|
Právě je 270 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: cizinec oko
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116527858 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: VELKÁ ILUZE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ
Vloženo Čtvrtek, 29. květen 2008 @ 21:43:05 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Příští rok tomu bude 20 let od pádu
komunistického totalitního režimu. Je to doba stejně dlouhá jako trvání
1. československé republiky. Snaha srovnávat vývoj vzdělanosti a
školství v období 1918-38 a 1989-2009 nevedla by k ničemu, protože
všechny komponenty života, které ho ovlivňují, jsou nesrovnatelně
odlišné: stav vědy, technika, společenská skladba, politická a
ekonomická situace, etický rámec – opravdu všechno.
Na druhé straně ovšem shoda v délce trvání zmíněných údobí takřka
nutí k zamyšlení. Dvacet let je dobou, za kterou se společnost posune o
celou jednu generaci, což znamená, že od listopadu vyrostla nová
generace, která vstupuje do plně aktivního života. Jak tato generace
opravdu vypadá, je obrazem toho, co jsme udělali nebo naopak neudělali.
Náležitou otázkou rovněž je, čemu jsme napomohli a čemu jsme
nezabránili. Takto položená otázka je spravedlivější, protože stav
vzdělanosti a školství v žádném případě není jen dílem pedagogů. Hrají
jistě roli významnou, ale ostatní vektory celkového pohybu jsou
podstatně silnější. Mám na mysli roli rodičů, celkový vývoj dospělé
části společnosti, vlivy ekonomické a překotný vývoj technologií. Jenže
čím větší bude blížící se krize, tím více se bude svalovat na učitele.
Rodiče, politici, ekonomové a většina dospělých odmítne svůj díl
odpovědnosti. Naše společnost jako celek se k otázkám výchovy a
vzdělávání staví nezodpovědně a sebezáhubně. Jako učitelé, to jest
vychovatelé a vzdělavatelé, měli bychom posoudit svou míru chyb a
upozornit na chyby ostatních.
Celá historie posledního dvacetiletí začíná
stavem našeho školství před listopadem 1989. Toto komunistické školství
trpělo hrůznou ideologizací, třídním přístupem a rovnostářským
nesmyslem. Přitom to ovšem bylo školství profesionálně dosti dobré a
přinášelo dobré výsledky. To platí zvláště pro prvou polovinu totalitní
éry, kdy v našem školství pracovala převaha pedagogů vychovaných v době
první republiky.
Revoluční nadšení, jak to ani nemohlo být jinak, vyzvedlo názor, že
vše, co se dělo v předchozí době, bylo naprosto špatné. Tak např. byla
proporcionalita předlistopadového školství vcelku správná. Co bylo
ničivé, byl třídní a stranický klíč přijímacích řízení. Nadané děti
nepřátel do učňáku, neschopné děti stranických činitelů na vysoké
školy. Výsledek revolučních změn vedl k tomu, že máme předimenzované
vysoké školství, inflaci gymnázií a tichou cestou zavedenou jednotnou
školu až do maturity, základní školství stlačované na úroveň
odkladových škol a kritický nedostatek učňovského školství, kam
přicházejí žáci, s nimiž lze těžko co docílit. Sociální a ekonomické
důsledky se už začínají ohlašovat.
Dalším výsledkem revolučního nadšení je, že byly otřeseny a
odstraněny mnohé zcela nadčasové principy školství a výchovy, které s
komunistickým režimem neměly nic společného, leda to, že trvaly a byly
ideologicky zneužívány. Liberalizace, která byla zpočátku neuvážená, se
stala bezbřehou. O tom budu vícekrát mluvit. Tím vznikly velké škody.
Možná ještě větší škody vznikly tím, že jsme nekriticky přejímali vzory
ze Západu a nebyli jsme ani schopni vidět, že se nadšeně ženeme do
něčeho, co se tam neosvědčilo a od čeho pracně ustupují.
Zdá se nepochopitelné, jak je možné, že se národ s takovou
pedagogickou tradicí může bezhlavě přiklonit jednou k Makarenkovi,
podruhé k technologiím behavioristů a nikdy se nezamyslet. Vysvětlení
ovšem znám a je bolestné. Tlak hrubé moci v případě prvém a finanční
moci v druhém byl větší než pevnost lidí. Jistě, učitelé jsou státní
zaměstnanci, ale jejich submisivita hraničí se zbabělostí a
bezpáteřností. Nedostatek lidské a stavovské důstojnosti učitelstva je
vážným problémem společnosti. Má to staletí dlouhé kořeny. Nikoho
nepranýřuji, ale konstatuji: školy naplněné zbabělci, kteří se zajímají
nejprve, a často jedině, o svůj plat, nemohou nikoho vychovat v
pevného, pravdivého člověka. Rodiče trvale podrývající autoritu učitelů
obecně i konkrétně nemohou očekávat, že učitelé něco zvládnou.
Tři poznámky
Musím teď, dříve než přistoupím k popisu dnešní situace, udělat tři
zásadní poznámky. Vím, že vždy je možno upozornit na výjimky. Říct, že
jsou i dobří učitelé, školy, studenti atd. Jsou, zůstávají výjimkami.
Možná že to ani nejsou výjimky, protože jich může být i mírná většina.
Tím nelze smést ze stolu, že celkový stav dobrý není. Argumentace, při
níž se odmítne problém poukazem na protipříklad, je v podobných
debatách nejen logicky a věcně, ale hlavně morálně vadná. Když se
hospodyni připálí hrnec s rýží, je masivní většina zrn nespálená.
Nicméně hospodyně spálila rýži, každý to pozná, všecko s*****í.
Druhá poznámka se týká publikovaných rozborů a statistik. Jejich
omezená kvalita mívá své příčiny v použitých statistických metodách a
hlavně v přípravě a interpretaci. To, co budu dále říkat, opírám o
dlouhodobé přímé pozorování, které o skutečném stavu říká často víc.
Žijeme v dosti zvláštním teroru anket a průzkumů. Jenže to, jak nějaký
vzorek lidí něco vnímá, říká jen, co si ti lidé myslí. Nevzejde z toho
žádné pravdivé zjištění o skutečnosti. To, že 60% lidí řekne, že včera
bylo hezky, a 40%, že bylo ošklivo, nám neřekne nic o včerejším počasí.
Potřebujeme vědět, kolik bylo stupňů, jaký byl vítr, jaká byla
oblačnost, tlak a srážky. To jsou věcné a důležité skutečnosti – říká
se jim fakta – s nimiž musíme pracovat.
Třetím upozorněním je, že nebudu vyzdvihovat a občas ani zmiňovat
kladné stránky. Dělám to nikoli proto, že bych propadl dnes rozšířenému
nešvaru všechno zpochybnit a pošpinit, ale proto, že je všichni známe,
zatímco stinné stránky buď dost neznáme, nebo, což je horší, nechceme
vidět.
Výchova a kázeň
Zajímavým, pro mne alarmujícím, jevem je zájem o předmět etická
výchova. Má zavádějící název. O etiku v něm příliš nejde. Je to nácvik
prosociálního jednání. Jako takový je potřebný a přínosný. Jenže
odhaluje fakt, že prosociální vlastnosti dětí a mládeže jsou v takovém
stavu, že takovýto předmět vznikne. Zde leží vina na výchově v rodině a
na běžném chování společnosti. Zmíněný předmět je zoufalou obranou.
Děti přicházejí do školy i do předškolních zařízení nejenom
nevychované, nepřipravené, bez zcela elementárních návyků, ale dokonce
zkažené. Případy, kdy dítě diskutuje s učitelem, to jest hádá se s ním,
ale neumí se obléct a často si ještě ve škole neumí utřít zadek, jsou
docela běžné. Že se děti ve zvláštním školním předmětu učí děkovat,
požádat, omluvit se a zdravit, stojí za zamyšlení.
Výchova, která je neoddělitelnou součástí práce učitelů, je dnes
omezena, ne-li vyloučena. Učitelé nemají v ruce nic, co by mohlo
zjednat klid a kázeň. Nemají oporu v zákonných pravidlech. Vše tam
hovoří pro žáka a jeho svobodu, popř. pro rodiče. Dojde-li ke sporu,
neodváží se ředitel postavit za své kolegy. Jednou proto, že rodiče
školu sponzorují, podruhé proto, že mají vlivné postavení, potřetí
proto, že jsou ochotni spor medializovat. Drzé, násilnické dítě nelze
vyloučit, i když rozvrací celou školu. Učitel se nesmí dítěte dotknout,
něco mu vytknout, dát mu špatnou známku, protože to je ponižování,
nesmí se na ně ani vážně a přísně podívat. Listina lidských práv a
svobod, listina o právech dítěte při sofistikovaném právním výkladu
(dnes je to na denním pořádku), znemožňuje vyučovací proces vůbec.
Našemu dítěti nebudete nutit nějaké vědomosti! Má právo na svůj názor.
Žákům je třeba vyhovět a pochopit jejich individualitu. Má-li právě
potřebu se trochu proběhnout, má-li potřebu jít si na zahradu zakouřit,
nemá-li potřebu zrovna teď psát diktát. Kdykoli může být učitel
obviněn, že šikanuje. Nesmí se bránit, je-li napaden. Kopne-li žák
učitelku, nesmí ho uhodit. Po incidentu musí být na pozoru, aby mu
nedala špatnou známku, protože by to bylo podujaté hodnocení. Nikdo se
neptá, jak se v budoucnu zapojí do pracovního procesu dítě, které
nehodlá respektovat a nerespektuje časové členění na hodiny a
přestávky. Zvonění je středověký nesmysl a nemá ve škole co dělat.
Trvám na tom, že škola je především určitý řád, pokud chybí, změní se škola na zábavné zařízení.
„Máš smůlu“
Nedostatek kázně se „dramaticky projevuje na kvalitě jazykových
projevů. Nesmyslné bláboly, rozpadlé věty, to, že žák píše pravý opak
toho, co chce vyjádřit, to vše je přijímáno. Kvalitní dopracování úloh
není vyžadováno. Stačí, aby se ukázalo, že žák rámcově ví, jak určitý
typ příkladu řešit. Obávám se, že z našich škol začnou vycházet
neotřesitelně drzí lidé, neschopní pořádné práce a bez schopnosti se
dohodnout. Stále více se setkávám s lidmi, kteří jsou tak svobodní, tj.
neukáznění, že se to projevuje chaotičností myšlení, neschopností něco
domyslet. Stěžují si, že jsou neustále stíháni ranami nespravedlivého
osudu. Jsou to lidé, kteří byli vždy chváleni. Jsou to žáci, kterým
nikdo neřekl, že nic neumí, protože se neučí. Slyšeli vždy jen dobrý, výborný, skvělý, perfektní, Waw! a někdy máš smůlu.
Tato smůla, která není náhodná smůla, ale nutný důsledek drzé lenosti,
bohorovnosti a nedotknutelnosti, se po vyjití školy změní v rány osudu.
V běžném životě se na ně na rozdíl od škol nefouká a nerozdávají se
utěšující dobrůtky.
Podobně jako Listina lidských práv a svobod vznikla z dobrého a
jasného důvodu, totiž vyloučit opakování hrůz koncentračních táborů,
vznikl také pojem pozitivní myšlení z dobrých důvodů. Positive thinking
se zrodilo z tvrdých zkušeností generací, které vytvořily Spojené státy
americké. Životu se nesmí uhýbat, člověk se nesmí vzdát a vždy musí
životu čelit. Nemocný a starý člověk je hoden pomoci, ale ze všech
svých sil má udělat, co ještě může. K tomu potřebuje ono pozitivní,
odhodlané myšlení a v tom ho je třeba povzbudit. Kult positive thinking
nás dovedl ke karikatuře původní myšlenky. Chválíme a přijímáme
všechno, spokojíme se s čímkoli, protože je snadnější na žáky vlastně
nemít žádné požadavky. Má-li je nějaký učitel, nastanou spory. Je
obviněn, že děti šikanuje a podrývá jejich sebevědomí. Vyklidit pole je
určitě snadnější.
Nezpochybňovaný internet plný chyb
Další problém vidím v tom, že se stále honosíme, jak děti učíme
myslet, pečujeme o jejich kreativitu a díváme se svrchu na každého, kdo
by chtěl nějaké vědomosti. Ty nejsou zapotřebí, protože si je žák
dovede najít na internetu. Debaty a úvahy, kolik vědomostí mají žáci
mít, probíhají už celá desetiletí, dokonce staletí. V různých vlnách a
dobách se na ně klade odlišný důraz.
Dnes se ovšem, dík lenosti a ve snaze vyloučit cokoli pracného a
málo příjemného, došlo ad absurdum. Předně si myslím, že bez potřebného
množství vědomostí člověk dost dobře nemůže přemýšlet, protože nemá o
čem a novou informaci nemá kam zařadit a s čím srovnávat. Představa, že
si úplný ignorant sedne v knihovně, tvořivě zapřemýšlí, vyhledá vše
potřebné a napíše geniální studii, je lichá. Neví ani, co má dohledat.
Když něco najde, neví a nepozná, zda to k jeho tématu patří, a už vůbec
nepozná, zda našel cennou informaci nebo úplnou pitomost. Výsledkem je,
že se vychvalované eseje hemží nesmysly a chybami všeho druhu. Učitelé,
nadšení, co všechno si žáci dovedou najít, když brouzdají po internetu,
by měli dát pozor, aby jim žáci neutonuli v bezbřehém salátu, který na
internetu je.
Jistě jde o problém, který se časem vyřeší a určitě se dá vyřešit.
Zatím řešen není a v oborech, kterým rozumím, zjišťuji, že na internetu
je tolik chyb, že je svým způsobem bezcenný. Je to však božstvo, před
kterým musíme mlčet a pokleknout. Argument, že žák má něco z internetu,
je vážnější než učitelovo správné tvrzení, že je to špatně. Jako
bohemista například zjišťuji, že mladí lidé neumí skloňovat zájmeno já.
Opravný program, kterým se zbavují chyb z neznalosti, je totiž zatím
udělán jen na jednotlivá slova a nepracuje ani s nejbližším kontextem.
Protože tvary mne, mě a mně všechny existují, program nesignalizuje
chybu při jejich záměně. Viděl jsem text, internetově opravený, kde
byly tvary pannen.
Dalším nebezpečím, které vzniká odstraněním jakéhokoli memorování
(násobilka, básničky, vyjmenovaná slova, vzorečky atd.) je atrofie
paměti a posléze zánik paměti vůbec. Představa, že naše školy budou
opouštět dvacetiletí lidé s viditelnými rysy Alzheimerovy choroby a
odkázaní na přístroje, není hezká. Jejich myšlení bude totiž doslova na
baterky.
Problém upadající rozumnosti a těžký pokles kvality myšlení je
zastírán jednak dostatečným počtem mimořádných výkonů a hlavně
triumfálním postupem vědy. V celku však zvláště evropská společnost
degeneruje, což je ještě podepřeno nechutí inteligence k potřebné
reprodukci. Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne.
Eseje
Zmínil jsem se již o esejích. Nesdílím nadšení, které kolem nich
panuje. Předně bych poznamenal, že nejde o eseje. Jde o kvaziodborné
studie, delší úvahy, popř. o jakoukoli slohovou práci. Žákům jsou bez
předchozího uvedení do problému zadána témata zcela překračující jejich
možnosti. Svými známými jsem byl žádán, abych pro jejich děti na
třetím, ale i druhém stupni vypracoval „eseje“ v rozsahu a se zadáním
vysokoškolské seminární, ale i bakalářské a magisterské diplomky.
Rodiče se této pitomosti nevzepřou, ale shánějí pomoc pro své dítě. K
čemu to vede? Žák něco sám slátá, resp. opíše z internetu, nebo mu
práci napíše někdo, kdo to zvládne. Nejčastěji se eseje kupují od
starších spolužáků a přeformátují na počítači. Žák, který chce poctivě
přistoupit k úkolu, je deprimován a občas se zhroutí. Učitel, který ve
dvou nebo více třídách zadá práci, která má mít 15-20 stran (přílohy se
nepočítají), není s to práce opravit. Většinou je ani nepřečte. Spokojí
se s několika škrty sem tam po textu. Nikdy nikomu práci nevrátí. Ti,
kteří se snažili, pochopí, že se snažit nemusí a nemají. Ti, kteří se
nesnažili, jsou ujištěni, že jejich výkon stačí. Tomu říkám kazit
mládež.
Nedávno jsem redigoval knihu mladého kolegy, který má magisterský
titul. Když jsem mu rozebral první, kratičkou kapitolu, rozplakal se.
Seděl proti mně sedmadvacetiletý habán, mladý pan magistr a plakal jako
Marcelka, která v druhé obecné dostala první trojku. Přečetl jsem dost
veleúspěšných prací. Ani jednu bych neklasifikoval lépe než jako sotva
dostatečnou. Jak jsou jejich autoři vzděláni? Jak jsou připraveni na
život, kde existují neúspěchy a bývá žádána nějaká kvalita práce?
Diskuse, debaty a tlachy
V našich základních školách se hojně debatuje, neustále a o všem.
Vzpomínám si, že Bernard Shaw jednou řekl, že debata vždycky nabude na
dynamice, když alespoň jeden zúčastněný o věci vůbec nic neví.
Vzpomínám si také, jak mi s chloubou řekl jeden učitel výchovy k
občanství na 2. stupni, že je to úžasné, na co děti nepřijdou.
„Představte si, že už sedmou hodinu debatujeme v sedmé třídě o tom, co
je to duše. Já vždycky přivedu někoho, kdo k tomu má blízko a je
debata, třeba různé faráře, nebo psychiatra.“ Doporučil jsem mu, aby na
osmou hodinu pozval někoho z opravny pneumatik, že tam o duších taky
hodně vědí, a udělal jsem si nepřítele na doživotí. Tento debatní
klenot však nevyniká nijak příliš ze standardu středoškolských debat.
Je to nezávazné plácání, při kterém se hodnotí rychlá reakce, bulvární
povrchní záblesky a uvedení bizárních zajímavostí. Tak lze vychovat v
lepším případě dobré povrchní společníky, v horším pivní filosofy.
Právo na vzdělávání vs. právo na vzdělání
Naše společnost by se měla jako celek zamyslet nad problémem rovnostářství v oblasti školství. Rozdíl mezi právem na vzdělávání a právem na vzdělání
mnoha lidem uniká. Na prvé mají opravdu všichni právo. Pro společnost i
pro určité kategorie žáků je přínosné, když je jejim věnováno zvláštní
a dlouhé vzdělávání. To druhé nelze nikomu zaručit, protože není-li
potřebně nadaný a/nebo nemá-li dostatečný zájem, nikdo mu vzdělanost
nevdechne.
Rovnostářstvím je nesena i nechuť ke klasifikaci a snaha vystačit se
slovním hodnocením. Jenomže slabší, nebo pohodlní jedinci se musí včas
dozvědět, že jejich výkon ve srovnání s jinými je slabý. Že to nic
neubírá na jejich důstojnosti člověka a člena společenství, je druhá
věc. Když jsem se setkal s tím, že v recitační soutěži získal druhé
místo koktavý žák, uvědomil jsem si celou hrůzu nevěcné empatie. Co to
udělalo se třetím v pořadí? A co to udělalo se čtvrtým, který
nepostoupil do vyššího kola?
Terciární sektor
Za dezolátní považuji stav našeho vysokoškolského sektoru. Chápu, že
vývoj dospěl k tomu, že lidé, aby se plnohodnotně zapojili do aktivního
života, potřebují většinou ještě po maturitě další specializované
vzdělávání. Je to ovšem nová vrstva v pyramidě vzdělání, která přibyla
mezi střední školu a univerzity. To, že věc není jasně artikulována,
působí mnoho zla. Projevuje se to v hodnocení států, protože nejasné
pojetí vede k tomu, že jsou mezi univerzity počítány velmi odlišné
školy. Statistiky dlouho uváděly, že USA nebo NSR mají daleko vyšší
procento populace na vysokých školách než my. Jenže do jejich počtů
jsou v USA zahrnuty všechny collidges, což odpovídá naší septimě,
oktávě a ještě roku navíc. V NSR se do počtu zahrnují také studenti
všech pomaturitních škol, např. školy kosmetiky domácích zvířat.
Horší ovšem je, že porevoluční nechuť k nástavbovému školství,
pomalý růst počtu vyšších odborných škol a všeobecná touha po
akademických titulech způsobily takovou extensi univerzit, že to
vyvolalo propad jejich úrovně. Všichni politici jsou nadšení, kolik
máme vysokoškolských studentů a absolventů. Mnozí volají po tom, aby
jich bylo ještě víc. Babičky a dědové se radují na promocích.
Vzdělanost však trpí a upadá.
Univerzity, které se honosí tím, že vychovávají elitu, ji
vychovávají okrajově, pokud vůbec, a vždy až v postgraduálním studiu.
Elity totiž nemůže být 28 nebo 35 % populace. Elita jsou 2 až 3 % z
populace a prvořadých je tak 6 %. Univerzity, které přijímají víc než
12-14 % populace, se nutně stávají školami pro vyšší průměr a ten stále
klesá.
Spolu s tím vzniká inflace univerzitních učitelů udivených, že
jejich společenská prestiž už není jako kdysi. Je to nutný důsledek
extenze. Na konci prvé republiky bylo percentuálně zhruba tolik lidí s
maturitou, kolik jich dneska máme s magisterským titulem. Kdyby se
spočetli dnešní univerzitní profesoři a prvorepublikoví gymnaziální
profesoři, kteří měli doktorát, byly by to vyrovnané počty. Na
přelidněných univerzitách se poflakují mladí lidé, kteří neměli
odmaturovat, a žijí v líbezné symbióze s línými a nezodpovědnými
učiteli, kteří ve svém druhém zaměstnání vydělávají peníze. Občas se
sejdou, pohovoří a vzájemně si vyhoví. Toto stále nákladnější monstrum
společnost platí a musí se pak starat o neuplatnitelné lidi s
akademickým titulem. Zavedení školného, popř. numerus clausus jsou
politicky neprůchodné.
Přes veškeré ujišťování zůstávám skeptický k názoru, že
scientometrické metody vedou k rozvoji vědy. Pozoruji téměř pravý opak,
alespoň v oborech, kterým rozumím. Potřeba množství publikací v
kariérním postupu vede k tomu, že vyjde všechno. Počítá se počet,
kritika se rozpadá – každý má právo na svůj názor. Ostatně – úplná
fantasmagorie, proti které se ozve vlna kritiky a která jako exemplární
bude připomínána, přinese autorovi nárůst citačního indexu. Navíc se
dostáváme do situace, že VŠ učitel buďto učí, nebo se publikačně drží.
Obojí nejde stihnout. Nakonec se nestíhá ani jedno.
Pedagogické fakulty
Otazník, který se mění ve vykřičník, visí rovněž nad pedagogickými
fakultami. Myslím, že by jim prospělo, kdyby si uvědomily, co je jejich
posláním, věnovaly se mu a přestaly si hrát na něco, čím nejsou.
Výroky, že jsou vlastně univerzitami v univerzitách, že ve všech tam
přednášených oborech mají touž úroveň jako specializované fakulty, jsou
deklasující nesmysl.
Strašné na tom je, že přitom svým nejvlastnějším a tak důležitým
úkolem, jakým je příprava učitelů pro základní školství a především pro
prvý stupeň, pedagogické fakulty téměř pohrdají a dostatečně se jím
nezabývají. Učitelé přicházející dnes do škol jsou nesrovnatelně hůř
připraveni, než byli absolventi starých učitelských ústavů, což byly
školy střední.
Kamkoli vstoupím do školy, vždy slyším nářek, jak
nepřipraveni do škol přicházejí absolventi pedagogických fakult. A to z
obou stran, ze strany mladých, začínajících učitelů i ze strany jejich
starších kolegů. Proč se nezeptáte, co od vás očekávají? Protože jste
propadli velikášství a vytváříte sen o své důležitosti. Když se nadaný
absolvent ped. fakulty uplatní jako historik, matematik, bohemista ve
výzkumu ve svém oboru, je to jistě důvod k radosti. Ale podle toho
nebudete souzeni. Hodnoceni, uznáni nebo zatracováni budete podle toho,
jak budou vypadat stovky a tisíce učitelů, a to zvláště učitelů těch
nejmenších dětí. Zdá-li se vám, že příprava těchto lidí vám nepřináší
dost důstojnosti, takže ji musíte získat jinde, odpovídám: Je to proto,
že svůj základní úkol nezvládáte a přitom na soutěž se specializovanými
fakultami nemáte dost času, protože vás zdržují ti, kterými pohrdáte,
nepříliš, resp. jinak nadaní studenti, kteří však mají kantorskou
jiskru a mají rádi děti. Pravidelně uděláte všechno, abyste tyto
vlastnosti zničili.
Pedagogická věda
Tím se dostáváme k dalšímu bolavému místu. Je jím pedagogická věda.
Je třeba trochu poodstoupit, přestat hájit sám sebe a věcně posoudit,
co se stalo. Pedagogická věda, jak je dnes provozována, je celosvětově
v těžké krizi, neboť se rozbíhá ve třech proudech.
Jedním je mrtvý proud, v němž se změnila v terminografii. V tomto
proudu zahynuly už stovky kantorsky nadaných studentů. Druhým jsou
technologické podniky, které produkují předvařené učební hodiny. Plíce
nám nestačí, jak voláme po kreativitě učitelů, ale dodáváme jim
instantní zmetky a degradujeme je na promítače kazet. Třetím, živým,
ramenem je pedagogická psycholgie, která ovšem svým předmětem patří
spíš k jiné disciplině. Co tedy zbývá? Inu právě to, co je podstatné a
naštěstí na některých katedrách dobře pěstované: promyšlená didaktika
předmětů pevně opřená o školní praxi. Zvláště to druhé je rozhodující.
Dovolte mi, abych demonstroval, kam to u nás dotáhla pedagogická
věda. Nedávno vznikl pedagogický výtvor, který dostal platnost zákona.
V Rámcových vzdělávacích programech se dočteme podobné věci jako např. Vzdělávací
cíl je účel, záměr vzdělávání (výuky), směřování k určitému
vzdělávacímu výstupu, případně přímo výsledek vzdělávání formulovaný v
podobě dosahovaných kompetencí. Tam vede terminografický proud. Mezi cílové kompetence v závěru 2. stupně patří, že žák umí aktivně využívat osvojené poznatky při volbě partnera.
Z této věty vyplývá, že naše patnáctileté děti žijí už dokonce v
několikátém manželství. Napadlo mne ovšem, že se to dá zkoumat na
volence v tanečních, nebo studováním promiskuity. Tam vede odtrženost
od školní praxe, ale i od života vůbec.
Autoři se dobrali úsudku, že využití individuálních potencialit žáka znamená ve svých důsledcích snížení počtu selhávajících a zaostávajících a k tomu, že s
tím souvisí úkol zbavit žáky obavy ze školního neúspěchu poskytnutím
delšího času ke zvládnutí učiva, přiznáním práva žáka na omyl a další.
Zajisté, při takto pojatém vzdělávání nebudou žádní selhávající ani
zaostávající. Budou pouze dva druhy úspěšných: jedni, kteří budou
využívat práva na omyl a delší čas k osvojení učiva, a druzí, kteří
těchto práv nemusí využít. Tam vede bezhlavá aplikace tendenčních hesel.
Nejsou to výjimky, tak vypadá celý ten dokument. Kdyby se společnost
na chvíli vytrhla ze svého nezájmu a třeštění a jednala věcně, musilo
by dojít ke trojímu: Odvolání ministra, okamžitému zrušení ústavu,
který materiál připravil, a k právnímu postihu za poškození vzniklé
promrháním nepředstavitelných obnosů, které to stálo.
Podtrženo a sečteno:
Vím, že mnoho věcí je z principu špatně a je obtížné se tomu
postavit. V době pravidla Peníze jdou za žákem, v době bulvarizace
tisku, všeobecné povrchnosti a reklam, je těžké vytvářet kvalitní,
klidnou školu. O dobrých školách se nebude psát v tisku, nebudou mít
úžasně atraktivní nabídku, budou mít potíže, protože poctivou prací a
péčí o žáky budou rodičům dělat starosti. Vím, že je to nerovný zápas.
Ale pozor. Je to zápas o vlastní lidskou hodnotu, o čest a také o děti,
které jsou bezbrannou kořistí všeobsáhlé lži, ve které vesele žijeme.
Děkuji vám za pozornost a přeji vám vytrvalost a sílu. Sílu k přijetí pravdy, vytrvalost při její obhajobě.
Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc.
http://www.stolzova.cz/
|
Re: VELKÁ ILUZE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ (Skóre: 1) Vložil: Petrha (PetrHa@granosalis.cz) v Sobota, 31. květen 2008 @ 10:05:24 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Mezi pracovníky školství má tento
projev velice pozitivní ohlas. Ukazuje na chyby, které jsou ve výchově a stavu mládeže. Nechci
kritizovat mládež, protože to, jaká je, je vina nás dospělých. Nechali jsme do
školství zasahovat „odborníky“, kteří především kladli důraz na svobodu projevu
a lidská práva. Model nechat dítě dělat si, co samo chce, je vhodný jen pro
určité činnosti a pro určitý věk. Děti potřebují také určitý režim, kázeň a to
jsou pojmy, kteří asi někteří „chytráci“ prostě neuznávají. Ale vychovat bez
kázně je nemožné. Přece nám nemůže být zvorem americké školství, jak je
prezentováno v různých filmech.
Máme staletou tradici a jsme
národ Komenského. Znalosti našich žáků patřily dříve ke světové špičce. Nyní výrazně upadají.
Znám žáky, kteří umí zapnout PC a
hrát v něm hry, pouštět DVD apod., ale neumí vyřešit primitivní příklad na
procenta a napsat na PC bezchybně pár smysluplných vět. A
manuální zručnost je úplně zanedbána. Co z těchto dětí bude? Budou se umět
živit rukama ? Asi těžko, když nejsou zvyklé pracovat.
A morálka, kterou děti odkoukaly
z médií., to je moc smutná kapitola. Odtud se vytváří hodnotový žebříček
mladistvých. Problémem naší doby jsou také drogy a i díky nim máme ohroženou novou generaci.
Svým způsobem se však takový
vývoj dal čekat. A bude ještě horší.
Žijme si však v iluzi, že
je všechno dobré..... !!! |
]
Re: Re: Re: VELKÁ ILUZE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ (Skóre: 1) Vložil: Petrha (PetrHa@granosalis.cz) v Sobota, 31. květen 2008 @ 20:09:55 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ale poučil. Radil jsi mi zajít do
knihovny. Tam jsem našel knihu“ Výchova, naděje společnosti“ z roku 2006 od
pana profesora. A stojí za to si ji přečíst. Ten profesor není žádný hloupý
stařec. Ví dobře, o čem píše. Navíc je to hluboce věřící člověk.
Mám pocit, že o životě u nás toho
moc nevíš. Ze statistik se toho moc nedovíš. Jeho slova jsou pro mne větší autoritou
než statistické ročenky.. |
]
Re: Re: Re: Re: VELKÁ ILUZE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ (Skóre: 1) Vložil: aviaf v Sobota, 31. květen 2008 @ 20:40:06 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.ucl.ac.uk/ssees/people/economics-and-business-staff-folder/tomas-cvrcek | Achjo, ja jsem ti radil zajit do knihovny, abysis ty jeho nazory ZKONFRONTOVAL s nejakym JINYM, NEZAVISLYM pramenem. A ty sis tam misto toho dosel pro publikaci od tehoz autora, ktera samozrejme jen potvrdi, co stalo v clanku. Svata prostoto! Tomuhle se u nas rika "kriticky myslet"?
A stojí za to si ji přečíst.
Stoji to za to asi tak stejne jako ten clanek?
Navíc je to hluboce věřící člověk.
A tak se nemuze mylit, nebo co?
Mám pocit, že o životě u nás toho
moc nevíš. Ze statistik se toho moc nedovíš.
Ze statistik se toho malo dovi jen ten, kdo s nima neumi pracovat, samozrejme. Jinak ale plati: statistika nuda jeeeee, ma vsak cenne udajeeee.... atd.
Jeho slova jsou pro mne větší autoritou
než statistické ročenky.
Ano, to je presne jadro problemu: dojem jednoho cloveka nese vetsi vahu, nez detailni statisticky popis skutecnosti. Jaktoze tak jasnozrive chapes omezenost statistikyho zkoumani (kterou ja ostatne nepopiram: kazda cislo ma svoje omezeni, ale to jeste neznamena, ze statstika je skorem bezcenna!), ale omezeni subjektivniho osobniho svedectvi ti tak tragicky nedochazi?
Shodou okolnosti jsem zrovna vcera vecer debatoval s brachou o tomhle clanku, a von me ponoukal, abych k tomu Pithovi napsal nejakou odpoved: proste polemiku. Moje reakce byla takova, ze kdybych si skutecne s tim dal tu praci (a ze by to byla prace na nekolik tejdnu, kdybych chtel bejt opravdu dukladnej), tak by to stejne nakonec prumernej ceskej kantor smetl se stolu, aniz by to docetl, a jeho hlavni namitky by byly tri: 1."Nejakej odrodilec v Americe nam nebude nic vykladat, kdyz ani nevi, jak tady vlastne zijeme." 2."Ze statistik se stejne nic moc nedovis, osobni zkusenost je mnohem prukaznejsi" 3." Pitha ma tisic let praxe, zatimco ty jses proti nemu nezkusenej holobradek." Ani jedna, jak vidis, nemusi vubec brat v potaz obsah mych potencialnich argumentu - vsechny tri jsou univerzalne k dispozici bez ohledu na to, co bych mohl napsat. Bracha mi tvrdil, ze to vidim moc cerne, ale tobe, PetreHa, tu ted musim podekovat, protozes mi mozna usetril spoustu casu: tva reakce me totiz spolehlive vyleci, kdykoli bych se dostal do pokuseni se veci skutecne vazneji zabyvat. Vsechny ty tri namitky se v tvem poslednim prispevku objevily.
Aviaf
|
]
|
|
|
|