to je moc zajímavé! A jak hodnotíš Ty to proroctví? Probuzení na Těšínsku je pro mne něčím posvátným. Zabýval jsem se trochu jeho historií, řáděním branhamistů a když tím krajem projíždím, mám něco jako posvátnou úctu. Zajímavé pro mne bylo i rozdělení sboru AC v Těšíně. Mám trochu v hlavě rozpracovanou historii AC 1989 - 2009, kterou bych chtěl příští rok sepsat, a toto je pro mne docela bílé místo. Mluvil jsem o tom i s "úhlavním nepřítelem" AC Dr. Urbanem krátce před jeho smrtí. I on byl k Bieczadům velice shovívavý a neřekl křivé slovo.

P.

Nepochybuji, že lidé jak Brózda, Konderla, Žwak, Kaleta a další byli lidmi víry. Nepochybuji o ryzosti charismat té doby. Těžko se mi popisují věci jen z druhé ruky a z písemných záznamů. Nicméně to proroctví se nenaplnilo. Dokonce pozdější verze (nevím, zda pravdivé) mluvily o zásahu atomovou zbraní. Někdy si Bůh používá různé věci... ale pokud nikdo nečinil pokání a to území zničeno nebylo, pak je mi zvláštní, že lidé mají takovou bázeň to proroctví odmítnout.

Přes svoji sympatii k CB se domnívám, že její někdejší protiletniční zaměření z ní vypudilo mnoho obdarovaných služebníku. Někteří skončili v AC, jiní třeba v KS. Můj bývalý spolužák (jehož přičiněním jsem také uvěřil) je kazatelem v jednom velkém sboru v CB a řekl mi, že skoro polovina členů navštěvuje katolické mše, protože jim chybí pocit transcendence. Trochu mne zamrazilo, protože se mi zdálo, že v tom neviděl nic špatného. Domnívám se, že někdejším bojem s letničními vskutku mohla z CB zmizet zdravá charismatická spiritualita. Když čtu věroučná stanoviska rady CB, vidím zde již otevřenost charismatům, ale hlavně aby zde nebyl "křest Duchem svatým" jako druhá zkušenost. Zdá se mi, že proti tomu dodnes CB brojí. Jakoby zde ani nevadilo, že lidé třeba na Kurzech Alfa prožívají naplnění Duchem bez toho, aby byli znovuzrozeni, ale hlavně že zde není křest Duchem jako následná zkušenost po znovuzrození. Ale doufám, že jsem neotevřel nějaké citlivé téma, to bych nerad. 

Co se týče učení o autoritách v AC, zajímavé vysvětlení mi dal kdysi jeden teolog v AC. Učení o autoritách viděl jako křížence učení Watchmana Nee a skupinkových sborů. Ale kořeny jsou ještě hlubší. Polští letniční přijali v 90. letech učení Alana Vincenta a biskupa AC to tehdy imponovalo. Navíc v AC kdysi koloval samizdat W. Nee "Duchovní autorita" a pak začalo skupinkové hnutí W. Kniessela, které ovšem přes Argentinu bylo zřejmě ovlivněno W. Neee. Poslední kapkou byli lidé jako Traut, kteří razili učení o novodobých superapoštolech. Tak se postupně utužil houževnatý systém autorit.

Biskup AC měl specifické učení o autoritách vždy, ale sílilo to od poloviny 90. let. Sám ho ale nepoužíval a viděl jsem, že se uměl stát rohožkou pro pastory a nechal do sebe klidně kopat. Do jisté doby jsem ani náznakem neviděl, že by autoritativně vystupoval. Naopak, byl jsem svědkem, jak zcela klidně a pokorně unesl, když si na něho někdo vyskočil.  Do té doby jsem nikdy neslyšel někoho kázat v takové moci a mluvit v takové moudrosti (i když možná trochu přeháním). Vzpomínám však na jednu věc. Někdy koncem 90. let jsem byl zneklidněn učením Bennyho Hinna, když charismatici přeložili jeho knihu. Přečetl jsem si jí a viděl jsem tam hereze ohledně Kristova božství a chápáni Trojice. Věřil jsem, že mám biskupa před tím varovat. Krátce na to jsem ho navštívil a při vstupu do jeho kanceláře mi to vyrazilo dech. Měl tu knížku na stole chystal se jí číst. Zdálo se mi, že jsem přišel včas. Takových prožitků jsem měl nejen vůči němu více. Nicméně později už nebylo možné varovat a jen se hledaly páky, jak kritiku umlčet.

Věřím, že to tedy bylo jedno s druhým, ale shodnu se s Tebou, že letniční probuzení bylo opravdu ryzí a už se to (podle mých zkušeností) nikdy nevrátilo. Jako by oheň z Ducha svatého nahradil oheň z nových učení. Myslím, že přichází doba, kdy Bůh začíná říkat "dost!" Je mi to ze srdce hrozně líto, ale nedá se s tím opravdu nic dělat.

A v čem vidím podobnost s Biezcady? Když je mezi letničními skutečný prorok, pak se mu věří. Málokdo si dovolí proroctví zpochybnit nebo dokonce odmítnout. AC nyní čeká, na základě proroctví, 100 000 nových členů. Pokud se nepřipojí ke katolíkům, je nemožné, aby je nyní získala, když z ní lidé odcházejí. Nikdo si však netroufne to proroctví zpochybnit, když ho řekl člověk, za kterým stojí řada pravdivých proroctví. Samozřejmě za to může i učení o nedotknutelných a nekritizovatelných autoritách.

 

P.

Ještě jednou a neslitě:

Ahoj Rosmano, 

moc Ti děkuji za informace. V podstatě mi potvrzuješ jen to, co jsem léta slýchával. CB byla protiletničně nasměřována již od začátku. Pokud vím, tak Adlof se chtěl vyvarovat irwingiánství, což je jedno anglikánské charismatické probuzení z 19. století, které skončilo neslavně. Když jsem mluvil s Urbanem o jeho referátu na Smíchově v roce 1958, řekl mi, že se k Berlínskému prohlášení nikdy nepřihlásili, jenom jej citoval. Zvláštní také je, že letniční málokdy citují toto prohlášení celé. Jsou v něm totiž zmíněny i věci, jako hysterický smích, křeče, záškuby a falešná proroctví, tedy něco, co se objevilo i v 90. letech již masově mezi charismatiky. Mám dokonce za to, že němečtí letniční v reakci na prohlášení činili z některých věcí pokání a dokonce snad ustoupili na čas z učení o druhé zkušenosti. Ale musel bych si znovu přečíst „Boj o letniční hnutí“.  Berlínské prohlášení navíc kritizuje posvěcenecké důrazy o bezhříšnosti z hnutí svatosti, které lidé okolo J. Paula zřejmě měli. Američtí letniční tento důraz naopak překonali. Znovu toto začala například razit Voda života v první vlně svého entusiasmu.

Urbanův vztah k duchovním darům byl pro mne docela nečitelný. Jednak se dovolával cessationismu a hodně čerpal z McArthura, na druhou stranu věřil, že někde nějaký dar jazyků asi existuje, ale zřejmě někde hodně daleko a vypadá úplně jinak než to, co slyšel. Říkal mi, že mezi letničními na Těšínsku zažil otevřené nebe i peklo. Je zajímavé, že pak dělal kazatele v Brně, na Kounicově ulici, kde mezi ním a místními letničními, kteří se rekrutovali z baptistického sboru, vznikalo také napětí. Někteří ho dokonce – pokud vím - vinili ze spolupráce s StB a jeden vysoký letniční představitel jej nazval „satanovým služebníkem“. Jeden bratr z jeho sboru prohlásil, že byli vyučováni, že letniční jsou sekta. McArthur pak nadělal paseku ještě v 90. letech, když právě Urbanův sbor vydal jeho knihu „Charismatici“. Vystoupil proti ní i poměrně protiletničně orientovaný Z. Vojtíšek. Myslím, že kdyby chtěl Urban udělat charismatikům opravdu dobrou reklamu, stačilo by vydávat více takových knížek. Udivilo mne, že se za knížku údajně postavil i Ludovít Fazekaš, jehož knížky z oblasti biblické teologie považuji za jedny z nejlepších.

Pokud bys byl ochoten odpovědět, zajímaly by mne tři věci:

1. Znal jsi Ludvíka Bocka z Karviné?  Jak hodnotíš jeho službu. Údajně pracoval ve dvojici s jakýmsi spiritistou Klimkem.

2. Nemohla hrát ohledně Biezcad trochu i národností, česko-polská otázka?

3. Zažil jsi příchod Ewalda Franka na Slezsko a příklon letničních sborů k Branhamismu?

Dík za případné odpovědi.

 

P.

Mně zajímá ten branhamismus z důvodu, že dnešní charismatici z něho mimo jiné také vycházejí a Branham je pro ně hrdinou víry, který jen ke konci života ujel. Snažil jsem se studovat Branhama podrobně a jsem přesvědčen, že je to typický falešný prorok už od počátku. Někteří letniční ovšem jeho první část života berou, ale zřejmě jen proto, že neměli možnost detailně studovat jeho život. Nevím, proč je to učení pro letniční tak přitažlivé. Mne víc než odpuzuje. I Toronto je v podstatě Branhamismus. Je mi divné, jak AC, která vychází z rodin, které Branhamismus rozpoznaly, se do něho v jiné formě vrhly v devadesátých letech. Jen je to trochu více zakuklené.

Pro některé charismatiky je dodnes Ježíš osobou, která v podstatě nechala v nebi své Božství a na zemi působil jen v moci Ducha svatého, aniž by své Božství demonstroval a uplatnil. Tím vlastně nepřímo popírají - stejně jako Branham - Trojici. Někteří pak dokonce věří, že jsou syny Božími stejně jako Kristus. Pak představí Ducha svatého jako toho, kdo je v podstatě zodpovědným za vykoupení  a působí podivné manifestace. Podle mne tak obejdou Krista a snaží se spojit s Duchem, který je ovšem trochu jiný než ten, který je popsán v Písmu. Proto se tak rádi modlí přímo k Duchu, proto tak rádi konají víkendy s Duchem a proto se na něho někteří obracejí při své konverzi. Nejsem jediným, kdo si toho všiml.

Ta národnostní otázka mne zajímala proto, že mi kdysi jeden letniční z Těšínska řekl, že poslké sbory měly učení, že končí doba milosti a že se zdráhali zvěstovat evangelium v Čechách. Mně osobně se národnostní otázka nikdy nijak nedotýkala, tak jsem to moc nechápal. Pro někoho je to asi citlivé, ale pro mne je vždy být v Kristu mnohem více než být příslušníkem národa. Vím ale, že to právě v této oblasti někdy v minulosti vřelo.

Díky moc za informace.

P.

Ano, R. B. měl situaci ve své ruce a dlouhodobě se tím vším rmoutil. Mohu dosvědčit, že ač s odstupem času vidím věci lehce s nadhledem, pak Rudka budu bránit. Ne proto, že bych s ním dnes souhlasil ani proto, že bych se ho bál. Dnes rozumím, že řešení obou sporů nebylo asi úplně správné. Ale píši jako někdo, kdo Rudka mnoho let znal a částečně nahlédl do jeho myšlení a zbožnosti. Mnoho let byl jediným, kdo v ČR bránil restitucím, kdo i na úrovní evropského pentekostalismu stál proti charismatickým bludům. Kdekdo si do něho v té době kopnul a jeho jméno bylo třeba v KMS synonymem něčeho lehce řečeno nesprávného. Viděl jsem zblízka, co vše Rudka tyto boje stály. V jednom rozhovoru dva vysocí katoličtí resp. ekumeničtí představitelé, aniž by tušili, že je někdo další slyší, byli nešťastní, že ho nemohou obejít. Domnívali se, že to vše není z jeho hlavy a musel jsem se tomu smát, protože bylo. Klamal tělem :-)

Kdyby AC byla nerozvíjela učení tvého oblíbence W. Nee, že církev je v podstatě vedena "jedním člověkem v jednom čase", nemuselo to dopadnout tak, jak to dopadlo. Ostatně je paradoxní, že v Brně stála tato kniha "Duchovní autorita" v pozadí celého sporu a proti sobě stáli stoupenci Watchmanova učení. Ale bylo zde mnohem více faktorů. Také například to, že to bylo poté, co brněnský sbor si jel pro Freidzonovo požehnání do Příbrami a, bohužel, přivezl si ho.

P.

vím, že nekopeš a vůbec jsem tím nemyslel Tebe. Tvou zkušenost (tuším, že to bylo na Annacondiovi) dost dobře chápu. Byl tam podle mne cizí duch.

P.

Já jsem měl před akcí s Freidzonem, na kterého jsem samozřejmě v té době nejel, zvláštní sen. Byl jsem někde s naším sborem. Stáli jsme v pozoru a měli pásky na očích. Někdo nám dával jakési příkazy. Mně to bylo proti mysli a pásku jsem si sundal. Náhle jsem uviděl, že jsme v tělocvičně a že k nám mluví nějací trenéři a ostatní zřejmě nějak cvičili na ty příkazy. Odešel jsem z místnosti a na dvorku byla skupina těchto trenérů, kteří se mi představili jako lidé z "Rodiny lásky". Další týden na to vyšel v Životě víry článek Zdeňka Vojtíška, který přirovnal praktiky Freidzona k manipulačním technikám Rodiny lásky. Až o mnoho let později jsem se dočetl i o Jesus People a Lonniem Frisbeem a jeho vlivu na Vinici a Torontské požehnání. (Přímý vliv de ale nebyl, jen odvozený)

Sbor AC Brno se začal dělit nedlouho poté, kdy jeho pastor, tedy člen UžV KMS, se skupinou vedoucích, odjel na Freidzona. Když vydávali na shromáždění svědectví z návštěvy, bylo mi úzko. Všichni tvrdili něco ve smyslu, že je to zpočátku odpuzovalo, ale pak přestali rozsuzovat, aby se neochudili o požehnání, otevřeli se tomu a začalo se jim to líbit. Celé to bylo ve smyslu - lidi, nic nezkoumejte, jen se tomu otevřete. Já jsem se jen při těch svědectvích modlil, aby Bůh ty lidi ochránil. Pak jsem se ještě večer modlil za skupinu z mládeže, a když jsem se modlil za jednu sestru, bylo to večer, prožil jsem jasně, že za ní mám zajít, protože také přijala toto požehnání. Když jsem zazvonil u nich u domu, nikdo mi neotevřel. Sestra byla v bezvědomí a začala mít zdravotní problémy.

Když se pak sbor začal dělit, důvod byl úplně jiný. Šlo o svérázný vztah učednictví pastora a jednoho zaměstnance sboru, který se rozhodl hledat podporu u vedení církve. To rozjelo obrovskou vlnu. Bylo to jak uragán. Ještě než k tomu došlo, měl biskup vidění uragánu nad sborem a domem pastora a telefonicky to oznámil pastorovi. Nikdo tenkrát nedával tyto věci do souvislosti s Torontským požehnáním a když jsem je naznačoval, vždy jsem byl umlčen. Když už byla věc neřešitelná, starší navštívili své skutečné autority, které uznávali - samozřejmě vedoucí z KMS. Nebudu to nyní dále rozebírat, hodlám o tom napsat.

Vtip byl v tom, že vlivem návštěvy Soulu a později Argentiny biskup konvertoval k Torontskému požehnání, došlo ke sblížení dříve značně polarizovaného vztahu mezi KS a AC a později mezi AC a SŽ. Brněnský sbor, který byl charismatický, nikoliv letniční, se náhle stal velkou oporou pro biskupa. Avšak ten sbor se ve své orientaci moc nezměnil, i když jeho přirozený život a jinak vskutku i Boží život začal být podle mne nahrazován tuhou autoritou a kázní. Rudek se mu však podle mého názoru spirituálně přiblížil a směřování AC bylo zpečetěno.

abych pravdu řekl, nevím, o čem píšeš. Před mými brožurkami se v AC obvykle varovalo. Že by to byla povinná četba, to mne opravdu rozesmálo. Proti lidem nepíši a snad jsem ani nikdy nepsal. Kdyby doktríny běhaly po ulici a neroznášeli je konkrétní lidé, pak bych ani nikoho nezmiňoval. Oddělit to od sebe, žel, nejde. Musel bys mi napsat víc, protože mi to nic neříká.

O situaci v Kolíně něco málo vím, i o získání sídla. Ale přímým účastníkem jsem nebyl. Právě o tom byla napsána jistá brožurka, která má snad svůj původ v Brně. Mám ji ve svém archivu včetně několika dalších dokumentů ohledně této kauzy. Jejím autorem je ale, pokud vím, bývalý pastor Kolínského sboru. Byla to tehdy aféra, o které se psalo i v jiných časopisech.

Ty jsi, Cizinče, z Kolína?

Do osobních sporů jsem se nepouštěl, byl jsem zaměřen na věrouku. I když se mne někteří snažili odzbrojit tím, že se snažili věci převést na osobní rovinu, nenechal jsem se do této polohy vmanévrovat.

Brožurku napsal br. J. Š., který bydlel ve vile, ze které vzniklo později ústředí AC a VOŠMT, jako osobní svědectví událostí v Kolíně. Osobně jsem ho trošku znal, ale už jsem ho cca 20 let neviděl. Přesto, že jsou v brožurce zajímavé informace a nikdy jsem si jejich pravdivost neověřoval, nemám zatím důvod nestát v této věci na straně R. B. a tehdejšího vedení AC. Podotýkám ovšem, že se mohu mýlit, protože jsem se o to blíže nezajímal. Materiálů však mám relativně dost. I to bych chtěl zpracovat. Avšak nehodlám ubližovat AC ani v nejmenším.

S pozdravem,

P.

vůbec si nejsem vědom, že bys tady něco obrátil na osobní rovinu, takže se nemáš zač omlouvat. Napsal jsem Ti obsáhlejší odpověď, ale usoudil jsem, že bych Ti ji raději zaslal osobně spolu s jednou informací, kterou bych nerad zveřejňoval. Máš tedy někde na sebe e-mail?

P.

Ahoj Cizinče,

ještě ohledně osobní roviny:

S tímto jsem se setkával u jiných. Když se poukazuje na učení, pak je často velká snaha říci, že jde ve skutečnosti o osobní věci. Není pak třeba se zabývat tím, co dotyčný říká a je možné se naopak zabývat jím samotným. Buď je dotyčný zraněn, nebo je ve vzpouře, případně má ducha kritiky. Tomu se pak nedá bránit. V AC proto obecně nejde kritizovat učení, protože pokud ho hlásá nějaká vyšší autorita, pak maximálně můžeš v soukromí vyjádřit svůj názor a dále už jen mlčet. Nevěří se obvykle, že by nějaká neautorita mohla vidět věci lépe, než autorita. Bůh zřejmě odměřuje zjevení podle stupně hierarchie, kterou dotyčný dosáhl. Pokud přesto trváš na svém, pak jde o "jed z ráje", kdy člověk chce být jako Bůh a věří, že zná dobré a zlé. Dobré a zlé asi zná jen autorita a ještě lépe tomu obvykle rozumí zase vyšší autorita. Pokud posloucháš autoritu v omylu, jde o velký a chvályhodný projev poslušnosti a Bůh ti požehná. Pokud dojde ke sporu autority s podřízeným, vyšší autorita se postaví z principu zpravidla za autoritu. Pokud bych to parafrázoval, vyjádřil bych to slovy jednoho spisovatele, který se zabýval učednickými modely: "Když věříš, že ti něco řekl Bůh, ale autorita ti řekne něco jiného, měl bys poslechnout autoritu."

Je to v podstatě trochu obdoba římského katolicismu, ale i mezi katolíky lze být v odporu vůči nějakým marginálním věroučným  postojům. Viz pan Semín vs. kardinál Vlk.

Ale nebylo tomu tak vždy a v tak velké míře. Například Rozhodní křesťané, pokud vím, neměli takovéto chápáni autority. Právě když čtu dějiny letničního hnutí, udivuje mne, kolik svobody si (a zřejmě i právem) letniční uprostřed JČB nárokovali a jak někdy mluvili o své autoritě v JČB. Podle mého názoru, a jak tomu dnes rozumím, kdyby v současné AC někdo jednal jako oni v JČB, byl by exkomunikován. Postavit se po kázání dr. Urbana a říci, "pane doktore, nedodržel jste své slovo", to je nemyslitelné. Pokud se například (alespoň v některých sborech) z AC například někdo vylučuje, nejenže se tento nesmí bránit, ale ani není nikomu dovoleno se na nic zeptat. Je třeba důvěřovat autoritám, které jsou vedeny Bohem. Co kdyby se lidé náhodou dozvěděli něco, co by je zneklidnilo a podkopalo jejich důvěru v autority? Nebo co kdyby se dotyčný obhájil? Církev přece není demokracie nebo lidový soud :-) V církvi rozhodují výlučně autority! Co naplat, že ústava tvrdí v některých věcech něco jiného… Ta je ale jenom pro stát.

Ale vím, že tomu tak nebylo vždy. Zažil jsem ještě v 90. letech svobodné diskuse, kdy se lidé nebáli říci své názory a kdy se mohli ptát - veřejně - na cokoliv, co je zajímalo. Pořád jsem skálopevně přesvědčen, že důvodem je až vliv cizích nauk, které bylo třeba bránit před kritikou. Pokud položíš třeba otázku, na kterou nikdo neumí odpovědět, pak je třeba zamezit diskusi. Lidé totiž často přemýšlejí, místo aby důvěřovali autoritám. Ale to je dnes již docela známé a je to vidět zvenčí. Lidé uvnitř jsou utvrzováni, že tak je to správné. Není to však snadné prohlédnout bez následků neboť cesta z toho je zaminována různými kletbami a strachem z Božích soudů, které číhají na každého, kdo by se odlišně projevil. 

Pokud ale víš, že Bůh je svrchovaný a že i autorita je jenom člověk, omylný, který má stejnou krev a žluč jako ty; pokud víš, že Bůh nikomu nestraní, že je spravedlivý a že vědomá poslušnost autoritě v jejím omylu je hřích; pokud vidíš, že sbor nebo denominace není Kristus; pokud si uvědomuješ, že Boha je třeba poslouchat víc než lidi; pokud si nezakazuješ kriticky myslet a pokud se pravidelně modlíš a čteš Bibli a nevěříš, že svědomí je hlas ďábla, a pokud máš společenství lidí, kteří se mají i lidsky rádi, pak na Tebe ten strach najednou nefunguje. Pokud se navíc nestaneš nihilistou a nezačneš bojovat proti lidem nebo si vyřizovat účty, pak žádný člověk nemá šanci postavit se mezi Tebe a Boha. 

Často se setkávám s lidmi, kteří mi napíší nebo mne vyhledají, a kterým tyto věci opakuji. Kdybych si tím sám neprošel, neměl bych jim co dát. Někdy je opravdu smutné poslouchat, co taková učení s lidmi udělají a jak s nimi třeba i zdravotně zatočí. Ti lidé často mají problém se někam zařadit. Jsou letničními nebo charismatiky a náhle jsou duchovními bezdomovci. Vrátit se nemohou a jinde je možná snad ani nechtějí nebo se tam "nevejdou". Když třeba potkávám lidi ze svého bývalého sboru, většina se ke mně radostně hlásí, někteří mne pozvou na návštěvu a pak se svěřuji se svými problémy s tímto systémem. Jiní naopak mají hrůzu v očích a jedna sestra dokonce vyjekla a jeden bratr v podstatě utekl. Alespoň mi to tak přišlo, ale mohlo jít o náhodu.

Na druhou stanu nejsou všechny sbory úplně stejné, byť tento princip proniká všude. Nechci být negativista. Opakuji, nebylo to tak vždy a je jistě dost a dost lidí, kteří jsou v tom naplnění a šťastní a pokud si to nepřipouští nebo o tom nevědí, nikdy se nedostanou do konfliktu, pak jim to velmi pomáhá a jsou podle mne radostní. A to je fajn. Člověk má často tendenci k černobílému vidění a vidí buď jen zápory, nebo jen klady. I když vidím mnoho záporů, mnozí jsou zřejmě naplnění.

Jinak - vůbec jsem netušil, že jsi byl někdy v AC. Myslel jsem, že máš kořeny v radikálním působení Vody života...

S pozdravem,

P. 

Ma mail se ozvu.

Na začátky Vody života si velmi dobře vzpomínám. V podstatě, když jsem ještě pracoval v Prachaticích, tak jedna moje kolegyně k nim chodila a od ní a jejího manžela jsem se poprvé dozvěděl o charismatech v dnešní církvi. Byli zrovna ve stádiu odpadlictví, protože některé věci zřejmě zrovna nemuseli. Třeba se jim později zdálo divné, že prý někdo rukama svazoval démony a vyhazoval je do koše na odpadky. Kdysi ze mne, při mé jediné návštěvě jejich skupinky, ta Prachatická skupina vymítala démony.  V té době tam krátce před tím jezdil i Olin Kadlec, ale ten nebyl tak radikální a na něho pak vzpomínali hezky. (Blíže jsem ho poznal až zde a svůj názor jsem si mohl doplnit).  Ale byli na mne moc hodní a vyslechli mne v mých tehdejších bojích. Tehdy jsem jim to věřil, ale pak jsem pak poznal, že to byl dost úlet. Poté jsem začal sporadicky, tu a tam, chodit do AC v Č. Budějovicích a tamější kazatel se od těchto skupin distancoval. Nechápal jsem zatím proč. 

Po vojně jsem dělal v Praze a tam se Voda života nedala přehlédnout. Polepila například skoro celou Prahu plakáty s Robertsem Liardonem. O pár let déle, když jsem už v Praze nebydlel, mne tam „odchytla“ herečka Jarka Kretschmerová z Vody života, a dlouho jsme si povídali. Byla velice ochotná a milá a sehnala mi knížečku pro mého spolubydlícího, lékaře internistu, se kterým jsem tam dělal atestaci. Dala mi kazety se Sašou Flekem a volala mi jednou i do Brna. Když jsem to poslouchal, tak jsem se zhrozil Flekových bludů.  Jinak Voda života nám, letničním, tenkrát dávala okázale najevo, že jsme o krok zpět a ten pocit nadřazenosti a – nebojím se říci – arogance, byl pro mne dost nesnesitelný. Setkání s nimi zpravidla končilo pozváním na jejich shromáždění a kritikou naší tělesnosti.  Přesto byli, zejména brněnští letniční, jimi přitahování až fascinováni, dokud jim učení hnutí Víry v roce 1992 nerozbilo sbor. Občas jsem se nechal pozvat na Ekmana, v podstatě jako na divadelní představení. Jako se dnes chodí na Triumfální centrum víry, tak se tehdy chodilo na Ekmana. Koukni. Dnes už to nemá tu sílu a není divu, že někteří ze SŽ přešli do TCV.

Začal jsem ale již dříve číst jeho brožurky, a tam jsem si poprvé všimnul jakéhosi učení, které mne praštilo do nosu, jako když se nadechneš čpavku. To jsem byl věřící velmi krátce. Bylo tam, že Ježíš v pekle rozšlápl ďáblovi hlavu. Stálo to tam ale docela zaonačeno. V jejich brožurkách (ale i Haginových, Margiesových a zřetelně v Princových),  jsem na to narážel znovu a znovu, ale i zde to bylo vždy neuchopitelné a dalo se to obvykle vyložit více způsoby. Natvrdo jsem se s tím setkal až v srpnu 1995, když v Brně na Zelném trhu hrálo Slovo života pantomimu. Tam Kristus se sestoupil z kříže do pekel (černého pytle) a bojoval s ďáblem. Nyní nepíši příliš chronologicky, ale spíše rozvíjím to téma.

Jednou jsem přijel zase do Budějovic (to bylo tak pět let před tím) a tam měl kázat nějaký Rudek. Všichni o něm mluvili jako katolíci o nějakém svatém. Přiznám se, že mi to bylo skoro až protivné. Když jsem ho poprvé uviděl, vůbec nic mne na něm nepřitahovalo. Pak se postavil a začal kázat a nikdy v životě už na to kázání nezapomenu. Možná bych ho po více než dvaceti letech odříkal takřka slovo od slova. Nikdy před tím jsem nikoho neslyšel tak mluvit. Nebyl to tiátr dnešních letničních, ale bylo to neseno opravdu v moci. Později jsem se s ním setkal a od něho jsem se dozvěděl blíže o učení Kristova utrpení v pekle, a proč tato věc stojí mezi letničními a Vodou života. Zatímco v Brně někteří (až na výjimky) Rudka podle mne příliš nerespektovali a brali hlavně Dana Drápala a Evalda Ruckého, já jsem byl skalní letniční a to mne vždy stavělo proti směřování sboru, protože charismatická učení jsem nemusel. Když se pak Rudek charismatickým učením otevřel, nastal ve vztahu k Brňákům průlom. Nebylo to jenom tím, své sehrálo i učení o autoritách, které dá vždy za pravdu pastorovi, což každý problematický  pastor musí ocenit. Ale tento charismatický faktor tu byl také. Až o několik let později jsem to mohl pojmenovat jako rozdíl mezi letničními a charismatiky. Dnes to již rozlišit nelze a dnešní mladí nebo lidé s krátkou pamětí nevědí, o čem to pořád mluvím.

Soteriologie se od té doby stala mým velkým životním tématem. Každý z Vodý života a později Slova života, s kým jsem mluvil, učení o Kristu v pekle neznal, ale snad všichni ho nakonec, když jsem ji ho vysvětlil,  obhajovali. Ještě tak před 13 lety to někteří hájili i v diskusním fóru na jejich webu. Posbíral jsem tehdy všechny jejich knížky a brožury, které vydali, a podtrhal jsem si všechna místa, kde se o tom psalo. I Ty sám máš na svých stránkách kázání Saši Fleka, kde on o tom v podstatě a někdy jen rámcově mluví. 

Nakonec jsem si uvědomil, jak je to nebezpečné. Jde potažmo o Origenovo učení, které církevní otcové opustili. Jsem přesvědčen, že se do křesťanství dostalo z řecké mytologie, kde bohové vstupovali do podsvětí bojovat s Hádem. Jeho kořen spočívá v přesvědčení, že svět patří právem satanu, resp. že Adam předal svět ďáblu, ten se tak stal „de iure“ bohem tohoto světa,  a proto jemu samotnému musel  Kristus přinést oběť jako náhradu za Adama. Stalo se tak po Kristově smrti, kdy jej ďábel mučil v pekle, a kde ho poté (až po kříži) Ježíš porazil. 

Toto učení zpopularizoval ve 20. století americký metodista Kenyon a skrze Obnovu uzdravování se v principu a v jeho jisté obdobě dostalo do Argentiny. Bylo to prostřednictvím T. Hickse, který se rovněž pohyboval v okruhu Kenyonových učedníků. Celá argentinská letniční scéna ho pak v různé míře přijala po Hicksových kampaních, kde Hicks slovně atakoval ďábla, což o půl století později v podstatě převzal Annacondia  a další ho indoktrinovali do jihoamerického křesťanství. Jednalo se o to sebrat ďáblovi území, které mu „právem patří“. Wagner z toho později vytvořil nauku o teritoriálních duchách, kterým patří určitá území. Podkladem mu je znění Dt 32,8 z některých starších redakcích Septuaginty a Kumránských svitcích. Zkoumal jsem to z hlediska hebrejštiny i řečtiny, ale považuji to za umělý konstrukt. Biskupovi AC to ale zřejmě zapadlo do jeho dřívějšího prožitku z vězení, který osobně nepovažuji za pravý.

Toto myšlení a konstrukce je dále vidět například v knize „Satane poslyš!“ od Carlose Annacondii. No a odsud se pak jako bumerang vrátilo do AC, odkud vzešla vlastně Voda života po intervenci Lundina a Wedemalma, které v ČR poprvé přivítal Jarek Pleva, dnešní baptistický kazatel. Odešlo oknem, vrátilo se dveřmi. Kruh se uzavřel.

Takže dnes bys už možná, Cizinče, v AC s tím neměl problém, i když formálně by se tomu i dnes možná mnozí bránili. Avšak ten duch, který se holedbá tím, že mu patří právem svět a že alespoň na chvíli porazil Krista, byl náhle znovu tu. Tušil jsem, že pokud se zde uhnízdí, bude zle. Když jsem si to začal uvědomovat, setkal jsem se s Rudkem ve Vyškově, kde kázal v „novém pomazání“. Byli jsme tehdy velcí přátelé. Když viděl, že mám ve sboru problémy, ujistil mne, že za mnou stojí. Náhle se ve mně něco pohnulo, podíval jsem se na něho a řekl jsem mu, že on sám bude schvalovat mé vyloučení. Opakovaně mne ujistil, že to nikdy neučiní. Přesto jsem mu tenkrát řekl, že to učiní. No a stačilo se dotknout Kurzů Alfa, kde je samozřejmě toto učení též obsaženo  a osud můj byl zpečetěn. Nicméně ten duch už začíná nést své ovoce…

Takže to je něco kratičce o mně a mém vztahu (boji) s učením hnutím Víry. V Uppsale ale prý už toto učení opustili. Něco málo o historii Vody života a tomto učení je i zde. 

Mám také zpracovanou studii o Argentině a tomto učení a brzy ji zveřejním. Zatím se omlouvám za tak zdlouhavý a nesystematický komentář. 

P.

Ahoj,

díky za odpověď. Jak říkám, málokdo z Vody života kdy slyšel o Kristu v pekle, avšak skoro vždy ho pak (podle mých zkušeností) hájil. Ale ne vždy to bylo vykresleno do všech detailů. Asi nejvíce je toto učení rozvíjeno od Copelanda (i když to není Uppsala). Zkus si ale v tom Flekovu kázání poslechnout části o Kristu (případně dohledám, abych vysvětlil, oč mi jde). (Zda ďábel vládne v pekle zde navíc není vůbec podstatné). Přečti si také očité svědectví Pavla Hoffmana ze Slova života třeba zde, na Grano Salis. Ale i to jistě půjde zpochybnit, např. že jde o Uppsalu a ne o Vodu života:

Zvláštní je, že bylo opuštěno něco, co se zde, zřejmě podle některých, nikdy neučilo :-) Za vše tedy dva citáty z brožur, které vydala a rozšiřovala Voda života v 90. letech:

„Ježíš, náš vítězný král, sestoupil do temnosti pekla a porazil satana a všechny démonické síly. Spoutal je řetězy a odzbrojil je. Vzal jim všechny jejich zbraně a vedl je veřejně před přehlídkou před Bohem Otcem a Jeho anděly, aby zjevně ukázal fakt, že satan byl navěky poražen!“ (OSTEEN, Joel. Jak demonstrovat satanovu porážku, s. 13)  „Jako bleskem z nebe vzkřísil Bůh Ježíše z mrtvých mocí Ducha svatého. Ježíš vstoupil na ďáblovo vlastní území a vyrazil mu zbraně z rukou, strhl mu maršálské výložky a vedl ho zjevně před vůdci a knížactvy duchovního světa.“ (EKMAN, Ulf. Kazit skutky ďábla, s. 13)

Všimni si, že Ekman mluví o pekle jako o vlastním území ďábla (i když - jak jsem uvedl výše - to není podstatné) a podle obou poráží Kristus satana až v pekle! Je docela dobře možné, že dotyční ale v klidu prohlásí, že Ježíš zvítězil na kříži. Tato "dualita" zde podle mých zkušeností byla vždy.

Věřím, že bychom si zřejmě lidsky určitě rozuměli, ale teologicky asi mezi námi možná zůstane propast, ale mohu se mýlit. Nemám však žádné pochyby, že nás spojuje Kristus. V tomto sporu jsem ale jednoznačně na straně  tehdejší AC a Rudka. Snad i proto, že jsem u toho byl a viděl jsem to.

Bůh Ti žehnej,

Pastýř

Svědectví píšu málokdy, protože ta bývají subjektivní. Citáty z knih však nikoliv ;-)

Cizinče,

když jsi takový dokumentarista, ta kázání z Tvých stránek mi obvykle nejdou spustil online. Nevíš, jak se k tomu dá dostat? Je to velmi cenný a unikátní materiál z Té doby.

1. Až budu mít čas, rád bych to všechno zdokumentoval. Mám z té doby všechny Životy víry a Životy v Kristu a většinu Sborových dopisů. Avšak nemohu se dostat k časopisu Voda života a Magazín pro vítězný život. Těch mám jen pár. Knihy z Vody života mám prakticky kompletní.

2. Pokud se Ti ty články o historii Vody života zdají tendenční nebo nepravdivé, byl bych Ti – pokud bys měl čas – velice vděčný za to, uvést to na pravou míru. Myslím, že autor těch článků by rád zveřejnil kritiku, bude-li podepsaná a věcná nebo pokud to bude třeba i polemizující osobní svědectví. Není to žádný anonym, jako třeba já, kterého nikdo nezná.

Rád bych využil i Tvých vědomostí případně materiálů, týkajících se AC. Část její historie po roce 1989 už mám napsanou, ale toto je zajímavé.

P.

Vždycky, když sepisuji historii nějakého hnutí, přistihnu se, že mu začnu fandit. Stejné to bylo i u VŽ, ale je to i například, když čtu životopis Zdeňka Nejedlého.

Náhle člověk začne chápat, proč daný člověk jednal tak a tak a začne rozumět. Přiznám se však bez mučení, že Voda života pro mne byla věc negativní. Sice to byla křesťanská skupina, měl jsem v ní známé, které jsem měl rád, v jistých fázích jsem je respektoval, ale vždycky bych každému doporučil "odejdi, dokud je čas". Stejný postoj mám i ke Slovu života.

Na článek, který mimo jiné vyšel i tiskem, reagoval Pavel Hoffman a jeho reakce je zde:

Odpověď na něho je zase zde:

Považuji za správné, aby reakce byly dostupné a každý si mohl udělat vlastní obrázek. Žel, je to však jednostranné. Charismatici a současní letniční kritiku odmítají a často i postihují. Jejich postoj ke kritice je asi takovýto: jsou rádi, když jim přímo do očí řekneš, co si o nich myslíš. Má to ale háček. Musíš si myslet, to co oni.

Jejich současná reakce je ignorování kritiky :-)

Původně jsem uvažoval, že je to poděkování AC za souhlas s restitucemi, ale nyní si nejsem tak zcela jist. AC tam prakticky nefiguruje, i když je za tím cítit určitý vliv - jsou tam přímé citace z letničních kronik. Česká církev vděčí Slezsku opravdu za mnoho a ten kraj je něčím velmi zvláštní. Je to pro mne novodobý Boží dotek. Nicméně je mi divné, že ani ten režizér si nepoložil otázku, proč se to proroctví nevyplnilo? A co by se také stalo, kdyby těch 600 rodin zůstalo v ČR, jejich děti by studovaly na školách, kam by přinášely evangelium. Také si nejsem zcela jist, zda je dobré pro křesťany vytvářet komunity někde v neosídlených oblastech, když mají být solí a světlem. Takhle po roce 1968, pokud vím, zůstalo v ČR tak cca 15 rodin - po zápasech s Branhamismem - z tohoto hnutí, ze kterých pak vznikla AC. Ale o tom bude více vědět Rosmano. Nebyl jsem u toho a mohu se mýlit.

P.

Moc děkuji, Rosmano, za podmětné odpovědi.

Ačkoliv mám vše jen z druhé ruky, napadá mne řada příměrů.

Je pravda, že Jeremjáš prorokoval takřka 70 let o zkáze, než přišla. Pán Ježíš mluvil o zkáze Jeruzaléma asi 40 let před tím, než k tomu došlo.  Naproti tomu Ninive činilo pokání, a zkáza byla odvrácena. Pokud je tedy proroctví pravdivé a nikdo nečinil pokání, pak zkáza na Slezsko ještě přijde. Jiné vysvětlení mne nenapadá, má-li být proroctví pravdivé. Ještě snad, bylo-li by to míněno duchovně, a Beiczady byly jakýmsi Adulamem před duchy branhamismu, argentinského revivalismu a Toronta, které se zdají být letniční pandemií.

Pokud jde o fyzickou zkázu, pak se ovšem v takových případech obvykle objeví další řada proroctví, protože Hospodin nečiní nic, aniž by to zjevil svým služebníkům prorokům. Otázkou však je, kdo je dnes prorokem. Mohl bych zde jmenovat mnoho falešných proroků, ale ti praví jsou zřejmě někde v jeskyních. :-)

Nemám problém věřit, že se i v NZ a dnes podobné věci mohou dít. Agabus předpověděl hladomor. Nebo právě ta Arménie. Stejně tak byla prorokována zkáza Londýna obrovským požárem. Osobně věřím, že přijde i soud nad církví, o které mluví i ti, kteří by se za proroky nikdy neoznačili. Aniž bych se chtěl jakkoliv dotknout obětavosti a upřímnosti těch křesťanů, tak pokud bych proroctví věřil tak, jak bylo prezentováno a žil na Slezsku, asi bych se musel nějak popasovat s tím, zda se nemám odstěhovat. 

Jinak do Bieczad bych se určitě rád podíval. Letniční historii se snažím mapovat a mrzí mne, že si dnes lidé letniční pletou s charismatiky. Možná by člověk mnohým věcem porozuměl, pokud by se s věcmi setkal tváří v tvář, protože mám zkušenosti, že historie bývá psána jednostranně. 

Muselo by to být asi někdy o prázdninách. Jestli chceš a byl bys ochoten se v tom angažovat, posalal bych Ti na soukromou zprávu svůj e-mail.

Dík

P.

Právě ve III. dílu této knihy jsem si  taky  :(((( všimla ztráty jakéhokoliv nadhledu R.B., a to v subjektivním tvrdém odsudku jednoho kazatele cb, teda jeho role  v době z lidského hlediska naivního pokusu asimilace  bratří ac s  bratřími cb ...

rive

rive

v podstatě mi potvrzuješ to, jak to bylo a zřejmě i je vnímáno mezi letničními. Ovšem exodus od svých kořenů prožívá většina denominací, i tradiční CB. Dovedeš si představit, že by například Adlof učinil poloúklon před katolickým křížem nebo, že by JČB vydobyla katolíkům zpět jejich majetek? Nechci zasahovat do věcí, které se mne netýkají, ale znám kazatele CB, kteří jsou zřejmě z takovýchto věcí nešťastní. Potíž je v tom, že kořeny nejsou vidět. Co však vidět je, je ovoce, to saje z kořenů. Obávám se, že se nakonec naplní jiné letniční proroctví, a to, že křesťané nakonec budou muset opustit své denominace. Už nyní je ten exodus docela silný. Budiž ti útěchou, že i letniční se odklonili od svých kořenů. Vidím, že i baptisté bojují o svojí identitu a např. o evangelících vůbec nemluvě. Avšak nepomůže zakonzervovat svoji historii a nostalgicky na ní vzpomínat (i když nemyslím, že to je Tvůj případ).

Všiml jsem si, že Bůh není ani tradicionalista ani modernista. Pokud bychom chtěli žít z minulosti, mohli bychom začít pálit kadidlo bronzovému hadovi. Myslím, ale, že někdy je třeba v Chizkiášově duchu vyčistit zanesený chrám, nepovolávat kněží ze "spodiny lidu" a obnovit "hod Beránka". Bůh je živý stejně jako tehdy. Stačí se poučit a jít dál!  

Vidím to podobně, ale nebyl jsem u toho. Jak čtu bibli a jak znám historii, když vyhoří zdroj a vzplane cizí oheň (tím teď nemyslím RKL, ale některá nástupnická hnutí), Bůh obvykle začne něco nového. Často malého, na první pohled i snad lidsky odpudivého a s velkými porodními bolestmi. Ačkoliv nejsem stoupencem učení o probuzení poslední doby, Boží oheň až do příchodu Krista nevyhasne. Bůh jen, nerad, pohne svícnem na jiné místo. V knize Zjevení tím Bůh hrozil Malé Asii a stalo se. Svícen byl přenesen severněji.

Obývám se, že i nyní možná bude pohnuto svícnem. Když dohoří olej jako bláznivým pannám a vzplane alternativní zdroj, lidská učení a metody, Bůh obvykle naplní své slovo a pohne svícnem jinam. Původní hnutí to obvykle odmítne. Jestli začne někde, někdy něco takového, pak to určitě nebude přijato. Stejně, jako nebylo přijato letniční hnutí a bylo vypoklonkováno nejprve od evangelíků a později i z CB, od baptistů apod. 

Malá odbočka: Dovolil bych si malé zpřesnění Willymu 

Abych Watchmanovi nekřivdil, byť jeho pojetí autority naznačuje například subordinarismus, tak ten výrok „jeden muž v jednom čase“ pochází od Branhama. Nee v jistých pasážích své pojetí naopak neutralizuje. 

Jde o několik dílů, přičemž každé období obsahuje samostatný svazek s dokumenty a paralelně mimo to autorův komentář. Ten komentář není možné považovat za historii, protože uvádí i zřejmě fiktivní rozhovory resp. rekonstrukci rozhovorů, jak si je autor pamatuje. Nejsou to ani paměti. Autor zde – pokud vím - nepíše ve smyslu „vzpomínám si“, „domnívám se…“ (i když někdo možná ano). Spíše bych to proto nazval historickým románem nebo letniční novelou. Ty dokumenty jsou důležité, ale jsou tam podle mne tak trochu nasázeny. Mohlo by to být primárním zdrojem pro někoho, kdo by z toho opravdu sepsal dějiny, dal to do souvislostí a utřídil to a třeba doplnil o pohledy tehdejších účastníků.

Pro letniční je velmi důležitá zkušenost, která mnohdy nabývá sakrálních rozměrů. Letniční se tak dostávají na půdu experimentální teologie. Místo hledání biblického kontextu se pak často hledá spíše biblické potvrzení. Letniční autor nějaké studie třeba, aby biblicky doložil slovní atakování satana, řekne, že to činily i biblické osoby, jen to tam není popsáno. Někdy jednoduše autoři prohlašují, že jim to sdělil Bůh a že to prostě v Bibli není, nebo je to tam tak skryto, že to vidí jen skrze speciální zjevení a je třeba tomu prostě věřit. Ty dějiny jsou jistou ukázkou, že letniční namísto zkoumání pramenů a lopotné a úmorné práce s dokumenty o okrýváním jejich vrstev vyprávějí příběh. U dějin to ještě lze, ale pokud se například píši teologické knihy, kde autor vypráví své zkušenosti, pak už je třeba být na pozoru. Takové knihy spíše vypovídají o autorových názorech a jeho pozadí. Avšak to je určité specifikum, které bylo typické prvním generacím letničních. Druhé a zejm. třetí generace pak tyto materiály kriticky zpracovávaly. Bylo by například zajímavé sepsat dějiny letničního dogmatu.

Budiž, když si myslíš, že R.B. v tomto díle na základě autentických dokumentů napsal, že určitý kazatel CB je satanovým služebníkem, tak ti to nebudu vymlouvat. 

To patří k životu, že určité dílo zanechá v každém člověku rozdílnou stopu, rozdílné polemiky, rozdílné otazníky. Každého z toho díla osloví něco jiného. Knihu jsem četla předloni, zabavila jsem ji  na chvíli své tetičce.

rive

Slovensko je vzácná a požehnaná země. Která se vždycky držela Boha a Církve a je to na ní na každém kroku vidět. Země která má svatý Šaštín který se komunistům nepodařilo přejmenovat a donutit lidi aby na něj zapomněli a kde se v nedávné minulosti zjevila Panna Maria v Turzovce a v Litmanové. Předpokládám že existuje i větší množství soukromých zjevení, tak jako u nás a na Moravě.

Stačí když se člověk podívá na počet účastníků na Cyrilometodějské národní pouti nebo na svaté biskupy, kteří přijímají rozhodnutí Svatého otce se synovskou úctou a poslušností, tak jak si Bůh přeje. Přes všechen nátlak, výhrůžky a pokušení.

Věřím  že se to požehnání projevuje i na Apoštolské církvi.

No, vzhledem k tomu že soukromé zprávy nefungují - adresa je tř. kpt. Jaroše 3 (budova ŽO), v 10 hodin, kolik nás bude a kdo bude kázat, nevím; pokud přijdeš, potkáme se tam. Poznávací znamení: Kristus v nás. :-)

Omlouvám se.

P.