poslal papanicolau Vztah člověka vůči přírodě – aneb co k tomu
říká Bible v Novém zákoně.
"Nepřizpůsobujte se tomuto světu, ale
proměňte se obnovením své mysli." Řím. 2,12
Novozákonní zvěst navazuje na předcházející výzvy proroků
a dává jednoznačnou přednost celostnímu obrácení ve smyslu
cesty víry a lásky před pouhým plněním zákona. Toto se
vyhrocuje v jistotě, že touto cestou je Kristus, jenž ji sám
započal a otevřel pro kohokoliv. Člověk se svou pouhou
přirozeností nachází ve stavu zmatenosti a odloučenosti od Boha
a nemůže dojít smíření skrze své správné jednání či
dodržování zákona.
Nové východisko spočívá v rozhodnutí
se pro nový život, v otevření se Kristu a jeho následování.
Zde pokání řec. metanoi znamená
dokonalou proměnu mysli, rozhodnutí vydat se na cestu jiného
způsobu života.
V Novém zákoně je uvedeno řada podobenství o
životě spjatém s každodenními záležitostmi týkající se
lidí ve vztahu k zemi, k sobě navzájem, k Bohu.
Tehdejší řecké slovo kosmos je
užíváno ve významu lidstva v jeho postoji, postavení
v řádu.
V Listu Římanům 5.kp, je Kristus
představený jako druhý Adam, skrze kterého se ruší klatba nad
prvním člověkem a tvorstvem. Můžeme takto uvažovat, že v
Kristu jsme ustanovení do Adamovy pozice jako správcové země
v zastoupení Boha a jsme zodpovědní za starost o stvoření.
Pozoruhodné je, že rájem se Bible začíná
a rájem i končí. Rájem, ve kterém žije člověk v harmonii
nejen s Bohem, ale i s celou přírodou. Je zajímavé
uvažovat, co měl člověk v onom prvotním mýtickém čase na
práci. Dozvídáme se, že chodil a mluvil s Bohem jako přítel
s přítelem, že měl pojmenovávat okolní svět, především
zvěř, pečovat o místo, kde žil a střežit je, (není zde řečeno
před čím-kým). Všechny tyto činnosti mají hluboký přesahující
význam pro každého člověka i nyní a střežit musíme tuto zem
především před sebou samými a svými výtvory.
V první podobě je tento ráj tvořen
přírodní zahradou, v druhé budoucí fázi je tvořen
dokonalým městem. Konečná vize spasení je vykoupené
společenství celých osobností ve spojení s obnoveným
stvořením. Mnohé z těchto myšlenek jsou pouze naznačené
a netvoří hlavní téma.
Interpretace de Chardinova duchovně
energetického kosmu a současného stavu lidstva spočívá v tom,
že člověk ve stavu hříchu přerušuje harmonii mezi Bohem a
stvořením a stává se příčinou i nástrojem destrukce. Pokud se
obrátí, spojuje se s Bohem i s přírodou. Tuto cestu
návratu a proměny započal Kristus, který naplňuje Boží láskou
agapé. Křesťan je člověk, který může přinášet pokoj
- šalom, který usiluje o spolupráci a ne o konkurenci a
nadvládu.
Albert Schweitzer, lékař a misionář, se svojí
o naukou úcty k životu mluví o tom, že nejvyšší
hodnotou je chránit vše živé, obživovat – přivádět ke
zdroji Života.
Křesťanství v současné době zahrnuje řadu
různých proudů. Od tzv. optimistických, které hlásají, že
svým úsilím a vědeckotechnickým rozvojem přispíváme
k vybudování Božího království nebo tzv. pesimistických,
které tvrdí, že se nic nedá dělat, protože je vše proniknuto
porušeností a hříchem a stejně má být a bude vše zničené.
Bedřich Moldan shrnuje, že obsahem
křesťanského poselství o stvoření, spasení a zdokonalení
světa je pověření člověka vládou nad zemí a jejím
„podmanění“. Tomuto podmanění je však třeba rozumět
v 'pozitivním' smyslu, člověk je ustanoven správcem, který
má učinit zemi obyvatelnou a plodnou. Je tím učiněn za zemi
odpovědným, odpovědným za vše živé i neživé. Země je
domovem člověka a zůstane i domovem veškeré přírody. Člověk
má zvláštní práva, ale i povinnosti.
Je však zároveň součástí
stvoření, součástí přírody - biosféry.
Příroda byla stvořena nezávisle na člověku. Je
Božím dílem stejně jako člověk, má tedy svou samostatnou od
člověka neodvozenou hodnotu. Zde lze vidět hluboké odůvodnění
vnitřní nezávislé hodnoty přírody. Respekt k živé
i „neživé“ přírodě pramení z tohoto pochopení.
Může být mrtev pojem Boha, nikoliv jeho živá
přítomnost, proto je každé zkratkovité, bezohledné jednání
vůči přírodě neomluvitelné.
Neuvážlivé zasahování do životního prostředí
se zakládá na dnes bohužel značně rozšířeném antropologickém
omylu. Místo toho, aby člověk plnil svůj úkol spolupracovníka
na Božím tvořivém díle, staví se na místo Boha a vyvolává
tím nakonec „vzpouru“ světa, kterého je součástí.
Literatura:
Fazenkaš L,: Ako žiť, Úvod do křesťanskej
aplikovanej etiky, Bánská Bystrica, 2000, srv.18-20
Moldan, B.,: Ekologie, demokracie, trh, Praha -
Informatorium, 1992
Schweitzer, Albert,: Zastánce
kritického myšlení a úcty k životu, Praha:Vyšehrad, 1989
