Navzdory úžasným úspěchům v lékařské péči, naše všeobecné tělesné a mentální zdraví upadá. Někteří význační lékaři si uvědomují závislost tělesného zdraví a duchovní vyrovnanosti. Cituji z našeho tisku:

Mezinárodní organizace práce zveřejnila před několika dny zprávu, podle níž jeden z deseti lidí vykonávající duševní profesi trpí depresí, úzkostí, stresem a syndromem vyhoření (který je možné popsat jako pocit, že nic už nemá smysl). Data pocházejí z Británie, Spojených států, Německa, Finska a Polska, a ačkoliv v českých podmínkách stejná studie není k mání, můžeme se klidně spolehnout na to, že jsme na tom ještě hůř. Jak podotýká profesor Jiří Raboch z psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, z loňského průzkumu vyplynulo, že výskyt depresivních stavů je u nás pravděpodobně ještě vyšší než v zemích Evropské unie... Když se pak všechno sečte, tak náklady na léčení duševních problémů spolu s hospodářskými ztrátami se například ve Spojených státech odhadují na 44 miliard dolarů ročně. Za totéž období se promešká 200 milionů pracovních dnů. Ani AIDS, ani dopravní nehody, ani dennodenní násilí - nic z toho nebude mít za dvacet let na svědomí tolik lidí v produktivním věku, vyřazených z práce, jako duševní a nervové poruchy.
(Dnes magazín, M. Riebauerová, č. 43)

Jen málokdo poukazuje na skutečnost, že prvotní a hlavní příčinou řady chorob je pocit viny, s nímž se nemocný člověk nedovede vypořádat a hledá příčinu zdravotních poruch všude jinde, než ve své duši. Dr. Karl Menninger vzbudil pozornost prohlášením, že problémem špatného zdravotního stavu populace je nemocné srdce člověka - to srdce, které nevyléčí žádný kardiolog. Skutečností zůstává, že většina současných zdravotních problémů vyplývá z porušené duše, mysli a jednání, nikoliv z funkční poruchy tělesných orgánů.
Pokud se nevrátíme k biblickému pohledu na hřích a na to, jak se vypořádat s pocity viny, stav našeho fyzického a mentálního zdraví se nevylepší. Mlčet o hříchu, předstírat, že hřích je něco zastaralého, něco, co se nás osobně netýká, je pouze lakování světa na růžovo. Dříve než se začtete do několika následujících článků na téma Křesťan a psychologie, dovolte, abych řekla pár slov úvodem. Zatímco se psychoterapie stala na západě módou, nadějí a všemocným lékem pro duši nejméně před dvaceti lety, kdy postupně pronikla téměř do všech oblastí života, u nás doposud nehrála významnější roli. Časy se mění a jak z malé citace vidíme, můžeme očekávat, že se psychologie a především nejrůznější metody poradenství stanou součástí každodenního života i u nás. Psychoporadenství jak zvládat stres a jak zvyšovat své sebevědomí a pěstovat asertivitu, postupně zaujme své významné místo nejen v zaměstnání, ve školství, v armádě, v policejních složkách, ale i v církvi. Cituji:
"Na našem semináři vedeme zápas o správné porozumění a výklad Božího zjevení v teologii, kde nám nejde jen o intelektuální pochopení, ale především sklonění se před autoritou Boha Stvořitele a Spasitele, vyjádřené v uctívání Božího majestátu, Jeho moci i milosrdenství... Chceme stále promýšlet a praktikovat propojení tohoto pojetí teologie a psychologie pod vedením Ducha svatého ve výuce a výchově našich studentů i v připravovaných aktivitách pro církev a veřejnost. Tuto vizi začínáme uskutečňovat v mnohých slabostech spojených s lidským hledáním Boží vůle, ale v naději a důvěře v Boží pomoc a podporu bratří a sester. ETS chce připravovat pracovníky pro církev a křesťanskou službu ve společnosti, pro povolání kazatele evangelia nebo pastoračního pracovníka. Považujeme za potřebné informovat širokou církevní i necírkevní veřejnost o naší činnosti a jsme připraveni přijímat různé podněty a připomínky.
(Dynamis, 1/2000)

Vstoupíte-li dnes do křesťanského knihkupectví s anglicky psanou literaturou, většinu novinek a bestsellerů objevíte v sekci svépomoci - Self-help a psychologie. Hned na druhém místě jsou nejrůznější křesťanské novely. Obojí v dnešním uspěchaném světě ubírá křesťanům čas a slouží jako náhražka chvil strávených nad Božím slovem.
A protože se lidé (i křesťané) čím dál více zabývají sami sebou než Božím slovem, očekávají, že duchovní prázd- notu může vyplnit světská psychologie, která člověka hledajícího pomoc ujistí, že to, čemu říkáme v teologii hřích, je břemeno, které si životem nese z minulosti. Návraty do dětství, regrese až do okamžiku početí. V rukou terapeutů se jedinec dozví, že prožil traumatické chvíle v rodinné péči... a odpovědnost padá na nejbližší okolí. Hloubání v podvědomí člověka dokáže napáchat nedozírné škody. Často dochází k tra- gickému obviňování a v konci konců k bolestné separaci dospělých dětí a rodičů. Místo, aby pouto rodiny pomáhalo řešit pocity samoty a odloučení, dochází k pravému opaku.
A protože v ateistickém světě neexistuje jiný "vědecký" obor než psychologie, která se klinicky zabývá chováním a pocity lidí, vznikají nejrůznější poradny pro ty, kdo v životě nevědí kudy kam. Mělo by nám být jasné, že je třeba řešit krizový stav jinak. Biblická psychohygiena ukazuje správným směrem, když odhaluje příčinu našeho soužení a pocitů marnosti nad nesmyslností lidského pachtění. Špatné svědomí či pocity viny nemohou léčit chirurgové ani praktičtí lékaři. Nemusíme být velkými teology, abychom si vzpomněli na verše z Genesis:


(Gn 2:18)

Stvořitel pamatoval na blaho člověka od první chvíle, kdy jej stvořil jako muže a ženu. Byl to Bůh, kdo ustanovil rodinu. Byl to Bůh, kdo dal svému lidu zákon a ustanovil pravidla pro funkční společenský řád. Pomocí biblických událostí a ilustrací bychom mohli najít odpověď na příčinu svého trápení. Křesťané procházeli nejrůznějším soužením a pronásledováním, ale pocit marnosti nepociťovali. Jejich osobní zkušenosti s křivdami, odpuštěním, nesením břemen jedněch druhými, ... až po empatii a umění naslouchat - to není vynález psychoterapeutů, ale je to nedílná součást křesťanského života.
Dříve o duši člověka pečovala především rodina a církev, ale protože obojí dnes neplní svoji funkci, živou pastorační službu a křesťanské obecenství, k naší škodě, nahrazují nejrůznější psychoterapie. Kam se podíváme, všude přibývá poradenských center. Lapidárně řečeno - např. ze zkušenosti center drogové závislosti se dozvíme, že mladí lidé se "potřebují vykecat". Psychologové určují, co je normální a co ne, už u dětí. Obzvláště ve školství v USA, jsou například méně přizpůsobivé děti označeny jako hyperaktivní, a aby byly lépe zvládnutelné, jsou "zklidňovány" pomocí nejrůznějších tlumících preparátů, které je mají "normalizovat".
Vím, že dotýkat se oboru profesionální psychologie či osobností jednotlivých autorů může mezi pracovníky církve a našimi čtenáři vyvolat řadu negativních reakcí, ale jsem přesvědčena, že je důležité, abychom byli informováni dříve, než se v dobré vůli zapojíme do současných trendů integrace teologie a psychologie.
Sami zakladatelé a na "slovo zvaní odborníci" z oblasti psychologie uznávají, že většina problémů člověka se nachází v oblasti duchovního strádání. Carl Jung napsal v díle "Psychotera- peuti nebo duchovní" toto:
"Náboženství jsou systémy léčení pro psychickou nemoc ... To je důvod, proč pacienti nutí psychoterapeuta do role kněze a očekávají a požadují od něho, aby je vysvobodil z jejich soužení. Proto se my psychoterapeuti musíme zabývat problémy, které přísně řečeno náleží teologům."
Dr. Hobart Mowrer, bývalý předseda psychiatrické asociace, řekl: Peklo je reálné a skutečné místo na zemi. Je to peklo neuróz a psychóz, k nimž nás přivádí hřích a neodpykané viny.
Postmoderní doba odsunula Boha Stvořitele do říše bájí, Ježíšova přikázání dnešní člověk nezná, zato poznal na vlastní kůži, co je to samota, odcizení, nezájem, nenávist, zklamání, nedůvěra a beznaděj. Současný stav společnosti odhaluje, jak se bez víry a biblických zkušeností neobejdeme.
A protože církev často reaguje na světské potřeby opožděně, pomíjí, že výzkum psychologických metod a stovek nejrůznějších psychoterapií vyvolává pochybnosti o jejich účinnosti a vědeckosti především v řadách sekulárních kritiků a samotných psychologů. Protože většina lidí nezná biblické duchovní hodnoty ani moc Božího slova, světská a nyní i křesťanská psycholo- gie získává své příznivce. Ukážeme si, že přijímat rady psychologů v křesťanském hávu je poněkud ošemetné.
Abych předešla kritice, že stále čerpáme ze zahraničních zdrojů, přinášíme rozbor jednoho díla z domácích zdrojů. Vím, že tento příklad mnohé pobouří, ale to, co jsem zařadila, má sloužit jako ilustrace a podnět k zamyšlení. Prosím, nepište nám rozhořčené dopisy.Ilustrace z knihy Jak zvládat stres nemá nic společného s "útokem" na tohoto u nás velmi populárního a oblíbeného křesťanského psychologa.
Psychologie v otázkách mezilidských vztahů a sexuálního chování ve své podstatě opomíjí a často výslovně popírá mravní a duchovní zákony Božího slova. Chci ukázat, že dílo každého psychologa, i křesťanského, je poznamenáno učením evoluce a často vychází z pozorování vzorů chování v říši zvířat. Tyto poznatky jsou pak aplikovány na člověka. Člověk se často chová hůř než zvíře...
Současní antropologové, Craig Palmer a Randy Thornbill, považují např. znásilnění za "přirozený biologický fenomén vycházející z lidské evoluční potřeby reprodukce". Hnací síla přírodního výběru upřednostňuje určité cesty, včetně znásilnění, jako strategii předávání genů. Pro evolucionisty je znásilnění pouhý prostředek boje o přežití silnějšího. Z biblického hlediska je znásilnění kriminální čin, za který byl v době Starého zákona trest smrti. (Ethics 101, Biblical Worldview, 16/3)
Integrace (propojení) teologie a psychologie je nejen zavádějící, ale i nemožná. Světská psychologie teologii odmítá a teologie "křesťanskou" psychologii nepotřebuje. Nevěřící, nespasený člověk potřebuje berličku psychologie, aby mohl zdolávat životní překážky. Nevěřící nemá jinou možnost - jde cestou svévolníka, jež vede do záhuby.
Člověk, který žije bez víry, má mnohem těžší postavení, než ten, kdo svůj životní postoj staví na biblických základech a věří, že ať se v životě děje co se děje, vše je pod Boží kontrolou. To není fatalismus, ale živá naděje v Kristu. Křesťan, který žije podle Božích principů a v modlitbách zkoumá postoje své duše k Bohu a bližním, řeší stresové situace průběžně a jen zřídka dojde ke krizové situaci. Křesťan se nemá utápět v trvalých pocitech nemohoucnosti, protože žije podle slov apoštola Pavla:
Dovedu žít v nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu... Můj Bůh vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši. Našemu Bohu a Otci sláva na věky věků. Amen.
(Fil 4:12-13, 19-20)
Předpis na vnitřní pokoj duše nenajdeme v ordinacích lékařů; tam sice můžeme získat uklidňující prostředky, které naše smysly dočasně otupí, ale problém nevyřeší. Je jasné, že patologické projevy nemocí, které jsou způsobeny biologickými příčinami, budou vyžadovat jiný postup léčení než poradenství . Nejlepší rady, jak pěstovat osobní psychohygienu - hněv a odpuštění - najdeme v Božím slově. Nepodceňujme moc Božího slova a nezanedbávejme obecenství se svým Stvořitelem. Jde nám o to, aby církve, sbory a jednotlivci byli připraveni naslouchat, zajímat se o potřeby bližních a aby pomáhali nést břemena jedni druhých, ne abychom přesouvali osobní odpovědnost do péče psychologických, sociálních pracovníků a v konci konců na stát. V Božím slově najdeme řadu biblických postav (klinických případů), které překonaly řadu problémů a mají odpověď i pro nás. Pro zajímavost, v USA má psychologie konkurenci. Jednotlivci si podobně jako sportovci najímají osobní trenéry, personalisty - kteří je dokáží motivovat a vést tak, aby využili co nejlépe osobní vlohy a kvalifikaci.

(použito z http://www.hcjb.sk/zod_c_67/zodc6703.htm)