Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Milé sestry, milí bratři, přátelé,

předem se omlouvám za asi trochu matoucí název, ale snad bude po přečtení jasné, co chci říci.

Proč jsem křesťan

Pocházím z rodiny, ve které se střetly dva protichůdné pohledy na svět - římský katolicismus a ateismus (materialismus). Myslím, že to byla právě tato zkušenost, která mě velmi záhy přivedla k až patologickému zájmu o náboženství a filosofii. Když jsem byl malý, byl jsem jakoby mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně mě mamina a hlavně babička vedly k víře. Dodnes si pamatuju modlitbičku "Andělíčku, můj strážníčku", kterou mě spolu s Otčenášem učila babička s tím, že se mám takto každý večer před spaním modlit. Na druhé straně se otec v jednom kuse náboženství posmíval a říkal mi, že náboženství je hloupost a že andělé jsou jen neexistující kosmické slepice. Již od nějakých 12 let jsem tedy začal číst všechno možné o náboženstvích a filosofii, abych zjistil, kdo z rodičů má vlastně pravdu - byl jsem od mala takové to dítě, které si místo fotbálku s kamarády radši někam zalezlo s knížkou. Celkem brzy jsem zjistil, že samotné knihy nikam nevedou a tak jsem začal jednotlivé systémy poznávat vedle samostudia i osobně. Byl jsem tedy častým návštěvníkem islámských modliteben, buddhistických a hinduistických center atp. Rodiče nebyli právě nadšeni, když zjistili, že se pravidelně stýkám s "misionáři" muslimského bratrstva, se svědky Jehovovými a tak vůbec.

Po pár letech jsem po celkem špatných zkušenostech s pár křesťanskými církvemi tak nějak zlomil hůl nad křesťanským mainstreamem. Křesťanství jsem se sice dále věnoval, ale pravdu jsem hledal v církvích a společenstvích, které jsou na jeho pomezí - nejvíc mě zajímali např. svědkové Jehovovi, mormoni, moonisté, lefebvristé. Kromě studia a osobního setkávání jsem se samozřejmě neustále obracel k Bohu s prosbou, aby mě vedl. Jak čas běžel, bylo mi stále bližší východní pojetí spirituality. Bible, Korán, Ádigranth (svaté písmo sikhů), Kniha Mormon, Boží princip (moonistický "upgrade" Bible) a další jsem považoval za knihy, které obsahují více či méně moudrosti, ale celou pravdu jsem v nich nenacházel. Mnohem víc mě oslovovala (a líbila se mi) třeba Tripitaka, některé spisy védické či z véd vycházející - nejvíc asi Aštávakragíta a Bhágavadgíta. Byl jsem z toho celkem zoufalý - viděl jsem, že mám poměrně slušné znalosti spousty cest k pravdě, ale současně jsem si uvědomoval, že něco musím dělat špatně, protože pravdu jsem stále neviděl. Začínal jsem si uvědomovat, že právě touha po pravdě je to, co mě od ní odděluje. Snažil jsem se od všeho oprostit a "neodvratně" jsem se blížil k théravádovému buddhismu, kde jsem nacházel nejvíc odpovědí. Jejich pojetí světa navíc hodně souzní s mým (také proto mám dnes z Bible nejradši Kazatele). Přestal jsem se modlit.

Po nějaké době jsem začal vážně uvažovat o svém odchodu do kláštera (théravádový buddhismus se praktikuje zejména na Srí Lance, v Thajsku, Laosu, Mayanmaru=Barmě). Začal jsem rozdávat majetek (jen knihy a byt jsem si nechal). Do práce jsem tedy chodit nepřestal. Uvědomoval jsem si, že vstup do kláštera je pro mě jakýmsi útěkem před zmatkem, který jsem prožíval. Domníval jsem se, že ten zmatek je způsobem mým chybným ulpíváním na světě, svém já a špatným postojem k hledání. Přiznávám, že jsem pro sebe viděl jen dvě cesty: klášter nebo sebevražda (to myslím vážně - ne jako nadsázku).

Pak jsem se začal zase modlit ve stylu:"Pane Bože, jsi-li vůbec a záleží-li ti aspoň trochu na mě, dej mi o sobě nějak vědět." Vzhledem k tomu, že jsem se podobně modlil už v minulosti, nevěřil jsem, že to k něčemu bude a vlastně jsem se na sebe pro tuto slabost zlobil. Nečekejte žádný zázrak - jednou večer jsem se zase takto modlil a najednou se ve mně něco změnilo. Najednou jsem prostě věděl, že Kristus je ta cesta. Usínal jsem s pocitem, že jsem "jiný" člověk. Cítil jsem pokoj, když jsem se vyznal ze své hříšnosti a nedostatečnosti. Jenže ráno jsem začal pochybovat. Říkal jsem si, že si to třeba jen namlouvám, že jsem podlehl nějakému sebeklamu či autosugesci. S vervou jsem se vrhl na křesťanství, abych našel nějaké chyby. Cosi ve mně mi říkalo, že už není cesty zpět od Krista, ale já jsem bojoval. Znal jsem spoustu tzv. svatých knih, které se mi líbily mnohem více než Bible, hodně směrů, které mě oslovovaly více než křesťanství. K Bibli jsem měl zvláštní postoj. Připodobnil bych to asi takto: když se člověk učí na zkoušku z historie, nebo jinak potřebuje fakta (=pravdu), sáhne po nějaké odborné publikace plné dat a jmen. Ale asi každý si radši přečte (líbí se mu víc) nějaký hisotircký román třeba od Waltariho. Nakonec jsem ale rezignoval a Bohu přiznal vítězství.

To, že jsem přijal Krista, je pro mě největší záhadou mého života. Vím, že jsem upřímně hledal, a vím, že jsem byl připraven odejít do kláštera, nebo najít pravdu skoro všude, jen ne v křesťanství. Vždyť i Korán (spolu s hadíthy) mi byl bližší než Bible. Vím tedy jistě, že jsem si Krista (křesťanství) dobrovolně nevybral. Spíš bych řekl, že si Kristus vybral mě.

Soused ateista - proč není také křesťan? Budu rád za odpovědi.

Kdybych chtěl nějak generalizovat svoji cestu ke Kristu, musel bych si myslet, že ten, kdo Ho nepřijal a kráčí po jiné cestě, nebyl asi tak upřímný a otevřený. Obávám se ale, že to není tak jednoduché. Během svého hledání jsem potkal velké množství podobně upřímně hledajících. Někteří došli ke stejnému "cíli" jako já, někteří stále hledají, ale dost jich pravdu našlo jinde - vesměs v islámu, ateismu, džinismu či buddhismu. Člověk nevidí do srdcí druhých, ale troufám si tvrdit, že mnozí byli stejně upřímní jako já a všichni stejně jako já prosili Boha o vedení. Trápí mě tedy otázka, proč nás všechny nedovedl ke Kristu. Vede Bůh jen někoho? Byli snad oklamáni nějakým démonem (nebo já třeba Iblísem=ďábel v islámu, nebo Márou=buddhistický vládce samsáry a smrti)? Nebo snad ti, kteří ke Kristu nedošli, nebyli opravdu upřímní a vybrali si cestu podle svých preferencí?

Předem děkuji za případné komentáře.