odloučení a prázdnota prchly.

  Toník

  Snad jsi to tedy pochopil.

  Kodeta jsem poslouchal mnohokrát (ještě i v době, kdy jsem Boha neznal) a odpověď na otázku proč jsem žil (a nejen já) život beze změny už jsem dávno našel, když Ježíš můj život změnil.

  Tak toho pana Kodeta jsem si poslechnul. Velmi precizně popisuje situaci v ŘKC, o které tu píši i já a kterou znám důvěrně: Jak lidé, kteří přijímají svátosti celý život, pravidelně, sedí každý na druhém konci kostela, aby se nemuseli potkat, protože jejich pradědečci se pohádali. Protože ti lidé za život sice přijali bezpočet svátostí, ale Boží odpuštění a moc evangelia nepoznali, proto nepřijali Ježíše.

  A je mi líto lidí, kteří toho člověka poslouchají. Klasický katolický kněz: Chyba není na straně těch svátostí a toho, co přináší, to si nemůže připustit. Všechno dělají špatně ti lidi. Chudáci. Jsou ve stejné situaci jako my tehdy. Boží moc ke spasení chybí, tak se to svede na lidi, kteří nepřijali to, co se k nim ani nedostalo, protože ani ti, co by měli tu moc přinést, ji ani nemají. Ať se mají ti lidi z čeho obviňovat a udržovat v jejich nezáviděníhodné situaci ...

  A nikoho nenapadne, že když tři generace sousedů sedí každý na jiné straně kostela aby si nemuseli podat ruce, že chyba by mohla být taky někde jinde. Protože ani ti lidi okolo nepoznali Boží proměňující moc, nemají tedy evangelium a nemohou ho předat, pomoci. Jen to není tak křiklavě vidět, jako u těch sousedů co se nechtějí potkat. 

  A navíc na ty, co jsou chudáci tři generace otroky hříchu, se pan farář dívá svrchu a vysmívá se jim za jejich bídu. 

  A lidi, co to kázání poslouchají, se mohou přidat a zasmějou se taky.

  A je to dost hořký smích.

  Nicméně: Ty p. Kodeta bereš, souhlasíš s ním? Velmi dobře rozumí tomu, o čem je 1 korintským 11, 29, o tělu Páně a chápe, že apoštol nepíše o materiích a že ten verš není o transsubstanciaci hmoty. Rozumíš tomu stejně, jako on?

  Toník

  Ahoj Stando.

  Byl jsem schopen slyšet jedno kázání z Klokot a pak nějaké dvě systematické vyučování a jedno o svátosti smíření.

  No, to si právě já nemyslím, já už na svátosti nevěřím, Stando. Věřím v živého Boha, který jedná a mění životy lidí.

  Snad sis všímnul, Stando, že tu několik let píšu o přijetí Ježíše, vydání celho života jemu, o změně života, které říkáme pokání, o pohřbu toho starého, co zemřelo a je mrtvé. 

  To je ta věc, co jí tu tak statečně oponuješ celou tu dobu, kdykoliv se o přijetí Ježíše či pokání zmíním.

  Proti tomu je právě přijímání eucharistie, které klidně funguje tak, jak to popisuje Kodet s ironií ve svém kázání. Kdyby tě zajímalo, o čem jsem psal, najdeš to v tom kázání od 21 minuty a podle potlesku a aplausu poznáš, že ti lidé v hledišti vědí, o čem pak Kodet mluví. To, o čem mluví, znám podrobně: Možná citoval příběh z naší vesnice. I v ní byli dva sousedi z jednoho rodu, "horní" a "dolní" (řekněme třeba Kolář). Už jejich pradědové se pohádali, pohádaní byli dědové i otcové. Měli rozpůlené pozemky: Domy vedle sebe, zahrady vedle sebe. Museli vedle sebe žít. 

  A když ten horní šel na hřbitov, šel ten dolní ze hřbitova. A jejich cesty vypadaly jak lanovka na Petřín: Vyhnuli se tak, aby se rozhodně nemuseli potkat. Ženy seděly každá na jiném konci lavic, muži pak byli venku z kostela.

  Ale svátosti, Stando, svátosti přijímali. Celé ty tři generace.

  A na tom není nic k smíchu. Takové věci se směje snad jen člověk, co nemá srdce, protože se nedokáže vcítit do hrozného otroctví těch lidí. Pokud se váš pan farář lidem v podobně zoufalé a zapeklité situaci nesměje, je to k jeho cti.

  V tomto základním se právě liší když člověk přijme Ježíše a vydá mu svůj život od toho, když člověk přijímá svátosti. 

  A to byla podstata mého prvního příspěvku. 

  SOuhlasíš tedy i s jeho porozuměním Korinstkým v tomto videu kde vysvětluje, co znamená "rozpoznávat tělo Páně" oproti tomu, co je ve svém omylu učil jakýsi kaplan když šli k prvnímu svatému přijímání?

  Přesně tak. 

  Jednoduchou a přímou cestu.

  V tom se právě liší od náboženských společností, které nabízejí různé složité filozofické úvahy a prázdné náboženské rituály, které situaci lidí v hříchu neřeší.

  Toník

  Když si vezmu tvoji vzpouru proti videu Good-o-meter před čtyřmi lety, tak jsi tehdy psal:

  Co tedy pro tebe dnes platí: Ta tvoje tehdejší vzpoura, nebo to, co říká pan Kodet v tom svém kázání? 

  Pan Kodet rozumí mnoha křesťanským věcem a to je dobře, pokud posloucháte alespoň jeho, když už nevěříte jasnému slovu písma na dané téma. Ale napsat tu já to, co říká pan Kodet, to by bylo od tebe křiku, jaká je to strašná hereze a jak to postrádá logiku! ;-)

  Ale nejde ani tak o to video Good-o-meter. To video je jen reakcí na mylnou představu lidí, že na konci života budou jacísi dva úředníci-klíčníci, kteří budou nějak "vážit" jestli je člověk "dost dobrý" na nebe a proti tomu dává video do kontrastu skutečnost milosti v Ježíši Kristu, milosti, kterou jsme v našem hříchu zažili.

  O to video nejde. 

  Ani o lidské představy, co si představuje nějaký Kodet.

  To, co je důležité je slovo, které říká Ježíš.

  Tebe samozřejmě chápu. Máš nějaké lidové představy, tak jako ŘK mají, ty si postupně jak diskutuješ, konfrontuješ s katechismem, s písmem a tady v diskuzi i s protestanty a zamotáváš se do toho, co jsi vymyslel a tvrdil a čemus statečně oponoval. To je celkem tvoje věc.

  Pokud jde o soud jako takový, tak se nemůžeme domluvit, protože žijeme každý něco jiného a ty tvým omylem to, co žiješ, přehazuješ na mne a obecně na křesťany. Ale snad si to už uvědomuješ, jen to nechceš přiznat.

  Nejdřív si něco "logicky" vymyslíš (a je celkem logické, že soudce na soudu není obhájcem), pak ale uslyšíš nějakého vašeho učitele a otočíš na druhou stranu. Teď zrovna posloucháš Kodeta, ten to říká nějak, tak mu věříš. Jiný zas poslouchá Halíka, další zase Emmerichovou, další zas Vicku či Whiteovou, jiní Smithe a další zas někoho jiného. A každý máte svůj názor jak by to asi "správně" mělo po smrti být.

  Zkus se někdy zamyslet nad tím, jestli to třeba po smrti těla a na soudu v tom dni nebude tak, jak to říká Pán Ježíš nebo jak to píše apoštol Jan, Pavel či Petr, Izáijáš, Ezechiel či Joel. 

  A jestli by třeba nebylo lepší poslouchat je a ne nějakého Kodeta. 

  Ta opravdová změna života nenastává tehdy, když poslechneš nějakého nového učitele co sis našel a co to říká zase jinak, než sis myslel a než vám to říkali předtím, ale opravdová změna života nastává tehdy, když člověk uvěří Božímu slovu.

  Na posledním soudu, na soudu národů opravdu Ježíš nebude obhájce lidí, na tom soudu nebude nějaký našeptávač, který by na lidi našeptával jejich hříchy (teda on tam bude, ale ne už v roli našeptávače, ale v roli souzeného), ani tam nebude u brány klíčník Petr s Pavlem s váhou "dobroty" jak si to v lidových představách představují vaši kněží či jejich ovečky.

  Přesně tak, Stando. 

  Ale čas se krátí. 

  Škoda to odkládat.

  Toník

  Nemusíš dělat to, co po tobě nechci, stačilo by,

kdybys odpověděl na otázky.

  Nemusíš soudit lidi ani posuzovat příčinu mých obtíží. 

  

  Tu znám. 

  Já píšu k tématu článku. Můžeš se také soustředit na něj.

  Pokud je někde člověk, který prožívá prázdnotu,

temnotu takovou, že nepronikne jediná myšlenka 

na nebe, žádnou naději tak, že je beznaděj,

cítí ve své duši strašlivou bolest ze ztráty a odloučení

od Boha, z toho, že ho Bůh nechce, z Boha, který

není Bohem, z Boha, který vlastně nejspíš neexistuje,

když člověka obklopuje temnota ze všech stran, 

ale ten člověk z hloubi duše touží, aby věřil.

  A ten člověk jde ke svátostem. Vyzpovídá se, poctivě.

Ne tak, že by se přetvařoval, tak jako se tváří na venek,

že má spoustu lásky a žije s Bohem, ale opravdu se 

vyzpovídá, o všem tom odloučení od Boha ve hříchu,

ve kterém je. A pak jde k přijímání. A opravdu touží po 

Bohu. 

  A pak přijme svátost.

  A dál zůstává v tom, co žil před tím.

  Nijak vyjímečná situace: Mnoho lidí toto "žije", 

znám desítky svědectví v různých obdobách o tomtéž.

Kde se stala chyba? Kam se podělo to, co máš tak hezky

ve své virtualitě naučené?

 A dál zůstává v tom, co žil před tím."...

To je jeden obraz - toho římskokatolíka Toníka, kterým jsi kdysi byl. Hřích se tě však podle tvého svědectví držel i nadále a činil tě nešťastným. Protože jenom setrvávání ve hříchu odděluje člověka od Boží pomoci.
Netřeba v tomto být konkrétní. Jakýkoli hřích obecně brání Božímu dílu v člověku.

Potom přišla ve tvém životě jakási změna - a to je druhý obraz Toníka - toho dnešního:

..."Přijali jsme Ježíše Krista, který žil tady na zemi,

uznali za Pána našeho života" ....

Rozumím tomu tak dobře?


Teď mám pro tebe  otázky:


1.)  Jak to, že jako římskokatolík jsi se držel života ve hříchu a nemohl se jej zbavit, zatímco jako "neřímskokatolík"  jsi mohl ústy vyzval Ježíše za Pána svého života a všechno se rázem poddalo - hřích byl pryč?

2.)  Co konkrétně ti dříve jako římskokatolíku bránilo uznat Ježíše za Pána svého života?

3.)  Co dříve bránilo Ježíši se s tebou setkat a proměnit tvůj život?





..."Kde se stala chyba? Kam se podělo to, co máš tak hezky ve své virtualitě naučené"...
Já to  nemám nijak naučené, já  prostě jako římskokatolík mám Ježíše za Pána svého života. Věř nebo nevěř.
A svátosti jsou pro mě posilou k životu věčnému - zcela podle J 6. kapitoly. Díky jejich působení se mi otevírají  nové obzory ve víře, rozšiřují hranice poznání z osobního setkávání s Kristem.

Zatím mi tvůj popis toho, co se s tebou kdysi dálo, nedává moc smysl.
Odpovíš mi na mé otázky, abych tě alespoň trochu pochopil?

To je jeden obraz - toho římskokatolíka Toníka, kterým jsi kdysi byl. 

  Ale ne, Stando. To sis popletl.

Kdybys úplně neporozuměl o čem píšu,

tak se zeptej na podrobnosti.

  To jsem citoval svědectví ženy, která 

si nechávala říkat "Matka Tereza" a které 

ani světská sláva, moc, bohatství, 

ani všechny svátosti a hromada skutků, 

které dělala, nepomohly z té situace, 

ve které se nacházela.

  Moje situace byla podobná v té temnotě,

prázdnotě a vzdálenosti od Boha. Jiná byla v tom,

že jsem se navenek netvářil, že žiji s Bohem 

a že mám lásku, když jsem zažíval prázdnotu

a temnotu bez Boha.

  Ano, přesně tak, tomu jsi porozuměl dobře. 

  Klidně budu i konkrétní a popíšu ten hřích

podobně, jako ho věrně popsala Matka Tereza.

  Nemám problém o tom psát.

  ?? Tohle sis vymyslel z čeho, prosím tě ??

  Ode mne to nemáš, psal jsem ti mnohokrát,

jak to bylo se mnou a mým životem. Kdyby tě

to zajímalo, tak si to přečti, popíšu ti to znovu.

  Ježíše jsem přijal za Pána svého života jako

římskokatolík, Stando. 

  Ježíš je všemohoucí.

  Pro něj není překážkou ani to, když je někdo 

římskokatolík a zasvětí svůj život nějakému 

démonu ze zjevení a žije pod mocí toho démona.

  Ježíš má moc nade vším.

  To, že jsem mohl vyznat Ježíše jako Pána 

svého života bylo tím, že se ke mně dostala 

moc, které říkáme evangelium.

  Evangelium, to je Boží moc ke spasení každému,

kdo věří Ježíši. Předně to byla moc Židům, pak

i Řekům a v neposlední řadě i nám, Čechům.

  Ta moc evangelia způsobila, že to Boží slovo

z Izaijáše 53 kapitoly, které jsem před tím nepřijal,

ožilo v mém životě, stalo se a já se stal jeho součástí.

  Jinak nepodalo se "rázem všechno", to jsem tu

taky nepsal.

  Změnilo se to, že ze srdce zmizela temnota, prázdnota,

ta bezbožnost, kterou tak věrně popisuje i právě

Matka Tereza. To se změnilo okamžitě.

  Změnilo se i to, že jsem slyšel Boha. TO jsem před tím,

oddělený a bez Boha v hříchu nemohl.

  Změnilo se Boží jednání ke mně. Před novým narozením

to bylo přesně jak popisuješ ty: Co jsem si neudělal, to 

jsem neměl. Pokud jsem padl, když jsem se sám nezvednul,

zůstal jsem ležet. Když jsem se stal Božím dítětem,

děje se to, čemu tak oponuješ a paroduješ: Bůh se mnou jedná stále. 

Když nic nezkazím, i tehdy, když něco pořádně zvorám. A v té chvíli

se mnou jedná ještě více. Když padnu a nemám sílu, Bůh mne zvedne.

Nemusím zvedat sám sebe. Ten rozdíl proti tomu, co žiješ a věrně popisuješ 

a co jsem žil před přijetím Ježíše jsem ti popisoval v článku Parchant.

  A změnilo se mnoho dalších věcí.

  Hlavní věc, která se změnila, je zákonné prostředí, ve kterém jsem žil.

Před přijetím Ježíše jsem žil pod zákonem hříchu a smrti. Všechno,

dokonce i písmo svaté, se mi převracelo do věcí "to musíš dělat, 

to nemusíš dělat, abys dostal tohle, je podmínka tohle,...",

tak jako to tu věrně popisuješ ty, když se ti zaslíbení, která 

dal Ježíš převrací do podmínek. V Ježíši se život obrátil

do milosti: Milosti, která je silnější, než podmínky.

  Tomu říkáme "přejít ze smrti do života". 

To jsem ti zase popisoval v článku 

Zákon hříchu a smrti a zákon ducha života.

  A to jsem byl Stando stále ještě opravdový římský katolík,

pokud jsem tedy nebyl exkomunikomunikován z ŘKC "Latae sententiae"

tím, že jsem přijal Ježíše a nevěděl jsem o té exkomunikaci,

což je také možné.

  Třeba jsem se omylem domníval, že když jsem se narodil

znovu a jako miminko jsem prošel svátostí křtu, že už nepotřebuju křest.

Vůbec jsem nerozuměl tomu slovu "ve křtu jsme pohřbeni spolu s Kristem".

K tomu mne Bůh vedl až mnohem později, po více než dvou letech

života křesťana.

  Na tuhle otázku si asi nejlépe odpovíš ty sám 

pokud se zamyslíš sám nad sebou a nad tvým životem. 

  Pokud tě tedy odpověď zajímá.

  Žil jsem to co ty, měl bys tedy vědět co konkrétně 

ti brání a proč tu tak statečně oponuješ, 

kdykoliv se objeví svědectví nějakého římského 

katolíka o tom, jak se stal křesťanem a přijal Krista.

  Svůj život jsem popisoval, nevím, zda jsi to četl.

nevěděl jsem, že člověk je oddělený hříchem od Boha

a nevěděl jsem, že Bůh nám všechny hříchy odpustil.

Nevěděl jsem, že Ježíš vynesl každý můj hřích na kříž.

nevěděl jsem, že Ježíše a jeho oběť je potřeba přijmout.

Omylem jsem se domníval, že hříchy odpouští kněz

ve zpovědnici a "přijmout ježíše" pro mne bylo totéž

jako "jít ke svatému přijímání".

  Vůbec jsem netušil, že existuje něco takového,

jako znovuzrození, Boží zásah do života, který

promněí život člověka zevnitř, od základů,

od srdce, ne jen nějaké "natření bílou barvou"

na duši či vnější hmotě.

  Pokud by tě tedy zajímala moje podrobná odpověď 

na mou otázku co přesně mi bránilo přijmout Ježíše,

popisuji to v článku "Čím víc pruhů, tím víc Adidas"

  Vůbec nic, samozřejmě.

  Jak by mohlo něco bránit Ježíši v takové věci?

  Ježíš se i před tím setkával se mnou. Jednal se mnou,

odpovídal na moje modlitby. Když jsem se narodil

znovu, Bůh ke mně mluvit i v této věci. Říkal mi,

že mne slyšel, slyšel moje modlitby k němu. 

Řekl mi, jak mi na moje modlitby odpovídal.

  Problém hříchu není na straně Boha. Ježíš si v nebi

nedrží hříchy proti bezbožníkům. Nemá to zapotřebí.

  Ten problém hříchu byl na mojí straně. 

  Já jsem neslyšel Boha. 

  Já jsem neznal jeho hlas. 

  To jsem také vysvětloval v článku

Víme, že Bůh hříšníky neslyší.

  V hříchu jsem mohl Boha a duchovní svět vnímat jen z vnějších věcí,

z duševních věcí, intelektem, pocity, a hmotných věcí, z toho,

co Bůh stvořil. 

  Ale duchovní věci jsem neznal.

  Ani nemohl znát. 

  Mrtvola neslyší a nemůže slyšet.

  Stando, rád ti věřím.

  Pokud to tak opravdu je, je myslím škoda, 

že o tom něco konkrétního nenapíšeš.

  Stando, znám samozřejmě odpověď a rád jsem ti jí napsal.

  Přečteš si ty tu mojí odpověď?

  Toník

  Jak to napadlo tebe?

  Lidé, kteří se setkali s mocí Ježíše už nebyli posednutí démonem. Ježíš je vysvobodil.

  A Ježíš svěřil evangelium církvi.

  Na tenhle tvůj omyl jsi mne upozorňoval. Vím, že se omylem domníváš, že Izaijáš nepsal o Ježíši a že jeho zpráva o Ježíši není evangelium.

  Proč na ten tvůj omyl upozorňuješ znovu?

  Izaijáš viděl Ježíše, proto píše v minulém čase. Byl to Boží prorok a psal o Ježíši své svědectví. Není nijak méně hodnověrný svědek, než Jan, který stál pod křížem, nepíše o něčem jiném, píše o tomtéž. 

  Izaijáš píše dobrou zprávu, radostnou zprávu o Ježíši a o nás.

  Tohle je asi věc na kterou by ses měl soustředit pokud by tě zajímalo, co tehdy bylo špatně. Také jsem jako ŘK nerozuměl, že Izaijáš píše radostnou zprávu o Ježíši a o mne. 

  Ale nemusel mi to vysvětlovat člověk.

  Toník

  Pokud tu píšeš nějaké tvoje výmysly typu "nikdo neznal skutečný scénář Božího plánu - jenom Bůh sám. Tento scénář Božího plánu vykoupení lidstva neznal tedy ani Izaiáš." tak ty nepřijímám. Tyhle tvoje výmysly jsou jistě zajímavé na přečtení, ale nemám důvod je přijímat.

  

  Pokud bys uvedl nějaký logický argument a k tomu uvedl, čemu vlastně oponuješ a co si chceš dokázat, můžeme se nad tím bavit.

  Můj názor znáš:

Izaijáš 53 kapitola je zpráva o Ježíši Kristu a o nás.

Izaijáš 53 není "stará smlouva" ze Sinaje ale je to "nová smlouva" v Ježíši Kristu.

Izaijáš 53 je dobrá, radostná zpráva. Mocná zpráva, která může proměnit život, pokud jí člověk uvěří.

Izaijáš 53 je Boží slovo, ze kterého vzniká Boží víra.

Izaijáš 53 kapitola je svědectví očitého svědka.

  Zpět od tvých úhybných manévrů s porovnáváním mého díla s jinými, rozebírání Izaijáše a dalších k tématu článku.

  Pokud je mezi člověkem a Bohem zeď hříchu, svátost s ní nedokáže nic udělat.

  Ale Ježíš dokáže s tou zdí hříchu něco udělat, dokáže jí odstranit.

  To je hlavní rozdíl mezi svátostí a Ježíšem.

  Stando, nešel jsem nikdy cestou od církve pryč, to sis zase něco popletl.

  Stando, já jsem tu asi desetkrát psal, proč jsem z ŘKC odešel a jasně jsem řekl, co také důvodem mého odchodu z ŘKC nebylo. Ty sis to zatím nepřečetl ani jednou, takže to zřejmě dodnes nevíš. Nepotřeboval jsem nic naznačovat, píšu věci jasně a přímo.

  Čím nasazuju ŘKC psí hlavu, Stando? 

  Že napíšu, co jsem v ŘKC zažil?

  Toník

  Takovou moc samozřejmě svátost nemá a jasné svědectví mnoha z vás i osobní svědectví moje je v této věci stejné.

  Co přesně z toho co píšu (ne z toho co sis o mne ty vymyslel) je pro tebe ta "zvrácená hereze"? 

  Stando, to že jsi v ŘKC nezažil zasvěcení nějakému démonu ze zjevení, za to buď rád. Díky tomu zřejmě nežiješ to, co jsem žil já nebo to, co právě žila Matka Tereza. Že tu pravdivě popisuju jak jsem se zasvětil démonu, či jak funguje svatý Antonín, nebo jaké účinky měly svátosti to je nasazování psí hlavy?

  Všiml jsem si, jak se třeba Mrtino zuřivě a vztekle vrhnul na Brusli když popsala co zažila v ŘKC ohledně financování ŘKC. K tomu jsem se já skoro nedostal. A určitě si vzpomínám, jak o mnoha věcech v ŘKC se nesmělo vůbec mluvit. Takže chápu, že vás štve, když se o těchto věcech otevřeně píše.

  Ale to není problém těch, kteří píší o tom, co zažili.

  To je problém těch, co s velkým kýblem bílé barvy běhají a snaží se to přetřít.

  Toník

  

  

  Jak bych to mohl vědět, Stando? Nikdy v životě jsem to nezažil.

  Pokud někde zůstávají hříchy, prokletí, samota, temnota, nevíra, beznaděj, prázdnota, tak tam chybí Ježíš. 

  I když svátostí tám bývá často bezpočet.

  Rozdíl mezi námi dvěma je ještě v jedné velmi podstatné věci.

  Ty píšeš o své víře, o tom, čemu věříš.Tomu jsem věřil také.

  Já popisuji životní zkušenost, to, co jsem zažil.

  Víra a život jsou dobré pokud jsou v souladu. Já jsem opravdu věřil, že eucharistie je Ježíš, klekal před ní a uctíval jí dlouhé hodiny. Ale v mém srdci byla temnota, prázdnota, to, co popsisuje věrně i Matka Tereza a mnoho dalších lidí, protože žila totéž, co já. 

  A v tom je právě realita života se živým, skutečným Ježíšem jiná oproti realitě života se svátostmi. 

  S Ježíšem žije člověk to, čemu věří.

  Toník

  Pak je otázka, co to vlastně teda denně přijímala ta Matka Tereza, Stando. Někdy si ten její příběh přečti.

  Škoda, žes nenapsal, jak dobrý jsi byl katolík ve dvaceti ty.

  U nás ve farnosti ho nezveřejňovali, samozřejmě. 

  Ptal jsem se tady na dané téma několikrát i tebe a neodpověděl jsi ani jednou. Ani žádný jiný ŘK na dané téma neodpověděl.

  Tak tedy:

  Jaký je rozpočet vaší farnosti?

  Kolik tvoří sbírky, dotace a kolik intence?

  Jojo, to chápu, že ti nědocvakne to, co žila a souvislost s tématem. 

  Přečetl sis její příběh?

  Dílo lásky nejde budovat bez lásky. Ale určitě jde dělat spoustu všelijakých skutků, kterými se snaží člověk zachraňovat sama sebe. A i když ty skutky v té záchraně nefungují, člověk se stejně snaží, pokud je dostatečně zpracovaný nějakou ideologií.

  Toník

  Dobrá psychologická manipulace.  Zažil jsem v různých sektách při vybírání peněz podobné věci. U nás v ŘKC farnosti jsem nic takového nezažil.

  Chápu, off topic, nevadí. třeba na to zase někdy přijde řeč a téma a zeptám se tam.

  

  Ve mne spíše působí lítost s dotyčným a soucit s jeho situací.

  U vás jsou takoví římští katolíci, kteří Ježíšovu matku docela klidně nazývají démonem?

  Máte tam divné římské katolíky.

  Tak už nebudeš oponovat a všelijak parodovat, když napíšu, že věříme Ježíši Kristu i v této věci? Že když jsem padl a neměl sílu se zvednout, byl to on, kdo mne zvedl?

  Asi 10x jsi na tuto mou zkušenost s Ježíšem reagoval podrážděně, různě oponoval a vymýšlel všelijaké nesmysly z toho, co žiješ. To už nebude?

  Stando, nezobecňuj vaši zkušenost se svátostmi a to, co žijete sami a nepromítej si to do druhých, jinak budeš žít ve lži. Já vám neberu to, co žijete a je mi jasné, že to tak máte. 

  V této věci se právě život křesťanů liší.

  Bez skutků.

  Tahle tvoje víra o mne není moje víra.

  To je dobře. Ať ti jsou k užitku a alespoň v tom, co sis přečetl, si o mne nevymýšlíš nesmysly.

  Toník

  Pro nás je "normální", "řádná". Mám naprosto stejnou, jako kdokoliv, kdo se stal Božím dítětem a o koho se Bůh stará tak, jako se otec stará o svoje děti.

  Jen si lžeš do kapsy. Chápu, že celý život žiješ nějakou hrůzu a tak se sám sebe snažíš přesvědčit, že to, co žiješ ty, žijí i ostatní. 

  Klidně si omlouvej tvou vzpouru tím, že to tak jako vy mají všichni, já ti to brát nebudu.

  Každý dělá to, co je mu blízké.

  My jsme tu milost v Ježíši, díky Bohu, přijali a ta milost změnila náš život.

  Určitě můžete tu milost odmítat, jak je vám libo. Máte tu vaši "svobodu hřešit", tak si ji užijte, pokud vám vyhovuje.

  Tvoje psaní není tak složité, aby nebylo k pochopení.

  Ano, to jsi pochopil dobře. 

  Tu změnu života dělá Bůh, ne člověk. Boží milost. 

  I změnu v mém životě udělal Bůh.

  Určitě je v tom ten nejdůležitější rozdíl mezi bohem, který aby se pohnul, je ho potřeba dát na tyčku do krabičky a Bohem, který je živý a jedná sám aniž by ho člověk musel popostrkovat. 

  Živý Bůh jedná sám. 

  Nepotřebuje člověka k tomu, aby něco udělal, aby změnil život. 

  Bůh je svrchovaný, má veškerou moc, dokáže udělat věci, které člověk nedokáže: Například změnit lidské srdce k lepšímu.

  Na tom není žádná "extra speciální vyjímečná výsada", tuhle změnu zažili všichni, kdo se stali Božími dětmi.

  Toník

Inicativa - první impuls je vždy na Boží straně a tomu se říká narození z Ducha, což ty zaměňuješ za mechanický úkon-rituál křtu, nejčastěji miminek a pak se uvidí, kolik spolykám za život hostií. Podívej se na to video o tom Palestinci, že to bylo jako blesk z nebe, něco podobného jako u apoštola Pavla. Růst v posvěcení už je v režii člověka, čím své nitro dále plní, zda je to Boží slovo nebo něco jiného. Vy se taháte z bahna za vlasy sami (skrze rituál) a dnes to dokonce chcete aplikovat i na pohany - náboženství humanismu. 

Co se týče křtu vodou tak zajímavé je že svatý Petr dal pokřtít setníka Kornelia s celým domem poté co na ně byl otevřeně a zjevně vylit Duch Svatý. Ani pak mu to nepřipadalo zbytečné. Křesťanem se tudíž člověk stává po právoplatně provedeném křtu vodou. Který může nahradit pouze křest touhy nebo krve. Pokud se před smrtí rozhodne pro křest a není možné jej vykonat, nebo je pro Krista zavražděn nepokřtěný. Věřím že takto jsou momentálně křtěny tisíce a tisíce lidí.

  Nesmíš posuzovat všechny lidi podle vaší situace. To, že žijete ve vzpouře proti Bohu, nechcete být spaseni a Boží zásah o kterém svědčíme ze svého života by vám do vašeho života připadal jako manipulace neznamená, že to tak mají všichni ve světě.

  Nevím, jak moc se s lidmi na dané téma bavíš. Ne všichni žijí pod tím příkrovem bílé barvy a drží si mermomocí smrt.

  Lidé obecně touží po spasení, po záchraně života. Hřích sice změnil jejich srdce i jejich mysl, ocejchoval svědomí, ale přesto v hloubi srdce zůstává jejich touha po Bohu. V těžkých chvílích života volají k Bohu. Navenek to samozřejmě nepřiznají, mají různé masky ateismu, animismu, všelijakých náboženství, ale stejně by rádi v hloubi srdce změnili svůj život. 

  Jen tu moc ke změně života, která je v Ježíši Kristu, neznají. Zato znají Batráka, Tvrdoně a podobné "křesťany" "svědky", protože to jim servírují jejich média, která si sami platí.

  Jinak ta tvoje úvaha je správná. Také si jako Slávek myslím, že Boží slovo v této věci je jednoznačné a jestli měl Ježíš usmířit s Bohem všechny, tak to nejspíš udělá.

  Jen je tvůj omyl v tom, že by se lidem nelíbilo spasení. To je jen tvůj osobitý pohled, zkreslení reality z té převrácenosti, ve které žijete.

  Zase, k tomu je potřeba znát křesťanské učení, kde je toto podrobně popsané. Bůh neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

  Myslíš tedy, že Matka Tereza udělala málo skutků, které by pomohly proměnit její srdce? Že nedostatečně spolupracovala na svojí vlastní změně, proto žila tu temnotu a   prázdnotu?

  To je samozřejmě blbost. Jen se k ní nedostala ta Boží moc ke změně.

  Ale je zajímavé vidět, jak všelijak se ti písmo převrací v hlavě.

  Dyť se ho zeptej. Já nejsem Bůh.

  Pokud ti nestačí to, co je napsané v písmu a co napsal apoštol, tak jak chceš odpověď ode mne?

  Třeba proto, že nekteří lidé si myslí, že se z temnoty a prázdnoty dostanou tím, když začnou dělat nějaké skutky, že sami sebe zachrání spoluprací na skutcích, které si vybereou? Zřejmě jim připadá tahat sama sebe z propasti za svoje vlasy dost dobrý nápad a potřebují čas, než jim dojde že cesta je slepá?

  No, to si teda fakt věříte.

  Mně Bůh spasil beze mne. Když mne zachránil, vůbec jsem u toho nebyl.

  Je to možné, ale nepřál bych jí to. Byla stejnou obětí temnoty a prázdnoty jako my. 

  Toník

  Ale myslet, domnívat se a domýšlet si můžeš cokoliv, psal jsem, že mne zajímá vaše domýšlivost a vaše způsoby uvažování, je zajímavé, jak se vám věci převrací. 

  Toho, co píše apoštol a co bylo odpovědí na tvou otázku sis nevšiml.

  Zato se tě to slovo dotklo úplně jinak, převrátilo se ti nejspíš jako útok na tebe.

  Domnívat se, spekulovat, domýšlet a vymýšlet si můžeš cokoliv. Je zajímavé vidět, jak si sám sobě dokazuješ nesmysly, které sis o mne vymyslel.

  A kdyby tě zajímalo, jak to v mém životě bylo ve skutečnosti, co jsem zažil, jak Bůh změnil moje srdce, tak se zeptej, napíšu ti to rád.

  Opět dokola: Nesuď druhé lidi a jejich život podle své zkušenosti s materialistickým bohem, kterého je pořeba pohnout lidskýma rukama aby se pohnul a chránit aby se mu něco nestalo a aby se náhodou neznesvětil.

  Představ si, že existuje skuteční Bůh, živý, který jedná sám. Nepotřebuje skutky lidí, aby něco změnil, aby s něčím pohnul, aby proměnil život člověka. Živý, skutečný Bůh je mocný a s ním to nefunguje ve stylu "co si člověk sám neudělá, to nemá". 

  Toník

"Nesmíš posuzovat všechny lidi podle vaší situace. To, že žijete ve vzpouře proti Bohu, nechcete být spaseni a Boží zásah o kterém svědčíme ze svého života by vám do vašeho života připadal jako manipulace neznamená, že to tak mají všichni ve světě." ....

Pak samozřejmě zájmeno "vám"  v tomto kontextu vyděluje jednu skupinu od té druhé.





..."... že Bůh ti změnil srdce docela bez tvé spolupráce. Že Boží milost stačila ke tvé změně a ty jsi nemusel dělat vůbec nic.
Není tomu tak. "...


Jestliže tomu tak není, proč jsi tvrdil:

  Stando, obdivuju tě. Dokážeš naprosto bravurně odvádět řeč od pro tebe nepohodlného tématu k osobní rovině. 

  Dobře tě to v ŘKC naučili.

  Myslíš, že to tak měl i Petr a odděloval se od čtenářů? No, možná ano.

  Když se vrátím zpět k tématu: Pochopil jsi, proč už to Bůh dávno neudělal? Dostal jsi odpověď na tvou otázku? 

  Nebo jsi na svojí otázku zapoměl, jak se statečně snažíš odvést řeč od tématu?

  Stando, chápu, že to je nad tvoje síly, jak se zamotáváš do svých nesmyslů, ale zkus dávat chvilku pozor.

  Snažím se i pro tebe psát systematicky. Jedna z těch věcí je ta, že se snažím odlišit citace, na které v diskuzi reaguji, od mého textu. Citaci příspěvku někoho, s kým diskutuji, (nebo citaci z písma, novin, nějakého článku) uvádím tzv. skloněným písmem, aby bylo jasné, že jsem tu citaci od někud převzal. 

  Citaci navíc odděluji mezerou od mého textu, kterým tu citaci komentuji. Můj text pod danou citací obvykle patří k citaci před tím textem.

  Ne vždy se mi to podaří, protože nejsem neomylný, ale to nebyl tento případ.

  Pokud tě tedy opravdu zajímá odpověď na tvou otázku, tak si pořádně přečti, co jsem psal a podívej se co je citace tvých nesmyslů co sis o mne vymyslel (to je text tzv. skloněným písmem) a co je text můj (běžným písmem).

  Zkus si někdy číst to, co píšu a ne to, co sis ve tvé hlavě o mne vybájil. 

  Třeba ta řeč se mnou pak bude lepší.

  Toník

"V této věci se právě život křesťanů liší.  Můj život změnila samotná Boží milost. Bez skutků." ...


Tedy: Je tomu tak, nebo není tomu tak?

----------------------------------------------------------


Stačila by mi od tebe jednoduchá odpověď:

a.)  Bůh změnil můj život pouze svou milostí a já jsem pro to nemusel nic udělat. Prostě jedno ráno jsem se probudil a byl ze mne úplně jiný člověk - od té doby už žiji podle Boha.

nebo:

b.)  Bůh změnil můj život svou milostí, kterou jsem ovšem musel přijat, rozhodnout se pro ni a žít podle ní - naplnit ji skutky, které pro mě Bůh připravil. Změna byla z počátku nepatrná, protože staré hříšné návyky vůbec nezmizely, ale musel jsem s nimi bojovat a pracně se jich postupně zbavovat. K tomuto zbavení svých návyků jsem musel jednak vyvinout svou námahu a úsilí, - i tak ale bylo jejich odstranění podmíněno ještě dalšími mimořádnými milostmi od Boha. Čím déle takto žiji, tím více se stále měním a stále více se připodobňuji Kristu.


Snad by ti mohlo dojít, že zde se střetávají dvě naprosto rozdílné koncepce uskutečnování spasení a že obě zároveň nemohou platit, prptože se navzájem významově popírají.

  Tu zkušenost vám neberu. Zase, Stando: vaši zkušenost 

hodně jiného "modlit" se naučené "modtlitby"...

  Proto o tom píšu. 

  Zajímá tě to, proto se ptáš?

  Nebo jen tak ryješ ve své vzpouře?

  Pokud by tě to zajímalo, popisuji to podrobně

v článku "Přijmout Ježíše".

  Přijali jsme Ježíše Krista, který žil tady na zemi,

žil bez hříchu, ale vzal na sebe naše hříchy a přes to,

že byl nevinný, byl za náš hřích odsouzen na smrt

a popraven. Stal se za nás hříchem. Vynesl náš hřích 

až na kříž, zemřel a byl pohřben. Nebyl potrestán 

sám za sebe: Nebylo by za co. Byl potrestán namísto nás,

trestání snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni.

Ale smrt Ježíše neudržela, vstal po třech dnech a žije, 

žije až dodnes. Setkali jsme se s ním a jeho mocí,

proměnil náš život. Díky jeho moci a zásahu jsme ho

uznali za Pána našeho života.

  A jaké je ve tvém virtuálním světě místo pro lidi,

kteří přistupují ke svátostem v pokoře, nesetkávají

se s živým Kristem a nejsou jím nadpřirozeným

způsobem proměňováni?

  No, celkem tvoje příspěvky čtu a nevšiml jsem si,

že bys o něčem takovém psal. Můžeš tedy napsat

něco konkrétního, v čem tě svátost nadpřirozeně

proměnila k dokonalosti víry? Případně dát odkaz,

kde jsi o tom psal. nemyslím virtuální poučky, co

máš naučené z náboženství, myslím konkrétní,

reálnou věc ze života, třeba něco za poslední měsíc, 

dva, co si pomatuješ a co tě nadpřirozeně proměnilo

k dokonalosti víry.

  Pokud by tě zajímalo něco z mého života a nechtěl sis

vymýšlet o mne podivnosti z křivosti tvého srdce, tak se zeptej.

  Kdyby tě třeba zajímalo něco o modlitbě nebo o tom,

jak uvažuji, rád ti odpovím. Je to určitě jiné než jak uvažuješ

ty, asi ti to bude cizí, ale kdyby tě to zajímalo, myslím že bys 

neměl problém to pochopit.

  Toník

neměl problém to pochopit."...


Jistěže by mě to zajímalo!  Určitě víc, než stokrát ohrané témata jak ŘKC prý učí proti bibli.
A bylo by to téma na samostatný článek.
Sám jsem se tu už pokoušel nastolit téma  o modlitbě, ale bez většího ohlasu.
Tady teď  frčí akorát tak titulovat lidi s odlišnými názory "*****m"  a poučovat. Taková nevyžádaná rada však zpravidla bývá potěšením jen pro toho, kdo ji uděluje.



..."myslím konkrétní, reálnou věc ze života, třeba něco za poslední měsíc, dva, co si pomatuješ a co tě nadpřirozeně proměnilo k dokonalosti víry."...

Takto konkrétně je to velmi osobní a intimní a natolik se zde odhalovat nemíním. Navíc to nejde dvěma větami, aby to druhý pochopil, musel by znát souvislosti. Nebudu dodávat střelivo myslivci a spol.