|
Právě je 294 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116461682 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Hledání: Povodně aneb kdy pustit majetek k vodě
Vloženo Pátek, 10. červenec 2009 @ 11:24:57 CEST Vložil: Stepan |
poslal Nepřihlášený Vnitřní nezávislost na majetku musí člověk systematicky budovat celý život, nezřízený mamon už utopil mnoho lidí i společenství
S
majetkem je to podobné jako se slávou, alkoholem, heroinem či jinými
drogami. Vyvolává návyk a závislost, tzn. pocit, že se bez něho nedá
žít.
Afričané prý mají zajímavou past na opice. Do úzké díry
dají pamlsek. Opice tam prostrčí ruku, sevře ji v pěst, ale pak ji
nemůže vytáhnout a lovci ji zabijí. Proč? Protože není schopna pustit
pamlsek, který už jednou drží v ruce.
Ale i lidi nejsou schopni pustit majetek, který už jednou vlastní.
Tomuto
jevu ekonomové říkají jev utopených nákladů a je to jeden z mnoha jevů,
které se dají vysvětlit teorií relativní frustrace.
Majetek v nás jako každá droga
vyvolá iluzorní pocit, že je pro nás důležitější, než ve skutečnosti
je. Tuto klamavou iluzi se snaží brzdit nejrůznějším způsobem všechna
náboženství a etické systémy. Vzpomeňme například na Ježíšova slova:
„Tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“
Jinými slovy majetek často nestojí za spory, které kvůli němu vedeme.
Podobně
jako u žárovky není nejtěžší ji rozsvítit, ale naopak umět ji večer
vypnout a jít spát v rozumnou dobu, tak i u majetku není nejtěžší ho
získat, ale paradoxně umět se ho pustit v krizové situaci. Tou krizovou
situací nemusí být nutně povodně či jiná přírodní katastrofa, ale třeba
i válka. To je velké umění, kterým vládnou Židé. Ti díky bohatým
historickým zkušenostem umějí opustit vše, co předchozí generace
budovaly - vzít si kufr a utéci třeba před Hitlerem do Ameriky.
Pozor, toto umění není vrozené či přirozené! To si člověk musí do hlavy
vtlouci. Židé si to každý rok opakují znova a znova. O Velikonocích
narychlo snědí berana s hořkými bylinami, s holí v ruce. Ano, je to
rituál, ale zároveň je to i budování vědomí, že chce-li být člověk
skutečně svobodný, musí vědět, kdy vypadnout od pozlátka egyptského
luxusu.
Nechci tvrdit, že na luxusu či majetku je něco špatného. Chci jen říci,
že je nesmírně obtížné ho odhodit, když vás táhne ke dnu - morálnímu,
sociálnímu, fyzickému... Je to jako se zlatem - i to je dobrá věc, ale
plavat s ním se nedá. Tuto vnitřní nezávislost na majetku - přípravu na
velkou ztrátu - musí člověk systematicky budovat celý život, protože
nezřízený mamon už utopil mnoho lidí i společenství.
Nedávno jedna rodina ignorovala opakované výzvy k evakuaci před
povodňovou vlnou. Ne že by je neslyšeli, ale dokud je i s ročním
dítětem nevytáhli hasiči ven, nebyli schopni opustit dům, kde jim
hrozilo smrtelné nebezpečí. Nebo třebas katolická církev. Tu táhne ke
dnu mimo jiné i touha po restituci církevního majetku, včetně od
začátku zbytečných a trapných soudních tahanic o katedrálu. Ale
nevztahují se výše zmíněná Ježíšova slova právě na tuto situaci? Co by
nám asi řekl, kdyby tu byl? Neslyšeli bychom náhodou: „Svádí-li vás
touha po majetku, utněte ji. Lépe je vám vejíti do dalšího tisíciletí
jako chudá církev než nenaplněnými tužbami po majetku skončit na
smetišti dějin.“
Neplatí tato slova ale i pro obyvatele zátopových oblastí? Kolikrát je
budou muset povodně zatopit, než se rozhodnou odstěhovat se na kopec?
Zde hraje velkou roli příklad sousedů a ohledy na ně. Když se najde
alespoň jeden statečný, který řekne: „Já už toho mám dost. Stěhuju se,
ať to stojí co to stojí. Nebudu riskovat, že mi to jednou zabije celou
rodinu,“ tak jeho příklad může usnadnit rozhodování druhých. Najednou
pak uvidíme módu - masový exodus ze zátopových oblastí.
Ale jasný úsudek při povodních nezatemňuje jen vazba na rodinný
majetek. Je tu samozřejmě celá řada jiných vlivů. Například obyvatele
vede snaha zkrátit ten nekončící stres, že místo vyčkávání mají puzení
uklízet následky povodně ještě v -době, kdy akutně hrozí příchod další
povodňové vlny. Mají zkrátka potřebu nebýt pasivní a udělat tlustou
čáru za náročným obdobím. Ano, i toto chování je „lidsky pochopitelné“,
ale to vůbec neznamená, že dotyčným prospívá. To, že nějaký sklon je
přirozený, intuitivní a lidsky pochopitelný, ještě neznamená, že musí
být prospěšný. Vždyť i čistě přírodní odvar z bylin může být prudce
jedovatý.
Jeroným Klimeš, klinický psycholog
Zdroj: Lidové noviny 3. července 2007
|
Podobná témata
|
|
Re: Povodně aneb kdy pustit majetek s opicí a Austrálii (Skóre: 1) Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Pátek, 10. červenec 2009 @ 21:07:37 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Spíše než k tématu píši jen podrobnost: podle filmu z Austrálie, kde lovci procházejí suchou zemí daleko od domova a neznají, kde v tom místě najít vodu. Lovec chytí opici, když opice pozoruje, jak lovec do otvoru ve stromu něco vložil. Jen kaménky. Opice přijde, když se člověk vzdálí a ukryje a strčí ruku dovnitř, sevře kaménky a v tu chvíli se objeví znova lovec. Opice neumí přehodit výhybku a zvládnout dvě věci najednou - pustit ruku a utéci. Kvůli menší věci zachránit větší. Lovec chytí opici, nesní ji, ale přiváže na provázek a počká, až bude mít opice žízeň. Ona ho pak dovede tam, kam sama chodí pro vodu. Přirovnání je to trefné. Je to koordinace a seřazení důležitosti témat , sladit se podle toho, co je větší a co podřadnější.
|
|
|
|
|