Česká vláda se po letech diskusí a návrhů rozhodla jednou provždy vyřešit církevní restituce pomocí finanční částky, kterou by převedla na katolickou církev. Existují pochybnosti o tom, zda výše příspěvku odpovídá majetku, jenž by měl být navrácen, ale i názory, které považují bohatství za neslučitelné s křesťanstvím.

Křesťanství, řečeno s Karlem Marxem, začalo v soudobých poměrech v Římské říši jako " výraz skutečné bídy a protest proti skutečné bídě. Bylo povzdechem utiskovaných tvorů, citem bezcitného světa, duchem bezduchých poměrů." Vyslovovalo se radikálně.

Maria, když se doví, že se má stát matkou Mesiáše, zpívá (v Lukášově evangeliu) o Bohu, že " mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou". Její syn v téže linii říká: " Běda vám, bohatí." Křesťanství se v některých situacích snad stávalo opiem lidu, ale bylo tehdy i v dalších dobách inspirací k osvobodivému jednání. V biblické a antické tradice, které se v křesťanství spojily, mají původ novověký humanismus a emancipační projekty. A takové křesťanství nepotřebovalo válčit ani upalovat kacíře, a přesto se šířilo jako oheň. Zapalovalo srdce a přinášelo naději.

S kristovským křesťanstvím se církev začala loučit počínaje rokem 313, kdy ji císař Konstantin, řečený Veliký, ba dokonce rouhavě označovaný jako Apoštolům rovný, uznal a ovládl. Církev za loajalitu světské moci a za funkci duchovního ramene moci získala vliv a bohatství. V dalších dvou staletích činila z posledních odvážných příslušníků antických předkřesťanských náboženství mučedníky a k šíření svého vlivu čím dál tím více potřebovala represivní aparát.

Dvacáté století dopřálo křesťanským církvím, aby udělaly důkladnou sebereflexi. Na začátku šedesátých let 20. století tuto revizi postojů a znovunavázání na prvotní impuls vyjádřil vlivný dominikán Yves Congar knihou, která vyšla pod českým názvem Za církev sloužící a chudou (1995).

Když dnes slyšíme, jak z televizních obrazovek nejvyšší reprezentanti českých katolíků mudrují o investicích, akciích a cenných papírech, když církevní úředníci už předem (a asi trochu předčasně) promýšlejí strategie na finančním trhu, není to jen politická otázka. Je to otázka věrnosti církví jejich vlastnímu základu. Zakladatel Církve, jak čteme v Lukášově evangeliu, " neměl, kde by hlavu sklonil". Když v církvi vyvolil širší okruh apoštolských mužů, řekl jim jednoznačně: " Neberte si měšec." Ježíšovi spolupracovníci mají být nezajištění. Jejich síla má být síla Slova, jejich mocí má být u nás občas připomínaná moc bezmocných. Církev bohatá a vlivná, to není jen politický problém, to je zrada na Zakladateli a na pravidlech, která Církvi dal.

Nebylo by velkou tragedií, kdyby to s majetkem církví bylo v Česku tak, jak je to v některých jiných demokratických zemích, například ve Francii, kde značná část římskokatolických kostelů včetně katedrál patří státu. Církev tam je vůči politickým a ekonomickým zájmům v Congarově duchu imunní. Nestydatě bohaté " státní" církve v Německu (evangelická a římskokatolická) sice selektivně a někdy účelově ze svého bohatství rozdávají, ale mohutné finanční toky zajišťované státem z daní jejich členů jsou pro ně pokušením pragmaticky kolaborovat s držiteli ekonomické a politické moci.

Nutno říci, že liberální nálada v Česku po údajné revoluci roku 1989 vedla k téměř okamžité restituci církevního majetku. Kostely a klášterní budovy s přilehlými pozemky, které byly v pozemkových knihách zapsány na církve, jen je do té doby církve nemohly svobodně spravovat a užívat, byly jmenovitě vráceny církvím a židovským obcím. Tehdy se zrušily i jiné podoby státní reglementace náboženského života, např. nutnost, aby náboženské subjekty byly státem uznány, chtěly-li veřejně působit. Článek 16 Listiny základních práv a svobod uznal náboženské sdružování za suverénní právo občanů. Také už není potřebný státní souhlas k výkonu duchovenské funkce (potřebný v některých případech v některých zemích EU, např. pro římskokatolické katolické biskupy v Německu nebo v poněkud odlišné podobě pro anglikánské biskupy ve Spojeném království). Československý stát po změně režimu a následně dnešní Česko se vůči organizovanému náboženství choval a chová nanejvýš liberálně.

Dalekosáhlé předávání majetku církvím a ostatním náboženským společnostem plánované současnou vládou lze sotva nazvat restitucí. Pečlivost tvůrců výčtových zákonů ze začátku 90. let, kteří právně zkoumali každý jednotlivý případ, je ta tam. Vláda paušálně předává majetek, jehož dřívější vztah k církvi je nanejvýš pochybný. Nevěří jí v tom ani někteří její poslanci. Činí to jménem občanů, kteří jí k tomu ve volbách nedali mandát. Je to vláda zjevně opřená o politickou korupci. Je to panská vláda, vláda s vrchnostenskými manýrami v občanském státě. Okázale opovrhuje míněním občanů (vyjádřeným ve volbách i v průzkumech) i v jiných závažných případech. Hodlá např. omezit státní suverenitu nad částí území v zájmu amerických jestřábů těsně před jejich předpokládaným odchodem z vládních pozic a na konci jejich osmileté válečnické avantýry. Voliči sice podle vládních činitelů měli dost informací a kompetencí k tomu, aby dali dnešní vládě hlasy, ale chybí jim informace a kompetence, aby ovlivnili rozhodování o bezpečnosti státu a o je ho majetku.

Slýcháme o chvályhodném použití prostředků, jež nečekaně padnou církvím do klína. Pokud to někdo odůvodňuje církevním školstvím a církevními sociálními službami, tak - slušně řečeno - upravuje fakta. Církevním školám stát pokrývá výdaje jako školám s jinými zřizovateli (kraje, obce, občanská sdružení, firmy). Je viditelné, že opravdu účinné sociální služby nejsou odkázané na prostředky závislé na majetku a jeho výnosu: například proslulá ADRA závisí na štědrosti svých příznivců v mezinárodním měřítku.

Mohli bychom předpokládat, že výnosné budovy a pozemky, jakož i stamiliardy korun zvýší přitažlivost církví. Jenže zkušenost mluví o opaku. Z jedenadvaceti náboženských uskupení, které mají dnes nárok na to, aby stát pokrýval mzdy jejich duchovních, to čtyři odmítají. Nestojí o tyto peníze od státu. Také nepatří k budoucím nadějným restituentům. Dvě z nich se obejdou (podobně jako raná církev) bez profesionálního duchovenstva, další dvě dokáží pokrýt mzdové, provozní i investiční náklady obětavostí svých členů. A je pozoruhodné, že právě to jsou církve, které v posledním sledovaném desetiletí (1991-2001) mohutně rostly co do počtu členů. Církve dnes spojované s ekonomickou a politickou mocí a s nadějí na větší sousta z restitučního koláče, tři nejpočetnější církve v ČR (římští katolíci, evangelíci a husité) zaznamenaly od roku 1991 prudký propad příznivců (o více než milion, o třetinu až téměř polovinu výchozího stavu).

Současná štědrá nabídka nemovitostí a peněz je pro církve past. Vláda realizující program ve frapantním rozporu s křesťanskou sociální etikou si potřebuje zajistit kolaboraci. Potřebuje umlčet svědomí pastýřů. Zachování věrnosti Kristu v takovém osudovém konfliktu by od zástupců církví vyžadovalo značnou odvahu, zdravou kritičnost a kreativitu.

Ivan Odilo Štampach
Autor je religionista.

http://www.cirkevnimajetek.cz/