Ačkoliv se může někomu zdát, že téma Marie je již vyčerpáno a není co řešit, chtěla bych přesto touto cestou zveřejnit (kvůli své délce poupravený) úryvek z dopisu, jenž byl adresován jistému katolickému duchovnímu, kde se pisatel zabývá postavou bohorodičky Marie tak, jak nám ji představil Nový zákon. S laskavým svolením autora tedy cituji:

[...] Úvodem k prvnímu bodu musím hned přiznat, že obraz Marie, který "nakreslila" katolická tradice, nedokážu smířit se Slovem Božím = Ježíšem Kristem i kdybych se o to jakkoliv pokoušel. Avšak cítím, že v rámci možností (to, co mi dovoluje mé poznání) je mou povinností se k tomu vyjádřit, proč tomu tak je. Už samotný postoj Pána Ježíše vůči Marii coby matce musí být pro její ctitele frustrující a nepříjemný, protože kdo je pozorný a nepodjatý, tak zjistí, že Pán Ježíš nikde a nikdy neoslovil Marii "matko"! V Káni Galilejské jí řekl: "Co mě a tobě ženo?" Jelikož takto položena slova vyznívají tak trochu nesrozumitelně, v polském překladu Bible je tato věta srozumitelnější, ale vyznívá i drastičtěji. Volně přeloženo zní: "Co já mám s tebou nevěsto?" Jako by chtěl říci "co já mám s tebou společného"! Z toho plyne zásadní otázka: když Pán Ježíš nevzdával pocty Marii (a od něho se přece máme učit), vzdávali jí pocty apoštolové, potažmo vznikající církev apoštolská? Že by Mariina slova u Lukáše 1,48 "...od této chvíle blahoslaviti mne budou všichni národové" opravňovala římskou tradici až k takovému uctívání, jak je známe? Stačí se podívat do Luk 11,27-28, kde čteme, jak žena, která byla v zástupu mezi lidmi, chtě vzdát poctu Marii zvolala: "´Blahoslavený život, který tebe nosil a prsy, kterýchž jsi požíval.´ On pak řekl: ´Anobrž blahoslavení, kteří slyší slovo Boží a ostříhají ho.´" Tato odpověď je velmi důležitá, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, že nás informuje o tom, kdo může být u Boha pokládán za blahoslaveného. Za druhé, že Pán Ježíš snahu vzdát Marii poctu hned v zárodku zmařil, negoval! Proč? Jako Syn Boží jistě předzvěděl, že člověk je schopen z nástroje - bohorodičky, avšak jen člověka, udělat modlu k uctívání.

Tady vyvstává další otázka: Pokud nám Duch sv., skrze něhož služebníci Boží psali Písmo (2 Tim 3,15-17), nedává žádný prostor k uctívání Marie, odkud se vzalo toto učení? Jak to bylo s uctíváním Marie v letech po apoštolské církvi, během středověku a až do r. 1854, kdy Pius IX. vyhlásil dogma o neposkvrněném početí Marie?

Co nás v tomto směru učí Písmo sv.? Apoštol Pavel, aby zdůraznil fakt, že evangelium, které hlásal, si nevymyslel, vypověděl (Gal 1,8-12) následující slova: "Jestliže by vám kdo jiné evangelium kázal, mimo to, kteréž jste přijali, prokletý buď." A dále pak říká, že je nepřijal a ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista. Můžeme tedy vycházet z jeho svědectví u Řím 5,12-19, co se dědičného hříchu týče, kde 18. verš zdůrazňuje, že skrze jeden pád přišla na všechny lidi vina ku potupení, důkazem toho je, že všichni podléhají smrti (1 Kor 15,21-22). Mám tomu rozumět tak, že to "všichni" neznamená všichni? Že by Duch Boží opomenul Pavlovi připomenout, že všichni kromě matky Ježíše? Toto je svědectví Písma sv. ohledně dědičného hříchu.

Co se týče výroku, že její lidství nebylo narušené hříchem, mám tomu rozumět tak, že nikdy nezhřešila? Pokud toto tvrzení skutečně obhajuje Mariinu bezhříšnost, pak už nemůžeme mluvit o člověku jako takovém, ale o bohu... Bezhříšnost je jen u Boha Otce a Syna Ježíše Krista, o kterém je psáno, že nám byl ve všem podobný kromě hříchu (Žid 4,15; 2 Kor 5,21). Co se týče člověka, psáno jest, že všichni podléhají hříchu (Řím 3,9-10; Gal 3,22-23). Že není bezhříšného - spravedlivého ani jednoho, o tom nás učí i SZ v Lv 23,27-29, kde čteme, že Židé měli den očišťování a kdo se v tento den neponižoval, což bylo zjevným znamením toho, že se činí být před Bohem bezhříšným, ten měl být vyhlazen. Že si katolická tradice udělala z Marie boha - bůžka - modlu, nasvědčují i modlitby k Marii, aby za nás prosila, orodovala atd. Dokonce v r. 1950 Pius XII. ustanovil dogma, že byla vzata do nebe. Avšak Písmo sv. učí (1 Tim 2,5), že je jen jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš a ten také za nás oroduje (Řím 8,34; Žid 7,25).

Chtěl bych se zamyslet nad otázkou, proč se Pán Ježíš k Marii choval tak, jak se choval. Zkusme být pozorní k podrobnostem ze života Ježíše a Marie, abychom mohli dospět k logickému závěru. Když se podíváme na jisté události ze života Ježíše a jeho matky, zjistíme, že při navštívení Marie nic nechápala, i když jí anděl v zaslíbení od Boha řekl, že to, co se z ní narodí bude svaté a slouti bude Syn Boží. To potvrzuje i další událost. Když přišla s Josefem a nemluvnětem Ježíšem do chrámu a Simeon, v němž byl Duch sv. (Luk 2,25-27), vypověděl prorocká slova o budoucnosti Ježíše, tak se oba divili těm věcem, které o něm byly vyřčeny (Luk 2,33). Zde je bez pochyb vidět rozdíl mezi Simeonem, kterému Duch sv. zjevil, kdo se narodil národu izraelskému, a rodiči, kteří to nevěděli! Stalo se tak z milosti Boží, že to Duch sv. zjevil Simeonovi? Vždyť Marie taktéž nalezla milost u Boha, tak jak to, že ji Duch sv. neinformoval také jako Simeona? Je možné, aby Simeon nevěřil Písmu SZ a přesto Duch sv. byl v něm? Že věřil Písmu SZ a plnil je, potvrzují slova Luk 2,25, protože očekával potěšení Izraele. Podle slov Pána Ježíše u Luk 11,28 je blahoslavený. Není tu snad důvod ctít Simeona? Další příběh se odvíjí po dvanácti letech, když se rodičům Ježíš ztratil v Jeruzalémě. Ti ho pak našli mezi učenci a vyčítali mu, že se jim zatoulal: "Otec tvůj a já s bolestí hledali jsme tebe." Pán Ježíš však odpovídá vyčítavě: "Zdaliž jste nevěděli, že v těch věcech, které jsou Otce mého, musím já býti?" Ale oni těm slovům nerozuměli (Luk 2,48-50).

Nerozuměla mu ani nejbližší rodina, neboť ho pokládali za pominutého (Mar 3,21). Duch sv. skrze apoštola Pavla dává na vědomí, že tělesnému člověku = neobrácenému = nenarozenému z vody a z Ducha jsou věci duchovní bláznovstvím (1 Kor 2,12-14). Vždyť mnohému nerozuměli a také nevěřili samotní učedníci! Vzniká zde logická otázka: Proč je Pán Ježíš vyvolil na post učedníků a hlavních svědků a hlasatelů evangelia po jeho odchodu? Určitě jako ten, jenž zkušuje srdce, musel v nich vidět něco, co jiní neměli - především nepokryteckou víru a chtění poznat pravdu. A že si je vyvolil Pán Ježíš, dokládají slova z evangelia Janova (15,16). Co nelze zpochybnit, je skutečnost, že Pán Ježíš, zplozen Bohem Otcem skrze Ducha sv., ač byl v těle, byl Bohem, tudíž osobou ryze duchovní, o čemž se také zmiňuje apoštol Pavel (1 Tim 3,16). Také měl moc zmocnit Duchem sv. jiné, jak vidíme v J 20,22, kde zmocnil učedníky Duchem sv. pro určitou misi. Vycházeje z jiných statí Písma sv. se ukazuje, že tento Duch nezůstával s učedníky po neomezenou dobu.

K tomuto tvrzení máme dva pádné důvody. Ten první je, že Petr ještě nebyl obrácen, ačkoliv byl pokřtěn, dlouhý čas trávil v blízkosti Ježíše Krista a byl účastníkem večeře Páně (Luk 22,31-32)! Potvrzením toho je jeho veliká bojácnost, když zapírá svého Pána! A ostatní učedníci byli na tom stejně, což dokládá i nevíra Tomáše. Co se týče víry a naplnění Duchem, lze tvrdit totéž o Marii, protože Duch sv., který na ni sestoupil, byl určen jen k naplnění mise. Kdyby byl stále s ní, nebyl by takový rozdíl mezi ní a Simeonem, o čemž jsem se už zmiňoval. U Marie vidíme pozitivum v tom, že ačkoliv nechápala a nerozuměla, neprotivila se tomu, ale ukládala všechno do svého srdce, aby to mohlo přinést užitek v určeném čase. Ten druhý důvod je, že museli být přioděni mocí shůry (Luk 24,48-49; Sk 1,4-5). Teprve po vylití Ducha sv. se stali plnohodnotnými svědky Ježíše Krista, bojácnost pominula a Petr, a nejen on, veřejně vystoupil (Sk 2,14-40) a vydal svědectví. Skrze Ducha sv. jim byly otevřeny oči a dveře Slova Božího, pochopili slova proroků a naplnění jejich proroctví o navštívení národa izraelského a příchodu Mesiáše. Touto mocí shůry musela být přioděná i Marie a bratři Ježíše Krista, což potvrzuje text ze Skutků ap. (1,14), neboť před vylitím Ducha sv. byli spolu s apoštoly přítomní na modlitbách.

Abych dokončil myšlenku, událostem, které se odehrávaly v souvislosti s osobou Ježíše Krista koneckonců nerozuměl celý národ, protože nepoznali čas svého navštívení, až na pár jedinců! Otázkou je, zda mohli rozumět a poznat. Vždyť proroci jim zanechali množství indicií, podle nichž to poznat mohli. Z proroctví Danielova mohli dokonce vypočítat čas příchodu Mesiáše = Pána Ježíše Krista. Že všichni věřili v Boha a mnozí byli velice zbožní, o tom není pochyb. Ale kolik jich bylo, kteří věřili Bohu = jeho Slovu?! Pán Ježíš říká: "Kdo věří ve mne, jakož dí Písmo..." (J 7,38) O jakém Písmu mluvil, když v té době ještě NZ nebyl sepsán? U Jana 5,46-47 vyčítá svým soukmenovcům: "Nebo kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, nebo on o mně psal. Ale poněvadž jeho písmům nevěříte, i kterak slovům mým uvěříte?"

Proč o tom píšu? Abych zviditelnil fakt, že Marie oproti ostatním Židům a také apoštolům nebyla žádnou výjimkou. Všichni spíše přemýšleli a chápali podle těla, nikoliv podle ducha. Nechci, abyste v těchto argumentech spatřoval záměr snižovat osobnost Marie, neboť věřím, že byla ženou zbožnou, pročež nalezla milost u Boha, aby se stala nástrojem přivedení na svět Syna člověka = Boha v těle. Stala se matkou Ježíšova těla, ale ne matkou Ducha Ježíše Krista! A tak to, co ho s ní spojovalo - tělo, to on na tento svět přišel zmařit (Fil 2,7) a spolu s tělem také hřích, aby vyplnil požadavky Zákona Božího (Řím 6,23), kterému člověk nemohl a nemůže dostát. Proto jeho srdci byli mnohem bližší jeho učedníci, kteří dopřávali poslech jeho slovu více než jeho tělesná matka a jeho tělesní bratři, kteří mu nevěřili, což jasně dokládá text z Janova evangelia (7,3-6). Proto také s ním nechodili a Slovo Otcovo (J 12,47-50), které hlásal, si nijak necenili. Z těchto údajů, které máme v Písmu sv., lze snadněji pochopit, proč Pán Ježíš obdařený plností Ducha sv. upřednostnil tvořící se rodinu duchovní a zlehčil svoji vlastní rodinu tělesnou. Slovy, která formuloval v otázce: "Kdo jest má matka a bratři moji?" Vzápětí dává sám odpověď: "Nebo kdož by koli činil vůli Boží, ten jest bratr můj i sestra má i matka." A přitom se díval na všechny ty, kteří byli okolo něho shromážděni, na ty, kteří ho poslouchali a věřili mu (Mar 3,31-35).

Další z bodů učení katolické tradice je, že byla pannou a pannou zůstala. Izajáš prorokuje (7,14; potažmo Mt 1,23), že panna počne a porodí syna... To, že pannou byla i po porodu Ježíše, lze tvrdit, ale jen z toho důvodu, že do narození Pána Ježíše neměla tělesný styk s mužem. Ale tvrdit, že pannou už zůstala, je nebiblické. Buďme pozorní k tomu, co nám říká služebník Boží skrze Ducha sv. v Žalmu 119,113, že Bůh má výmysly v nenávisti! Právě tyto různé výmysly o Marii jsou příčinou problému pochopit, odkud se vzali a kdo jsou Ježíšovi bratři [...]

Na téma Ježíšových bratrů zase někdy jindy.