Grano Salis - O reformovatelnosti církví v nichž žijeme.

"Cizinec dovolí..." pravil John Scotta v slavném českém filmu. Cizinec pravil, že římská (rozuměj katolická) církev je nereformovatelná. Jde jen osobní mínění, a je skutečně pouze subjektivní - jak poctivě upozorňuje.

Ve skutečnosti takové výroky neznamenají nic víc, než že dotyčná entita nikdy neudělá to, co by dotyčný chtěl.

Jak je to ale s reformami a reformovatelností ve skutečnosti, tj. historicky? Historicky je nabíledni, že bez toho, aby se mnohokrát v minulosti reformovala, dnes by žádná církev nebyla. Dva tisíce let je pro normální smrtelníky nepředstavitelná doba - a jaká instituce kromě církve má tak dlouhou kontinuitu? Žádná, že? Je to zázrak sám, že církev dosud existuje. A tím nemyslím samozřejmě jen tu katolickou.

V dějinách se církev zásadně reformovala mnohokrát, po některých z těch reformací zůstala církevní instituce, která si říká katolická, a poslední zásadní reformace mě málem zastihla: byl jsem již na světě, leč ještě nevěřící. Jedna z těchto historických církevních reforem pak nese název "reformace", a to je zrovna ta, o níž vědí i nevzdělanci. Vědí o ní ne proto, že by to byla jediná reformace církve v dějinách, ale proto, že tato Reformace přinesla důsledky, které vidí i každý "pohan": roztrhala identitu přinejmenším západní katolické instituce na církve národní a po několika generacích s trpkými zkušenostmi náboženských válek vybudovala identity nové.

Někteří ovšem považují pouze tu část církve, která se reformovala kalvínsky radikálně, za církev reformovanou. No, je zajímavé sledovat, zda-li jsou tyto církve evidentně refomovatelnější, než církve reformované tzv. "protireformačně". Snadno zjistíme, že rezistence proti reformám, která je vlastní každému velkému tělesu, je v těchto církvích stejná. Přesto si musíme všimnouti, že je zde v precedentu nabídnuto jednou provždy východisko: Každou takovou církev můžete relativně snadno reformovat tím, že stvoříte novou denominaci. Jakmile totiž jednou přestala být jednota bohem, křesťané tohoto kvadrantu, kterým obvykle říkáme evangelikálové, museli vynalézt jiné pojetí jednoty Božího lidu: jednoty duchovní, jednoty v díle, nikoli nutně ve strukturách.

Reformovatelnost katolické církve se projevila v našem století právě v tom, že tato gigantická církevní entita dokázala opustit svoji původní reakci na protestantskou reformaci, totiž ultramontanismus. Pro ty, kdo nevědí - jedná se o církevní myšlení, které hledělo zejm. ve stol. XIX. překonat stav, kdy i katolická církev byla převážně roztrhána na církve národní, tím, že "zbožštilo" nárok římského papeže vládnout veškeré té církvi, co ultramontanisté prohlašovali za Církev svatou, pomocí pyramidálně chápané autority: katolík je ten, kdo žije v jednotě se svým farářem, kněz je ten, kdo žije v jednotě se svým biskupem, biskup s metropolitou, jenž zastupuje papeže. "žije v jednotě" se ultramontanisticky rozumělo bezpodmínečnou poslušnost. Takto se předávala katolická autorita. Dnes v katolické církvi převažuje právě opačný přístup k autoritě, přestože tento ultramontanismus není mrtev a stále ještě se učí.

A je to právě tato zkušenost s dynamicky reformovanou katolickou církví, která u obeznámenějších evangelíků, kteří nejsou přístupni nějaké další reformě církve, způsobuje kopřivku - kdykoli slyší něco o ekumenismu. Tvrdošíjní by totiž potřebovali, aby za tvrdošíjné byli jmíni ti druzí.

Colin

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace