poslal Nepřihlášený Pronikli jsme do zákulisí náboženské sekty a pořídili jsme pro vás
šokující záběry. Tak by mohla znít dryáčnická reklama na dokument z
prostředí Triumfálního centra víry, jak se nazývá jedna z
tuzemských odnoží evangelikálního křesťanství, jež do ČR přišla s
americkými misionáři počátkem devadesátých let.
Dokumentární film Ježíš je normální debutující dvacetileté režisérky Terezy Nvotové
však do této kategorie nepatří, ačkoliv jeho záběry budí silné emoce.
Ať už jde o zmítajícího se kazatele, dokola opakujícího tři slova,
pohled na skupinu lidí, jež se vztyčenýma rukama blahořečí Bohu za
doprovodu vemlouvavých písní, či o záběry z dětského shromáždění se
značně dominantní vedoucí.
Druhou, hlubší rovinu filmu, nabízí zkušenost samotné režisérky a
jejích bývalých spolužáků z bratislavské základní školy, založené v
devadesátých letech americkými misionáři. Nvotovou tam zapsali rodiče,
aby se jí dostalo vzdělání ve slovenštině i angličtině. Setkání dnes
již dospělých studentů s bývalým učitelem je pak výmluvnou reflexí
života první generace ovlivněné v dětství porevolučním importem tohoto
druhu křesťanské spirituality. Díky této zkušenosti je Nvotová
"insiderem", který nehledá senzace, ale klade si otázku, jež je hlavním
motivem šedesátiminutového snímku - kde leží hranice mezi dobrými úmysly a manipulací?
Režisérka ani její bývalí spolužáci v
konfrontaci s oblíbeným učitelem nepůsobí ve filmu jako lidé, které
pojí společné trauma. Není pochyb o silném, dodnes trvajícím citovém
poutu k člověku, který jim byl v dětství průvodcem. Ukazuje se ale, že
i on převzal od zahraničních věrozvěstů kromě přesvědčení, že Bůh jedná
stejně, jako v době Ježíšových apoštolů, také úzké až paranoidní vidění
světa, v němž vše neznámé "od zlého jest".
V pražském Triumfálním centru,
kam si Nvotová přijde po letech svou zkušenost znovu oživit, se tento
"nákup dvou v jednom", totiž duchovní zkušenosti, ale spolu s ní také
moderních fíglů a manipulačních technik, projevuje zcela otevřeně.
Ježíš, Bůh, manželství, všechno je "totálně dobrý". Jazyk
vytáčený na maximum superlativy jak v reklamě na prací prášek je
známkou manipulování realitou, stejně jako nepřirozeně rozzářené úsměvy
účastníků triumfálního zájezdu. Klíčovým místem filmu jsou záběry z
"nedělní školy". Gesta, dikce i svérázné argumenty instruktorky
vystihují téma snímku naprosto přesně a na diváky budou patrně působit
otřesně.
Se společenstvím se Nvotová sžila, ovšem ve
filmu rezignovala na otázku, jak žijí jeho členové jako "totální boží
vítězové" mimo svá extatická shromáždění. Na kameru by v rámci svého
evangelizačního poslání nejspíš pronášeli sadu instantních pravd a
frází, ale pohled do jejich soukromí by ve filmu dokreslil, jak se
proklamovaný triumf víry projeví v rodině nebo v práci.
Ačkoliv
Nvotová nezastírá, že film je částečně její autoterapií, nenabízí
divákům vlastní závěry v podobě popularizačního či naopak varovného
traktátu. Symbolicky otevřený výkladu je zde i poslední záběr. Ve
chvíli, kdy se shromáždění věřících otřásá jako jeden muž poněkud
křečovitým smíchem a není jasné, zda je při díle duch Hospodinův či
ujetá dynamika skupiny, pronese jeden z rozchechtaných kazatelů směrem
k filmařům a nejspíš i k většině diváků: "Oni to nechápou!" Díky filmu
Terezy Nvotové to nemusí být tak docela pravda.
Petr Vizina
http://kultura.ihned.cz
