poslal Nepřihlášený V současném světě, kdy se bezmála každý den dozvídáme o nábožensky motivovaných rozepřích, invektivách, nebo dokonce terorismu a válkách, se stává klíčovou otázkou, existuje-li nebo dokonce může-li existovat také nějaká nenásilná forma mezináboženského dialogu nebo ekumenických snah? A pokud ano, jak se projevuje a k čemu by měla vést?
Na následujících řádkách se zaměřím na rozkrytí tohoto problému alespoň v relativním „závětří“ současné české společnosti. Nebudu se přitom snažit o postižení tohoto problému z teologického hlediska jednotlivých církví, které jim takový dialog buď umožňuje nebo neumožňuje, nýbrž z pozic sociologie náboženství. To znamená, že se omezím výhradně na „lidskou dimenzi“ náboženství, nikoli na jeho objekt. Má to své výhody v tom, že to, co sociologie náboženství považuje za svůj předmět, je uchopitelné prostřednictvím vědeckých metod. Ale také nevýhody v tom, že to postihuje jenom část studovaného fenoménu, tedy náboženství v plurálu, a to část z vnitřního, náboženského pohledu nikoli nejvýznamnější.
Z tohoto důvodu je zřejmé, že se sociologie náboženství nemůže stát jakousi „učitelkou teologie“ a tím méně „rádcem v náboženském životě každého věřícího“, ačkoli k tomu v některých případech tenduje (Peter Berger) a ačkoli sociologizující pohled na náboženství, nebo přesněji ohled na jeho statisticky vykazatelnou dimenzi a snahu o její ovlivnění, přijímají za svůj i někteří věřící v moderní společnosti.
Evropská sociologie 19. a první poloviny 20. století byla přímo posedlá úvahami o sekularizaci, o tom, že náboženství ztrácí svůj význam ve společnosti. Empirická zjištění tomuto trendu nahrávala - stále větší část populace se při sčítání lidu označovala jako nevěřící, účast na bohoslužbách všech církví v průběhu 20. století rapidně klesala, stejně jako počet křtů, církevních sňatků a pohřbů.
Náboženství postupně přestalo hrát větší roli v mezinárodní politice a stejně tomu bylo i ve vnitřní politice jednotlivých států; křesťanské politické strany v Evropě sice vznikaly od konce 19. st., zanedlouho však jejich politika byla spíše “reálnou politikou” než aplikací náboženských ideálů.
Ruku v ruce s tímto snižováním společenského a politického vlivu náboženství šel jeho přesun do soukromé sféry, privatizace náboženství. Lidé přestali chodit do kostela, přestali slavit svátky, které tvořily jednu z nejdůležitějších rovin sociální komunikace v tradiční společnosti (vzpomeňme jen na pouti a posvícení a na jejich význam pro každou jednotlivou vesnici nebo město), a pokud se ještě vůbec považovali za věřící, pak si svou víru nechávali „na doma“.
K tomu se zejména po druhé světové válce připojily pokusy o zavádění mimozápadních náboženských tradic, na prvním místě buddhismu a hinduismu, ale také židovství, které spolu s imigrantským islámem dost podstatně rozšířily paletu evropských a severoamerických věr.
Důležitější než tato pluralizace náboženského prostoru, nepříliš šťastně označovaná za náboženské sektářství, však alespoň v západním prostředí byla jeho privatizace a sekularizace veřejné sféry, stejně jako sekularizace dalších důležitých oblastí. Náboženství zůstalo omezeno prakticky na rodinnou sféru, zatímco přestalo ovládat veřejné dění a zůstalo stát před branami továren.
Sociologové měli za to, že celospolečenský význam náboženství, přinejmenším v jeho klasickém vymezení, stále klesá. Sedmdesátá, osmdesátá a devadesátá léta ovšem rychle vedla k pádu této iluze. Náboženství, nebo alespoň některé jeho formy, si opět našlo cestu do světa; například Gilles Kepel proto hovoří o rechristianizaci, rejudaizaci a reislamizaci „zdola“, která se sice snaží o jakousi nostalgickou obnovu tradiční společnosti, ale využívá k tomu zcela moderní technologické prostředky. Podobně Samuel Huntington zvažuje „střet civilizací“ vymezených svými náboženskými hodnotami.
Od poloviny 70. let se tedy celosvětově začíná šířit jev, který sociologové nazvali deprivatizací náboženství, návrat prakticky všech věr do veřejné sféry. Nejedná se přitom ani tolik o „nová náboženství“, o různé importy z Východu v podobě malých náboženských skupin, nýbrž jde především o nové formy křesťanství – pokoncilní katolicismus v 80. a 90. letech silně reformovaný papežem Janem Pavlem II. nebo nejrůznější evangelikální (letniční) církve na protestantské straně.
Oba velké proudy moderního křesťanství přitom mají výrazně misijní charakter, takže platí – u nás bohužel až trapně neznámá skutečnost – že v posledních dvou dekádách o prvenství v počtu nových přívrženců vytrvale bojují dvě náboženství. Islám díky vysoké porodnosti muslimů a křesťanství (katolicismus ale zejména letniční hnutí) prostřednictvím obrovského množství konvertitů na celém světě. Tento boj přitom není jen slovní frází, v mnoha případech (z obou stran) dochází i k jeho méně metaforickým podobám. Důsledkem je ovšem pochopitelný zájem jak muslimů, tak i křesťanů o větší uplatňování principů jejich víry v reálném sociálním dění a neméně i v politice.
Z tohoto pravidla deprivatizace náboženství a desekularizace společnosti jsou podle P. Bergera jenom dvě výjimky, pro nás ovšem dost významné. V první řadě je to západní Evropa a spolu s ní i většina evropských poskomunistických států, v nichž ovšem zároveň probíhá deprivatizace bývalým režimem příliš utlačených náboženství.
Za druhé je to mezinárodní technokratická elita, spojená s nadnárodními korporacemi nebo s akademickou sférou. Obě tyto skupiny jsou přitom velmi vlivné a tudíž jejich snahu udržet sekularizací nabyté pozice proto nelze přehlížet. Jak se v této situaci chovají náboženství?
Řada sociologů náboženství přitom soudí, že situaci náboženství v moderním světě lze přinejmenším metaforicky popsat v termínech ekonomických vztahů. Sekularizací vyvolaný náboženský pluralismus totiž vyvolal de facto tržní soutěžení mezi jednotlivými „výklady světa“, ve kterých jsou náboženské tradice volně prodejnými komoditami. Současně došlo k silné byrokratizaci náboženských institucí, jejichž řízení stále zřetelněji kopíruje řízení velkých podniků, včetně nárůstu byrokracie a jejich vzájemných vztahů k jiným institucím. Misie se tak proměnily v public relations vůči široké klientele spotřebitelů (např. reklamní kampaně za náboženskou sebedeklaraci při sčítání lidu), církevní život se orientuje na lobbing u vlády nebo na získávání prostředků od nejrůznějších agentur.
S tímto vývojem bezprostředně souvisí i laicizace náboženského života, protože ne všechny sacerdotální osoby jsou s to jej náležitě vykonávat. Důsledkem této byrokratizace a racionalizace náboženství je také rozšíření vzájemné spolupráce mezi různými náboženskými skupinami, které působí na jediném trhu.
Někdejší konkurenti na sebe již neútočí a nevnímají se jako úhlavní nepřátelé, poněvadž mají všichni podobné problémy. Naopak se snaží o spolupráci až po vznik jakýchsi kartelů, kdy je množství konkurenčních jednotek redukováno fúzemi a takto vzniklá společenství církví si vzájemně rozdělují trh. Právě to je asi nejčastější sociologických výklad ekumenického hnutí, přičemž kupříkladu ve Spojeném Království podle Christophera Sopera dnes už zahrnuje nejen křesťanské církve ale i muslimy. Jak vypadá situace v České republice?
Zdeněk R. Nešpor
http://www.socioweb.cz/
