Poznání Boha

Mnoho teorií, které se pokoušejí vysvětlit Boha, a stejně tak mnoho argumentů pro a proti jeho existenci svědčí o tom, že lidská moudrost není schopna pochopit Boží tajemství. Spoléhat při poznávání Boha pouze na lidskou moudrost je stejné jako používat lupu při studiu souhvězdí. Proto je pro mnohé lidi Boží moudrost „skrytou moudrostí“ (1 K 2,7). Bůh je pro ně tajemstvím. Pavel napsal: „Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.“ (1 K 2,8)

Jeden z nejzákladnějších příkazů Písma je milovat „Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Mt 22,37; srov. Dt 6,5). Nemůžeme milovat někoho, o kom nic nevíme; přesto nemůžeme pouhým hledáním vystihnout hluboké věci Boží (Jb 11,7). Jak tedy můžeme poznat a milovat Stvořitele?

Boha lze poznat. Bůh, který ví o kritické situaci člověka, nás ve své lásce a soucitu oslovuje skrze Bibli. Ta ukazuje, že „křesťanství není zpráva o lidském hledání Boha; je to důsledek Božího sebezjevení a Božích úmyslů s člověkem“1. Toto sebezjevení si klade za cíl překlenout propast mezi neposlušným světem a pečujícím Bohem.

Hloubka Boží lásky se nejvíce projevila ve vrcholném Božím zjevení – v Ježíši Kristu, Božím Synu. Ježíšovým prostřednictvím můžeme poznat Otce. Jan napsal: „Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh.“ (1 J 5,20)

Ježíš řekl: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (J 17,3)

Toto je radostná zvěst. Ačkoli je nemožné plně Boha poznat, Písmo nám umožňuje poznat ho prakticky, a to stačí k tomu, abychom s ním vstoupili do spásného vztahu.

Jak Boha poznat. Na rozdíl od jiného poznání je poznání Boha záležitostí srdce i rozumu. Týká se celé bytosti, ne pouze intelektu. Člověk se musí otevřít působení Ducha svatého a být ochotný činit Boží vůli (J 7,17; srov. Mt 11,27). Ježíš řekl: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8)

Proto nemohou nevěřící lidé Boha pochopit. Pavel zvolal: „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh (38) moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.“ (1 K 1,20.21)

Způsob, jakým se učíme poznávat Boha z Bible, se liší od všech ostatních metod poznávání. Nemůžeme se nad Boha povýšit a zacházet s ním jako s předmětem, který bude analyzován a měřen. Při svém hledání Boha se musíme podřídit autoritě Božího sebezjevení – Bibli. Jelikož Bible vysvětluje sama sebe, musíme respektovat zásady a metody, které je možné nalézt v samotné Bibli. Bez těchto biblických principů nemůžeme Boha poznat.

Proč tolik lidí Ježíšovy doby nevidělo v Kristu Boží sebezjevení? Protože odmítli nechat se vést Duchem svatým skrze Písmo. Nesprávně vykládali Boží poselství a ukřižovali svého Spasitele. Jejich problém nebyl problémem intelektu. To jejich zatvrzelá srdce jim zatemnila mysl a přivedla je tak k věčnému zahynutí.

Jsou dva hlavní zdroje důkazů o Boží existenci: kniha přírody a Písmo.

Svědectví stvoření. Každý se může o Bohu dozvědět z přírody a z lidské zkušenosti. David napsal: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Ž 19,1) Jan zastává názor, že Boží zjevení včetně přírody osvěcuje každého člověka (J 1,9). Pavel konstatoval: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět.“ (Ř 1,20)

O Boží existenci svědčí také lidské jednání. V uctívání „neznámého boha“ v Aténách viděl Pavel důkaz víry v Boha. Řekl: „Koho takto uctíváte a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.“ (Sk 17,23) Pavel také řekl, že chování nekřesťanů podává svědectví o „jejich svědomí“ a ukazuje, že Boží zákon je „napsán v jejich srdcích“ (Ř 2,14.15). Tušení, že Bůh existuje, můžeme pozorovat i mezi těmi, kteří nemají vůbec přístup k Bibli. Toto všeobecné zjevení Boží vedlo ke vzniku mnoha klasických rozumových argumentů pro existenci Boha.2

Svědectví Písma. Bible nedokazuje Boží existenci; předpokládá ji. Hned úvodní text Bible prohlašuje: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (Gn 1,1) Bible popisuje Boha jako Stvořitele, Udržovatele a Vládce všeho tvorstva. Boží zjevení ve stvoření je tak přesvědčivé, že pro ateismus neexistuje žádný důvod. Ateismus vzniká v myslích těch, kteří potlačují Boží pravdy a odmítají (39) uznat důkazy o tom, že Bůh existuje. (Ž 14,1; Ř 1,18-22.28)

Pro Boží existenci je dostatek důkazů, které mohou přesvědčit každého, kdo se opravdově snaží objevit pravdu o Bohu. Předpokladem je však víra, protože „bez víry není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Žd 11,6)

Víra v Boha však není slepá. Je založena na dostatečných důkazech Božího zjevení v Písmu a v přírodě.

Bible zjevuje podstatné Boží vlastnosti v jeho jménech, působení a atributech.

Boží jména. V době, kdy vznikalo Písmo, hrálo jméno důležitou roli, jak je tomu dodnes na Blízkém východě a v Orientě. V těchto zemích se má za to, že jméno zjevuje charakter jeho nositele, jeho pravou povahu a totožnost. Důležitost Božích jmen, která ukazují jeho povahu, charakter a vlastnosti, je patrná z Božího nařízení: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha!“ (Ex 20,7) David zpíval: „Budu zpívat žalmy jménu Hospodina, Boha nejvyššího.“ (Ž 7,18) „Bázeň budící je jeho jméno.“ (Ž 111,9) „Ať chválí Hospodinovo jméno, pouze jeho jméno je vyvýšené.“ (Ž 148,13)

Boží jména El a Elohim (Bůh) zjevují Boží moc. Představují Boha jako silného a mocného, jako Boha stvoření (Gn 1,1; Ex 20,2; Da 9,4). Eljón (Nejvyšší) a El Eljón (Bůh Nejvyšší) se soustřeďuje na jeho vyvýšené postavení (Ex 14,18-20; Iz 14,14). Adonaj (Pán) označuje Boha jako Všemocného Vládce (Iz 6,1; Ž 35,23). Tato jména zdůrazňují vznešený a transcendentní charakter Boha.

Jiná jména zjevují Boží ochotu vstoupit s lidmi do vztahu. Šaddai (Všemohoucí) a El Šaddai (Bůh Všemohoucí) představují Všemohoucího Boha jako zdroj požehnání a útěchy (Ex 6,3; Ž 91,1). Jméno Jahve,3 překládané jako Hospodin nebo Pán, zdůrazňuje Boží věrnost své smlouvě a milost (Ex 15,2; Oz 12,5.6). V Ex 3,14 se Jahve představuje jako „Já jsem, který jsem“ nebo „Já budu, který budu“, čímž vyjadřuje svůj neměnný vztah ke svému lidu. Příležitostně se Bůh zjevoval ještě důvěrněji – jako „Otec“ (Dt 32,6; Iz 63,16; Jr 31,9; Mal 2,10), který Izraele nazývá „můj synu“ a „můj prvorozený“ (Ex 4,22; Dt 32,19).

Kromě jména „Otec“ mají novozákonní Boží jména stejný význam jako ve Starém zákoně. V Novém zákoně používal Ježíš jméno „Otec“, (40) aby nás uvedl do úzkého a osobního vztahu s Bohem (Mt 6,9; Mk 14,36; srov. Ř 8,15; Ga 4,6).

Boží působení. Bibličtí pisatelé se více věnovali popisu Božího působení než psaní o jeho podstatě. Je představován jako Stvořitel (Gn 1,1; Ž 24,1.2), jako Udržovatel světa (Žd 1,3) a jako Vykupitel a Spasitel (Dt 5,6; 2 K 5,19), který nese odpovědnost za konečný osud lidstva. Bůh tvoří plány (Iz 46,11), proroctví (Iz 46,10) a zaslíbení (Dt 15,6; 2 Pt 3,9). Odpouští také hříchy (Ex 34,7), a proto si zasluhuje naši úctu (Zj 14,6.7). Písmo zjevuje Boha jako Vládce, Krále věků, nesmrtelného, neviditelného, jediného Boha (1 Tm 1,17). Jeho činnost potvrzuje, že je osobním Bohem.

Boží vlastnosti. Pisatelé Bible poskytují další informace o Boží podstatě tím, že svědčí o Božích vlastnostech.

Boží nepřenosné vlastnosti jsou ty aspekty jeho božské podstaty, které nebyly dány stvořeným bytostem. Boží existence není na ničem závislá, neboť Bůh „má život sám v sobě“ (J 5,26). Má nezávislou vůli (Ef 1,5) a moc (Ž 115,3). Je vševědoucí, zná všechno (Jb 37,16; Ž 139,1-18; 147,5; 1 J 3,20), protože jako Alfa i Omega (Zj 1,8) zná konec již od začátku (Iz 46,9-11).

Bůh je všudypřítomný (Ž 139,7-12; Žd 4,13) a svou velikostí přesahuje celý vesmír. Přesto je však přítomen v každé části kosmu. Je věčný (Ž 90,2; Zj 1,8), přesahuje hranice času, ale přesto je plně přítomen v každém jeho okamžiku.

Bůh je všemocný a všemohoucí. To, že pro něj není nic nemožné, nás ujišťuje o tom, že uskutečňuje všechno, co si předsevzal (Da 4,14.22.32; Mt 19,26; Zj 19,6). Nemění se, je stálý, protože je dokonalý. On praví: „Já Hospodin jsem se nezměnil.“ (Mal 3,6; srov. Ž 33,11; Jk 1,17) Jelikož tyto vlastnosti v určitém smyslu Boha vymezují, jsou nepřenosné.

Boží přenosné vlastnosti vycházejí z jeho laskavého zájmu o lidstvo. Mezi ně patří láska (Ř 5,8), milost (Ř 3,24), slitování (Ž 145,9), trpělivost (2 Pt 3,15), svatost (Ž 99,9), spravedlnost (Ezd 9,15; J 17,25), právo (Zj 22,12) a pravda (1 J 5,20). Tyto dary přicházejí pouze se samotným Dárcem.

Písmo jasně svědčí o Boží svrchovanosti. „Podle své vůle nakládá... Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce.“ (Da 4,32) „Ty jsi stvořil (41) všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.“ (Zj 4,11) „Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi.“ (Ž 135,6) Proto mohl Šalomoun říci: „Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí.“ (Př 21,1) Pavel si uvědomoval Boží svrchovanost, protože napsal: „Já se k vám vrátím, bude-li Bůh chtít.“ (Sk 18,21; srov. Ř 15,32) Jakub napomíná: „Raději byste měli říkat: Bude-li Pán chtít...“ (Jk 4,15)

Předurčení a lidská svoboda. Bible svědčí o tom, že Bůh má nad světem plnou kontrolu. Bůh „předem určil“ lidi, „aby přijali podobu jeho Syna“ (Ř 8,29.30), aby byli adoptováni jako jeho děti a obdrželi dědictví (Ef 1,4.5.11). Co znamená taková svrchovanost pro lidskou svobodu?

Sloveso předurčit znamená „určit předem“. Někteří lidé se domnívají, že tyto texty učí, že Bůh svévolně vyvolil některé lidi ke spasení a jiné k zatracení – bez ohledu na jejich vlastní volbu. Avšak studium kontextu ukazuje, že Pavel nehovoří o tom, že by Bůh z pouhého rozmaru někomu zabránil ve spasení.

Uvedené texty mají hluboký význam. Bible zřetelně říká, že Bůh chce, aby „všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“ (1 Tm 2,4). „Nepřeje si, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2 Pt 3,9) Neexistuje žádný důkaz, že by Bůh rozhodl o tom, že někteří lidé budou zatraceni. Takové rozhodnutí by popřelo oběť na Golgotě, kde Ježíš zemřel za každého. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) Slovo žádný v tomto textu znamená, že spasen může být každý člověk.

„To, že svobodná vůle člověka je rozhodujícím faktorem v jeho osobním určení, je zřejmé ze skutečnosti, že Bůh trvale ukazuje na výsledky poslušnosti a neposlušnosti a naléhavě vybízí hříšníka, aby si zvolil poslušnost a život (Dt 30,19; Joz 24,15; Iz 1,16.20; Zj 22,17); je to také zřejmé z toho, že pro věřícího existuje možnost odpadnutí a zatracení, i když už jednou přijal milost (1 K 9,27; Ga 5,4; Žd 6,4-6; 10,29).

Bůh může předvídat volbu každého jednotlivce, kterou učiní, ale Boží předzvědění tuto volbu neurčuje ... Biblické předurčení spočívá ve skutečném Božím záměru, aby všichni, kteří se rozhodli věřit v Krista, byli spaseni (J 1,12; Ef 1,4-10).“4

Ale co Písmo myslí, když říká, že Bůh miloval Jákoba a nenáviděl Ezaua (Ř 9,13), a že zatvrdil faraónovo srdce (v. 17.18; srov. s v. 15.16; Ex 9,16; 4,21)? Kontext těchto veršů (42) ukazuje, že Pavel zde má na mysli poslání, a ne spasení. Vykoupení je dostupné pro každého, ale Bůh vyvoluje určité lidi ke zvláštním úkolům. Spasení bylo stejně dostupné Jákobovi i Ezauovi, ale Bůh si vyvolil Jákoba, a nikoli Ezaua, aby se stal prostředníkem, který ponese světu poselství o spasení. Bůh ve své misijní strategii uplatňuje svrchovanost.

Když Písmo říká, že Bůh zatvrdil faraónovo srdce, znamená to, že se Bohu připisuje to, co připouští, aby se dělo, ale nevyplývá z toho, že určuje, že se to tak stane. Faraónova negativní odpověď na Boží výzvu ve skutečnosti ilustruje Boží úctu ke svobodě rozhodování.

Předzvědění a lidská svoboda. Někteří se domnívají, že Bůh přistupuje k lidem, aniž by znal jejich volbu ještě před jejich vlastním rozhodnutím; zastávají názor, že Bůh zná určité budoucí události, jako druhý příchod, tisíciletí a obnovení země, ale vůbec neví, kdo bude spasen. Zdá se jim, že Boží dynamický vztah s lidmi by byl ohrožen, kdyby znal předem všechno, co se děje od věčnosti k věčnosti. Někteří tvrdí, že by se „nudil“, kdyby znal konec již od počátku.

To, že Bůh ví, jak se jednotliví lidé rozhodnou, jim nikterak nebrání se svobodně rozhodnout. Podobně jako historikovo poznání toho, co lidé v minulosti udělali, neovlivňuje jejich činy. Stejně jako kamera zachytí scénu, ale nezmění ji, tak i předzvědění hledí do budoucnosti, aniž by ji měnilo. Boží předzvědění nikdy nenarušuje lidskou svobodu.

Existuje pouze jeden Bůh? Kdo je pak Kristus a Duch svatý?

Boží jednota. V protikladu k okolním pohanským národům Izrael věřil, že je pouze jeden Bůh (Dt 4,35; 6,4; Iz 45,5; Za 14,9). Nový zákon klade stejný důraz na Boží jednotu (Mk 12,29-32; J 17,3; 1 K 8,4-6; Ef 4,4-6; 1 Tm 2,5). Tento monoteistický důraz není v rozporu s křesťanským pojetím trojjediného Boha nebo Trojice – Otce, Syna a Ducha svatého. Naopak potvrzuje, že neexistuje žádný pantheon různých božstev.

Pluralita v Trojici. Ačkoli Starý zákon výslovně neučí, že Bůh je trojjediný, naznačuje pluralitu v rámci Trojice. Bůh někdy používá množné číslo, například: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem“ (Gn 1,26); „teď je člověk jako jeden z nás“ (Gn 3,22); „nuže, (43) sestoupíme“ (Gn 11,7). Někdy je anděl Hospodinův ztotožňován s Bohem. Mojžíšovi se zjevil anděl Hospodinův a řekl: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ (Ex 3,6)

Některé biblické texty činí rozdíl mezi Božím Duchem a Bohem, např. ve zprávě o stvoření: „Nad vodami se vznášel Duch Boží.“ (Gn 1,2) Některé texty se zmiňují nejen o Duchu, ale zahrnují i třetí osobu do Božího díla vykoupení: „A nyní mne [Syna Božího] posílá Panovník Hospodin [Otec] a jeho Duch [Duch svatý]“ (Iz 48,16); „Já [Otec] jsem vložil na něho [Mesiáše] svého Ducha; on vyhlásí soud pronárodům.“ (Iz 42,1)

Vztahy v Trojici. První Kristův příchod nám poskytuje mnohem jasnější pohled na trojjediného Boha. Janovo evangelium zjevuje, že Trojici tvoří Bůh Otec (viz kapitola 3 této knihy), Bůh Syn (kapitola 4) a Bůh Duch svatý (kapitola 5). Je to jednota tří souvěčných osob, které mají jedinečný a tajuplný vztah.

1. Vztah lásky. Když Kristus zvolal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mk 15,34), trpěl odcizením od Otce, které způsobil hřích. Hřích narušil původní vztah člověka k Bohu (Gn 3,6-10; Iz 59,2). V posledních hodinách svého života Ježíš, který nepoznal žádný hřích, se stal hříchem kvůli nám. Tím, že na sebe vzal náš hřích a postavil se na naše místo, zakusil odloučení od Boha, které bylo naším údělem – a v důsledku toho také zemřel.

Hříšníci nikdy nepochopí, co pro Trojici znamenala Ježíšova smrt. Ježíš byl od věčnosti se svým Otcem a Duchem. Žili jako souvěčné a spolu existující osoby, které si vzájemně projevovaly naprosté odevzdání a lásku. To, že spolu byli po tak dlouhou dobu, svědčí o dokonalé a absolutní lásce, která v Trojici existovala. Výrok „Bůh je láska“ (1 J 4,8) znamená, že každý z nich žil pro ostatní tak, že ostatní prožívali dokonalé naplnění a štěstí.

Láska je definována ve 13. kapitole 1. listu Korintským. Někteří by se mohli ptát, jak se mohly vlastnosti jako dlouhoshovívavost a trpělivost vztahovat na Trojici, která měla dokonalý vztah lásky. Trpělivost byla poprvé potřebná v jednání se vzbouřenými anděly a později se vzpurným lidstvem.

Mezi osobami trojjediného Boha není žádný rozdíl. Všechny tři jsou božské, a přece se dělí o svou božskou moc a vlastnosti. V lidských organizacích má konečnou autoritu jedna osoba – prezident, král nebo ministerský předseda. V Trojici (44) mají konečnou autoritu všechny tři osoby.

Zatímco Trojice není jedinou osobou, Bůh je jedno v záměru, myšlení a charakteru. Tato jednota nesmazává charakteristické rysy osobnosti Otce, Syna a Ducha svatého. Stejně ani samostatnost osobností Trojice nenarušuje monoteistické učení Písma, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jeden Bůh.

2. Vztah spolupráce. V Trojici má každý určité poslání. Bůh nekoná zbytečně práci dvakrát. Řád je základním zákonem nebes a Bůh také pracuje podle řádu. Tato uspořádanost vychází z Trojice a udržuje její jednotu. Otec, jak se zdá, působí jako zdroj, Syn jako prostředník a Duch svatý jako vykonavatel.

Inkarnace krásně ilustruje spolupráci tří božských osob. Otec dal svého Syna, Kristus dal sebe samého a Duch svatý způsobil Ježíšovo narození (J 3,16; Mt 1,18.20). Andělovo svědectví Marii jasně ukazuje součinnost všech tří v tajemství Božího vtělení. „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (L 1,35)

Každý člen Trojice měl podíl na Kristově křtu; Otec dal podnět (Mt 3,17), Kristus se dal pokřtít jako náš příklad (Mt 3,13-15) a Duch svatý dal Kristu svou moc (L 3,21.22).

Ke konci svého pozemského života Ježíš zaslíbil, že pošle Ducha svatého jako rádce a pomocníka (J 14,16). O několik hodin později zvolal Ježíš, visící na kříži, ke svému Otci: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46) Těchto vrcholných okamžiků dějin spasení se účastnili všichni tři – Otec, Syn i Duch svatý.

Dnes nás Otec a Syn oslovují skrze Ducha svatého. Ježíš řekl: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“ (J 15,26) Otec a Syn posílají Ducha, aby každému člověku zjevil Krista. Hlavním úkolem Trojice je každému umožnit poznat Boha a Krista (J 17,3), aby každý skutečně prožíval přítomnost Ježíše (Mt 28,20; srov. Žd 13,5). Petr řekl, že věřící „byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví“ (1 Pt 1,2).

Apoštolské požehnání zahrnuje tři osoby Trojice. „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.“ (2 K 13,13) Kristus je tu jmenován první. Bůh navázal s lidstvem styk skrze Ježíše Krista – Boha, který se stal člověkem. I když všichni tři členové Trojice při spasení (45) spolupracují, pouze Ježíš žil jako člověk, zemřel jako člověk a stal se naším Spasitelem (J 6,47; Mt 1,21; Sk 4,12). Ale protože „v Kristu Bůh usmířil svět se sebou“ (2 K 5,19), může být Bůh také označován jako náš Spasitel (srov. Tt 3,4), neboť on nás zachránil skrze Krista Spasitele (Ef 5,23; Fp 3,20; srov. Tt 3,6).

Každá osoba Trojice má při spasení člověka jiný úkol. Dílo Ducha svatého nepřidává nic k dokonalé oběti, kterou přinesl Ježíš Kristus na kříži. Skrze Ducha svatého se však objektivní vykoupení na kříži stává osobní skutečností ve chvíli, kdy do něj vstupuje Kristus jako Vykupitel. Pavel proto může říci: „Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu.“ (Ko 1,27)

Prvotní církev křtila lidi ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého (Mt 28,19). Jelikož však skrze Ježíše Krista byla zjevena Boží láska i jeho záměr, Bible se soustřeďuje právě na něj. Kristus je onou nadějí, jejímž předobrazem jsou oběti a slavnosti Starého zákona. On je ústřední postavou evangelia. Stal se požehnanou nadějí, tedy poselstvím, které učedníci hlásali v kázáních a spisech. Starý zákon očekává jeho příchod; Nový zákon podává zprávu o jeho prvním příchodu a očekává jeho návrat.

Kristus, prostředník mezi Bohem a námi, nás spojuje s Trojicí. Ježíš je „cesta, pravda i život“ (J 14,6). Evangelium je soustředěno na Osobu, ne jen na způsob života. Jeho obsahem je vztah, ne pouze nařízení – neboť křesťanství je Kristus. V něm nalézáme jádro, obsah a souvislost veškeré pravdy a života.

Do srdce Božího nahlížíme tím, že se díváme na kříž. Na tomto mučícím nástroji nám Bůh ukázal svou lásku. Kristovým prostřednictvím naplňuje Boží láska naše toužící, ale prázdná srdce. Ježíš visel na kříži jako Boží dar a náš zástupce. Na Golgotě Bůh sestoupil do hlubin země, aby se tam setkal s námi. Je to však nejvyšší místo, kterého můžeme dosáhnout. Jestliže jsme vystoupili na Golgotu, dostali jsme se k Bohu nejblíže.

Na kříži se plně projevila obětavost Boží Trojice. Právě zde se Bůh zjevil ve své plnosti. Kristus se stal člověkem, aby zemřel za lidstvo. Více si cenil nesobeckosti než vlastního života. Na Golgotě se Kristus stal naší „spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1 K 1,30). Naše hodnota nebo význam, který máme nebo budeme mít, vychází z jeho oběti na kříži. (46)

Jediný skutečný Bůh je Bůh kříže. Kristus odhalil celému vesmíru nekonečnou lásku a spásnou moc Trojice. On zjevil trojjediného Boha, jenž byl ochoten projít utrpením odloučení pro svou nepodmíněnou lásku k vzbouřené planetě. Z kříže nás Bůh laskavě zve: Smiřte se, „a pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Fp 4,7).