Grano Salis - Výklad knihy Zjevení, kapitola desátá

Milé sestry a drazí bratři,

dnes budeme opět pokračovat v rozboru poslední knihy Nového zákona (a křesťanské Bible vůbec) - Zjevení Janova čili Apokalypsy. Budeme se konkrétně věnovat kapitole desáté. Jak víme z minula, opět zde dojde k přerušení apokalyptického děje jako před rozlomením sedmé pečetě. Tato další vsuvka (vložená část) obsahuje dvě hlavní zprávy: opětovné povolání proroka (Zj 10) a vidění chrámu a dvou svědků (Zj 11, 1 - 14). Obě zprávy připomínají církvi její poslání svědčit nevěřícímu lidstvu i za cenu pronásledování a mučednické smrti. Současně jde také o další Boží pokus pohnout k pokání lidi, kteří přes všechny dosavadní pohromy zůstali nepoučeni v hříšném vzdoru proti svému Pánu. Nyní se blíže podíváme na opětovné povolání Jana do prorocké služby, popsané v desáté kapitole knihy Zjevení.

Verše 1- 7: Jan vidí sestupovat dalšího silného anděla, který bezesporu nepatří k sedmi andělům troubícím na polnice. Snad jde o anděla, jenž už vstoupil do Apokalypsy před otevíráním zapečetěné knihy (Zj 5,2) a nyní opět vstupuje do děje v souvislosti s další knížkou. Popis tohoto anděla je velkolepý, vzbuzuje úctu a respekt. Připisují se mu totiž božské vlastnosti. Jako Bůh sám se zjevuje v oblaku (Ex 16,10; 1 Kr 8,10) a “jakoby Syn člověka” přichází s nebeskými oblaky (Da 7,13), tak je i tento anděl zahalen oblakem. Nad jeho hlavou se klene duha, která podle Zj 4,3 obklopuje Boží trůn. Jeho tvář je jako slunce, což připomíná Syna člověka ve Zj 1,16. Totéž platí o nohou, jež Jan stejně jako nohy Syna člověka (Zj 1,15) srovnává s ohnivými sloupy.

Na základě tohoto velkolepého popisu je jasné, že tento anděl minimálně jedná z pověření Boha a Krista. Někteří vykladači dokonce soudí, že jde o Ježíše Krista samotného (kraličtí bratři, Jakoubek ze Stříbra). Jiní vykladači si myslí, že jde o archanděla Gabriela, neboť je tento anděl označen jako “silný” (řecky ischyros) a v řeči Starého zákona silný se řekne “gibbor”, což má prý ukazovat ke jménu archanděla Gabriela. V židovské angelologií stál Gabriel mezi čtyřmi mocnými anděly, jejichž jména byla vyslovována při každé večerní modlitbě (kromě Gabriela šlo o Michaela, Uriela a Rafaela).

Tento silný (mocný) anděl stojí před Janem rozkročen tak, že se jeho jedna noha dotýká země a druhá moře. Je to vyjádření naprosté svrchovanosti nad lidstvem, obývajícím souš, i nad temnými mocnostmi, obývajícími mořské hlubiny. Anděl má v rukou malou knížku (řecky to bibliaridion), která je na rozdíl od zapečetěné tajemné knihy z páté kapitoly otevřená. Tato její otevřenost naznačuje, že může a snad i má být čtena. Někteří vykladači (např. Jacques Doukhan) soudí, že tato malá knížka představuje knihu Daniel, která po té, co byla dlouho zapečetěna, bude konečně čtena a pochopena.

Před použitím této malé knížky k prorockému symbolickému jednání, při kterém má Jan knížku sníst, předává anděl Janovi dvě poselství: nejdříve anděl zařve jako lev, což následně jako ozvěnu rozpoutá burácení sedmi hromů. V mocném výkřiku anděla poznáváme majestát promluvení Panovníka Hospodina a rovněž hlas hromů je v Bibli hlasem Božím (viz např. Ž 29,3 - 9 či Ž 104,7). Hlasy hromů zřejmě o něčem smysluplně vypovídají, neboť Jan chce slyšené zapsat písemně. Ale právě to učinit nemůže, neboť hlas z nebe písemný zápis zapovídá. Vyslechnuté poselství má Jan zapečetit, všechno si nechat pro sebe a uchovat v tajnosti. Je výhradně pro něho, nikoliv pro druhé. Připomíná to zážitek apoštola Pavla, který “uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit.” (2 K 12,4). Existují tedy i Boží pravdy, které se nedají zaznamenat a předat dál. Vždyť ani evangelia neobsahují úplný záznam Ježíšova života a učení: “Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané.” (J 21,25). Ovšem to, co je třeba pro život víry, je nám dáno. Podle Jakoubka ze Stříbra nás tento oddíl také upozorňuje na to, že “ne každá pravda každého času je potřebná.”

Po výkřiku anděla a “řeči hromů”, jejíž obsah Jan nesmí zaznamenat, se anděl chystá k přísaze. Scéna s přísahou je volně utvořena podle vidění o přisahajícím andělu v Da 12,4 - 9. Zvlášť velký vliv má text z Da 12,7, kde anděl pod slavnostní přísahou potvrzuje Boží úradek týkající se právě událostí posledního času. Stejně jako v Da 12,4 - 9 jde i ve Zj 10,5 - 7 o potvrzení toho, že se Bůh prosadí proti svým nepřátelům. I označení Boha jako toho, “který je živ na věky věků”, pochází z Da 12,7. Dodatečně se ještě zdůrazňuje, že Bůh je Stvořitel nebe, země a moře, a tak má moc nad všemi oblastmi veškerstva. Již brzy - bez prodlení - se Boží tajemství vyplní. Naplní se tak tajemné Boží úradky, zjevené (snad hlavně raně křesťanským) prorokům. Nic a nikdo nebude moci Bohu v tomto záměru zabránit. Jeho plán spásy je pevný a výslovně se sděluje, kdy se dovrší: až vystoupí sedmý anděl a zatroubí na polnici. Odtud je jasné, že obsah sedmého vidění o polnicích informuje o tom, v čem se Boží tajemství naplní: Bůh a jeho Pomazaný se ujmou vlády nad světem (Zj 11,15 - 19), což přinese soud pro protibožské mocnosti a odměnu pro křesťany, kteří se osvědčili (jak to pak podrobně popisují kapitoly 12 - 20 knihy Zjevení).

Andělova přísaha stvrzuje i skutečnost, které příliš nerozumíme, a to že “již více času nebude” (Zj 10,6; Kralický překlad). Protože čas je zde vyjádřen řeckým slovem chronos, nabízí se výklad, že skončí existence světa v čase. Český ekumenický překlad ovšem nabízí jiné pochopení, že totiž “lhůta je u konce”- ve smyslu, že končí přísně vymezený čas k pokání (řecky kairos). Jinak řečeno končí doba milosti a nastupuje doba soudu. Podle Václava Hájka se tento konec doby milosti teprve nyní (v současnosti) rychle blíží a s ní i nástup antikrista, v době jehož vlády nastane příchod Páně pro církev (parusia) a vzápětí na to i příchod Krista k soudu nad světem (epifanea), k němuž dojde ještě před nastolením tisíciletého Kristova království. Naproti tomu Jacques Doukhan v souladu s adventistickým učením tvrdí, že nástup doby konce, doby soudu je spjat již s léty 1843 - 1844, kdy v nebeské svatyni začal předadventní vyšetřující soud nad Božím lidem, po jehož ukončení a po očištění svatyně se může uskutečnit návrat Krista na zem. Ať je to tak nebo onak, Boží tajemný plán spěje každopádně ke svému spasnému vyvrcholení. Proto “silný anděl”, i když stojí uprostřed přibližujícího se soudu, je Božím poslem spásy.

Verše 8 – 11: Následné povolání proroka je popsáno velice dramaticky. Jan dosud možná jen hleděl a poslouchal. Nyní má také něco vykonat. Hlasem z nebe je vyzván k zvláštnímu prorockému symbolickému jednání. To v mnohém připomíná povolání proroka Ezechiela (Ez 2,8 - 3,2). Podobný případ je i u proroka Jeremjáše (Jr 15,15 - 16). Tím, že má Jan “sníst knížku”, je naznačeno, že má strávit, přijmout a osvojit si Boží poselství. Z počátku chutná obsah Božího poselství sladce, později však zhořkne. Sladkost a hořkost malé knížky souvisí s jejím obsahem. Ten je zároveň dobrý, protože oznamuje vítězství Boží pravdy a přináší spásu, ale zároveň i zlý, neboť hovoří o také o těžkostech, pronásledováních a soudu.

je popsáno velice dramaticky. Jan dosud možná jen hleděl a poslouchal. Nyní má také něco vykonat. Hlasem z nebe je vyzván k zvláštnímu prorockému symbolickému jednání. To v mnohém připomíná povolání proroka Ezechiela (Ez 2,8 - 3,2). Podobný případ je i u proroka Jeremjáše (Jr 15,15 - 16). . Z počátku chutná obsah Božího poselství sladce, později však zhořkne. Ten je zároveň dobrý, protože oznamuje vítězství Boží pravdy a přináší spásu, ale zároveň i zlý, neboť hovoří o také o těžkostech, pronásledováních a soudu.

Boží soudy dopadnou tvrdě zejména na nevěřící. Ovšem ani církev se jim zcela nevyhne, neboť, jak víme, soud začíná od domu Božího (1 Pt 4,17). To, co je v církvi vnější, co by mohlo sloužit za oporu místo Boha, musí padnout. Těžkostí zakusí ovšem i člověk, který se opravdově snaží žít podle víry. Ba, právě ten, kdo se upřímně pokouší následovat Krista, toho nevyhnutelně těžkosti a pronásledování, neboť dříve či později narazí na odpor těch, kdo jsou v zajetí logiky padlého světa.

Hříšní lidé nemohou vyvstat zejména nikoho, kdo je upozorňuje na jejich zkaženost a volá k nápravě. Proto i mnozí starozákonní proroci (např. Izajáš či Jeremjáš) naráželi na tvrdý odpor lidu a falešných proroků. S něčím podobným musí počítat i Jan. Zvlášť když má prorokovat “proti mnoha národům, kmenům, jazykům i králům”, což ukazuje, že jeho prorocká služba se má týkat celého lidstva. Jan musí na sebe vzít jak to sladké, tak to hořké, tedy jak účast na slavě Kristově, tak i účast na Kristově utrpení. V podobné situace se ovšem nacházejí všichni křesťané, kteří svoji víru berou vážně.

Opětovným povoláním proroka vložená část (vsuvka) mezi šestou a sedmou polnicí nekončí. Následuje vidění chrámu a dvou svědků. Vidění chrámu a dvou svědků ovšem již spadá do jedenácté kapitoly, které se budeme věnovat někdy příště.

Stanislav Heczko

(LECAV Praha)

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace