Pokřtít dítě hned, nebo čekat, až dostane rozum a bude samo chtít?




Dotýkám se ožehavého tématu, které výrazně rozděluje křesťany na dva tábory a vyvolává značné emoce. Pokusím se tedy nastínit důvody, proč katolíci křtí děti už brzy po narození.

Nutno přiznat, že církevní praxe křtu malých dětí není výslovně uvedena nikde v Písmu. Ale tato praxe trvá v církvi od nepaměti a uchovaly si ji i v církvích, které se z různých historických důvodů oddělily od církve katolické už v prvním tisíciletí, uchovala si ji i církev pravoslavná. Je výslovně dosvědčena od 2. století. Nicméně je pravděpodobné, že už od počátku kázání apoštolů byly křtěny i děti, když přijímaly křest celé "rodiny" (Sk 18,8; 1. Kor 1,16).

Námitka proti křtu miminek (která vypadá na první pohled rozumně) říká, že dítě je takto vlastně pokřtěno proti své vůli.
Jak je to tedy s dětskou svobodnou vůlí doopravdy?

Dá se stanovit, v jakém věku má už dítě úplnou svobodnou vůli?
Ano, dá. Až stojí plně  názorově i ekonomicky na vlastních nohou, až se samo uživí. Až pak se o něm dá tvrdit, že už dospělo, že už "vyletělo z hnízda". Do té doby je to stále jen postupný proces sebeuvědomování v růstu a v učení, ve kterém vůle rodičů určuje základní kritétia chování a dítě je přinuceno je chtěj nechtěj respektovat. To rodiče stanovují denní řád dítěte s ohledem na jeho prospěch, čas k jídlu, čas k spánku i čas k učení, či k hraní.
Každý člověk, včetně dětí, do určité míry inklinuje k lenosti. Nechce - li se dítě učit, nepřinutíme ho? Řekneme mu snad: "Nemusíš do školy, když nechceš, počkáme, až dostaneš rozum a budeš sám chtít. Až sám rozumem poznáš, že vzdělání je dobrá a užitečná věc?" To bychom dětem ale špatně posloužili!

Avšak úplně stejně zvrácenou logikou argumentují někteří rodiče ohledně křtu: "Necháme dítě pokřtít, až bude samo chtít".
Kdy to asi bude?
Ani desetileté dítě, které už bývá ve většině církví pokřtěno, nemá ještě hotový a zralý svůj úsudek. Lze tedy rozlišit skutečnou dětskou víru, skutečný vztah k Bohu, od vymytí mozku rodičovskou manipulací? Dokonce i světská spravedlnost respektuje sníženou trestní odpovědnost u dětí a mladistvých, jejich nekompetentnost se samostatně správně rozhodovat.

Když jsem v první třídě chtěl přihlásit dceru do houslí, nechtěla o tom ani slyšet. Nenutil jsem ji. V patnácti se pro ně nadchla, začala sama cvičit a řekla mně: "Proč jste mě nedali učit, už když jsem byla malá?  Říkám:"Nechtěla jsi!"  Namítla: "Měli jste mě přinutit!"

Je třeba si uvědomit, co se vlastně křtem změní.
Zda je křest z Boha, či z lidí.
Je - li křest z lidí, je správný požadavek osobního vztahu k Bohu, vlastní víry v Boha.
Je - li křest z Boha, jakou roli zde potom hraje lidský rozum, či poznání? Je - li křest z Boha, proč trvat na rozumovém poznání dítěte? Není snad duše miminka (bez osobních hříchů) trvale v přátelství s Bohem snad proto, že ještě nemá dostatečné rozumové poznání? Vždyť poznání je u lidí stejně vždy nedokonalé (1. Kor 13,9). Otevírá nám snad až naše poznání cestu k Bohu?

Křtem dětí se zvláště ukazuje, jak je milost spásy naprosto nezasloužená.

Křtem se stává tělo i duch člověka Boží (1. Kor 6,20), člověk se znovuzrodí z vody a z Ducha (J 3,5), dostává moc dítěte Božího (J 1,12) a stává se údem církve Kristovy (1. Kor 6,15; Ef 5,30), součástí jeho tajemného těla. Tělo znovuzrozeného se stává chrámem Ducha svatého (1. Kor 6,19), je skrze tělo Kristovo umrtveno Zákonu, aby mohlo nést ovoce Bohu (Ř 7,4).

Velmi rozumně vypadá tvrzení: "Změna nenastala, pokud se nic nezměnilo".
S tímto souhlasím, je to logické a dá se na tom stavět.

Zdánlivě podobně rozumně vypadá tvrzení: "Změna nenastala, pokud to není vidět".
S tímto ale zásadně nesouhlasím, právě toto je kořenem mnoha omylů a chybných postojů, mnoha herezí. Ty nejdůležitější věci v životě člověka naopak zpravidla vidět nebývají. Právě proto Pán Ježíš tak často používal podobenství, aby věcmi viditelného světa zjevoval věci neviditelné.
Na matce, která právě počala dítě, se zdánlivě nic nezměnilo, přesto pro ni podstatná změna nastala. Pro oči cizích lidí je však tato změna tajemně skryta.

Další častou námitkou bývá: "Proč křtít miminka, když jsou ještě bez osobního hříchu?"
Ale věci nejsou tak jednoduché. Člověk se rodí do světa lidí už zatížen Adamovou vinou, kterou sme všichni propadli realitě fyzické smrti i náklonnosti ke hříchu, může být také zatížen vinami svých předků (Ex 34,7). Ponořením do Krista se toto všechno smazává a beznaděj smrti je přemožena nadějí ve vzkříšení. Křtem se člověk znovuzrodí  z vody a z Ducha, stává se novým člověkem, se kterým Bůh uzavírá Novou smlouvu.

(Ž 8,9-12)
Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Vždyť oni v této mé smlouvě nezůstali a já jsem o ně přestal dbát, praví Pán.